Lukáš Novosad - Publicista

/

Studoval češtinu na FF UK, lužickou srbštinu na Lipské univerzitě a práva na Policejní akademii. Byl šéfredaktorem měsíčníku pro světovou literaturu Plav, organizoval festival českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka, pracoval jako vychovatel ve výchovném ústavu Klíčov, koordinátor volnočasových aktivit pro osoby s Aspergerovým syndromem v APLA Praha, redaktor Činohry Národního divadla a redaktor Týdeníku Echo. Z lužické srbštiny přeložil reportážní povídky Jurije Kocha Modrá vrána (2009), z němčiny pohádku Udo Weigelta Mája a ohnivý lišáček (2022). Předsedá Společnosti přátel Lužice, kromě Echa24 spolupracuje s revue pro literaturu a kulturu Souvislosti.

Články autora

Česká kniha a její stav

Pražský knižní veletrh Svět knihy, jehož 22. ročník skončil minulý týden, je fascinující místo, protože po jeho návštěvě stěží nemít nějaký názor na to, jak vypadá stav a věhlas knižní produkce v této zemi. Vzhledem k tomu, že veletrh navštěvuje každoročně na čtyřicet tisíc lidí, nejde o malou akci. Zároveň jako by potvrzuje čtenářskou a obchodní dominanci Prahy nad zbytkem republiky: vždyť pokus o brněnského sourozence, pořádaného rovněž firmou Svět knihy, s.r.o., skončil neúspěchem.

Všecko je kůže

Edice Revolver Revue se dlouhodobě snaží navázat na zdejší výlučné vydavatelské řady, tím je sympatická. Objevuje autory nové, ale zároveň se cíleně stará o úzký okruh zavedených „profesionálů“, z jejichž tvorby uvádí neznámé nebo málo známé texty, a tak usiluje obohatit pohled zejména na dějiny nejnovější české literatury, debutující od 80. let stranou tuzemské oficiální literární šarže.

Trvalky zdejších životů a proč

V kinech jsou právě uváděny dva filmy, jejichž hrdinové jsou důležití pro krátkodobou paměť tuzemské společnosti, neboť spolu s ní prošli z jednoho politického systému v jiné. První promítanou partou je sestava kolem Štěpána Šafránka, tou druhou dvojice loutek Pat a Mat. Společné jim je úsilí neměnit se, charakterově zůstat na svém, ať se svět, v němž se pohybují, mění jakkoli.

Emil v obrázcích

Komiksový debut Jana Nováka Zátopek souzní s autorovou dosavadní tvorbou v tom, že pro něj je příznačné zahlcení čtenáře hrdinovým testosteronem. Novák si totiž za své postavy vybírá především muže, s nimiž se sice pojí silný příběh, jenže ten je upozaďován soustředěním na soutěživé povahy vyvolených charakterů.

Příležitost číst něco slušně napsanýho

Svedl bych se takovému začátku vyhnout, jenomže nechci. Nedá mi to ještě jednou se nevrátit k letošnímu předávání cen Magnesia Litera, respektive k ohlasům, které udělení cen následovaly. Některé z nich (můj nevyjímaje) totiž připomněly také bojkot letošního ročníku majitelem nakladatelství Torst Viktorem Stoilovem na protest proti tomu, že hlavní sponzor ceny, firma Karlovarské minerální vody, pomáhal na svět rovněž loňskému ročníku pěveckých cen Český slavík.

Czechia je prostě šikovné slovo

Je Czechia pěkné, nebo ošklivé slovo? Má se tak Česku říkat v cizině? Anebo je lepší zůstat u anomálie Czech Republic? Czechia. Toto jediné slovo v posledních dnech načalo vášnivou debatu, zda se tak smí oficiálně říkat Česku, nebo ne. A anglickým označením, schváleným ministerstvem zahraničí, se znovu připomněly problémy zmíněného českého názvu státu.

Naplněné předpovědi

Paměť je mizerný rádce jednoznačných tvrzení, ale pro jednou jeho služby riskněme: snad není daleko od pravdy, že výsostně politických románů, které by psali autoři běžně spojovaní s tzv. první ligou, tuzemská literatura mnoho nemá. Žádná tradice tvorby třeba Egona Hostovského tu nevznikla, a to ne že by jí komunistický režim nepřál, jenomže samozřejmě v patřičných hodnotících znaménkách podle svého přesvědčení, jakému se příčetní autoři vyhýbali.

Prometheova játra po transplantaci

Jedno z hlavních pátrání, která podstupuje snímek Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti, je to po aktuální podobě vztahu člověka a boha. Přesněji: směle se táže, zda bůh, jehož osudem bylo zjevit se a zázraky konat v současné západní demokracii, jež si potrpí jakoukoli nezvyklost jaksepatří diskutovat, by přece jen neměl na své schopnosti krapet a dobrovolně rezignovat.

Ráno chodit po zahradě bos

Zdeněk Svěrák oslaví 28. března osmdesátiny – to je událost, která pravděpodobně nebude zamlčena žádným větším nebo relevantním českým ani slovenským médiem a bude využita k aspoň letmé sumarizaci oslavencova díla. Celebrace přitom budou všelijaké, třeba Svěrákův syn Jan pro otce připravil „na tajňačku“ vyčištěnou digitalizovanou verzi jejich prvního společného snímku Obecná škola. Tolik veřejně rodina.

Kde je strach, je prostor pro pověry

Mají čeští Romové kvůli uprchlické hysterii opravdu pohodu? Bojí se, že jde jen o klid před další bouři? Co je trápí? A proč s tím sami neumějí nic udělat? V posledních měsících se daří bizarnímu názoru, že Romové se u nás mají obzvlášť dobře, protože přes vlnu imigrantů na ně není vidět a žijí si v klidu.

Ať žije český film, ať žije Český lev

Stejně jako v jiných letech, také na silvestra 1977 Československá televize vysílala estrádu ke konci roku. Byla to první ze tří, které moderoval Vladimír Menšík před publikem složeným z kolegů herců, zpěváků a zaměstnanců televize. A její úvod patří k jedněm z úžasných a i po letech těžko uvěřitelných okamžiků dějin tuzemského televizní vysílání.

Dítě není malý dospělý

Zaniknou dětští lékaři? Budou děti léčit doktoři bez pediatrické kvalifikace? Anebo je to celé bouře ve sklenici vody? Už rok a půl připravuje ministerstvo zdravotnictví novelu, která má pozměnit vzdělávání mladých lékařů – má sjednotit dva pediatrické obory do jednoho. Praktičtí dětští lékaři proti tomuto kroku protestují, bojí se, že bude znamenat konec dostupné primární péče, protože většina lékařů začne sloužit především v nemocnicích.

Bylo to nutné?

Četba nejnovější antologie Nejlepší české básně přináší bohužel především potíže, ostatně nelze se zbavit podezření, že celá knížka je mizerný vtip. Tyhle soubory mají velké ambice: touží každoročně předvést kondici české poezie, jako by se snad z roku na rok měla nějak zásadně měnit a jako by k úsudku v této věci nestačilo číst si jednotlivé knihy a časopisy, v nichž se básně objevují.

Přitažlivost bizarnosti, husťáren a ujetostí

Při četbě devadesát let staré novely Roberta Michela Ježíš na Šumavě těžko znovu nemyslet na to, jak úzce je zdejší život spjatý s venkovem a že česká společnost se pořád ještě definitivně nepřelomila v ryze městskou. Ten proces přešlapování v půli cesty, městu i vsi na dohled, trvá dlouho a není u konce – jak o tom svědčí potřeba filmařů i diváků na venkov se vracet. (Stačí připomenout úspěch loňského snímku Domácí péče či pokračování seriálu Vinaři, jež dokonce tematizovalo rozdíl mezi moravským a českým venkovem.)

Zpráva o nejnovější rasové poezii české

Objevily se pochyby, zda je správné, aby letos nakladatelé přihlásili své tituly do literárních cen Magnesia Litera, jestliže jejich hlavním sponzorem je podnik Karlovarské minerální vody (KMV), rovněž sponzor hudebních cen Český slavík, v nichž vloni se na stupních vítězů umístila rasistická kapela Ortel i její stejnojmenný vůdce.

Cesta do dvou niter

V roce 1974 mi na konci listopadu zavolal jeden přítel z Paříže a sdělil mi, že Lotte Eisnerová je těžce nemocná a pravděpodobně umře. Na to jsem řekl, že to se nesmí stát, ne v tuhle chvíli, německý film se zrovna teď bez ní ještě neobejde, nesmíme dopustit, aby umřela. Popadl jsem bundu, kompas a sportovní vak s tím nejnutnějším.

Proč je české hymny jenom půl

Na umělecké tvorbě je působivé, že kterékoli dílo je bez ohledu na své vlastní ambice hotovo až v okamžiku svého přijetí. To znamená, že je dokončováno s každým divákem či čtenářem pokaždé znovu a nově. U děl, která pojednávají o nějaké historické situaci, však toto nezávazné rozkošné obcování s uměním může být zaměňováno za vyjádření skutečnosti a za zprávu o společnosti.

Znovu o vzniku druhů

Český distribuční název snímku Mænd og høns je O kuřatech a lidech, čili upomíná na steinbeckovské drama předsudků, něhy i neštěstí, a vzbuzuje tak dojemná očekávání (dost možná i u diváků, kteří novelu Johna Steinbecka neznají, protože její titul O myších a lidech funguje jako zautomatizované spojení; ta evokace prostě je nepochybná), vlastně nějak film interpretuje předem.

Vidět film jako na premiéře

V posledních týdnech se v médiích opět po čase objevil spor o to, jak mají být digitálně restaurovány české filmy. Jednoduše řečeno proti sobě stojí názor představitelů Národního filmového archivu (NFA; za něj se v Salonu sešli jeho ředitel Michal Bregant a jedna z restaurátorek Tereza Frodlová), názor výzkumného týmu NAKI AMU, jenž řeší vznik Metodik digitalizace národního filmového fondu (za něj přítomen Marek Jícha, jeden z tvůrců metodiky Digitálně restaurovaného autorizátu; DRA), a názor Nadace české bijáky (za tu přítomen předseda její správní rady Petr Šikoš).

O tvůrčí a umělecké zodpovědnosti

Samozřejmě nelze nevidět, že kulturní událostí posledních dní se stalo klání v kinech. Totiž souběžné promítání fiktivního snímku Filipa Renče prostého, a zdánlivě dokonce všeříkajícího názvu Lída Baarová –​ a dokumentárního snímku Heleny Třeštíkové Zkáza krásou.

Lepší zdejší já?

V tuzemských dějinách minulého století nejspíš neexistuje známější příklad přistěhovalectví, než je pomoc řeckým komunistům, nuceným odejít ze své země po ztracené občanské válce v roce 1949, kdy jich do Československa přišlo na deset tisíc – přičemž zhruba půl čtvrtého tisíce bylo dětí.

Novější články Starší články