Matěj Ptaszek je vynikající bluesman – hraje na čtyřicet foukacích harmonik (v různých laděních) a podle stylu jeho hudby se snadno lze splést a myslet si, že tento drobný chlapík je Američan zbloudilý do Čech. Ostatně hudbu jeho české kapely Dobré ráno blues našinec nejlíp zná ze snímku Občanský průkaz, kde právě měla funkci znít jako příslib nádherného Západu, tolik vzdáleného normalizační prudě, o níž film pojednával. Skutečnost je ale barvitější: Ptaszek pochází z Ostravy a se svou polskou manželkou žije již půldruhého roku v Jižní Americe, kam odešel po českých prezidentských volbách.

Nevyhrožoval emigrací, jak je zdejším zvykem, když se politika posune v přesvědčení obyvatel nebezpečným směrem. Prostě odešel. V Jižní Americe začal psát fejetony o svých tamních zážitcích; a vzhledem k tomu, že zachycují neznámý a neobjevený svět pohledem bílého muže, který zemí neprojíždí, nýbrž v ní zůstává a dobře ji zná, Ptaszek vlastně vrací české literatuře žánr, který z ní zmizel. Letos zjara jeho texty vyšly knižně pod názvem Posekej si ten trávník, nejsou vidět hadi.

Kde teď vlastně žijete?

Na jihu Ekvádoru, v posledním známém útočišti Inků. Předtím jsem bydlel rok v Kolumbii, bylo to sedm měsíců v kovbojské dědině Concepción a čtyři měsíce v La Ceja, ve městě vzdáleném hodinku od Medellínu. Každá země tu má turistická víza na různou dobu. Třeba v Kolumbii smíte být maximálně šest měsíců v každém roce, takže když přijedete v červenci, stačí prvního ledna překročit hranici se sousedním státem na 24 hodin a druhého ledna obdržíte povolení na zbylé tři měsíce. To v Ekvádoru nelze, zato tu smíte pobýt devět měsíců v roce.

A co tam děláte?

Teď jsem zrovna hodinu ořezával banánovníky, se ženou jsme si pronajali farmu, protože má žena farmaření miluje. Takže sami si pěstujeme zeleninu a současně já píši svou druhou knihu a jako muzikant hraji po klubech a soukromých akcích. Občas mám i zakázky coby fotograf – naposled jsem dělal pro Univerzitu v Medellínu a fotografoval jsem život bývalých partyzánů FARC, kteří dnes pěstují kávu a taky se živí farmařením.

Že se stýkáte s kdekým, i s lidmi běžně považovanými za nebezpečné či aspoň takové, před nimiž je třeba být opatrný, jsem zachytil. Měl jste už nějaké potíže?

Neměl a vysvětlím proč. Já jsem nikdy žádný ranař nebyl, a právě proto jsem se naučil s lidmi vždy jednat. Dobrá škola pro mě byla studentská práce ze života propuštěných vězňů, kteří se učili žít znovu na svobodě v jednom azylovém domě na Ostravsku. Mezi těmito lidmi jsem před 15 lety strávil rok života jako student střední umprumky. Dokonce mě chtěl jeden vrah vyhodit oknem z třetího patra. No tak jsem mu řekl, ze když mě chce oddělat, mám nárok na poslední přání, na cigaretu. Naštěstí mi ten člověk vyhověl. Zakouřili jsme si, pokecali o životě a nakonec se mi rozbrečel a složil do náruče s přiznáním, že je hodinu po rozvodu po dvaceti letech manželství a ať mu odpustím, že mě chtěl zabít – odpustil jsem. Takže nemám problém jednat s drsnějšími lidmi. Taky jsem se velmi dobře naučil jihoamerickou pouliční španělštinu. Navíc jsem malého vzrůstu a stejně obtloustlý jako místní chlapíci, takže dobře zapadám do zdejšího prostředí. A taky mi myslím pomohl tvrdý výcvik, který jsem prodělal jako voják základní služby u průzkumných jednotek v Prostějově.

Moment, často píšete, že středoevropská a jihoamerická mentalita se úplně liší. To vážně lze českou vojnu srovnávat s kolumbijskými partyzány, kteří desítky let bojují proti nepohodlným politikům?

Vojna mi dala hlavně zkušenost, jak se zachovat ve vypjaté situaci a zbavit se pocitu strachu o život. Já, a to je holý fakt, se teď třeba nebojím smrti, protože vím, že budu umírat jako šťastný chlap, který viděl unikátní věci a zažil dobrodružné situace jako z románu. Prostě žiju zde beze strachu, ten už je pro mě zbytečný, nesmyslný luxus.

Ale vždyť jste odešel z Česka kvůli Zemanovi, kvůli obavě z toho, jak to v tuzemsku bude vypadat pod jeho správou. Tehdy strach luxus nebyl.

To nebyl strach, ale obava o svobodu pro tvůrčí práci. Ano, odešel jsem kvůli Zemanovi, protože se mi nelíbilo, že nás táhne zpátky do dávné a nehezké historie. Naproti tomu v Jižní Americe si užívám velké svobody.

Českou politiku sledujete i přes půl světa. Jak na vás působí? Odešel jste ještě před fenoménem Babiš, čili jak vnímáte ministra, který vlastní noviny nebo největší soukromé rádio? Zvlášť když žijete v zemích, které stabilitou taky zrovna neoplývají.

Současnou českou politiku vnímám jako neblahý důsledek odfláknutých lustrací z počátku 90. let. Ale to je na svědomí každého, koho si příště zvolí do parlamentu. Každopádně Zeman je člověk, který se do politiky neměl vracet. Ale vybodněme se na bývalé komunisty. Naštěstí v Ekvádoru ani Kolumbii tito pánové nejsou a mně jejich představa o demokracii na jižní polokouli nechybí. Ostatně nemyslím si, že žiji v nestabilních zemích. Ba naopak. Ale fakt je, že už jako dítě mě fascinoval „třetí svět“ – od deseti jsem snil, že budu žít ve světě, kde je dobrodružství doslova na každém kroku. Ten sen se mi, chválabohu, splnil.

Žít v Evropě přece taky je dobrodružství. Na Ukrajině je válka, Turecko je na tom teď všelijak, střední a východní Evropa se vyžívá v „měkké totalitě“, i když těžko říct, co přesně to je, západní Evropa bojuje s nacionalismem, řádí tu imigrační vlna, která kdekoho dráždí, máme atentáty. Evropa zrovna teď je kontinent, kde je dobrodružství na každém kroku.

Ale je to smutné dobrodružství, kdežto v Ekvádoru jde o dobrodružství jednoznačně pozitivní. Už jsem to říkal: dnes ráno mě indiánský farmář Manuel učil ořezávat banánovník – a to je opravdu věda. Tohle je dobrodružství! Uprostřed nádherného horského údolí se učit zachránit před zkázou krásný tropický strom. V Kolumbii mě uštknul do pravého horního víčka škorpion a byla to pro mě opět jednoznačně pozitivní, nikoli traumatizující zkušenost.

Dobrá, kapituluji, chápu. Projel jste devět zemí Latinské Ameriky. Je některá z nich mentalitou či krajinou blízká Česku?

Nikaragua, protože tam byl podobný sivý socialismus jako u nás v 80. letech. Mimochodem, mají tam tytéž dietní párky, jaké jsme měli my za Husáka. Zřejmě tam mají nějakou výrobní linku československé výroby. Každopádně Nikaragujci stejně jako Češi jsou spíš uzavření do sebe a posmutnělí. Oba národy prožívají svůj humor vnitřně a dělí se o něj jenom se svým nejbližším okolím. Přitom Latinoameričané běžně vtipkují s cizími lidmi.

Nejdéle jste pobyl v Kolumbii. Vy jste bluesman, jak vnímají místní tuhle muziku? Navíc v evropském, tedy vašem provedení…

Kolumbijci vnímají blues jenom zhruba osm let, kdy do jejich druhého největšího města, Medellínu, začali přicházet bohatí investoři z USA.

Osm let blues? Je vůbec možné objevit v tak velké zemi tak rozšířený a sto let starý hudební styl až v 21. století? Jak na něj Komlubijci reagují? Rozumějí mu?

Je to možné, protože oni tu léta byli de facto izolovaní od zbytku světa. Colombianos vnímají blues jako veselý styl ne nepodobný jejich národnímu hudebnímu žánru, který je ve světě znám jako salsa. Proto na blues reagují velmi dobře. Odehrál jsem řadu koncertů v medellínských klubech a hospodách a nikdy jsem mačetou po hlavě nedostal. (směje se)

A v jiných zemích, které jste projel, je to jak?

Měl jsem tu čest s vynikajícími muzikanty z oblíbeného historického ekvádorského města Cuenca, což je takový místní Český Krumlov, založit bluesovou kapelu. Za pouhé dva měsíce působení na ekvádorské scéně jsme dostali pozvánku na jeden z největších jihoamerických bluesových festivalů Quito Blues, který se koná každý rok v hlavním městě. Vystoupilo tam jako každoročně třicet kapel. Hráli jsme coby druhá kapela, hned po legendárním bluesmanovi z Chicaga Lurriem Bellovi, bylo to pro tři tisíce indiánů a byl to životní muzikantský zážitek. Třikrát nás vytleskali zpátky na scénu. Mimochodem, a je důležité to říct, latinské bluesové festivaly jsou sponzorované ministerstvem kultury a ambasádou USA a pro návštěvníky jsou zadarmo!

Zní to samozřejmě báječně. No a je tedy nějaký rozdíl mezi americkým, českým a jihoamerickým, potažmo tedy ekvádorským blues?

Ano, ale nepleťte se, Jihoameričani mají k blues blíž než Evropané. Feelingem. A hlavně tamní muzikanti jsou nesmírně skromní a pokorní lidé bez hvězdných manýrů. Ten rozdíl či blízkost jsou dány tím, že snad není ekvádorské nebo kolumbijské rodiny, která by neměla v USA příbuzného. Legálně či nelegálně. Jižní Amerika je se Spojenými státy hodně spjata, i proto tu dost sledují prezidentské klání v USA. A doslova se modlí, aby nevyhrál Donald Trump. Vnímají ho jako rasistu bez srdce, souhlasím s nimi. Ono tu vše souvisí se vším – zvlášť střední generace je dychtivá po americké muzice, která pro ně symbolizuje dlouho neznámou svobodu. To nejmladší generace se může utlouct po místním kýčovitém tanečním stylu zvaném bachata. A to je síla, v porovnání s touhle hudbou byli i Lunetici opera. (směje se)

Co to je? Známe to v Česku?

Pokud se nepletu, bachata je styl převzatý z Dominikánské republiky. Jeho velkým průkopníkem je Romeo Santos, drsňák s neuvěřitelně zženštilým hlasem. Je to tak sladké, melodické mejdlíčko, až vám z něj praskají kosti. Hrůza hrůzoucí, horor vlezlého kýče. Sám ale doslova žeru kolumbijskou salsu 60. let, která je často slyšet ve městě Santiago de Cali. To je opravdu špičková, nádherná muzika!

Hodně mluvíte o muzice konkrétních měst. Jako by neexistoval stát, ale město mělo navrch. Opravdu se hudba liší město od města?

Liší, a velmi! V Medellínu, kde bydlí kulturní entita, jež si říká Paisa, je nesmírně populární lidová muzika z Mexika, kterou, tuším, u nás kdysi propagovali Kučerovci. V Cali kraluje salsa, v Bogotě rock. V březnu tu na koncert Rolling Stones přišlo na 300 000 Bogoťanů. V televizi ukazovali, jak je Mick Jagger hlídán desítkami po zuby ozbrojených policistů a spolu s nimi se prochází po hlavním náměstí. I tak normálně a přátelsky klábosil s místními a od několika babiček si na trhu koupil zeleninu. Celá Kolumbie prožívala tento koncert víc než cokoli jiného.

Počkejte, tři sta tisíc lidí? To je trošku magický realismus. Podle oficiálních údajů tam bylo 40 tisíc lidí…

Nevím, kolik tam bylo lidí, ale o stovkách tisíc se mluví. A podle toho, jak to místní prožívali a strachovali se, aby členy kapely neunesl nikdo z místních bacrines neboli banda criminales, což jsou zločinecké skupiny složené z bývalých partyzánů a členů rozprášených drogových kartelů, bych tomu číslu věřil.

Musím se zeptat kvůli příteli: kolik by tam přišlo lidí na U2?

To nevím, ale tipuju maximálně desítky tisíc lidí, nanejvýš sto tisíc. Ale to je soukromý odhad. Stouni táhnou rekordně, protože místním dávají vzpomenout na zlaté časy 60. let, kdy si Kolumbie užívala rokenrolu a nikoli obrovského násilí, vzešlého z řádění gangu drogového barona Pabla Escobara v 70., 80. a na počátku 90. let. Mladí si to samozřejmě nepamatují, ale jejich rodiče ano – a stále to silně prožívají. Rokenrol je tu stejně důležitý jako fotbal.

Nejvíc mluvíte o Kolumbii. Co ty ostatní země?

Je pravda, že nejvíc mě zasáhla Kolumbie, Ekvádor a – světe, div se – neprávem opomíjený Salvador. Nevím proč, ale svět ho považuje za zločinem ovládaný konec světa. Přitom je to země, která si přes krutou občanskou válku z 80. a 90. let zachovala velký smysl pro humor. Její pláže jsou snad ty nejkrásnější na světě a rybí trhy ve městě La Libertad, kde metrového tuňáka koupíte za čtyři dolary, jsou velký zážitek. Často vzpomínám taky na kohoutí zápasy v sousední Nikaragui ve městě León. Neuvěřitelný mejdan, na kterém jsem se ztřískal místním skvělým pivem do němoty s bývalými sandinisty, tedy partyzány, kteří svrhli v roce 1979 krutého psychopatického diktátora Somozu. Bohužel jejich revoluce se zvrhla v typický komunismus, takže posledních pětadvacet let tu mají demokracii, i když pořád tak křehkou.

Hovoříte o místních jako o velmi otevřených a vřelých lidech. Jak vlastně Kolumbijci, Ekvádorci a další vnímají Evropany? Svedu si představit, že jim splýváme do jednoho celku jako oni nám, který oddělit od sebe lze snad jenom na fotbalovém mistrovství světa. Vědí třeba něco o zdejších dějinách?

To je zajímavá věc. Ptali se mě Peruánci v Limě na Osvětim a nevěřícně kroutili hlavou, protože něco takového si nesvedli představit. Vnímají holocaust jako něco strašlivého, co se vymyká jejich pohledu na svět. Mimochodem, včera jsem tu potkal chilského Žida Laurela. To je úžasný chlap, jehož rodiče utekli do Chile před Hitlerem a on potom v roce 1974 do Ekvádoru před Pinochetem. Dějiny se opakují, ale dlužno říct, já se tu ještě nikdy nesetkal ani s náznakem rasismu či netolerance.