Před dvaceti lety se v kinech promítal Den nezávislosti – a byl to hit, u nás film dokonce získal Českého lva za divácky nejúspěšnější snímek roku. Tehdejší nadšení dodnes připomíná dodatek „nejlepší béčko všech dob“, jímž film bývá častován, což jistěže je slogan spíš reklamní než kvalitativní, ale přece jen značí, že jde o dílo výlučné, které se v dobrém slova smyslu zvrtlo.

Přitom je dost diváků, jimž ten úspěch stále je nejasný, neboť připitomělý příběh zápasu mezi lidstvem a mimozemšťany, kteří se snaží podmanit si naši planetu, aby ji a její přírodní bohatství mohli uchvátit pro sebe, vpravdě převratný nebyl. Bylo to zřetelné variování známého syžetu, konkrétně románu Huberta Gordona Wellse Válka světů. Ten byl natočen předtím i potom, přičemž jeho patrně nejproslulejší adaptací zůstává rozhlasové ztvárnění autorova takřka jmenovce Orsona Wellese, v němž díky svému nápadu zpracovat román jako reportáž vysílanou živě z místa činu přesvědčil Američany, že Marťané vskutku přistáli na Zemi a rvou si ji pro sebe.

To byl rok 1938, v Evropě se schylovalo k válce, takže Wellesovo popíchnutí spoluobčanů mělo racionální základ. Politickou atmosféru Spojených států odráželo i filmové zpracování románu z padesátých let, při jehož sledování nelze nevidět paralelu mezi mimozemšťany a Sověty. To zase bylo v roce 1953: hon na bubáky, který o tři roky dřív vyvolal senátor Joseph McCarthy svým seznamem údajných komunistů, infiltrovaných mezi zaměstnance na ministerstvech zahraničí, obrany a ve vládě, nebyl ještě u konce, navíc čtrnáct dní po oficiální premiéře filmu zemřel Stalin a nikdo netušil, co bude dál. A tak se (co na tom, že film se natáčel dřív) invaze Marťanů jevila jako srozumitelné a vlastně rozumné ventilování tohoto strachu. Tak by šlo v dobovém podmínění veškerých adaptací románu pokračovat dál, přes seriál vysílaný v letech 1988 až 1990 (aluze je zjevná) po verzi Stevena Spielberga, natočenou v roce 2005: bylo po 11. září, po madridském atentátu, navíc týden po premiéře došlo k tomu londýnskému, Spojené státy s některými svými spojenci zoufale okupovaly Afghánistán a Irák, ve společnosti byla panika z podezřelých civilizací, s nimiž je jednodušší a jistější se pobít než hledat společnou řeč.

Vazby dějin a sci-fi

Zkrátka kterákoli adaptace Wellsova románu je vděčný prostředek politického výkladu, neboť předvedením války mezi dvěma druhy, z nichž ten na pohled přívětivější je ten lidský bílý, kterému navíc je ubližováno a on jenom brání své statky, je vlastně kdykoli aktuální, protože kdykoli se zrovna děje nějaká nepravost, již lze svést na nekalé úmysly cizáků. Zároveň román samozřejmě byl myšlen jako politický komentář. Wells ho uveřejnil roku 1898 a byla to vize století, které mělo přijít a jež vzbuzovalo obavy tehdejších Londýňanů, přesvědčených, že se ocitli na vrcholu civilizace a že cokoli přijde po jejich éře, bude jenom horší. Svět tehdy užíval výdobytků průmyslové revoluce, nad britským impériem slunce ještě nezapadalo, protože si přivlastnilo civilizace napříč celou planetou, takže bylo proč bát se ztrát. Tento předpoklad zmaru byl opodstatněný: nejenže došlo ke dvěma světovým válkám, holocaustu a svržení atomových pum, přišel taky rok 1922 a osamostatnění Egypta, pak rok 1931, kdy se trhly Nový Zéland, Austrálie, Kanada či Barbados – nu a pak už to šlo ráz na ráz.

Dnes, sto osmnáct let po prvním vydání románu, vlastně žijeme svíráni tímtéž strachem: jiné vesmírné civilizace jsme se sice prozatím nedopátrali, ale víc než dřív tušíme, že někde nějaká opravdu je, nad člověkem vrchu nabývají stroje a počítače, takže nezbývá než doufat, že si to nikdy neuvědomí a nevyužijí své převahy k vládě nad lidmi, zbraně jsou tak výkonné, že je nutno neustále kalkulovat s tím, že někdo kouzlu této síly podlehne a nějaký kvér použije, planeta se přelidňuje, vody ubývá, lesů a zvěře taky a chudé dvě třetiny planety touží po tom, mít se stejně dobře jako ta třetina bohatá, za níž se s vidinou snazšího života neustále přistěhovávají. Úhrnem: něco je ve vzduchu. To když mířil do kin Den nezávislosti, bylo to jiné, takže se taky výsledek vymkl tradici nejistoty. Film vznikl v půli šťastného desetiletí mezi dvěma pády: berlínské zdi a newyorských „dvojčat“. Všechno se zdálo možné, dokonce donedávna troufalé dějiny se ocitly prý na svém konci (co na tom, že Balkán zrovna rozvracela válka a ve Rwandě bylo chvíli po genocidě, jaká svým rozměrem snad neměla od poslední světové války obdoby). Tato atmosféra všeobecného optimismu, společné víry a soudržnosti se odrazila i ve jmenovaném filmu.

Lidstvo v něm spolupracuje a zapomíná na předešlé své sváry: příznačně Američanům bez řečí, ba vděčně pomáhají jejich největší soupeři minulého století Rusové a Japonci, Arabové tu bojují bok po boku s Izraelci. Čili Američané berou všechny ostatní národy za sobě rovné, zatímco o pouhé dva roky později v Armageddonu při záchraně planety před dopadem komety už se opět stavějí do role výlučných zachránců, jimž – avšak pouze jako kašpárci – mohou sekundovat ještě tak Rusové. Ona svornost Dne nezávislosti se projevuje také určitou archaičností: lidstvo jako by stálo na novém začátku svého vývoje, vyhrává nad mimozemšťany spíše svým důmyslem než dosavadní technickou pokročilostí. A tak třeba poté, co jsou zničena veškerá satelitní pojení na Zemi, se jednotlivé bojové oddíly mezi sebou dorozumívají morseovkou. Pozemské stíhačky působí vedle těch mimozemských jako veteráni, přesto jsou to výkonnější stroje, neboť je pilotují šikovnější a schopnější letci. Způsob, jakým lze nad cizáky vyzrát, je sice počítačový, ale vysvětlen a objeven je mile prostě, až starodávně.

Vliv dějin na jakost postav

To vše dosud uvedené je však teprve báze pro to podstatné, proč je Den nezávislosti tak vděčný, oblíbený, úspěšný a povedený film. Je to kvůli zacházení s postavami. Patrně neexistuje jiný tak precizně vystavěný film s kolektivním hrdinou (ve smyslu velkého počtu postav, jimž se neustále věnuje). Tento je postavami zavalen, s výjimkou tří ztvárněných hlavními hereckými hvězdami Jeffem Goldblumem, Billem Pullmanem a Willem Smithem zpočátku není jasné, která bude důležitá – všechny dostávají zhruba stejný prostor a teprve postupně odpadají. Ani při jejich velkém množství divák ani okamžik neváhá, co která postava zrovna dělá, kde se nachází a s kým, jak smýšlí o světě, jaký vztah má k nezvaným cizozemským hostům, případně kdy a jak zemřela. Ne že by každá figura byla sledována do svého konce. Film se nepodbízí, nedoříkává, osud figur je zřejmý například ze střihu, z vedlejších vět mimochodem pronesených jinou postavou, z pohledu některé postavy atp. To je finta, jak se jednak nezdržovat a postupovat ve vyprávění rychle dál, jednak jak diváka přimět spolupracovat a vyprávění se účastnit.

Navíc si film diváka zavazuje tím, že prezentovaná sbírka postav je univerzum: jsou tu lidé chudí, z okraje společnosti, vyšinutí, géniové, obyčejná střední třída, vysoce postavení politici i ztracení sirotci, zbabělci i odvážní hrdinové, rozbíjené i šťastně se shledávající rodiny. Identifikovat se tedy lze s kdekým vlastně dvojím způsobem současně: podle svého vlastního postavení a podle svých snů. Výsledek je i přes velké množství akce vlastně velmi intimní film, jenž usiluje zmíněné štěstí, přesvědčení o definitivním vítězství nad dějinami a všeobecnou soudržnost doby svého vzniku předat dál. Povedlo se a vzhledem k rozměrům úspěchu se hned začalo zvažovat pokračování. Patří k hollywoodským nectnostem ždímat látku, dokud z ní jsou zlaťáky, proto bylo milé, že v tomto případě se tak dlouho nedařilo. Režisér Roland Emmerich tedy točil jiné kousky, vlastně ale nikdy jiný film točit nezačal: ať už nechal Godzillu ničit New York, počasí devastovat severní polokouli (Den poté) či celý svět, jak mu ostatně bylo prorokováno mayským kalendářem (2012), pokoušel se na svůj úspěch navázat. Ubral až v posledních číslech (Anonym, Útok na Bílý dům, Stonewall), ve svých historických nebo lokalizovanějších pokusech.

Jako by se ale nadechoval k návratu: pokračování Dne nezávislosti je právě v kinech a třetí díl je ohlášen napřesrok. Třebaže dobové poměry tu opět lze uvidět pěkně a jednotlivosti jsou trefné – například německý režisér nechává mimozemšťany hlasovat v britském referendu: Londýn je jimi srovnán se zemí, kdežto nad Paříží svítí slunko a Eiffelova věž hrdě ční nad okolím; připojuje i varování Spojeným státům, že je to s nimi nahnuté: vesmírná loď se zarazí o Bílý dům, nezboří ho, pouze ohne stožár s americkou vlajkou, která nad domem vlaje –, nedrží film pohromadě. Tupě se opakuje řada dějových zákrut, boj s mimozemšťany je jaksi strojový, kdepak lidsky vynalézavý, figury působí, že válku s cizáky po svých předchůdcích prostě zdělili a není jim nijak vlastní. Snímku chybějí emoce. A tak i hlavní deviza původního díla, důmyslná práce s postavami, které se vyvíjejí a vyvíjejí se i jejich vztahy mezi sebou a k cizákům, je pryč. Ostatně, nefunguje ani někdejší nalezená soudržnost mezi nimi: Američané, Číňané, bílí, černí spolu sice spolupracují (tentokrát příznačně chybějí Rusové a Arabové), leč nefunguje to. Má to znamenat, že multikulturalismus selhal?

Zbyl tak smutek z pohledu na neukočírovanou autorskou touhu. Čili jednoznačně: na pokračování Dne nezávislosti do kina chodit nutno není, je to zbytečný film. Raději si znovu pusťte ten dvacet let starý.

Den nezávislosti: Nový útok. (Independence Day: Resurgence) USA 2016, 120 minut.