Není to projev nové doby, polarizace společnosti tady byla vždycky. Společnost, pokud nebyla pod knutou autoritářské nebo totalitní vlády, byla vždy nějak rozdělena, determinována místem, kontextem, a pokud je dnes akcentováno její rozdělení, že příkopy jsou hlubší než kdy jindy, tak je to především vlivem informačního smogu, který zvyšují rozličné sociální sítě. Jejich možnosti jsou hlavně v akceleraci emocí, v jejich masové kvantitě. Šíří se pochopitelně v jednoznačném modu plus/minus.

Nic jako věcná debata neexistuje, a dokonce se podařilo vyprázdnit pojem kritické myšlení, ten se stal prázdným heslem propagovaným těmi, kteří ho sami nejsou schopni, protože na něj nemají gebír. Chybí jim grunt, klasické vzdělání, ze kterého by mohli vycházet, a oni zatím pajdají světem s nějakými sociálními vědami, kulturními nebo genderovými kurzy vydávanými za univerzitní vzdělání. Už delší dobu se tady v redakci snažím někoho dokopat k tomu, aby napsal sondu do polemik, ostrých, peprných, jaké vedli Šalda nebo Peroutka, jak hluboké zášti byly v literárních nebo výtvarných kruzích a konečně i jaký dovedl být hněv davu, jemuž třeba Masaryk nebo Čapek byli vystaveni. Popsat to pro připomenutí, že nezažíváme něco unikátního ve sporu o věc, jen je to extendováno mohutností informačního toku.

Jeden z klíčových sporů nové porevoluční doby je narýsován mezi klausisty a havlisty, který je samozřejmě komplikovaný tím, že jedna z těch dvou osobností revoluční přeměny společnosti tady už není a jejího odkazu se ujali následovníci, kteří s ním nakládají, jak potřebují. Ta druhá osobnost, Václav Klaus, slaví tento týden osmdesáté výročí narození, sluší se popřát hodně zdraví a sil, protože i ti jeho největší kritici musí uznat, že jeho role v 90. letech byla zásadní pro transformaci a vskutku revoluční proces přeměny z nesvobodné společnosti k demokratické.

Jou to totiž dvě rozdílné věci: svrhnout totalitní vládu a pak uskutečnit změnu, kterou si revoluce vytkla. Česká společnost nakonec vůbec nedopadla špatně a vyniká to při jednoduchém srovnání s ostatními zeměmi střední a východní Evropy, které podobnou proměnou také procházely.

Člověk se připravuje o poznání, pokud se nechá polarizovat a natlačit do jednorozměrného světa havlista/klausista, protože na počátku to bylo trochu jinak. Často zmiňuji dvoudílnou monografii Václava Havla, kterou napsal s prezidentovým posvěcením Daniel Kaiser. V druhém díle Prezident je detailní rozdělení rolí, na kterém se oba muži tehdy dohodli. Václav Havel se zcela jednoznačně soustředil na zahraniční politiku, aby republika vstoupila do NATO a Evropské unie. Zájmy Václava Klause byly v ekonomické transformaci a vnitřní politice a tato dělba jim vycházela, přitom od počátku bylo jasné, že oba jsou rozdílní, s jiným myšlenkovým a politickým systémem, každý v něčem jiném silný a v té době to bylo ku prospěchu věci. Když se položily základy fungování nové společnosti, jinakosti se projevily razantněji. Přišla i polarizace, která sama o sobě není špatná, v konečných důsledcích je důležitá, protože když se udrží v rámci pravidel, posunuje společnost dopředu. Konflikty a jejich řešení jsou hnacím motorem rozvoje.