Edice Revolver Revue se dlouhodobě snaží navázat na zdejší výlučné vydavatelské řady, tím je sympatická. Objevuje autory nové, ale zároveň se cíleně stará o úzký okruh zavedených „profesionálů“, z jejichž tvorby uvádí neznámé nebo málo známé texty, a tak usiluje obohatit pohled zejména na dějiny nejnovější české literatury, debutující od 80. let stranou tuzemské oficiální literární šarže. Nakladatelství, vzešlé rovněž z tohoto prostředí, vlastně plní úkol nenechat zapomenout na projevy tehdejšího undergroundu a co nejpečlivěji se postarat o odkaz svých inspirátorů (například Zbyněk Hejda, Bohumil Doležal) a souputníků, nějak si blízkých věkem, zkušenostmi, názory i poetikou (třeba Petr Placák, Jáchym Topol). Jako nejnovější dílek edice vyšel výbor z rané básnické a vzhledem k přítomnosti jedné povídky i prozaické tvorby posledně jmenovaného, svazek se jmenuje Děsivý spřežení – a svým titulem de facto komentuje, o jakou partu šlo a jde.

Editor Marek Vajchr vybral z Topolových básnických projevů, uveřejněných v samizdatu buď přiznaně, nebo pod pseudonymem Jindra Tma ve třech sbírkách v letech 1980 až 1984, celkem jednatřicet básní, z nichž sedm se objevilo už v „antologii poesie druhé generace undergroundu“ U nás ve sklepě (2013). Ostatní je publikováno oficiálně poprvé. Poetika je tu vydavateli hodnocena jako „raná“, ale již „vyhraněná“, „bezprostředně naléhavá“, „všudypřítomně tísnivá“ i „zřetelně sarkastická“, „expresivní“ atd. Básně navíc doprovází výběr černobílých fotografií z výtvarného cyklu Viktora Karlíka Živé obrazy I, který vznikl v téže době a na němž jsou v někdejším Topolově bytě zachyceni v roztodivných pozicích s překrytými obličeji lidé ovázaní fáči a pytli, různě počáraní a potřísnění barvou, takže zjevně výrazně inscenovaný výsledek vzbuzuje pocit reálného pohledu do sanatoria plného „temných bytostí“, jejichž duši dávno svírá šílenství a pohled prozařuje zkušenost ze života v jiném světě. Jako doprovod Topolových veršů fungují Karlíkovy pózy trefně, ostatně i jako jejich komentář: verše básně Obřad „viděls umírat tele / chvíli ses díval / a pak sis pořezal tvář / (…) // když ses vrátil / zahrada křičela / abys opakoval obřad / a že vyvrhne tele“ následuje fotka, na níž jedna pomalovaná bytost polosedí, pololeží, svírána zezadu druhou, a mezi roztaženýma nohama by vyvrhnout mohla cokoli.

Topolova snaha dostat ze sebe přetlak, vytrhnout si z těla tíseň komunismu i neklid věku vede v rozkošný nihilismus: „nebo do světa půjde / na zádech / krvavý maso z Čech“

Ona pořezaná tvář, tedy znehodnocená kůže, je pojítkem uvedených Topolových veršů. O kůži, nějak přítomné a většinou deformované, tu lze číst neustále: „a je to jako sám sobě / chtít prohryznout hrdlo“, „už ráno ze dne jen kost zbývá“, „rozdrásal ses“, „ta tvoje kůže / se stáhne zkrvaví / a zmuchlá“, „spálený tvý vlasy“… Nutnost dotyků graduje dotazy: „probuzení? puls? kůže“ a ubezpečením: „část řasnatého roucha / ovinuje paži / jak vlasy mlčící ústa, / v kouscích ruky / náramek prorostl kostmi“. Tato obrazná snaha dostat ze sebe přetlak, vytrhnout si z těla tíseň komunismu i neklid věku se mu projevuje úměrně teatrálně na úsečce od pubertálního cukání „v měsících letních samostatným doufám být / vím, že na zimu jen obtížný jsem parazit“ po rozkošný nihilismus: „nebo do světa půjde / na zádech / krvavý maso z Čech“, „Šel jsem kolem koše / a zavonělo to temně / já myslel že je to odpad / ale ono ze mě“. Typická je arytmie veršů a záliba v zdánlivě spontánních rýmech: „mrtvola – dokola“ Tu svede glosovat: „asi – z Assisi – jak jsi – jsi-li – atd.“, ale zvládne kolem ní i halekat: „pane vrchní, tři zelený / ve jménu Bondyho Máchy a Kurviho / kočko urvi ho“.

Výbor uzavírá povídka Venezuela, docela jiný projev (osvěživý po obecné češtině už důsledně spisovným slohem). Pojednává o zástupci velitele jakéhosi kázeňského tábora, v němž dozorci s filozofickým klidem mučí lidi: „Vzali jsme jim všechno. Majetek, rodinu, svobodu. Dostali za to veliký, vznešený dar. Napětí… dávají pozor, kdo přijde na řadu… Pro dozorce to už taková zábava není. Mohou každý den pobít tolik a tolik kusů, víc je velitelstvím striktně zakázáno.“ Čili je to text, jehož svět děsí ofsajdovou pastí. Nelze přehlédnout, že Topol psal své texty jako úzkostnou rozpravu s někdejším režimem, narážky jsou zřetelné „zvlášť v zemi ledu v zemi po potopě“. Leč vyjádřil ji nadčasově, funguje.

Jáchym Topol: Děsivý spřežení. Vybral a uspořádal Marek Vajchr. Výběrem z cyklu Živé obrazy I knihu doprovodil Viktor Karlík. Vydala Revolver Revue roku 2016. 88 s. 230 Kč.