Letos 10. ledna to bylo třicet let od úmrtí jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Prošlo bohužel víceméně bez povšimnutí – básník už se totiž netěší takové čtenářské vděčnosti jako dřív. Zároveň ovšem letos po patnácti letech budou dokončeny autorovy spisy, edice Dílo Jaroslava Seiferta vycházející v nakladatelství Akropolis. Zbývají k tomu dva svazky, závěrečné dodatky a bibliografie a předposlední patnáctý svazek, paměti Všecky krásy světa. Jejich editorka Marie Jirásková stála už u jejich zrodu: pomáhala autorovi finalizovat znění této vzácné knihy.  

Jak to s tou vaší pomocí bylo?

To je moc silné tvrzení, Seifert psal své vzpomínky už v době, kdy jsem ho osobně neznala. Vlastně psal vzpomínky celý život. V 50. letech sice věděl, že to nemá smysl a že je asi nebude možné publikovat, protože to pro něho byla léta zákazů, přesto je psal. Snad v roce 1978 měl v podstatě připravenu malou knížku – tenkrát se domníval, že by se to mohlo vydat. Jenže jak mu přibývaly kapitoly, nehodily se mu některé do žádného ze čtyř zamýšlených oddílů zimní až podzimní Prahy. O tom, a to je pravda, už jsem s ním mluvila. Ale to bylo až začátkem 80. let. Pokusil se dát vzpomínky do Odeonu, ale tam ležely dlouho, dokonce psal šéfredaktorovi, zda to vůbec vyjde. Protože už ale existoval strojopis, bylo třeba poslat je do exilového nakladatelství. Ta měla o knížku veliký zájem a chtěla ji vydat k Seifertovým osmdesátinám v září 1981. Jenže nemohli se dost dobře dohodnout Škvorečtí a mnichovský Index. Řekl jim tedy, ať to vydají společně. A tak to nakonec vyšlo: knížky vypadají stejně, jen v jedné je uveden Škvorecký a ve druhé Index.

Na tomto znění jste se podílela?

Text pro exilové nakladatelství jsem připravovala, ano. Ale bylo to moc narychlo. Jednak čas utíkal, jednak Seiferta nebavilo vracet se k tomu, co napsal. Říkal mi, ať mu s tím dám pokoj, už se mu do toho nechtělo. Kromě toho nějaký čas byl v nemocnici, bylo to tedy komplikované. Ta knížka by bývala chtěla zredigovat víc, ale už se nedá nic dělat.

Jak jste se se Seifertem poznali?

Snad ve druhé polovině 70. let, když jsem byla hlídačkou v letohrádku Hvězda. Předtím jsme o sobě věděli, tedy já o něm věděla samozřejmě, ale on moje jméno asi znal z dopisů mých žáků. Učila jsem v Rakovníku a Seiferta jsem asi předkládala poutavě, protože studenti mu psali – a on jim odpovídal. Ne dlouhým, ale hezkým dopisem, který si pověsili na nástěnku, a do rána tam nebyl. Po nuceném odchodu ze školství a kultury jsem dělala právě ve Hvězdě, kde měl jednou svůj narozeninový pořad malíř Cyril Bouda a chtěl, aby tam Seifert přišel. Ten po operaci páteře špatně chodil, tak jsem ho doprovodila po schodech nahoru do kupole, kde se pořad odehrával. Byla to poměrně dlouhá cesta, a tak jsme si povídali a já mu říkala o těch dopisech, které psal studentům a které tak záhadně mizely. Pobavilo ho to, pozval mě k sobě domů a od té doby jsem tam chodila.

Spolupracovali jste spolu ještě na něčem jiném?

Že jsme spolupracovali, je také silné slovo. Přepisovala jsem mu některé básně. A například sbírku Morový sloup jsem poskytla do edice Petlice. Seděly jsme s vzácnou přítelkyní Alenu Břízovou u mě doma a sbírku přepisovaly – tedy ona ji psala, já diktovala. Když Alena přepisovala báseň Milenka básníků, tou je myšlena smrt, najednou sundala brýle. Tekly jí slzy a zhluboka pohnutě vydechla: „Zatracenej dědek.“ Tolik se jí ta báseň dotkla. Nevím ale, jestli jsme o tomto samizdatu říkali Seifertovi. On toužil po tom, aby jeho věci vycházely v normálních nakladatelstvích, ve vazbě, v obálce, jako pěkně připravené knížky. K tomu, aby se jeho věci rozepisovaly, svoloval postupně.

On musel být žádostmi o samizdaty zavalen, ne?

On byl vůbec zavalen. Poštou mu chodily titulní listy s žádostí o podpis, takže se chudák podepisoval a podepisoval a pak vše odesílal zpátky. Dveře se u něj netrhly, protože pořád za ním někdo chodil a chtěl podepsat nejen knížky dříve vydané, ale taky ty samizdaty. Mrzelo ho, že opisy, jak byly pořizovány řetězově, byly nepřesné. Třeba v jedné básni má verš „a na oblosti její pleti“, jenže opisovač přepsal „a na oblasti její pleti“. Seifert si toho všiml, mrzelo ho to, ale přesto se podepsal. Těch samizdatů bylo nesčetně, nejen u básnických sbírek. Později se přepisovaly a opisovaly i Všecky krásy světa. Čili takto jsem v jeho práci byla přítomna. Dopisy, které mi posílal, jsem uložila do Památníku národního písemnictví.

Jak to vlastně je s jeho korespondencí? Ve spisech se s ní nepočítá.

Ne, on je to komplikovaný problém. Zajímavá korespondence byla prvorepubliková. Jenže Seifertovi chodila do redakcí, v kterých pracoval, a on ji tam nechával. Z té se tedy dochovalo málo, například překrásný dopis, který mu napsal F. X. Šalda. Bohužel nejsou zachovány ani některé dopisy, které Seifert psal do Brna básníkům Janu Skácelovi a Oldřichu Mikuláškovi, protože tenkrát hrozily domovní prohlídky, a tak myslím, že proto byly preventivně zlikvidovány. Aspoň že přečkaly ty nádherné dopisy Skácela Seifertovi. Ale největší část korespondence je od čtenářů. Té jsou krabice. Jsou v nich pouhé gratulace, ale i nádherné dopisy třeba z Tokia, odkud mu jedna Japonka psala: „Milý básníku, já jsem vaše fanoušek.“ Hrozně moc dopisů dostal právě na Všecky krásy světa, lidi mu v nich knížku přirovnávali k Babičce Boženy Němcové. Docela často se na obálce objevovala adresa „opravdový národní umělec Jaroslav Seifert“. Tato korespondence je nejen literárněhistorický, ale i sociologický materiál. Celá by publikovat nešla, výběr by ale vyjít měl.

Líbí se mi Seifertova čtenářská vášeň pro prózu, i když autorsky se jí nikdy nevěnoval.

On to taky říká ve Všech krásách světa, že není na psaní prózy. I když se tam několikrát pokouší o povídku. Ale nevěří tomu, že by byl romanopisec. Nanejvýš ještě chtěl dopsat několik vzpomínek – na básníka Hugo Sonnenscheina nebo na to, jak se po válce setkávali s prezidentem Benešem. Pokoušeli se navázat na Masarykovy prvorepublikové pátečníky. Ale to už nestačil, nenašla jsem zatím ani torza takových zápisů. Ale možná že u Seifertů na půdě ještě něco vyhrabeme. Hodně jsme se tam pídili, když se připravovaly svazky publicistiky – to jsme tam hledali ve výstřižcích, jestli nevypadlo něco, co by v publicistice ještě mělo být. Ta totiž je úžasný objev, o tomto bohatství nikdo netušil.

Uhnu jinam. Jaký vztah měl Seifert k Werichovi? V různých verzích jsem se dočetl historku, že Werich špatně nesl sedmdesátý sedmý rok, kdy podepsal Antichartu, kdežto Seifert Chartu. Prý lpěl na tom, že musí Seifertovi vysvětlit, proč to udělal.

To je pravda, Seifert mi říkal, že mu Werich telefonoval a řekl mu, že chce, aby právě on z jeho úst slyšel, jak to bylo. Ale víc o tom mluvit nechtěl, byla to jejich intimní záležitost. Střežila jsem se ptát se ho na takové věci. Svých přátel si velice považoval, vůbec byl velice vnímavý k lidem. Navazoval kontakty i s mladšími o tři generace, než byl sám. Naopak nesnášel konflikty, žádal v životě pohodu. Ale samozřejmě měl hranici, za kterou nehodlal ustoupit. Jediný ústupek, ale ten nebyl dobrovolný, bylo odvolání podpisu pod dopisem budapešťskému fóru historiků. Přiběhl na něj tehdy ředitel Československého spisovatele Jan Pilař – tehdy přišel k Seifertovým sám, bez estébáků. Seifert už byl vážně nemocen, slabý. Říkal mi pak: Víš, já jsem něco vyvedl a Janička mi to neodpustí. Ale Pilař na mě křičel jako na kluka, já jsem ustupoval k psacímu stolu, už jsem neměl kam dál a věděl jsem, že když mu nevyhovím, umřu. Měl tehdy z toho šoku propadlý obličej a zelené stíny kolem nosu, bála jsem se, že to nepřežije.

Nedokážu si představit podmínky, ve kterých jste toto zažívali.

Bylo to složité. Někdy to bylo o strach a někdy to byla velká legrace, co člověk zažil při výsleších na vnitru.

A jak to probíhalo? Na policii přece museli číst knížky, o nichž se s vámi dohadovali. Jak je vnímali?

To nevím. Ale byli mezi nimi chytřejší i naprosto málo chytří estébáci. Ze začátku mě vyslýchal nějaký podplukovník, o kterém mi literární historik Jiří Brabec říkal, že to byl jeho spolužák z filozofické fakulty. Takže ten asi určité IQ měl. S ním jsem mluvila takovým ptydepe. On musel odporovat některým věcem, které jsem říkala, a já jsem viděla, že jim rozumí. Třeba když na mě nasadili mladé estébáky, kteří mi v noci volali a dělali ze mě štětku, za kterou by chtěli přijet, pochopila jsem brzy, odkud vítr vane.  A tak při výslechu jsem podplukovníkovi řekla, co se mi stává a že musím pracovat a být vyspalá. Tvrdil, že něco takového oni nedělají, každopádně už mi potom nevolali. Vyslýchal mě ale taky nějaký nadporučík, ten mnoho nepobral. Chtěl mě rozpovídat, tak brebentil, že literatura přece musí být taková a taková a některá se vydávat nemůže. Dokonce mi vyčítal, že jeho nárokům na literaturu špatně rozumím, vždyť přece ví, že Máchova básnička Máj je pěkná. Takže i takovéhle legrace jsme zažívali. Ale jindy jsem čekala, že na mě vyslýchající skočí přes stůl.

Zatím jsme mluvili o samizdatech, ale vy jste Seifertovy věci posílala i do zahraničí. Jak?

Dokud Jiřina Šiklová nebyla v kriminále, posílala jsem to přes ni a neptala se, jak to posílá ona dál. Když ale byla zatčena, musela jsem na to jinak. Měla jsem k odeslání taky jiné věci než Seiferta, například poslední svazek časopisu Vokno. Tak jsem si troufla přibalit ho do balíčku novin, k Tvorbě, Rudému právu a dalším tiskovinám, a připsat smyšlenou odesílací adresu, kterou jsem zkomponovala z příjmení jedné zasloužilé členky strany, jíž jsem přidělala jiné křestní jméno a pozměnila adresu. A ono to prošlo. Takhle jsem posílala, dokud se Jiřina nevrátila. Byly ale i jiné metody: s historikem Vilémem Prečanem jsme se domluvili na určité korespondenci. Sestavila jsem z abecedy šifry, a tak jsem některé zprávy Vilémovi psala jako účty za zboží. Třeba písmeno O mělo šest různých čísel. Takže tu jsem v těch odesílaných novinách něco podtrhla, tu něco sečetla – a Vilém, protože věděl jak, si to přečetl.

Jak na vás působí, že vicepremiérem země je člověk, který možná byl agent?

Víte, už jsem otrlá. Než se ministrem financí a vicepremiérem stal údajný agent, protože mu to neprokázali, byla bych v soudech opatrná, vznikl tu ústav paměti národa, tedy Ústav pro studium totalitních režimů. Byla bych bývala pro, aby se získané záznamy odborně zpracovávaly jako archivní materiál a byly součástí Národního archivu. Jenže vůdcem ústavu se stal Pavel Žáček, který tehdy měl v televizi pořad, kde vždycky vypíchli jako gaunera toho, ke kterému zrovna měli materiály. Třeba herce Jana Kanyzu, bylo to svinstvo. Měla jsem o tom dohovor s Jiřím Gruntorádem a stěžovala si, že takhle se to přece nedá dělat. Copak Kanyza je největší, s odpuštěním, sviňák, který vyplave z těch materiálů?! To ne, jsou samozřejmě větší svině, byla odpověď. Takže tento byl vybrán, protože byl nabíledni a při ruce? Copak to je cesta, jak ozřejmit paměť národa? Proč tedy nehovoříme o těch největších sviních? Na to všecko jsem se ptala, ale nikdo mi neodpověděl.

To se nemůžu nezeptat na případ Milana Kundery, protože ten rozdělil veřejné mínění...

Ten příběh taky vnímám jako svinstvo. Znám několik lidí, kteří s Kunderou působili na fakultách, a myslím si, že to bylo trochu jinak. Samozřejmě že lidé se báli, ale že by hned utíkali někoho udat? Kanyza to řekl veřejně: Byl jsem podělaný strachy, ale nebyl jsem svině. Lidé přirozeně všelijak taktizovali a mohlo jim něco uklouznout. Moje kamarádka měla zetě, po němž chtěli, aby odpovídal na kdeco – a on se za to styděl a nemluvil o tom. Řekla jsem později jeho dceři: Já se na tatínka nezlobím, on se hrozně bál. Jeho jediná vina byla, že to neřekl nám. Ale že se bál a na něco jim odpověděl, mu za zlé nemám. Koneckonců, na mě byla nasazená manželka jednoho chartisty a téměř mě dostala do kriminálu. Chytli mě s prázdnou taškou, ale být to o chvíli dřív, měla jsem v ní Svědectví, Listy a mnoho dalšího. A tato žena měla strach o děti. Mnohem později mi volala a ptala se, jestli se na ni zlobím. Řekla jsem jí popravdě, že ne. Tihle lidé byli oběti režimu, není možné po každém chtít, aby byl hrdina.

A proč vlastně po vás šli?

Myslím, že na mě byli nasazení, už když jsem učila v Rakovníku češtinu, dějepis a suplovala občanskou výchovu. Když jsem vykládala o humanismu, přirozeně jsem přinesla do výuky Bibli kralickou. Když jsem mluvila o českém realismu, jmenovala jsem Masaryka. Ale nejen to, v občanské výchově jsem dostávala otázky typu: Co se stane, když se z blbce stane funkcionář? Tak jsem řekla, že blbej funkcionář. Byly to provokativní otázky, ale nebyla to od dětí provokace. Přece jsem se nemohla zlobit na jejich důvtip a zvídavost, musela jsem jim odpovědět podle svého mínění.