Četba nejnovější antologie Nejlepší české básně přináší bohužel především potíže, ostatně nelze se zbavit podezření, že celá knížka je mizerný vtip. Tyhle soubory mají velké ambice: touží každoročně předvést kondici české poezie, jako by se snad z roku na rok měla nějak zásadně měnit a jako by k úsudku v této věci nestačilo číst si jednotlivé knihy a časopisy, v nichž se básně objevují. Nakladatel sice existenci své ročníkové řady a snahu budovat jí zavedenou značku obhajuje jako způsob, jak dění v tuzemské poezii zprostředkovat a zpřehlednit čtenářům, kteří se o poezii zajímají svátečně. Jenomže těžko říct, proč tedy takovou reklamu má na starosti editor jako Tomáš Gabriel, který svůj těžkopádný doslov, odvážně označovaný jako esej, začíná spolehlivým znelíbením čtenáři: přehrabováním se ve svých předpokladech, jak kdo v tuzemsku poezii čte a rozumí jí. Oporu pro svá slova nenabízí žádnou, přesto se nebojí ani takových vět: „Jak naši prarodiče, tak dnešní čtenáři poezii většinou nerozumí a nerozuměli – přesto se k ní staví rozdílně.“ To je potom samo sebou těžké.

Vskutku je potřeba mluvit především o edičních přístupech ke sbírce, neboť jedině ty na ní mohou být poutavé – zvlášť ve srovnání s předešlými ročníky – a pouze jimi Gabriel se svým kolegou, básníkem a překladatelem Petrem Borkovcem mohl knížce přispět. Zásadní problém samozřejmě zůstává pořád týž: sebelepší výkon editora se nedokáže vyhnout úskalí vytrhnout básně z jejich původních celků a rozvrhů, a nepřipravit je tak o jejich kvalitu. S novým kontextem sice mohou získat jinou, ale nebyly pro něj psány. Vyřešit tento problém se editoři rozhodli zařazením autorských komentářů k jednotlivým básním, o něž tvůrce poprosili. Těžko říct, zda cílem bylo odhalit další slabiny autorů, anebo snad opravdu někdo věřil, že dvaadvacet takových příspěvků (přesně k tolika zařazeným básním) může úhrnem přinést něco dobrého.

Četba nejnovější antologie Nejlepší české básně přináší bohužel především potíže, ostatně nelze se zbavit podezření, že celá knížka je mizerný vtip

Výsledky, jak jinak, odpovídají schopnostem, jež autoři projevili už ve svých verších. Ti dobří jsou zase dobří, ti ostatní ne. Tak třeba Marie Iljašenko své verše nerozpíjí opakováním, brebentěním nebo poučováním, jako to často dělají jiní, nýbrž sděluje zážitek z nich docela nově jiným žánrem, v jejím případě skutečně esejem. Anebo Petr Král využívá svých kritických a analytických schopností mimo jiné ke krátkému zhodnocení Borkovcova zacházení se svými verši. Jsou tu i věty, v nichž sice je myšleno na to, dostát co nejlépe svěřenému úkolu, které ale celý počin mimoděk ironizují: „Na omezeném prostoru tu člověk uskutečňuje své sny o životě… Není třeba plán, každý zná své místo.“ (Lukáš Horák) Nebo duchaplněji: „Ve skutečnosti nemám potřebu se svěřovat, jenom ukazuji, že to umím.“ (Elsa Aids)

Pokud jde o výběr básní, na knize je patrný šev, který vznikl přidáním několika čísel po urgenci nakladatele, jenž chtěl mít knížku naditější. Borkovec totiž vybral jenom čtrnáct textů ze štosu připraveného Gabrielem. (Tak se to dělá každý rok: učeň vše přečte a mistr následně jeho úsilí ideálně okrouhá na nutné minimum.) Nestačilo to, přidalo se, jenže těch čtrnáct původních je lepších. Přídavky jsou často verše téže stavby „něco je něčím“, například „duha je znamení smlouvy“ (Jan Škrob). Ale i výběr vítězné čtrnáctky, provedený Borkovcem na základě toho, co mu utkvělo v paměti, je problémový, protože zapamatovat si lze snadno i nesmysl. Ocenění editorů si vydobyl třeba Ondřej Buddeus básní, jež končí vyznáním „spásu si představuju / jako holčičku / z Afriky která // mě adoptovala“. Je to podmanivý obraz, ale taky je to alibismus intelektuála ze Západu. Stačí se jím ukonejšit, a svět je zase o něco lepší. Daleko líp, a v tom s Borkovcem už souhlasím, o světě kolem nás vypovídají třeba verše Jonáše Zbořila – „v troubě se peče levná pizza / ve hře zpívají ptáci a o mrtvé mámě / se prostě mlčí“. Tady je to neštěstí přiznáno otevřeně.

Nakonec jediné, co nad čítankou lze znovu pronést s určitostí, je doporučení editorům i autorům případných příštích svazků, že pokud to s literaturou myslí vážně, měli by se první práci na této taškařici vyhnout a druzí trvat na tom, aby jejich verše laskavě zůstaly přehlédnuty a vynechány.

Nejlepší české básně 2015. Editoři: Petr Borkovec a Tomáš Gabriel. Vydalo nakladatelství Host roku 2015. 112 s. 219 Kč.