Ještě hoří oheň a praská dřevo
ale už je čas jít spát
tamhle za kopcem je Sarajevo
tam budeme se zítra ráno brát

Refrén známé písně Jaromíra Nohavici, který ve svém závěrečném opakování ještě zdůrazní svůj příslib oslovením „tam zítra budeme se lásko brát“, je teskné vyznání. Ohlíží se za zmizelým světem a zároveň chce zůstat mementem chvíle, která za to stála: „Postavím ti dům z bílého kamení / dubovými prkny on bude roubený / aby každý věděl, že jsem tě měl rád / postavím ho pevný, navěky bude stát.“ Nedaleko hlavního města Bosny a Hercegoviny tedy je místo, které tak jako mnoho jiných chce a má zůstat nedotčeno, má být pomníkem lásky. Když tato píseň – coby reflexe balkánského bolení – v roce 1996 vyšla na albu Divné století, mohlo toto milenecké i stavařské odhodlání působit jako bláhovost. Od konce bosenské války v listopadu 1995 neuplynul ani rok a mír po podpisu smluv v americkém Daytonu stále nebyl samozřejmý. A není ani dnes.

Dvě předešlá balkánská šílenství – konflikt z 90. let a svým způsobem i druhá světová válka – po sobě jako ten cennější odkaz zanechala nemalé množství vynikajících děl. Po druhé světové válce se řada tvůrců literárních, divadelních i filmových rozhodla své vzpomínky a zážitky použít jako apel na budoucí generace: aby neopakovaly to, čeho ta jejich byla svědkem. Vzájemná krutost mezi Srby a Chorvaty, kteří se tehdy své země snažili vyčistit nejen od Židů, Romů a Muslimů, ale i od sebe navzájem, překvapovala a děsila i nacisty. Zatímco ti vykonávali své úkoly jaksi úředně, stroze, Srbové a Chorvati prý ze zabíjení měli potěšení. Přesto sebereflexe jejich potomků nevedla k ničemu. Filmový režisér Lordan Zafranović vloni v rozhovoru pro tento časopis zpochybnil smysl svého nejvýznamnějšího filmu Okupace v 26 obrazech, který svou expresivností měl varovat, že válka na Balkáně bývá zvrácená, a že tedy je vhodnější řešit konflikty jiným způsobem: „Točili jsme se záměrem, abychom ukázali zvěrstva z roku 1941. A v roce 1991 jsme se na ně koukali znova! Takže jaký vliv ten film měl?!“ říkal tehdy. Fakt je, že tato generace autorů nový konflikt již zaznamenat nedokázala – nejspíš už neměla co dodat k předešlému a znovu vzdorovat dějinám považovala za nesmyslné.

Komiks válce sluší

Přišli mladší jako Danis Tanović nebo Srđan Dragojević, jejichž snímky Země nikoho a Hezké vesnice hezky hoří jsou nejznámější zástupci této vlny filmů tehdejších třicátníků, kteří v tu dobu jugoslávský film začali směřovat po svém. Na Balkáně se válka přirozeně stala rozhodujícím tématem a trvá to dodnes, i když často je to téma únikové, doklad zpohodlnění nacházet v životě něco jiného. Zároveň ovšem umělecké dopady balkánské války lze najít také v jiných kulturách. Umělci dokázali, co nikdy nesvedli politici: zaujmout zřejmé stanovisko a jednostrannost politického pohledu vyvážit zmnožením možných pohledů na historii. Mimochodem se na jejich práci projevilo, které formě výpovědi se v které kultuře daří. V Holandsku a Polsku jsou to literární reportáže (rovněž o nich jsme už psali), no a v Americe komiksy. V češtině jsou aktuálně k dispozici čtyři, které bosenskou válku, coby tu nejkrutější z exjugoslávských, zpracovávají z různých úhlů a dohromady o ní dávají docela jasnou představu. Vezmeme-li to postupně podle jejich českého vydání, jsou to Bezpečná zóna Goražde a Šíbr Joea Sacca, Otčina Niny Bunjevacové a Fax ze Sarajeva Joea Kuberta, jenž vyšel v červnu.

Všechny čtyři ukazují, že komiks jako médium válce sluší, umí ji podat se vší vážností a tragikomičností, jež k ní náležejí. (A všechny čtyři vyšly v překladu zdejší špičky, takže česky jsou vybaveny bravurně – Saccovy texty převedl Viktor Janiš, zbylé dva Pavla Horáková.) Paradoxně jenom Kubert – nejznámější z uvedených tří autorů, který založil vyhlášenou kreslířskou komiksovou školu a jenž přiváděl na svět některé z hrdinů nakladatelství DC Comics (například Hawkmana či Seržanta Rocka) – se ve své knize za zvolenou formu omlouvá. Jako by sám nevěřil, že je důstojné zachycovat válku obrazy: „Navzdory tomu, že ,obrázkové knížky‘ a ,komiksy‘ byly tady ve Spojených státech dlouho považovány za médium pro děti, zvolil jsem pro vyprávění tohoto příběhu právě tento prostředek. Byl to závazek, který jsem dal sám sobě…“

Je fakt, že Kubertova vize Sarajeva nejvíc odpovídá představám čtenářů předpojatých vůči komiksu. Je to tlumeně barevná ilustrace v jasně vyznačeném černém rámečku na bílém pozadí. Nešetří se křiklavými neznámými citoslovci a rysy postav, hlavně v obličeji, jsou znázorněny černými črtami. Příběh, který Kubert zaznamenává, se stal: je to osud jeho přítele, sarajevského editora a vydavatele komiksů Ervina Rustemagiče, jeho ženy a dvou dětí. Ti se krátce před začátkem války do Sarajeva vrátili z Rotterdamu, kde Ervin měl pobočku svého vydavatelství. Vrátili se s vírou, že neklidné časy jsou pryč a čerstvé příměří vydrží. Chyba úsudku, v průběhu několika dní bylo město v obležení, z něhož se vymanilo po třech letech. A tak už na počátku tohoto příběhu, který pojednává o snaze rodiny uniknout z válečného pekla, je znát, o co Kubertovi jde: nedoříká a nechává čtenáře domýšlet podstatné. V daném případě jde o to, že ani znalí nesvedou odhadnout příští vývoj dějin. Osudy Rustemagičových konvenují s Kubertovým celoživotním zájmem o superhrdiny: rodině se pod palbou daří zázrakem přežívat bez jediné újmy. Zřetelně ztvárněno je to třeba ve scéně oslavy dceřiných desátých narozenin, na níž se sejdou děti z celého domu, oslavují u improvizovaného dortu, smějí se a veselí, zatímco u vedlejšího domu vybuchne bomba a sousedé odnášejí z ulice raněné a mrtvé. Na oslavě to s nikým nehne.

Tři portréty nářků 

Ervin je ostatně hrdina, který víckrát zdůrazňuje, že válečné prostředí dělá s lidmi divy. Zatímco zkraje každý výbuch člověka vytrhl z klidu, postupně se naučil je nevnímat a žít s nimi v jakémsi „souladu“. Ervin vše neustále komentuje prostřednictvím faxů, které coby člověk nemalých konexí odesílá svým přátelům do Švýcarska a Ameriky a které Kubertovi jako jednomu z jejich adresátů daly impulz k tomu, dílo napsat, a jejichž četnost dokládá, že ani významní lidé neměli šanci dostat se ze Sarajeva pryč díky známostem: „Jsem si jistý, že Bosna a Hercegovina bude největší lidskou tragédií a katastrofou v dějinách civilizace. Dosud bylo zabito a zmasakrováno na 200 tisíc lidí, přes 150 tisíc čeká v srbských koncentračních táborech na popravu, více než milion lidí muselo utéct z domovů atd. … Nám všem to tady připadá absurdní, když se ohlédneme zpátky a vzpomeneme si na teroristické útoky v Itálii, Francii nebo Angli… při nichž teroristé zabili 5, 6 nebo 10 lidí. Kolik se kolem těch teroristických činů nadělalo?!? A my tu máme stovky takových teroristických činů dennodenně, a každému je to jedno!“ Bez ohledu na to, že Ervin má v tomto svém psaní pravdu, jsou ta čísla přehnaná. Ale tak je viděl člověk uvnitř konfliktu, obeznámený s nepatrnou částí světa (komiks zachycuje i takové stěží uvěřitelnosti, jako že po celou dobu obléhání města vycházely noviny nebo že lidé se okupantům bránili i pouličním muzicírováním).

Hodnota Kubertova příspěvku je v zachycení situace zevnitř, právě teď, jak se zrovna obětem děla. Včetně jejich rozčarování z mezinárodního mlčení, ze lhaní západních politiků a zděšení nad tím, že válka je opravdu etnická. Ervin se vyznává, že než začala, nevěděl, je-li Srb, či Muslim, a bylo mu to Unknown tag by Leoš Rousek created August 5, 2016 6:25:50 AM CESTjedno. Vždyť Sarajevo bývalo výstavním městem soužití různých kultur od turecké po židovskou. 

Jinak na to jde Joe Sacco, trpělivě usilující zprostředkovat nejnovější dějiny Jugoslávie jinak, než jak je prezentuje běžný americký pohled. Své černobílé vize zpracovává jako reportáž, jejímž je hlavním hrdinou. Takřka na každém obrázku je malý prcek v kulichu a kulatých brýlích, který prochází místy svého zájmu, setkává se s lidmi a v rozhovorech s nimi přibližuje složitou situaci regionu tak, že vkládá příběhy do příběhů. Je prost křiklavosti, neustále se vrací do historie, kresbu činí detailní a často ji překrývá přes sebe; vrství ji, jako se na sebe vrství historické epochy, aniž je s novými příběhy jasné, kdo za co může. Zatímco Kubertovou snahou je zprostředkovat pocit, Sacco se snaží zprostředkovat vědomost. Předvádí, že nikdo – ani Bosňáci – nebyl bez viny. Že v chaosu, v němž museli z nuly začít stavět vlastní armádu (neboť ta jugoslávská se rozpadla), měli mezi sebou polovojenské velitele, někdejší kriminálníky, kteří šli i proti vlastním lidem, okrádali je a ponižovali. Těchto velitelů se bosenské velení tajně zbavovalo a na ně potom házelo kdejakou svou špínu. Vlastně Kubert v barevných obrazech líčí konflikt černobíle, kdežto Sacco černou a bílou barvou zachycuje, jak byl barevný.

Přimysleme k tomu černobílý lyrický part Niny Bunjevacové, která ve své Otčině na příběhu své rodiny pokrývá období mezi oběma jugoslávskými válkami. Intimní, skrývané napětí Titovy Jugoslávie, kde rodiče, vyděšení vzájemným srbsko-chorvatským řezáním hrdélek, rádi přitakají komunistickému režimu, kdežto jejich děti, odmítající tento jako hnusný a zvrácený, se znovu obracejí k ideálům někdejších royalistů. Úhrnem tedy čteme pokusy vžít se do situace úplného neklidu. Nebyl-li ani v rodině, jak mohl být v celém státě?

Joe Kubert: Fax ze Sarajeva. Přeložila Pavla Horáková. Vydalo nakladatelství Crew v roce 2016. 209 s. 499 Kč.
Nina Bunjevac: Otčina. Přeložila Pavla Horáková. Vydalo nakladatelství BB art roku 2015. 152 s. 349 Kč.
Joe Sacco: Šíbr. Přeložil Viktor Janiš. Vydalo nakladatelství BB art roku 2009. 112 s. 399 Kč.
Joe Sacco: Bezpečná zóna Goražde. Válka ve východní Bosně 1992–95. Přeložil Viktor Janiš. Vydalo nakladatelství BB art roku 2007. 232 s. 599 Kč (titul je už rozebraný).