Mají svoji kariéru, jsou zajištěné, nemuselo by je nic trápit. Jenže chodí po demonstracích s kamarády, mladšími třeba o generaci, vstupují do politických stran nebo se aspoň nepřehlédnutelně vyjadřují k veřejnému dění, protože nemohly jinak. Jedné z nich už za to neonacisté vystavili parte na jejím pracovišti. Poněkud bez fantazie se jim říká občanské aktivistky, i když to plně nevyjadřuje jejich postoj ke světu. Jaký tedy vlastně je? Sešly se psycholožka Tereza Konrádová, ředitelka pardubického Rodinného centra Kašpárek a ombudsmanka Strany zelených Olga Pavlů a fotografka a překladatelka z angličtiny Sylva Ficová.

Olgo, Terezo, zrovna u vás dvou jsem zachytil, jak se svěřujete právě s tím, že byste bývaly mohly být v klidu bokem, jenže to nejde. Jak to?

Pavlů: U mě to byl postupný vývoj, nepřišlo to ráz naráz. Když něco dělám, dělám to pořádně – asi je to tím, že sociálně jsem poměrně přirozeně založený člověk. Když jsem pracovala jako sestra v ústavu pro lidi s handicapem, byla jsem z tohoto hlediska saturována. Pak jsem začala rodit a kojit děti a do toho jsem se taky vrhla po hlavě, byla jsem taková ta biomatka, soustředěná na bavlněné plíny. To všecko člověka docela zaměstná. Pak jsem zjistila, že v mé čtvrti chybí rodinné centrum. Čekala jsem, že ho někdo založí, ale když se nic nedělo, vrhla jsem se na to sama s kamarádkou. Rodinné centrum byl klíčový spouštěč. Jak děti odrůstaly, zjišťovala jsem, že mé původní představy, že si tam budu s nimi zpívat a malovat, jsou naivní. Že udržet centrum v chodu obnáší jednat s politiky, vědět o dotačních řízeních i být připravena, že to, co už mám vybudované, se mi po volbách zhroutí jako domeček z karet a že s novými politiky začínám nanovo. Nakonec jsem si uvědomila, že starosta našeho obvodu nedělá dobrou práci a že je tam velký prostor ke zlepšení. Tak jsem si řekla: Dost, jdu kandidovat. Vstoupila jsem k zeleným jako nezávislá a zas byla překvapena, jak ve stotisícovém městě funguje bývalá parlamentní strana. Na první schůzi, kam jsem přišla, mě třeba zaskočila přítomnost pouhých osmi lidí. Buď jsem se mohla sebrat a utéct, nebo vydržet a být nápomocna.

Takže ona „angažovanost“ je svým způsobem hobby?

Konrádová: Spíš je to seberealizace.

Ficová: A možná nutnost.

Pavlů: Baví mě to, takhle to můžu definovat. Ale šlo to ruku v ruce s tím, že to považuji za důležité. Není to tak, že bych seděla v sobotu ráno doma a přemýšlela, jestli pojedu na výlet na hrad, nebo půjdu na výstavu, na koncert, na demonstraci. Není si to rovnocenné. Nehledě na to, že mě berou všichni čerti, když vidím, jak lidi vnímají informace z televize, kde vidí, kolik lidí přišlo na demonstraci proti uprchlíkům. A následně se tvrdí: podívejte, osmdesát procent obyvatel tady uprchlíky nechce. To není pravda, a každé lidské tělo, které se dopraví na demonstraci, vysílá signál, že skutečnost není jednoznačná.

Konrádová: Mně tohle ani tak nevadí, ti lidé aspoň vyjadřují nějaký postoj. Vadí mi, když někdo sedí doma a posmívá se. Takhle už jsem přišla o několik kamarádů, kterým přišlo komické, že lidé v mém věku dělají něco takového, jako že jdou postávat na nějaké náměstí. Správné totiž je sedět doma, vařit, starat se o manžela a o děti. Případně chodit do fitka.

Ficová: Což v rozhovoru s vámi říkal i pan Körner, že.

Říkal. Terezo, jak to tedy bylo ve vašem případě?

Konrádová: U mě za to do značné míry může sociální facebooková bublina. Dlouho jsem měla pocit, že práce, kterou dělám, je sama o sobě smysluplná a že ostatní věci udělají jiní lidé. Nanejvýš jsem občas napsala nějaký kritický text, který ale vycházel z mého odborného zaměření. Jinak jsem neměla důvod se angažovat, nebralo mě to. Ale vím přesně, kdy se to zlomilo – při demonstraci se šibenicemi. Tehdy jsem si řekla: To je tak blbě, že každý musí zaujmout postoj, který bude na jeho úrovni viditelný, špatně bude, když to lidem bude jedno. Navíc myslím, že v jiných evropských zemích jsou lidi mnohem aktivnější, než je tomu u nás. Takže pak se stane, že člověk stojí v blokádě s dvacetiletýma děckama, připadá si trochu hloupě, ale zároveň dobře.

Co na vaše demonstrování říkají vaše děti?

Konrádová: Trochu se za mě stydí, třeba na Kliniku se mnou vůbec nechtějí chodit. Myslím, že moje výchova je přivede k tomu, že z nich nejspíš budou dva topkaři. Jsou podstatně konzervativnější než já. Ale asi je to ani extrémně neprudí, asi si svedou představit i horší matku.

Pavlů: Moje to docela oceňují. Nechtějí chodit na demošky, respektive holčička, která je po mně, ta by chtěla, ale to až jednou. Kdežto chlapec je konzervativnější. Žiju v Pardubicích, v části, která je jako vesnice, byla vystavěná v padesátých letech kompletně jako sídliště, všude máme blízko a lidé se znají. Když se tedy téma uprchlíků začalo probírat a bylo mě vidět, mých dětí se to dotýkalo. Nebraly to jako teoretické vzdálené něco, ale bavily se o praktických dopadech celé situace, o různých reakcích. A to vím, že na mě byly docela pyšné. Syn už ale dospěl k sarkasmům, takže když doma žádám ticho, protože v televizi jde něco, co mě zajímá, říká: No jo, tyhle taky znáš, že jo? To nejhorší už prostě máme za sebou. Když byly menší, snášely hůř, že jsem chodila po schůzích. My to vlastně máme doma normálně, jenom máme prohozené role. Samozřejmě jim vyperu, upeču buchtu, to vše ano. Jinak ale to, co standardně zastává muž, dělám já. Takže ony jsou doma po večerech doma víc s tatínkem a berou to tak, že tak to je. Asi je dobrý vklad do jejich života, že nejedeme ve škatulkách. Pozoruji na nich ale to, že nejsou lhostejné, že tím, jak vyrůstají v takovém prostředí, přirozeně se zajímají o veřejné věci.

Co vlastně znamená to spojení občanský aktivismus?

Konrádová: Aktivní postoj k otázkám, které zrovna jsou ve společnosti akcentované.

Ale takovým postojem je třeba i to, že půjdu volit.

Všechny společně spontánně: Ale to je to minimum.

Ficová: Možná je to jediný možný postoj. Když vám něco není jedno, nebudete, pokud zrovna nemáte zdravotní problém nebo nejste zapřisáhlý introvert, sedět doma. Mám zkušenosti z dob, kdy jsem bývala aktivní v tzv. teplých organizacích. Prostě mi to nebylo jedno. Protože nikdo jiný by neudělal to, co mě pálilo, naštvala jsem se a udělala to sama. Takže možná je důležitý ten moment naštvání, takové to: je nějaký problém, o kterém se ví, dávno se měl řešit, jenže neřeší se. A pořád ho nikdo neřeší. Tak se toho chopíte. Je to docela normální postoj, nic, co by se mělo vymykat. Akorát že u nás je pro jakoukoli aktivitu předem připravena negativní nálepka, protože je lepší se neprojevovat a mít zahrádku.

Konrádová: Navíc projevovat se dá různě. Já jsem spíš pasivní než aktivní, spíš se svezu s někým, kdo organizuje něco, co mi přijde užitečné. Sama nic nepřipravuji.

Ficová: To kolikrát stačí, protože takových lidí je taky málo. Ne každý může být lídr.

Konrádová: Můj prvotní impulz byl podpořit lidi, kteří dělají dobré věci. Proto jsem vstoupila do zelených, tedy taky tam. A teď se nestačím divit, jak mě to vtahuje. A to přesto, že moje prvotní nastavení bylo jiné. Mně totiž chození na schůze není vlastní, nic jiného než aktivismus mi vlastně nezbývá.

Ficová: Ale to bylo vidět při minulých volbách v Brně, kde v Brně-středu vyhrálo Žít Brno, v podstatě aktivisti. Neměli politickou agendu, jenom to byli naštvaní lidé, kteří chtěli, aby fungovaly úplně normální věci. Mít v centru školky pro malé děti, jezdit po centru města na kole, zvelebit zahrádky v centru. To byly primitivní věci, které nikdo neřešil. A pak lidi, do kterých bych to vůbec neřekla, najednou, zničehonic byli na radnici, protože to předešlé nicnedělání už je nebavilo.

A zvládají to?

Ficová: Na Brně-střed to myslím zvládají obdivuhodně.

Protože se objevily pochyby, zda aktivismus, naštvání nebo hate stačí na správu obce.

Ficová: Pozor, hate není totéž co aktivismus. Hate je pasivní postoj, hejtuju si doma u piva a nadávám. Ale u aktivismu nestačí být naštvaný, tam skutečně musíte něco dělat. Buď něco navrhnout, nebo se aspoň podílet na tom, co už je.

Konrádová: Minimálně usilujete vytvářet prostor pro názorovou alternativu. Třeba vloni mi přišla děsná zdejší představa o uprchlících jako hrozném zlu. Byla jsem přesvědčena, že každý, kdo si myslí něco jiného, by to měl vyjádřit, aby bylo jasné, že jsou tu i lidé, kteří si tedy něco jiného myslí. I kdyby mělo zůstat jenom u toho.

Pavlů: Jsem ráda, že tu padlo Brno. Pro mě je to vzor. To, jak se podařilo rozhýbat Brno, je obrovská inspirace. Čili ptáte-li se, co je to občanský aktivismus, je to přece obsaženo v těch slovech. Je to aktivní způsob chopení se svého občanského života. Nemyslím, že se to nutně musí dít v reakci na zásadní kauzy lokální či celospolečenské. Protože vždycky se zrovna děje nějaká kauza, to bychom se mohli donekonečna bavit o tom, co je příčina a co důsledek. Když budu sedět doma a koukat na seriál a dozvím se, že radnice odsouhlasila, že nám tady udělají propojku přes Červeňák, mohu si jako přirozeně ekologicky smýšlející člověk říct: To asi není úplně dobré. Když se řekne aktivismus, kdekdo si představí, že stojíme na demonstracích a hádáme se s nácky nebo diskutujeme s policajty…

Konrádová: To je na tom samozřejmě to nejlepší! (směje se)

Pavlů: Ano, to je ta třešnička na dortu. To ale bylo zřejmé právě v Brně: o hatech to není. V Brně nikdo neříkal: Primátore Onderko, jsi vůl, mělo by se to dělat jinak. Ne, byli připraveni, znali zákony, byli našprtaní a říkali konkrétně, co je špatně a proč. Vlastně je řehole být aktivista.

Konrádová: Jsou témata, která mě zajímají víc, tam se s radostí vyjádřím. Ale taky obdivuji lidi, jako je tenhle kluk, který jde do témat, která mě nepřipadají zajímavá.

Ficová: Největším aktivistou v poslední době je pro mě ten mladý kluk z Prostějova, Jakub Čech. Patnáctiletý kluk, kterému se něco nezdálo na chování radnice, zjistil si, jak to je a jak to má být, a začal po městě jít. Ale jde to i míň nápadně. U nás v ulici máme na jejím konci plácek, kam lidi chodí venčit psy. Je to jedno z mála míst, kde je tráva. A najednou tam vloni někdo udělal záhonek, nasadil tam květiny a vše nechal otevřené a nechráněné. Najednou to tam bylo jiné, vypadalo to nádherně. Samozřejmě to zase někdo za půl roku zničil. Ale toto je, myslím, taky aktivismus: tomu člověku vadilo, jak to tam vypadá, tak to změnil. A je to přitom anonymní aktivista, vůbec nevím, kdo to je, i když to musel být některý ze sousedů.

Myslel jsem dotaz tak: kde leží hranice mezi aktivismem a politikou? Vy tu zároveň sdělujete, že angažovat se ano, schůzovat ale nemáte chuť nebo nervy, nebaví vás to. Ta zábava je vlastně podstatná podmínka aktivismu.

Ficová: Nešla bych za hranici členství ve straně. Stačí mi, že jsem byla v nějakých organizacích – a taky už v nich nejsem. Protože tam se vždy muselo dojít ke konsenzu a ten mi třeba nevyhovoval. A bylo těžké to buď překonat, nebo prosadit něco jiného.

Pavlů: Myslím, že stranický život jde s občanským aktivismem ruku v ruce. Akorát že u nás se to nenosí, není zvykem být členem nebo členkou politické strany.

Ano, ale v nějaké chvíli a úřední výšce už to asi nejde jinak.

Konrádová: Ale do toho jdou lidé s ambicí mít nějaký vliv, kdežto moje ambice toto nebyla. Nešla jsem do toho, protože by mi v životě něco chybělo a potřebovala jsem si to doplnit. Saturovaná jsem byla vlastně ve všem, spíš jsem si říkala, že bych do toho měla jít, protože je to správné. Když schůze trvá tři hodiny, pro mě je zábavná hodinu, to když se mluví o tématu, které ve mně rezonuje.

Pavlů: Já mám pocit zodpovědnosti. Už na té vzpomínané první schůzi jsem viděla, že každý hlas rozhoduje. Chtěla jsem původně kandidovat za zelené jako nezávislá, což by bývalo bylo možné, rozhodně jsem se nechtěla upisovat a vstupovat. Nicméně se to semlelo tak, že jsem ještě téhož dne do strany vstoupila. Ale to je to: zeleným se dá vytknout kdeco, ale ne sbírku lidí toužících pomoct si skrz politiku k majetku. Procento takových je tam výrazně nižší než v jiných politických stranách.

Taky tato strana prozatím nebyla deset let v kuse v parlamentu. Kdyby byla, podíl takových lidí se samozřejmě zvedne.

Ficová: Ale na radnicích takoví jsou. V Brně je starostka Jana Drápalová a je tam roky. A nevím o nikom, kdo by ji kritizoval, protože ona dělá.

Konrádová: Zajímavé je, že mi spousta lidí vyčetlo, že chci dělat kariéru v politice. To je přece absurdní. Kdybych chtěla dělat kariéru v politice, vlezu do ANO nebo v Praze do topky.

Divné je, že vůbec někdo někomu vyčítá, že chce dělat politiku. Proč by mělo být?

Konrádová: To může mít generační důvod. Moji rodiče nebyli odvaření z toho, že vstupuji do politické strany. Nemohli to pochopit, protože stranickost mají spojenou s komunisty. Pořád mají pocit, že když se člověk chce angažovat stranickým způsobem, je to podezřelé. Už to slovo stranický má pro ně velmi pejorativní nádech.

Objevuje se taky námitka, především vůči levicovým aktivistům, což je problematické spojení, že jejich agendu tvoří naprosto zanedbatelná část společnosti, která je akorát uřvaná a přehluší zbytek společnosti, jemuž je jedno, co tito nešťastníci řeší. Tito lidé prý řvou, jsou agresivní a vynucují si program, který nemá být na pořadu dne. Typicky se tak hovoří o tzv. teplé agendě.

Ficová: A všimněte si, že o pravicových aktivistech se nic takového neozývá. Na to je úplně perfektní příklad z Brna, když tam začínala Pride. První totiž byla v Brně, ne v Praze. V průběhu organizace se samozřejmě kolem toho vytvořila haló atmosféra. Obrovská skupina neonácků se scházela na Facebooku a domlouvala se, jak nám to přijdou nandat. A to se taky stalo. Ti lidé rozbíjeli věci, ničili veřejný majetek a zmlátili několik lidí. Policajti se na to všecko koukali a nedělo se vůbec nic. Posléze byli řešeni ti, kteří organizovali Pride a využili svého shromažďovacího práva. To prý byli ti uřvaní a ti, kteří něco chtějí. Ale ti, kdo tam přišli vyrušovat, ti násilníci, kteří rozbíjeli výlohy atd., o těch se to neříkalo. I média, „levá“ i „pravá“, tenkrát řešila, že neonacisté jenom vyjadřují názor. Zatímco my ho podle týchž nevyjadřovali. Na nás lidé samozřejmě byli naštvaní, protože karneval a prezentace názoru se jim uváděly tak, že kvůli nám je v sobotu dopoledne zavřený obchod. Protože co jiného dělat v sobotu dopoledne než nakupovat, že... A to je typický pohled i dneska: ti, jimž záleží na lidských právech, jsou uřvaní. Kdežto ti, kteří by chtěli tato práva rušit, projevují názor, nekřičí. To se týká třeba skupiny, která chce porušit svobodu vyznání, protože určité náboženství chce zakázat. Čili ti, kteří chtějí dodržovat zákon a mezinárodní dohody, které tato republika podepsala, podle médií řvou. A ti, kdo toto všechno narušují, jsou standard. To je přece postavené na hlavu.