V době největšího rozmachu západního mírového hnutí napsal Václav Havel velmi odvážnou (nekorektní) esej Anatomie jedné zdrženlivosti, kde svým zdvořilým způsobem vysvětlil, proč se v totalitních zemích lidé dívají tak skepticky na zapálené bojovníky proti americkým raketám – a moc jim ani nevadí ty dávno rozmístěné sovětské.

Diplomaticky řečeno, protože ti planoucí lidé na Západě nevědí, co to je nemít svobodu, nemoci se svobodně vyjadřovat, kritizovat, volit – a třeba se mít také materiálně dobře, což jim přinesl ten strašný kapitalismus.

Člověk, který o tohle všechno přijde (nebo to nikdy ani nepoznal), kroutí hlavou nad tím, v čem lidé na Západě vidí problém (genderová nerovnost), co se jim nelíbí (třeba že gramatika rozlišuje ženský a mužský rod) a co jsou ochotni, a to i velmi zuřivě, napadat: po staletí osvědčené instituce, tradice a autority, které přitom právě tu kvalitu Západu vytvořily. Poslední vlna demonstrací spojená s demolováním obchodů, ničením soch a proklínáním všeho, na čem západní demokracie a civilizace stojí, tuhle dělicí linii opět připomněla. Něco se převalilo i k nám, z čehož může mít člověk trochu radost, že už jsme tedy skoro jako na Západě, a zároveň se toho děsit, že o tohle právě nestál. Ale asi platí nějaké pravidlo přesycení svobodou a relativní hojností, po kterém lidé nejspíš zákonitě ztrácejí instinkty, jinak řečeno, blbnou. Člověku pak nezbývá doufat, že tohle všechno Západ přežije, jako už přežil jiné věci, i když teď má opravdu namále.

A pak se objeví zničehonic (ale ono to nebylo zničehonic) něco, co platnost těch starých hodnot svobody, a třeba také vlastenectví, národa, pospolitosti, připomene. Lidé, kteří vyšli v Minsku a jiných běloruských městech do ulic, nyní požadují základní věci, které jsou jinde samozřejmostí – a právě proto klesá jejich cena. Chtějí prostě férové jednání, právo volby (nikoli pohlaví, ale politické strany nebo kandidáta), chtějí odstranění cenzury, dožadují se, aby s nimi nebylo zacházeno jak s nesvéprávným stádem. Chtějí obyčejné věci jako rozhodovat za sebe samé, ve férových volbách, kterými nikdo nemanipuluje, nikdo nepodvádí a nefixluje. Bělorusové navíc vystupují jako politický národ, který si je vědom významu svého státu, který má své symboly, znaky a identitu. To je také proti nešťastné západní představě, že čím toho bude méně, čím to bude rozpuštěnější, tím bude občanstvo spokojenější a klidnější. Opak je pravdou a Bělorusové, kteří ke své identitě složitě doklopýtali, dokazují, že právě v takových chvílích je nutné o něco se opřít, tedy o tu popíranou bílo-červenou vlajku, kterou ne náhodou nechal Lukašenko na začátku své vlády vyměnit za mutanta praporu sovětského. Nyní právě s vědomím, že chtějí být Bělorusy, jim ta bílá a červená vlaje nad hlavami. Tahle symbolická rovina by se v současné Evropě neměla přehlédnout a třeba by mohla vést k tomu, čemu staří filozofové a mystici říkali „ex oriente lux“. Naděje, že z Východu přijde světlo.