Evropě trvalo dlouho, než ženě dovolila existovat

  - Foto: Jan Zatorsky
Evropě trvalo dlouho, než ženě dovolila existovat

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Francouzský spisovatel konžského původu Alain Mabanckou patří ve svých zemích k nejúspěšnějším a nejprodávanějším. Zároveň uspěl v Severní Americe, kde na několika univerzitách vyučoval právě literaturu – jako řádný profesor té frankofonní aktuálně působí na University of California v Los Angeles.

Žije v Santa Monice, ale přitom je velmi aktivní ve Francii a zajímá se o osud svého rodiště: Republiky Kongo. Takže třeba těžko říct, kde zrovna bude zítra snídat, protože pohyb mezi třemi kontinenty je pro něj přirozený. V Praze se objevil jako host letošního veletrhu Svět knihy, neboť koncem loňského roku v češtině vyšel první překlad některé z jeho próz. A sice románu, který titulem zvoleným podle přízviska hlavního hrdiny Prasklej Sklenička našinci může připomínat indiánský příběh. Následně předvedeným stylem ovšem spíš upomíná na některá z vyprávění strýce Pepina z děl Bohumila Hrabala. Ostatně podobnou figuru, byť přece jen v uměřenějším či džentlmenštějším hávu, evokuje navenek sám Mabanckou. Je ideálním ztělesněním spisovatele dneška: je to neustále uvolněný a veselý člověk, vždy pohotový zavtipkovat a vyprávět příběh. Kdykoli ovšem připravený zvážnět a bavit se o podstatných, totiž zejména politických problémech světa. Vždyť politika i spisovatelství jsou veřejné projevy, jež od sebe nelze odpárat.

Ta vaše suverénní existence na třech kontinentech – v Africe, Evropě a Severní Americe – vzbuzuje respekt i vybízí k základním otázkám. Komu třeba fandíte při mistrovství světa ve fotbale?

(smích) Vždycky fandím těm, kteří jsou nejslabší a zrovna prohrávají. Víte, nejsem zarytý fanda jenom velkých mužstev, jako jsou Brazílie nebo Argentina, a dokonce ani „svých“ mužstev, čili Francie nebo Konga. Nejsem asi správný národní fanda, může se snadno přihodit, že budu fandit týmu ze střední Evropy.

Děkujeme, to je naděje pro nás. Ale vážně: ptám se na život na tolika kontinentech samozřejmě proto, co se děje v Evropě. Vy jste už dávno odešel z Konga a usadil se ve Francii. Teď se Evropa s přistěhovalectvím potýká, hodně lidí se ho bojí. Limitem evropského pohledu je zahleděnost do sebe sama. Jak tuto náladu coby člověk, který se přirozeně pohybuje mezi velmi rozdílnými kulturami, vnímáte? 

Jako spisovatel, umělec a intelektuál se domnívám, že postojem Evropy vůči imigrantům by měla být pohostinnost, že jejich odmítání je nelidský akt. Vždyť migrace je naprosto přirozený fenomén, lidské bytosti mají dvě nohy – a ty jsou od toho, abychom se na nich pohnuli někam dál. A Evropa vždycky migranty potřebovala, vždycky potřebovala cizince, aby v ní zastali nějakou práci, ať už to bylo ve válečných letech, nebo v době ekonomické recese. Podívejte, už mí rodiče, Konžané z Brazzaville, bojovali za čest Francie. Takže stejně jako kdykoli v minulosti platí i pro dnešní dobu to okřídlené rčení, že než budovat nové hranice je lepší tvořit nové mosty. Migrace poskytuje jedno neuvěřitelné bohatství, a tím je poznání druhého. Takže nač považovat migranty za nepřátele číslo jedna? Navíc, vyhnout se migraci tak jako tak nelze, protože Evropa vždycky byla vnímána jako bohatý kontinent, kde kapitalismus a demokracie jsou pokročile rozvinuty. A to je lákavé. Spousta obyvatel jižní polokoule se domnívá, že jejich štěstí se nachází na té polokouli severní. Krom toho dalším důvodem k migraci je množství a délka válek, které se na jihu vedou. Evropa už by si konečně měla přiznat, že do těch konfliktů za dobré peníze prodává zbraně, a tak že vlna migrantů ze Sýrie nebo z Iráku je jenom důsledek její vlastní politiky vůči těmto státům. Znovu by měla promyslet, jakou politiku chce vést vůči státům, které nejsou tak rozvinuté jako ona.

Není vlastně centrální Evropa rukojmím toho, že válku dlouho nezažila? Není pravidelná válka, i když je to hrůzná věc, potřebná pro katarzi společnosti? Pro to, aby ji lidé měli zažitou tak, že by si vzpomínky na ni mohli předávat v rodině naživo?

To je tak. Žijeme v epoše, kdy se někdo může domnívat, a patrně se domnívá, že válka může sloužit jako politický nástroj, že může vyřešit nějaké problémy. Ale copak válka nebo násilí někdy nějaký problém vyřešily? Vy znáte takový případ? Takže nynější politikou Evropy je přesvědčení, že válku může vyrábět, tedy někde ji financovat, a vyváznout z toho bez újmy. A to je pak překvapení, jaké taková politika nese následky! Domnívám se a odvažuji se tvrdit, že válka je novou formou kolonialismu. Může to být vysvětlení, proč mezinárodní neokolonialismus existuje – má omluvit, co se kde na světě děje potom, po úderu zbraní. Takže migranti jsou přímým důsledkem politik, které vedou velké mocnosti. Současná otázka války nás nutí promyslet znovu naši představu o tom, co je to demokracie. To není systém násilí nebo represe, nýbrž systém dialogu mezi bytostmi. Což se týká i svobody, možnosti někam přijít nebo odněkud odejít. Takže to máte jako vždycky: obětí neokoloniální politiky nakonec jsou občanské společnosti.

Jak se s tímto vaším světonázorem srovnává Kongo?

V Kongu, tedy v Republice Kongo, jak říkáte vy, a v Kongu-Brazzaville, jak říkám já, je samozřejmě situace špatná. Vládne tam diktatura, která trvá přes třicet let. Volby jsou zfalšované. Prezident-diktátor Denis Sassou-Nguesso, který je v současnosti u moci a s výjimkou pěti let v 90. letech je u ní od roku 1979, už je ve velmi pokročilém věku, ale odmítá předat moc mladé generaci. Prezidentovy děti se obohatily natolik, že jejich jména se nacházejí na seznamu Panama Papers. Takže Kongo-Brazzaville ovládá jeden klan, jedna rodina už víc než třicet roků. Moc si uchvátili pro sebe, a populace tím trpí. Čímž si také vysvětluji, proč tolik Konžanů Kongo opouští. Ale zároveň připomínám, že tyto nové africké diktatury jsou ve velkém podporovány velkými mocnostmi, jako jsou Francie, Belgie, Portugalsko a další podobné státy. Afrika konečně zvedne hlavu a bude svobodná, teprve až staré koloniální mocnosti přestanou podporovat tyto stávající diktatury. Takže vrátím-li se k vaší otázce, konstatuji, že i když bych moc chtěl, nelze na ni odpovědět jinak, než že Kongo se nachází v mizerném stavu. Ale takové hodnocení se samozřejmě netýká jenom Konga, nýbrž taky Kamerunu, Gabonu, Toga, Demokratické republiky Kongo neboli Konga-Kinshasy. To jsou poslední bašty frankofonních diktatur.

Třicet let je tedy v Kongu diktatura. Vám je padesát, takže za vašeho dětství a dospívání to v zemi vypadalo jinak? Jaké jsou vaše vzpomínky na tehdejší dobu?

Mé vzpomínky na mládí jsou asi podobné těm, jaké zažívali dospívající tady v Československu, komunistická mládež. Protože naše politika taky byla definována sovětskou politikou, život tam a tady se od sebe nemohl příliš lišit. Zkrátka trpěli jsme pod ideologií, která se nás snažila přesvědčit, že moc je pro všechny lidi, třebaže to byla diktatura oficializovaná a sponzorovaná Sovětským svazem.

Pořád mluvíme o diktaturách, jakémsi souboji demokratického myšlení s nimi. Máme v Evropě příběh Václava Havla jako příběh intelektuála, který myšlenkou vyhrál nad zvůlí moci. Afrika má svůj příběh Nelsona Mandely, který u nás ve střední Evropě vždy rezonoval jako podobný tomu Havlovu. Jak je Mandela v Africe vnímán mladými lidmi? Rezonuje ještě?

To je v pořádku, že Václav Havel je za českého Nelsona Mandelu. Oba jsou osobnosti velkého osudu, který zasvětili svému lidu. Byl bych rád, kdyby takových lidí, odhodlaných zasvětit svůj život boji o demokracii a svobodu slova, bylo v Africe víc. Naštěstí aspoň u nás v Africe Mandela pořád je někdo, kdo k lidem promlouvá, protože dokázal seskupit a spojit všecky rasy, které v Jihoafrické republice žily. Místo nenávisti hlásal jednotu. Nevím to jistě, ale myslím si, věřím v to a doufám, že Mandela k mladým promlouvá.

Frankofonní kolonialismus jsou vlastně euro-africké dějiny. Přednášíte v Americe, a jak vás za tu chvíli odhaduji, určitě tam o kolonialismu mluvíte často. Jak tento příběh dvou světadílů vnímají vaši studenti?

(smích) Odhadujete mě správně. Mí studenti, kdykoli se bavíme o kolonialismu, v něm pochopitelně a samozřejmě vidí paralelu s tím, co se dělo ve Spojených státech, kde bílá rasa dominovala nad černou. Připodobňují to tedy ke svým dějinám, které znají, k příběhům Ku-klux-klanu, rasové segregace, Malcolma X, J. F. Kennedyho. Kolonialismus je jim jako systém rasové segregace blízký.

Stáčím se k Americe taky proto, že končí osmileté vládní období Baracka Obamy, prvního prezidenta černošského původu. Ještě před ním tu byli dva černí ministři zahraničí: Colin Powell a Condoleezza Riceová. Co černé rase tato perioda přinesla? 

Všeobecně to pro černou komunitu opravdu byla velká známka pokroku. To, že v nejvyšších funkcích nejvýznamnější demokracie nejsou jenom bílí, je zvrat pro všechny. Je to završení dlouhé cesty, i když samozřejmě „nové poměry“ nevyřešily „staré problémy“, ty trvají. Latentního rasismu, který v Americe existuje dejme tomu ze strany policie vůči černé populaci, jsme se nezbavili. Obama sice jako by otevřel debatu stran rasy a vnímání černých v americké společnosti dál, než kde byla před jeho zvolením, ale jejich postavení nevyřešil. 

Nedovedu si představit, že by Francii nebo Belgii vedl černoch, i když tam černá komunita je velká…

Je fakt, že Spojené státy ukázaly dobrý příklad, ale přece i v Evropě se věci dávají do pohybu. Vždyť vidíte, že starostou Londýna byl zvolen Sadiq Khan, syn pákistánských imigrantů. Bavili jsme se o problémech Evropy s imigrací a tady máte kloudnou odpověď. Je třeba vidět ten rozdíl: Spojené státy se vyrovnávaly se svou historií rasové konfrontace, zatímco v Evropě šlo a jde spíš o vyrovnání se s koloniální historií.

S Khanem máte pravdu. Ale jinak se dá obecně říct, že sice ženy se tu už k vládě dostanou, ale zástupci jiných ras to pořád mají těžké.

Ale vždyť evropským problémem je právě tohle! Evropě trvalo dlouho, než ženě dovolila existovat. A najednou tu máme Angelu Merkelovou. A v Africe liberijskou prezidentku Ellen Johnsonovou-Sirleafovou. Čili zjevně všechno prochází vývojem a já si při pohledu na něj nedělám starosti o budoucnost Evropy ani Ameriky.

Tak se vraťme k vývoji v Kongu. Napsal jste otevřený dopis francouzskému prezidentovi, který se rozhodlo vás na jeho základě přijmout. Čeho se dopis týkal?

Žádal jsem v něm Françoise Hollanda, aby neuznal březnové prezidentské volby v Kongu-Brazzaville. Zase byly zfalšované a zase v nich, dokonce hned v prvním kole, vyhrál Denis Sassou-Nguesso. Je to špatný výsledek. A proto jsem velmi vděčný, že mě přijme francouzský prezident. Jsem rád, že přistoupil na to, abychom si o konžské situaci promluvili v Elysejském paláci. Přijde mi totiž logičtější a přirozenější, aby si o Africe povídal s Afričanem a ne se svými experty na Afriku. Ostatně to je forma demokracie, která by se mi líbila také v Africe. Že si o některých věcech můžete promluvit přímo s prezidentem. Chci mu říct, že bych byl rád, kdyby a aby Afrika nebyla místem pro diktátory sponzorované Evropou.

Toto téma se nám pořád vrací. Má tento „sponzoring“ nějaký vývoj? Nebo zůstává na jednom zamrzlém bodě?

Za vším jsou ekonomické zájmy, ty osvětlují a vysvětlují, proč existuje komplicita mezi africkými diktátory a evropskými politiky.

V češtině je přeložen jediný váš román. Vděčně se uvádí, že jeho poetika je hrabalovská, ale stejně tak by se dalo říct, že váš hrdina Praskle Sklenička se podobá Forrestu Gumpovi, slavnému hrdinovi od Winstona Grooma. Je to prostě vděčná figura, kterou přinejmenším v uplynulém století lze najít v každé větší literatuře. Jak na takovou figuru, na takový způsob mluveného vyprávění reagují afričtí čtenáři?

Samozřejmě mi lichotí, když mě srovnávají s Hrabalem. Nebo když mi někdo jako včera tvrdí, že mu to připomíná Haškova Švejka. Přitom souhlasím s vámi, že způsob podání není až tak specifický, tím je až obrázek lidí žijících na okraji africké společnosti. Unikátní u přijetí africkým publikem možná je citlivost na toto vykreslení, protože popisuji neustálý a postupný společenský sešup postav coby možný důsledek systému, který v zemi vládne. Každopádně za tím, že někdo vnímá blízkost mého psaní s Hrabalovým nebo Haškovým, je možná podobná zkušenost konžské a české, respektive československé, společnosti se stejným typem komunismu. Snad proto by moje kniha mohla být i pobídnutím, aby se česká společnost víc zajímala o africkou literaturu.

V Evropě literatura ztratila funkci výchovnou a vzdělávací, naopak povýšila její funkce zábavní. Možná proto se přestává dostávat autorů, kteří by byli globální hvězdou, k níž by bylo lze vzhlížet. Jak je tomu v Africe?

Africká společnost ještě nedospěla do stadia, aby mohla považovat literaturu jenom za zábavu. Na to to ještě není dostatečně vyrovnaná společnost. Afrika spisovatele tradičně vnímá jako figuru či osobnost, která má nějaké poslání společnost osvobodit, nebo ji kritizovat a poukazovat na její nedostatky. A to po francouzském spisovateli nemůžete chtít, vždyť Francie se osvobodila dávno a sama od sebe. Takže africká literatura je neustále poznačena tím, že se za ní skrývá úmysl kritizovat a poukazovat na společenské nedostatky.

27. května 2016