Připomínáme si první výročí „uprchlické krize“, čili rok od léta plného pochopitelného strachu, ale i překvapivé hysterie. Snad tedy je vhodný čas ohlédnout se za loňskem v klidu. A připomenout si, jak také mohli žít a co mohli cítit vloni někteří Češi, jejichž kořeny jsou syrské. O svém rodinném rozpoložení, o ztracené krásné Sýrii i o cestě svého bratra na evropský kontinent vypráví novinář a překladatel Rani Tolimat. Kdykoli na jeho bratra přijde řeč, je z Raniho cítit smutek, že mu nesvedl víc pomoct. A taky se vloni prý neustále štval tím, že se nezmohl na nic pořádnějšího než být aktivní v diskusích na sociálních sítích.

Mají takové debaty vůbec smysl?

Nevím. Ale měl jsem občas pocit, že někteří lidé, kteří předtím byli zaťatí, polevili, jakmile jste je při prvním nesouhlasu hned neposlali do háje jako své nepřátele. Hodně lidí se tu bálo a potřebovali jen to, aby jejich strach někdo uznal. Problém zdejší debaty byl v tom, že málokdo byl schopen akceptovat základní emoci druhého, v tomto případě tedy především strach. Přitom ten byl normální. Proto je důležité dávat lidem najevo, že víte, co cítí. Naopak je nevhodné říkat jim, že jejich city jsou špatné a že se nemají co bát. Třeba moje dcera, když bývala mladší, mívala velký strach z tmy. Protože je chytrá, věděla, že se jí nic nestane. Nicméně když šla o půlnoci domů a vystoupila na zastávce, odkud to domů měla asi tři minuty, volala mně nebo ženě a povídali jsme si, zatímco šla domů. Byl to rituál bezpečí. Když se nám nedovolala nebo jsme nebyli doma, řekla si, dneska holt to bude nepříjemné a musím to vydržet. Ale těžko se toho pocitu zbavovala. Chcete-li někomu něco sdělit, musíte na začátku akceptovat jeho pocity. Zároveň bavit se s lidmi na Facebooku je málo. Myslím, že vhodnější by bylo udělat něco konkrétního.

To narážíte na bratra?

Ano. Cítím zásadní vinu, že se mi nepovedlo mu pomoct. Víte, situace v naší rodině je plná paradoxů: máme s bráchou stejného tátu, nemám žádné vlastní sourozence, protože naši se rozvedli poměrně záhy a táta se vrátil do Sýrie. Oni se s mámou nějakou dobu pokoušeli žít tam, jenže nešlo to, tak se pak pokoušeli žít tady, ale to jim spolu taky nešlo, tak se prostě rozvedli. Nějaký střet kultur svou roli měl, to manželství na něm částečně asi zašlo. Táta byl hodně na povinnosti, kdežto máma byla hipísačka, takže mezi nimi to nemohlo fungovat moc dlouho. Ale komunikovali spolu normálně dál, bez potíží. A tohle všecko způsobilo, že mám dva bráchy syrské a jednoho českého. Ten ale paradoxně pracuje v Kataru. To je úplně největší sranda, od nás teď v Kataru bydlí dva lidi, kteří se v životě neviděli, než se dali dohromady přes Facebook, nemají spolu nic společného, oba jsou tam v cizině, oba spolu mluví cizí řečí, protože mateřštinami by se spolu nedomluvili, a oba jsou mí bráchové. Ten arabský tam žije od prvního roku, kdy to v Sýrii začalo jít do háje, tedy od roku 2011. A český brácha tam nezávisle na svém napojení na arabský svět dostal práci, protože tu byl úspěšný.

Bratři se tedy sbližují.

Ano, ti se tam teď potkávají a sbližují. No a pak je ještě ten třetí, starší z obou arabských. Ten zůstával v Sýrii mimo jiné proto, že tam zůstával táta s manželkou. Když se to tam spustilo, nedokázal je nikdo přemluvit k přestěhování. A to přitom v Kataru kromě bráchy bydlí ještě bratranec s rodinou i můj strejda s tetou a celá jejich rodina. Naši za nimi jezdívali na návštěvu, ale vždycky se vrátili zpátky do Sýrie. Konkrétně do Homsu, kde měli dům. Tohle město bylo jedním z největších center bojů, dopadlo šíleně. No a táta předloni na podzim umřel. Nebyl zabit v boji, ale měl špatné srdce a žít na frontě s něčím takovým není nic moc. O to vlastně šlo. Lidé, kteří tam zůstali, byli pohodlní nebo líní nebo neschopní zareagovat ve chvíli, kdy to ještě šlo. Když odcházel první brácha, chytil se bez potíží v Kataru, dělá zvukaře na Al-Džazíře a je v klidu. Pochopil, co se děje a že musí pryč, že už to bude jenom horší. A nejen on, i strýcova rodina to pochopila. Kdežto lidé, kteří zůstali, si nepřipustili, že by se to mohlo takto podělat. Víte, v Sýrii celkově je standard nic neměnit. Když se tátovi rozbilo auto a nemohl odjet do práce, byl to průšvih, který se řešil téměř na celorodinné konferenci. To jsem tam zrovna byl, bylo mi nějakých šestnáct. Říkal jsem mu: Hele, a co kdyby sis třeba zavolal taxíka? No počkej, vidíš, to by možná šlo, užasle mi odpovídal.

Když váš bratr pracuje v Al-Džazíře, musel mít z první ruky informace o tom, co se děje. Nereagovala rodina ani na jeho echa?

Ne. Oni za ním dokonce tuším v roce 2012 byli, tehdy to ještě šlo. A zrovna v tu chvíli se uzavřelo jakési pofidérní příměří, to ještě Islámský stát neexistoval a jednalo se o válku Asada s vlastním národem. Když už tedy vše nasvědčovalo tomu, že je brácha přesvědčí a oni by mohli zůstat v Kataru, prohlásil táta: V pohodě, teď už to bude jenom lepší, vrátíme se zpátky. Z Homsu se pak už nedostali. Blok, který kolem města vyrostl, se podařilo prolomit až po dvou letech – už bylo pozdě. Ale to se odtamtud dostal aspoň přeživší brácha s rodinou, utekli do Libanonu. Až s nástupem ISIS všichni pochopili, že už není cesta k ničemu jinému. Že varianty jsou buď Asad, nebo Islámský stát a že ani jedno není k žití. Ještě předloni, když jsme byli s rodinou o prázdninách ve Francii, teta, která bydlí ve Francii od 80. let a je to hodně optimistická ženská, povídala, že to bude v pořádku, že konečně se celá situace otočí a do Sýrie se začnou vracet lidé. Kdežto vloni už říkala, že ta země nebude dvacet let obyvatelná. Toto najednou je převládající názor lidí. A nestojí za ním jediná událost, nýbrž fakt, že svět začal Asada legitimizovat jako lepší variantu. Dřív bylo ve hře, zda Západ přece jen nějak nepomůže se diktátora zbavit, jenže najednou byl tento pocit pryč. Když se podíváte na fotky z roku 2011, vidíte transparenty s nápisy jako: Kde je Západ? Západe, přijď, čekáme tě, Sýrie trpí. Je to samozřejmě spekulace, ale kdyby tam NATO tehdy vletělo tak, jako vletělo do Libye, setkalo by se s vřelým přijetím a ze Sýrie ještě víc než z Tuniska se mohl stát vzor arabského jara.

Lidé v Sýrii podle vás byli připraveni na příchod západních vojsk?

Nasvědčují tomu všechny indicie, které k tomu mám, ať už pocházejí ze zpráv od bráchy, nebo z toho, co jsem viděl na fotkách či co jsem viděl v televizi a ve filmech. Protože Sýrie, když ji porovnáte s Libyí, byla vyspělá západní země, stojící na střední třídě, nikoli na kmenech. Do Sýrie jsme v 80. letech jezdili jako na Západ, já si odtamtud vozil džíny a desky, no všechno. Jsem ročník 1970 – naposledy, když jsem tam byl, mi bylo šestnáct. Já jsem tehdy nikdy nebyl na Západě, takže pro mě bylo neuvěřitelné, co jsem zažíval v Sýrii. Rozsvícená světla, život do noci, plné obchody, kavárny, hospůdky, obchody na ulici. Zkrátka to, co je dneska běžné všude, jenomže pro Pražáka to tehdy bylo nevídané. Když někdo začal jezdit do Řecka nebo podobných evropských zemí, nijak zvlášť se od Sýrie nelišily.

Snad politicky...

Politika nebyla v Sýrii nikdy téma. Bohatství té země bylo dané tím, že na rozdíl od východoevropských komunistů místním vůdcům zůstalo o pár mozkových buněk víc, nezlikvidovali soukromé podnikání, ale naopak ho v uměřené míře podporovali. Zatímco my měli gulášový socialismus, oni gulášový kapitalismus. Samozřejmě všechny velké podniky byly a jsou znárodněné. Ale pakliže jste si chtěl otevřít hospodu, krámek nebo pekárnu, bylo vám přáno. Hlavně se necpi do vysokých věcí, v klidu si šudlej svou kuchyni a vydělávej si prachy, bylo to heslo. Já byl vychován na Hlasu Ameriky, to jsem měl doma od malička zažité. A když jsem začal jezdit do Sýrie a měl chuť i tam si povídat o tom, jaká je vláda svině, totálně jsem narazil. Takové věci se neříkají, o nich se nemluví. Odstup od politiky tam byl autentický, prožívaný. Na rozdíl od nás, kde si zelinář dával do výlohy ceduli Proletáři všech zemí, spojte se!, a večer doma poslouchal Svobodnou Evropu, převládalo v Sýrii dvojnásobné ne: nepleteme se do politiky a nemluvíme o ní. Pravda, nedalo se přejet dvě ulice, aniž jste narazil na sochu nebo obrovský billboard se starým Asadem (Háfiz Asad – dlouholetý syrský diktátor, otec Bašára – pozn. red.). Ale společenská tichá dohoda, která tam panovala, byla na podobné bázi jako u nás, jen hlubší.

Co to znamená?

O politiku se nezajímejte, nebo bude zle. A tak se lidé nezajímali. Pak se staly dvě věci, které to zhouply: jednak místo starého Asada přišel jeho syn. Obrovská naděje, mladý charismatický kluk vystudovaný v Anglii, oční lékař, manželka naturalizovaná Angličanka, byť Arabka. Od něj všichni čekali standardní demokracii. Jenže se ukázalo, že to je psychopat, který pod hezkým ksichtíkem je orientální despota. Zemí se začaly šířit zklamané nálady. A pak přišel internet a lidé se začali zajímat, jak to vypadá jinde. Rozumějte, ta země byla téměř evropská a téměř západní a najednou chtěla být úplně taková. Internet byl úplně otevřený, žádná čínská cesta částečné cenzury, tohle syrská vláda podcenila. Já si mohl s tátou i s bratry otevřeně psát o čemkoli. Znovu jsem si uvědomil, jak to je. Víte, Syřané jsou standardní Středomořané, kteří chtějí žít takovým způsobem života. Sice jsou muslimové, ale k jejich způsobu života patří pivo a víno na stole, vepřové k nedělnímu obědu a koupačka na pláži v plavkách. Ženy běžně řídí auta, chodí do práce a řídí firmy. S tím by se v Saúdské Arábii mohly zahrabat. Proto Syřané utíkají do Evropy, nejde jim o náboženství, nýbrž o styl života.

No a jak to tedy bylo s útěkem vašeho bratra?

Přišel normálně s uprchlickou vlnou, to znamená, že připlul na gumovém člunu z Turecka do Řecka. Bylo to vloni na přelomu srpna a září, chytil ještě tu nejlepší cestu – přes Makedonii. Ale já to zjistil, až když mi to jako jednomu ze dvou lidí na světě dal vědět, to už byl v Bělehradě. Já vůbec nevěděl, že je na cestě, myslel jsem, že je pořád v Egyptě. A najednou mi napsal, že čeká na auto do Německa a že ještě kvůli tomu pravděpodobně bude přecházet do Maďarska. O dva později se našel ten kamion se sedmdesáti mrtvými – to jsem samozřejmě byl úplně vyřízený a začal mu psát a hledat ho. Ozval se asi za tři dny.

Proč šel do Německa, když má rodinu tady?

On má rodinu tady, ale má ji i v Německu, kde má rodinu jeho manželka. No a proč ne sem… když byli v Libanonu, pokoušel jsem se ho sem dostat. Snad by to šlo, jenže nechal to na poslední chvíli. V Libanonu měl tříměsíční vízum a pořád tvrdil, že půjde do Německa, kam měl skrz manželku požádáno. Napevno počítal s tím, že ho tam vezmou. Ptal jsem se ho, jestli pro to náhodou nemám něco dělat. Říkal, že ne, že je to v pořádku a že se sejdeme v Berlíně. Jenže vízum mu nedali a on měl měsíc na to, svou situaci vyřešit, jinak by ho vrátili do Sýrie. A to by byl konec, tam už neměl nic. V tuhle chvíli mě poprosil, že mám něco dělat, jenomže měsíc byl málo. Přidělení aspoň krátkodobého víza trvá tři měsíce. Nestihlo se to. Nakonec odjel do Egypta, kde získal možnost pobytu. Odtud potom pokračoval dál. Rodina zůstala tam, v bezpečí, ale jelikož by tam neměli možnost pracovat a dřív nebo později by jim došly peníze a byli by odkázáni na almužny, rozhodl se bratr riskovat a dostat se do Evropy tvrdším způsobem a tady se potom chytit.

A šel tedy sám, nebo s rodinou?

Sám. Na rodinu už neměl peníze, proto zůstala v Egyptě. On se nakonec dostal do Dortmundu, a protože dostal azyl, směl je pozvat oficiální cestou. Ostatně letenky z Káhiry v porovnání s tím, co platil za černý přechod, stojí pakatel. Ten přechod ho stál zhruba pět tisíc eur na člověka. A slušně je vycucal už Libanon, kde neměli práci a žili z úspor. Každopádně teď jsou v Německu konečně všichni pohromadě a mám pocit, že chvíli chtějí mít hlavně klid. Zážitků mají na roky dopředu.

Mimochodem, čím to, že letos nejsou imigranti téma?

Mám dojem, že věci se vracejí k normálu – ta hysterie vloni byla úplně nesmyslná. Jak praví lidová slovesnost, na jednoho imigranta tu máme jednu protiislámskou stranu – a to nemůže normální lidi bavit dlouho. V 90. letech jsme zvládli mnohonásobně větší migrační vlny v čele s muslimy z Bosny, ale nebyl Facebook, a tak kolem toho nikdo neposkakoval. V zahraničí byla současná vlna samozřejmě silnější, ale ani tam se tolik nehysterčilo – a teď se situace i tam vrací do normálních kolejí, podívejte na pokles preferencí AfD. Taky to vypadá, že média i veřejnost se naučily rozlišovat mezi současnými imigranty a vyšinutými či frustrovanými jedinci, kteří své problémy řeší násilím – jako ten člověk v Uherském Brodě a dost možná i vrah z Nice. Ale důležité samozřejmě bude poučit se z minulosti a při integraci současných imigrantů, kteří dostanou azyl a na Západě zůstanou, postupovat jinak než v minulých dekádách. Aby se nerozšiřovala ghetta a neprohlubovaly sociální nerovnosti.