Tag: Česká historie

Články k tagu

Co dělal prezident Pavel 17. listopadu 1989? „Vlastně jsem se učil na špiona“

Sedmnáctého listopadu v centru dění, ale na opačné straně. Nedělní oslavy sametové revoluce nebyly podle prezidenta Petra Pavla abstraktním symbolem, ale připomínkou toho, že už 35 let máme příležitost budovat svou zemi i život podle svých představ. To bylo alespoň jeho hlavní poselství, když byl v neděli tázán novináři na Národní třídě, co pro něj svátek znamená. Před 35 lety měl ale zřejmě trochu jiné představy. V jednom ze starších rozhovorů dokonce i popsal, co 17. listopadu konkrétně dělal.

Cenu Paměti národa obdrželo pět lidí, kteří čelili nacistům a komunistům

Cenu Paměti národa obdrželo dnes večer v Národním divadle pět osobností, které čelily nacistům či komunistům. Ocenění získali Marta Neužilová a Pavel Záleský z Česka, Ladislav Szalay a Karol Dubovan ze Slovenska a Olha Hejková z Ukrajiny. Cenu Paměti národa každoročně uděluje společnost Post Bellum pamětníkům zlomových momentů minulého století, loni ji rozšířila i na hrdiny současného dění. Od roku 2010 získalo ocenění 66 osobností.

Stál jsem na křižovatce a hnal dav do centra, říká pamětník 17. listopadu

Byli 17. listopadu 1989 v průvodu nějací estébáci? Spousta lidí se domnívá, že ano. Podle předběžných závěrů jedné z analýz ji možná i částečně řídili. To si ale nemyslí Robert Šimarek. Ten se protikomunistických demonstrací účastnil a svůj podíl měl pak i na kříšení zdecimované sociální demokracie.

Český léčitel Jakub Schikaneder – 100 let od úmrtí

Asi každý evropský národ měl v minulosti umělce, kterému se podařilo dotknout se nějakého citlivého místa na jeho duši. Dotknout se ho nikoli bolestivě a drásavě, ale naopak vlídně a hojivě, a přitom nikoli lacině a podbízivě. V českém malířství byl a je takovým léčitelem Jakub Schikaneder. Včera od jeho smrti uplynulo sto let. Schikaneder byl umělcem ticha, stmívání, podzimu, západu slunce, stáří a odchodu ze světa. Tedy poloh melancholických, meditativních a duchovně ztišených. Snad žádný jeho obraz není veselý, lehkovážný, natož frivolní. Byla mu naprosto cizí nejen banalita a vulgarita, ale nemaloval ani ženské akty, ani utěšené krajiny, příjemné výjevy ze života a společnosti.

Po revoluci jsme měli pocit, že můžeme všechno, říká režisérka Třeštíková

Muzeum paměti XX. století pořádá již V. ročník filmového festivalu Nezlomní a obětovaní v pražském kině Atlas od 5. do 8. listopadu. Letos je program věnován 35. výročí sametové revoluce v Československu a ostatních státech sovětského bloku. Režisérka dokumentárních filmů Helena Třeštíková v rozhovoru hovoří nejen o metodě časosběrného natáčení a filmech, které vznikaly v roce 1989.

Faustovský příběh Vítězslava Nezvala

Postava Vítězslava Nezvala je v historii české literatury nepřehlédnutelná. Pro mnohé to byl geniální talent, básník tvořící s nesmírnou lehkostí, schopný opanovat jakýkoli žánr, pro jiné člověk rozporuplného charakteru, neostýchající se své dílo zpoplatnit době, oportunista, na něhož je třeba nahlížet obezřetně. Publicistka Krystyna Wanatowiczová se Nezvalem zabývala několik let a své poznatky přetavila do obsáhlé knihy, která nyní vychází pod názvem Nezval / Básník a jeho syn.

O Horákové. Té, co milovala Juráčka

Včera měl v České televizi premiéru filmový portrét spisovatelky, novinářky, disidentky Dani Horákové. Film režisérky Olgy Sommerové dostal název Juráček je můj osud, což je poněkud zvláštní volba, které ale rozumí lidé obeznámení se životem Horákové – a Pavla Juráčka, filmového režiséra, hvězdy nové vlny, kterého zničil režim i jeho vlastní vlohy.

Žižka nebyl barbar, bojoval za ideály a svoji spásu, míní historik

Navzdory některým aktuálním interpretacím nebyl husitský vojevůdce Jan Žižka vrahem a zločincem, ale mužem, jenž nezlomně bojoval za ideály husitství, ale i možnost vlastní spásy, kterou v nich nacházel. Pro hnutí byl naprosto zásadní, protože bez jeho vojenských vítězství by se s husity nikdo nebavil. V zaplněné Betlémské kapli v Praze to dnes ve své přednášce při příležitosti 600 let od Žižkovy smrti řekl historik a přední odborník na husitství Petr Čornej.

Co nám v roce 2025 poví T. G. Masaryk?

V minulých dnech se v médiích (nikoli poprvé) objevila zpráva, že za rok (pro puntičkáře: 19. září 2025) bude otevřena zapečetěná obálka obsahující tajemství: poslední slova umírajícího Tomáše Garrigua Masaryka. V první polovině září (?) 1937 je prý pronesl v Lánech k přítomnému synu Janovi. Ten si je pohotově zapsal a uschoval. Od Jana Masaryka se dostala do rukou právníka Antonína Suma (1919–2006), jeho tajemníka na ministerstvu zahraničí v letech 1947–1948. A JUDr. Sum v roce 2005 předal zapečetěnou obálku s Masarykovými „posledními slovy“ Národnímu archivu.

VIDEO: Jan Žižka už má svou tvář. Digitální podoba byla vytvořena podle jeho údajné lebky

Odborníci vytvořili pravděpodobný obličej Jana Žižky zatím v digitální podobě. Využili forenzní vědecké postupy na základě výzkumu tzv. čáslavské kalvy, tedy části lebky, která je pokládána za autentický ostatek vojevůdce. Informoval o tom Tomáš Svoboda, mluvčí Jihočeského muzea, které se na výzkumu podílelo. Metoda, kterou vědci použili, se nazývá strukturální aproximace, čili přiblížení tváře. Touto metodou už dříve odborníci sestavili tváře tří olomouckých Přemyslovců.

Jak dlouho se ještě budeme moci chlubit značkou ČSA?

Dnes je to přesně sto jedna let, co vznikly aerolinky ČSA: jedna z pěti nejstarších aktivních leteckých společností světa. Vloni, při stém výročí, se k firmě kdekdo hlásil, o rok později – jak to tak bývá při výročích, jež nejsou kulatá ani jinak vděčná – je však situace úplně jiná. Dlouho se už totiž prohlášením o české společnosti, která existuje de facto od zrodu jednoho celého světového průmyslového odvětví, chlubit nepůjde, poněvadž letos aerolinky požádají o ukončení svého osvědčení leteckého provozovatele (AOC).

Češi se demokracii naučili za Rakouska-Uherska

Období první republiky, tedy dvacet let od vzniku státu do přijetí Mnichovské dohody, je pokládáno za vrchol českých dějin. Na co jsme především hrdi, jsou takzvané demokratické tradice I. republiky. Často se hovoří o tom, že jsme byli ostrůvkem demokracie ve střední Evropě a po listopadu 89 panovala všeobecně sdílená tendence na uspořádání první republiky navazovat. Jak to ale s demokracií tehdy bylo? Byly poměry v první republice takové, jak jsou zafixovány v našem kolektivním vědomí?

Ve věku 98 let zemřela poslední lidická žena Jaroslava Skleničková

Ve věku 98 let v pátek zemřela Jaroslava Skleničková, poslední přeživší žena lidické tragédie. Jako šestnáctiletá byla spolu s matkou, starší sestrou a ostatními ženami poslána do koncentračního tábora v Ravensbrücku, jejího otce nacisté s dalšími lidickými muži zastřelili a vesnici srovnali se zemí. Skleničková zemřela tiše a v péči rodiny ve svém domě v Lidicích, řekla dnes ČTK její dcera Jitka Pečová.

Pivní paměti

Když J. S. Machar (1864–1942) vydal paměti Konfese literáta (1901), bylo mu 37 let. A když se začal za svým dětstvím a mládím ohlížet literární formou Vladimír Macura (1945–1999), byl jen o trochu starší. Kdo se kdy setkal „jen“ s Macurovým dílem, ať literárněhistorickým, ať beletristickým, ať překladatelským (z estonštiny), vystačí si s knihami.

Magorský den v Humpolci

Když na začátku šedesátých let přijeli filmaři do Humpolce a bavili se s místní mládeží, řekl jim do kamery jeden vytáhlý mladík v černém svetru, že v Humpolci je hrozná nuda, neboť náměstí má tvar čtverce, takže se ani nedá chodit dokola. Ve filmovém týdeníku tento originální výrok odvysílali (začínalo trochu tát), takže hoch se stal ve svém městě proslulým.

Vznik Československa jako dar mocností: Proč stále oslavujeme neexistující stát?

28. října 1918 vzniklo Československo. Tento den je pro nás stále nejdůležitějším státním svátkem, konají se různá shromáždění, prezident republiky uděluje se vší slávou nejvyšší státní vyznamenání a pořádá velkou recepci na Pražském hradě. Přitom stát, který takto oslavujeme, už 30 let neexistuje. Jsme tak asi jediným státem, který oslavuje již neexistující stát. Je to dáno tím, že Československo bylo samostatným státem Čechů a jiných národů po dosti dlouhé době a na prvních dvacet let jeho historie vzpomínáme dodnes jako na éru úspěchů. Máme prostě ve své moderní historii jen málo období, na která můžeme s hrdostí vzpomínat a ke kterým jsme ochotni se vztahovat.

Tajemství zapečetěné obálky: uvnitř je poslední vzkaz T. G. Masaryka, otevře se za rok

Přesně za rok, 19. září 2025, se otevře zapečetěná obálka se zřejmě posledními slovy Tomáše Garrigua Masaryka. Národnímu archivu, který obálku uchovává, ji v roce 2005 předal Antonín Sum, poslední tajemník Jana Masaryka. Podle Suma obálka obsahuje Masarykova slova, která řekl krátce před smrtí svému synu Janovi. Národní archiv to uvedl v tiskové zprávě. Instituce na příští rok plánuje k otevření dopisu doprovodné akce.

Má cenu pořád vyprávět o minulosti?

České umění – především literatura a film – je zahleděné do minulosti, místo aby se dívalo kolem sebe a vypořádávalo se s problémy dneška. Podobný názor často zaznívá především od mladších kritiků a publicistů, v posledních dnech v souvislosti s úspěchem filmu Vlny režiséra a herce Jiřího Mádla, který vypráví o reportérech Československého rozhlasu v době pražského jara a sovětské invaze. A z jaksi kvantitativního hlediska mají pravdu. Kritik Martin Šrajer na sociálních sítích publikoval seznam porevolučních filmů, v nichž téma vpádu vojsk Varšavské smlouvy hraje nějakou roli. Je jich vskutku hodně.

Nonstop disident Michal D.

Čím dávnější jsou časy komunistického režimu, tím početnější jsou řady těch, kdo mu před víc než pětatřiceti lety statečně vzdorovali. Nově je rozšířil populární hudebník Michal David. V široce sdíleném videu mluví o svých obavách z toho, že se vrací normalizační poměry. „Dneska člověk už nemůže nic říct. Lidi se bojí říct pravdu, vracíme se zpátky do totáče.“ Zneklidněný tím je skutečně hluboce. „Co se to děje? Vždyť my se vracíme tam, co jsme říkali, proti čemu jsme všichni bojovali a hlavně my muzikanti taky, že jo.“ Nemálo pamětníků jeho slova zaznamenalo s pobaveným či pobouřeným údivem. Michal David jako bojovník proti režimu.

Zajímalo mě, jak se ty holky promění

Devadesátá léta jen tak nikomu nevysvětlíte, říká Dana Kyndrová, která je ovšem fotografovala, čímž je sice nevysvětlovala, ale zachytila jejich esenci: vůni a pachy, nadšení i depresi, naivitu i protřelost. Vidíme na nich, jako by se lidé probudili z divného spánku, jsou celí pomačkaní, uválení, trochu i opuchlí, ale zároveň rozdychtění, co bude dál. Někteří se těší, jiní by si zas raději lehli. Scény z těch zvláštních let vystavuje klasička české humanistické fotografie do 15. září v pražské Leica Gallery.

Pavel v září vystaví korunovační klenoty. K vidění budou pravidelně každý rok

Prezident Petr Pavel rozhodl o každoročním pořádání výstavy českých korunovačních klenotů při příležitosti státního svátku sv. Václava, který se připomíná jako Den české státnosti a připadá na 28. září. Letos budou klenoty k vidění od 17. do 30. září, informoval ve středu odbor komunikace prezidentské kanceláře v tiskové zprávě. Výstava se má podle rozhodnutí hlavy státu konat každý rok v návaznosti na zářijový termín státního svátku. Letos začne 17. září.

Sto tisíc mosazných destiček

Jednoho slunečného červnového rána se v Polské ulici na pražských Vinohradech sešli pracovníci dlaždičsko-asfaltérské firmy DAP a úzká rodina Zuzany Vanišové. Do chodníku vložili dvě betonové kostky překryté mosaznou destičkou, na níž jsou vyražena jména MUDr. Arnošt Pachner a Elsa Pachnerová. Je tu zaznamenán i rok 1942, kdy oba zemřeli ve vyhlazovacím táboře Treblinka. Kameny zmizelých jsou památníčky konkrétních obětí německého národního socialismu, lidí, kteří nemají hroby.

Svátky Bohémie a Moravie

Lze mít za to, že skutečný, tedy duchovní rozměr dvou státem poskytovaných svátků na začátku července se týká jen zlomku jeho obyvatel. V ateizované, postmoderní a posthistorické společnosti, jako je ta naše, nelze opravdu očekávat, že by vzpomínky na příchod dávných věrozvěstů (už s tím slovem je potíž) nebo tedy potupná smrt středověkého teologa vyvolávaly hlubší pohnutí. Samozřejmě, lze si vážit všech křesťanů (té i oné denominace), pro něž to význam má, ale ruku na srdce: nebude jich mnoho.

Ano, život je prazvláštní

Toto je rozhovor starých známých. Jáchyma Topola jsem se na to chtěl léta zeptat, ale vlastně to ani nebylo nutné. Pak umřel Vlastimil Harapes a Jáchym sám řekl, hele, možná bych o tom, jak žil Vlastík s mým tátou, něco řekl. A já řekl: Myslíš? Jo, lepší, než když kolem toho bude taková divná mlha. Ale začali jsme něčím jiným, Věrou Sosnarovou.

Stát byl připraven vrátit se k brutálním metodám

Historik Ladislav Kudrna pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů skoro od jeho vzniku. Poslední dva roky je jeho ředitelem a snaží se napravit pověst vědeckého pracoviště, jež o sobě dávalo vědět především veřejnými sváry svých zaměstnanců o ideově vhodný výklad tuzemských normalizačních dějin. V rozhovoru ale nezůstáváme jen u toho.

Dobrodružný duce na břehu našeho moře

Město Rjeka (Fiume), 50 000 obyvatel, je největší přístavní město v zemích koruny uherské a po Terstu nejdůležitější přístav celé říše. – Tak to stojí v průvodci Moře Adriatické vydaném Českým odborem slovinského alpského družstva v roce 1911. Listuju v něm teď dodatečně, když jsem z krátké cesty na Istrii zas zpátky: píše se tam, že český turista „není zde pouze zvědavým cizincem, nýbrž má tu takřka domácí právo jakožto příslušník jedné ze slovanských větví obývajících říši rakousko-uherskou“. Ta říše bohužel trvala po vydání průvodce už jen pár let.

Niterné pocity v Nitře

Po dni v Bratislavě, kdy bylo mým úkolem napravovat v jedné debatě česko-slovenské vztahy, mi spadl do klína jeden volný slovenský den, a tak jsem se rozhodoval, jestli pojedu do Trnavy, nebo do Nitry. Byla to skoro Sophiina volba: do obou měst to je z Blavy kolem hodiny cesty, obě jsou zhruba stejně velká, stejně lákavá, v obou je hodně kostelů a jiných starožitností, no ale když jsem konečně v gigantickém obchodním domě pochopil, že autobusová stanice Mlýnské Nivy (pamatuju si na ni jako normální autobusák) je schovaná v jeho podzemí, zrovna odjížděl jeden autobus do Nitry, kde jsem nikdy nebyl.

Stříbrná švanda ve Strakonicích

Z okna hotelu Koflík ve Strakonicích jsem se díval na barokní štít s výjevem ze života: dva pohůnci porážejí vola, jeden ho drží za rohy, druhý se rozmachuje sekyrou, kterou má nastavenu tak, aby ubohé zvíře praštil do čela tupou stranou. Chlapům je vidět do tváří, ty se nadouvají námahou a asi i vzrušením. Vůl se naproti tomu jeví klidný. Buď to celé nechápe, nebo ví, že mu nic jiného nezbývá než držet a čekat na ránu. Výjev není metaforický, jde o přímočaré znázornění, že se tady prodávalo maso právě z onoho poraženého dobytka.

Rokokoví zahradníčkové

O tom, že Karel Čapek fotografuje, se vědělo od října 1930: tehdy vyšla ve Světozoru jeho causerie Člověk a kamera a u ní čtyřiadvacet snímků jím pořízených i vyvolaných. Objektivem mířil na zátiší, zahradu, zvířata, fotografoval v Praze, na Oravě, v Nizozemsku i Norsku. Lákal ho fotografický portrét, pořídil snímky svého bratra, své manželky i svého prezidenta. A ovšem pátečníků. Ne všech.