Pražský knižní veletrh Svět knihy, jehož 22. ročník skončil minulý týden, je fascinující místo, protože po jeho návštěvě stěží nemít nějaký názor na to, jak vypadá stav a věhlas knižní produkce v této zemi. Vzhledem k tomu, že veletrh navštěvuje každoročně na čtyřicet tisíc lidí (vloni jich pořadatel ohlásil 38 000 na 393 vystavovatelů), nejde o malou akci. Zároveň jako by potvrzuje čtenářskou a obchodní dominanci Prahy nad zbytkem republiky: vždyť pokus o brněnského sourozence, pořádaného rovněž firmou Svět knihy, s.r.o., skončil neúspěchem. V Brně se veletrh dočkal jen čtyř ročníků v letech 2003 až 2006, a přestože počet jeho návštěvníků neustále stoupal – v prvním roce akci navštívilo 7000 lidí, v posledním 15 000 –, zašel na nezájem nakladatelů, jichž naopak setrvale ubývalo – z původních 96 na 57 v posledním roce.

Byl to paradox, protože jinak knižních veletrhů spíš přibývá. Unikátem třeba je Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě. To je nejstarší tuzemský knižní veletrh, letos se dočká již svého 26. ročníku, a přestože se odehrává stranou velkých center, navštěvuje ho aktuálně na 16 tisíc lidí a 160 nakladatelů. Také tato čísla meziročně rostou. Přibývá rovněž menších knižních veletrhů, v Táboře funguje Tabook, v Liberci Veletrh dětské knihy, v Praze ještě Knihex, jenž má svou letní a zimní verzi. Na Moravě se před pěti lety narodil knižní veletrh v Ostravě a Brno, konkrétně tamní Moravskou zemskou knihovnu, aspoň „Ministerstvo kultury ČR pověřilo (...) organizací prezentace české knižní produkce“ na zahraničních veletrzích v Lipsku, Frankfurtu, Londýně a Boloni.

Zjevně se daří, lidé mají o knihy zájem. Dalším dokladem toho ostatně je bezpočet literárních ocenění, jež jsou našinci k dispozici. A jisté je, že přinejmenším to mediálně nejvděčnější z nich, totiž Magnesia Litera, má vliv na prodejnost titulů. Například loňského držitele ceny, objemný šestisetstránkový svazek Básník. Román o Ivanu Blatném Martina Rainera, vítězství „vykoplo“ k dvojnásobným číslům prodejnosti. Vzhledem k tomu, že je to román o neznámém klasikovi moderní české poezie, je to skóre potěšitelné. Touhu čtenářů po neustálém přísunu dostatečného množství novinek potvrzují také dlouhodobé čtenářské výzkumy profesora Jiřího Trávníčka z Oddělení pro výzkum literární kultury Ústavu pro českou literaturu Akademie věd. Nejjednodušší kritérium, které Trávníček a jeho kolegové ve svém výzkumu nabízejí, je jedna přečtená kniha za rok. Řeklo by se, že je to opravdové statistické minimum, jenže svou výpovědí překvapuje – nebo v těchto číslech patří Češi ke špičce v Evropě. (Jinými slovy: čtenářů na kontinentu obecně buď ubývá, nebo jich nikdy nebylo příliš.) Od „soupeřů“ na čele, k nimž patří Skandinávci, Nizozemci či Britové, se prý odlišujeme dominancí své čtenářské „aristokracie“, tedy velkým množstvím lidí, kteří čtou padesát a více knih ročně. Rozdělení čtenářstva podle Trávníčka je také silně homogenní, příliš od sebe se prý neliší města různé velikosti ani vesnice. Může za to homogennost zdejší populace. Platí ale, že víc u nás čtou ženy než muži, respektive senioři než mladší generace.

Proměny návyků?

Úhrnem vzato je tuzemská záliba ve čtení dána příchylností k jazyku. Česká identita je jazyková, nikoli státní, územní nebo podle vyznání. Státní hranice se v posledním století měnila tak často, že v žádné rodině se nemohlo stát, aby čtyři generace – tedy lidé, kteří si paměť a dějiny mohli předávat ústně – zažily totéž uspořádání státu. Rovněž vyznání bylo proměnlivé: z katolíků se stali komunisté a nakonec bezvěrci. Zůstala jenom společná řeč. A tato identita vznikla rozhodnutím několika jedinců, že mluvit a psát a číst se tu bude česky. Protože toto rozhodnutí vyjma svého kulturního rozměru bylo nevýhodné (ekonomicky, politicky, právně atd. by jistě bylo bývalo výhodnější zůstat u němčiny), neustále fascinuje, že se povedlo přivést ho do vítězného konce. (A vzhledem k tomu, že se to povedlo před pouhými dvěma sty lety, neměl by se současný stav dokonalé existence v národním jazyce brát samozřejmě. Za dalších dvě stě let to zase může být jinak.) Každopádně právě z dob národního obrození pochází zdejší nebývalá překladatelská tradice i návyk vlastnit velké domácí knihovny, podpořený ještě za první republiky knihovním zákonem, díky němuž vznikla hustá síť veřejných knihoven. Ty z tehdejší vstřícnosti těží dosud, jinak ale se v posledních desetiletích od dlouhodobých návyků upouští. Mění se způsob zacházení s knihou – což potvrzují i Trávníčkovy výzkumy. Ty sice běží teprve od roku 2007, ale už dávají znát, že ubývá nejmladších čtenářů. Zároveň se mění zdejší vztah k fyzičnosti čtení, jelikož s rozvojem techniky přibylo možností, jak číst.

A tak pomalu vzrůstá prodej elektronických knih. Vloni už na síti největšího tuzemského knižního prodejce Kosmas utržily 12 % podílu z celkového prodeje. A toto číslo bude samozřejmě nadále růst. S jeho rozhojněním také bude sílit spotřební vztah ke knihám – bude menší potřeba knihy vlastnit dlouhodobě. Zavedené chování dosud vedlo k reflexu knihy schraňovat a zbavovat se jich minimálně, což mělo vliv na zdejší trh, jenž se od toho západního odlišoval třeba malým zájmem o paperbacky (s výjimkou fantastických nebo kriminálních žánrů, vnímaných jako odpočinkové). Těžko také předvídat, jaký vliv bude mít nárůst četby elektronických knih na knihovny. Pokud však čtečky elektronických knih zvládnou technicky vyřešit problém nedostatečného a nekvalitního zachycení obrazů, což zatím brání plnohodnotnému uvedení technických a grafických knih na elektronický trh, bude to zřejmě poslední velký zlom v nakladatelském byznysu.

Růst a proměny trhu

Ten se už tak za uplynulých pětadvacet let výrazně proměnil. Vlastně příběh tuzemské knižní produkce je dobrá ukázka toho, jak vypadá realita snu ekonomiky trvalého růstu – očividné zisky někde logicky musejí produkovat ztráty. Zkraje 90. let byly náklady knih desetitisícové: jednak nebyl důvod čísla měnit, o dekádu dřív byla rovněž běžná, jednak byl hlad po titulech dříve zakázaných, jež vycházely v samizdatu nebo zahraničí. V české literatuře se doháněly resty, literatura se stmelovala. A ovšem: začalo přibývat vydavatelů. V roce 1989 jich bylo 238, o rok později 650. Jejich počet každoročně dál rostl o stovky a stejným tempem roste dosud; od roku 2011 průměrně o tři stovky každý rok. K loňskému roku v tuzemsku podle registru Národní knihovny působilo 6389 nakladatelství. Jsou mezi nimi samozřejmě taková, jež vznikla účelově, kvůli vydání jediného titulu. Každoročně knihy vydává nanejvýš na sedm set vydavatelů. (Pro srovnání: počet hudebních vydavatelů vzrostl od roku 1996 do loňska z jedenácti na 103.) Počet vydaných titulů, bez ohledu na zaměření toho kterého, roste úměrně tomu: předloni vyšlo 18 379 knih, z toho 35 % bylo překladových, 5129 titulů představovala beletrie, 1962 bylo dětských knih a 1698 učebnic a skript.

Ačkoli nakladatelů přibývá, v posledku také fúzují, trh má tendenci spíš sdružovat vydavatele pod několika silnými hráči – vedou Euromedia Group a Albatros Media. První z nich vydal předloni 525 titulů, druhý 735, přičemž nejvíc toho roku vydaly divize Albatrosu Albatros (172 titulů), CPress (116) a CooBoo (99). V Euromedii se nejvíc činil Knižní klub (269 titulů), Ikar (182) a Odeon (38). (Pro srovnání: mezi univerzitními vydavateli toho roku vedlo Vydavatelství Palackého univerzity s počtem 442 vydaných titulů. Druhá Masarykova univerzita vydala 389 knih, třetí pražské ČVUT 293 knih.) Pokud jde o cizí jazyky, nejvíc se samozřejmě překládá z angličtiny, následně z němčiny, francouzštiny, slovenštiny a ruštiny. Čísla v tom roce opět začala růst, neboť začala růst i ekonomika a snížila se sazba DPH u knih z 15 % na 10 %. Do budoucna bude podstatné, jak se rozprostře, případně změní podíl prodeje knih: například nakladatelství Argo, jedno z tuzemských velkých, prodá přes 70 % své produkce v pražských knihkupectvích, nadto v řetězcích. Toto číslo je alarmující vlastně nejvíc.

Pro milovníky donkichotství a dobrých konců, v nichž odhodlaný jedinec svým úsilím rozdrtí nelidský korporátní svět, ale taky pořád ještě existují dobré příběhy. Když překladatel Viktor Janiš po deseti letech, vyplněných krom jiného roztržkami s několika nakladateli, usilujícími o dodání slíbeného překladu, konečně dokončil svůj převod románu Michela Fabera Kvítek karmínový a bílý, považoval to za splnění svého snu. A snad i proto se rozhodl všemožně svou a Faberovu práci propagovat. Ten román má 920 stran. Přesto se jenom díky Janišově úsilí, s nímž dennodenně zásobil sociální sítě i kulturní novinové redaktory s prosbou, aby o knize něco napsali, vyprodal první náklad a následoval dotisk. Nakonec se jenom a právě díky překladatelově osvětě románu prodalo přes osm a půl tisíce výtisků a v elektronické verzi přes dalších tisíc kusů (což z něj udělalo druhou nejprodávanější elektronickou knihu nakladatelství Argo; prozatím vede Inferno Dana Browna s 1800 kusy). Ne že by od Fabera vzhledem k jeho kvalitám a několika již dříve vydaným titulům nebylo lze čekat úspěch, ale tento odhady asi předčil. Ostatně jen díky němu mohlo vyjít povídkové pokračování románu Jablko. Čili jako v pohádce: konec dobrý, všechno dobré. Pořád to jde i postaru.