Václav Klaus výsledek letošních voleb do sněmovny hodnotí tak, že až tyto volby jsou plným vítězstvím Václava Havla. Uplynulo deset let od Havlovy smrti, dost času podívat se na to, jak se s jeho odkazem zachází, co se z něj stalo a nakolik sedí bonmot jeho nástupce na Pražském hradě. Že zakladatelskou figurou České republiky je Václav Havel a nikdo jiný, o tom už není pochyb, a to i přesto, že tento stát věcně vzato nezaložil Havel, ale Klaus.
Stanice ČT Art poprvé odvysílá loňský koprodukční dokument Umění disentu, který vznikl ve spolupráci právě České televize (ČT) a Univerzity v Nebrasce. Podle tvůrců je snímek unikátní vnějším pohledem na bývalého prezidenta Václava Havla, jeho disidentské okolí a angažovanost umělců v dobách okupace roku 1968 i později během normalizace. Režisérem je americký historik James D. La Sueur. ČT dokument odvysílá 16. prosince s tím, že 18. téhož měsíce uplyne přesně 10 let od Havlova úmrtí.
Nemalá část občanských demokratů v sobě stále nosí skutečně velké zklamání z Václava Havla, které pochází z období jeho politických sporů s Václavem Klausem. Tak se v rozhovoru pro deník Echo24 vyjádřil europoslanec za ODS Jan Zahradil. Reagoval tím na slova šéfa Senátu Miloše Vystrčila, podle kterého je osoba prvního polistopadového prezidenta dnešní ODS mnohem bližší, než tomu bylo dříve.
To, co jsem spatřil, mělo podobu jednak bizarní, jednak strašidelnou. V prvním případě šlo o jakousi bojovou akci, při níž se přenášela bronzová hlava VH po Praze. Jaký to mělo smysl, mi nedošlo, ale zřejmě hluboký. Sen oživení ducha Václava Havla se pak doslova uskutečnil o několik set metrů dál, při večerním setkání občanstva na Václavském náměstí. Tam se Václav Havel zjevil již nikoli pouze jako bronzová hlava, ale jako celotělní bytost, od hlavy k patě.
Od Tomáše Garrigue Masaryka, přes Edvarda Beneše až ke Gustávu Husákovi. Nemocemi a neduhy trpěli téměř všichni českoslovenští a čeští prezidenti. Klement Gottwald pak například dokonce ve funkci zemřel. Podívejte se na to, jaké nemoci někdejší prezidenti měli. V současné chvíli je nynější prezident Miloš Zeman hospitalizován ve vážném stavu v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Už u první hlavy státu, Tomáše Garrigue Masaryka, se stalo otázkou státnické důležitosti prezidentovo zdraví.
Poslední československý a první český prezident Václav Havel vstoupil do povědomí veřejnosti v 60. letech 20. století díky působení v divadle, za normalizace patřil k nejvýraznějším představitelům domávího disentu a po listopadu 1989 se stal vrcholným politikem. Bojovník za lidská práva a také někdejší vězeň totalitního režimu, který se narodil 5. října 1936, vždy vyvolával silné emoce. Zatímco ve světě Havla většinou obdivují, názory na jeho působení v české politice se různí
Václav Havel – článek Václavu Klausovi k narozeninám nemůže začínat nikým jiným než Václavem Havlem. Tak tedy Václav Havel v jednom z posledních rozhovorů, kde jinak padaly různé duchaplnosti a moudra, dostal otázku – otázku, kterou se v téhle zemi, možná na celém světě, hodilo položit snad jenom Václavu Havlovi, což neznamená, že se přitom necítili všichni trochu trapně – co je největším úkolem naší doby.
Není to projev nové doby, polarizace společnosti tady byla vždycky. Společnost, pokud nebyla pod knutou autoritářské nebo totalitní vlády, byla vždy nějak rozdělena, determinována místem, kontextem, a pokud je dnes akcentováno její rozdělení, že příkopy jsou hlubší než kdy jindy, tak je to především vlivem informačního smogu, který zvyšují rozličné sociální sítě. Jejich možnosti jsou hlavně v akceleraci emocí, v jejich masové kvantitě. Šíří se pochopitelně v jednoznačném modu plus/minus.
V neděli 25. dubna zemřel Ivan M. Havel, mladší bratr Václava Havla, člověk, který si navzdory silné bratrské konkurenci našel své místo ve světě i v životě. Slovníkové heslo vypočítává, že byl kybernetik, matematik, filozof, autor první české soustavné knihy o automatických počítačích, šéfredaktor časopisu Vesmír, zakladatel Centra pro teoretická studia, badatel a zkoumatel, esejista a taky trochu básník. Hlavně, jak se jeho přátelé shodují, nezapomenutelný člověk.
V 82 letech zemřel vědec Ivan Havel, mladší bratr někdejšího disidenta a pozdějšího československého a českého prezidenta Václava Havla. Společně patřili během revolučních dnů 1989 k zakladatelům Občanského fóra. Ivan Havel se v životě pustil jiným směrem než jeho umělecky zaměřený sourozenec a stal se uznávaným vědcem, oblastí jeho zájmu byl počítačové vědy, umělá inteligence, kognitivní vědy a s nimi spojené filozofické otázky.
V osmasedmdesáti letech zemřel Larry Flynt, mimo jiné vydavatel pověstného pornomagazínu Hustler a také značně kontroverzní postava amerického veřejného života posledních dekád minulého století. V Česku známější než v jiných zemích našich končin a také vnímaný jako významnější. Sehrál zprostředkovaně docela důležitou úlohu ve zdejší veřejné debatě a dá se na něm dobře ilustrovat, jak moc se vnímání otázek svobody projevu na Západě za poslední čtvrtstoletí posunulo.
Někdejší americký prezident Barack Obama byl za svých studentských let ohromen a inspirován protesty během takzvané sametové revoluce v Československu, jež pro něj byly hnutím, v nějž věřil a chtěl být jeho součástí.
Znepokojení nad obrazem, který o bývalém českém prezidentovi Václavu Havlovi podává film Slávka Horáka, vyjádřila v otevřeném dopise skupina někdejších Havlových přátel a kolegů. Havel nebyl slaboch, ale symbol silné rovné páteře, uvedli signatáři, mezi nimiž je někdejší premiér a předseda Senátu Petr Pithart, bývalý velvyslanec Petr Janyška, výtvarník Joska Skalník nebo spoluzakladatelé Veřejnosti proti násilí Fedor Gál a Ladislav Snopko. Proti jejich vyjádření se ale ohradili tvůrci filmu.
Čestný předseda TOP 09 a poslanec Karel Schwarzenberg ocenil projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila, který pronesl na půdě Národní univerzity Chengchi na Tchaj-wanu. Schwarzenberg na svém facebookovém profilu napsal, že se předsedovi „klaní“ a je z něj „nadšený“.
Umělý rozhovor s Václavem Havlem je vtipný leda bezděčně, tehdy, když o tom neví. Na otázku, zda to trochu nepřeháněl s milenkami, Havel robot odpovídá: „Ne, nic jsem nepřeháněl. Pokud by byly špatné, tak proč bych je měl?“
V době největšího rozmachu západního mírového hnutí napsal Václav Havel velmi odvážnou (nekorektní) esej Anatomie jedné zdrženlivosti, kde svým zdvořilým způsobem vysvětlil, proč se v totalitních zemích lidé dívají tak skepticky na zapálené bojovníky proti americkým raketám – a moc jim ani nevadí ty dávno rozmístěné sovětské.
Daňa Horáková je žena několika osudů a mnoha výjimečností. Byla blízká Václavu Havlovi a platonicky ji miloval filozof Milan Machovec, psal o ní Ladvík Vaculík a na salon k ní chodila intelektuální špička disidentské Prahy. Banálně by se dalo říct, že je to femme fatale, která žila s fatálním mužem, režisérem Pavlem Juráčkem, o němž napsala a nedávno vydala vynikající knihu O Pavlovi. Ta však není jen o Pavlovi, ale právě o situaci ženy v patriarchálním světě. V tehdejším Československu, ale i v západním Německu, kde uspěla jako novinářka a pak i jako politička když několik let byla ministryní kultury ve svobodném městě Hamburk.
Bohužel skoro už vymizela tradice pašijových her, kdy většinou ochotníci rok co rok předváděli utrpení a umučení Ježíše Krista, našeho Pána. Lze si představit, že věřícího diváka vlastně ani tak nezajímalo, jak herci hrají, jaké jsou kulisy nebo jaké je svícení.
Následující text nechce být filmovou recenzí, nepokouší se hodnotit film Havel po umělecké stránce, to obstaral povolanější kolega Jiří Peňás. Ale v jiné rovině, v otázce, nakolik je ten film pravdivý, s Peňásem trochu polemizuje. Protože je pravdivost jako soubor životopisných detailů a pravdivost, která vystihne něco, co třeba i hutný životopis minul.
Václav Havel již zažil a ještě určitě zažije nejednu horkou chvíli, takže přežije i film Havel, který k jeho poctě a zajisté s nejlepšími úmysly napsal a natočil režisér Slávek Horák, autor velmi úspěšného melodramatu Domácí péče. Na jeho filmu o Havlovi je nejpozoruhodnější jeho sama existence. Tedy fakt, že se takový scénář začal natáčet, ba se dokončil, že režisérovi někdo nedoporučil, ať zmírní ambice a věnuje se tématům, jež jsou mu blízká. Že mu zkrátka někdo vlídně, ale přece jen důrazně neporadil, ať toho raději nechá, že to je nad jeho síly. Takhle je to nad síly (některých) diváků.
Ještě koncem roku 1989 budoucí československý prezident Václav Havel připouštěl, že by se mohl stát hlavou státu jen na přechodné období a pak by jej vystřídal třeba symbol pražského jara 1968 Alexander Dubček.
Je to příležitost pro sebereflexi, příležitost, která se jen tak nezopakuje, říká o koronavirovém jaru 2020 Petr Pithart, pro kterého je uvažování o společnosti vlastně celoživotním tématem. Dělal to jako mladý právník, jako středněvěký disident a jeden z mozků Charty 77 a Občanského fóra, jako předseda první polistopadové české vlády, jako politik i jako intelektuál a soukromá osoba.
Před třiceti lety podnikl Václav Havel památnou cestu do Ameriky. Zdejší média to teď hojně připomínají. Byla to triumfální výprava s převelice početnou delegací, skutečně nadšeným přijetím. Američtí kongresmani byli z československého prezidenta natolik paf, že jeho projev mnohokrát a mnohokrát přerušili potleskem vestoje, došlo na něj i poté, co Havel zákonodárcům sdělil, že „bytí předchází vědomí“. Prominentní umělci uspořádali pro Havla galavečer. Byla to šťastná chvíle ve šťastné době, troufnu si to tvrdit i dnes, kdy jsou reminiscence na porevoluční roky často zabarvené značnou skepsí (ne že by pro ni neexistovaly žádné důvody).
Nejlepším prezidentem po roce 1989 byl podle mínění lidí Václav Havel. Jako nejlepšího ho v průzkumu STEM označilo 55 procent lidí. Jako druhý byl nejčastěji uváděn Václav Klaus, třetí příčku obsadil současný prezident Miloš Zeman.
Těch výročních textů už bylo hodně, hranice "přezabití" překročena.
Na začátku toho dění byl též projev, který můžeme interpretovat sadomasochisticky, tedy sexuálně, což věda o Listopadu dosud zanedbává. Dříve, než bude pozdě, se proto s tímto výkladem seznámíme, což v neděli po Dušičkách snad nebude na škodu.
V právě vycházejícím speciálu 30 let svobody je zveřejněn unikátní a doposud nepublikovaný dialog mezi Václavem Havlem a Michailem Gorbačovem z počátku roku 1990. V něm Gorbačov například říká, že pobyt sovětských vojsk v Československu nepovažuje za koloniální manýry. Přinášíme úryvek, který se právě sovětské okupace Československa týká. Celý přepis je součástí speciálu 30 let svobody. Tento zápis ze schůzky pochází z archivu v Británii žijícího disidenta Vladimira Bukovského.
Docela silný názor, který takhle „natvrdo“ v tuzemské veřejné debatě často nezaznívá.
Mohou pořádat happeningy, připomínat si, co zažili jejich předchůdci 17. listopadu 1989 na Albertově a Národní třídě. Vést rozhovory s pamětníky. Nebo se ptát: Jací jsme? V čem jsme jiní než oni a další generace, které se narodily před námi? Na ten druhý, originálnější styl vsadili studenti vysokých škol, většinou z pražské Univerzity Karlovy v projektu Svobodný listopad. Zadali sociologům z agentury Median, aby se na reprezentativním vzorku zeptali mladých lidí z generace 18 až 30 let, co si myslí o světě a své roli v něm. Je to v českých poměrech první velmi detailní pohled na tuto generaci.
