Muzeum paměti XX. století pořádá již V. ročník filmového festivalu Nezlomní a obětovaní v pražském kině Atlas od 5. do 8. listopadu. Letos je program věnován 35. výročí sametové revoluce v Československu a ostatních státech sovětského bloku. Program a vstupenky naleznete na stránkách kina Atlas. Režisérka dokumentárních filmů Helena Třeštíková v rozhovoru hovoří nejen o metodě časosběrného natáčení a filmech, které vznikaly v roce 1989.

V jednom z rozhovorů jste sdílela vzpomínku na svůj deníkový zápis z ledna 1964. Do deníku jste si zapsala, že jste zhlédla film Věry Chytilové Film o něčem jiném a „chtěla byste být jako ona“. Také vás formovalo prostředí Václavského náměstí, kde jste vyrůstala. Byly to ty zásadní okolnosti, kterým vděčíme za to, že se z vás stala režisérka dokumentárních filmů?

Já jsem byla intenzivní filmový divák, protože okolo nás bylo asi deset kin. Když někdo bydlí na Václaváku, nevyhne se dějinám, které běží okolo. Česká nová vlna se mi hrozně líbila, protože zobrazovala skutečný život. A tak jsem o této profesi hodně uvažovala. Nejdříve jsem ale navštěvovala střední výtvarnou školu a teprve poté jsem se rozhodla, že půjdu na FAMU. Tehdy bylo jednou z podmínek přijetí na FAMU absolvování roční praxe, takže jsem rok pracovala v Československé televizi, to byla dobrá zkušenost. Na FAMU, na katedře dokumentu, jsem se opravdu našla a nikdy jsem o správnosti své volby nezapochybovala.

Samu sebe označujete za lokálního kronikáře, který se snaží zaznamenat běžný život běžných lidí. Příběhy, které natáčíte, se ale odehrávají na pozadí nějaké společenské situace, nálady, politických konstelací. Ve vašich filmech jsou tak zaznamenané okolnosti, za kterých se žilo v Československu a posléze České republice v posledních více než 40 letech. Ale na začátku jste s tím zřejmě nepočítala?

Když člověk začne studovat na FAMU, měl by si sám sebe nějak definovat. Měl by vědět, čemu se chce věnovat. A já jsem si samu sebe definovala tak, že chci zachycovat dobu a běžné reálné lidi v čase. Po absolvování FAMU jsem měla velké štěstí, protože jsem začala pracovat u Krátkého filmu. Tam se ta idea zachycovat společnost průběžně upřesňovala. Pak jsem díky takové šťastné shodě okolností dostala příležitost natočit první časosběrný projekt – tím byly Manželské etudy. A tím jsem se utvrdila v tom, že to je metoda, která mi vyhovuje, i když mi to všichni z mého okolí rozmlouvali. Já jsem si uvědomovala, že je to sázka na nejistotu, ale snažila jsem se to dělat, ať se děje, co se děje.

Vy jste začala natáčet Manželské etudy v roce 1980 a projekt byl původně plánován na šest let, premiéru měl cyklus v roce 1987. Nakonec přibyla pokračování po 20 a 35 letech. Mrzelo vás někdy, že natáčení nevyšlo na přelomový rok 1989? A myslíte si, že by případně natáčení během roku 1989 přineslo zajímavé momenty z každodenního života vašich aktérů?

To víte, že ano! První část Manželských etud byla opravdu naplánována na šest let. To, že budu v tomto projektu pokračovat, mě napadlo až asi o deset let později. Já jsem pak samozřejmě zjistila, jak se vyvíjel život protagonistů v té době, ale zachytila jsem to jen lehce v nějakém vyprávění až při dalším natáčení. Bohužel jsem neměla možnost natočit to přímé dění, což by určitě strašně zajímavé bylo. Ale ne vše se zkrátka podaří.

Na jaře 1989 jste začala natáčet cyklus Řekni mi něco o sobě. Film o protagonistovi Martinovi uvedeme i v rámci našeho filmového festivalu. Přiblížila byste nám, jak film vznikal a jakým způsobem jste vybírala protagonisty?

Já jsem se po Manželských etudách snažila zahájit nějaký další časosběrný projekt, ale nebylo to úplně jednoduché. Až jsem po čase prosadila námět, který se jmenoval Mládež. Mělo to být časosběrné sledování mladých učňů, středoškoláků, mladých umělců, mladých delikventů a mladých hendikepovaných. A ten námět byl schválen někdy na přelomu roku 1988/1989. První jsme začali natáčet mladé delikventy, protože prostřednictvím sociologů jsme dostali kontakt na vězení pro mladistvé v Libkovicích. Tam jsme jeli na jaře 1989 a domluvili se s místním psychologem, aby nám vytipoval asi deset vězňů, o kterých si myslí, že by uměli mluvit a vyprávět na kameru. S těmi jsme natočili úvodní rozhovory a potom jsme se rozhodli se čtyřmi z nich pokračovat. Při rozhodování o tom, kolik protagonistů vybereme, hrály roli také dostupné finance. Takže v létě a na podzim 1989 jsme natáčeli v komunistickém vězení, kde probíhaly ty typické nástupy a všude visely takové ty socialistické plakáty a hesla. Točili jsme tam dokonce v ten den, kdy padnul Jakeš. Běžely televizní noviny, na které se vězni museli povinně dívat. A to je opravdu kuriózní záběr, protože ti vězňové sedí před televizní obrazovkou a Jakeš oznamuje, že se vzdává své funkce. A my všichni ze štábu jsme to sledovali s otevřenou pusou a vězňové ani ťuk. S nimi to vůbec nehnulo, žádná reakce. Tak jsem si pak říkala, že kdyby byli věděli, že tento krok je začátkem dění, které povede posléze k amnestii, tak by řvali radostí. Ale to samozřejmě v tu chvíli nevěděli, a tak byli úplně zticha. Pak jsme točili ještě v prosinci, no a pak přišla amnestie, při které byli všichni propuštěni, protože amnestie se týkala všech mladistvých. Naši protagonisté se pak po propuštění samozřejmě rozprchli různě po republice a všichni tu amnestii prožívali s euforií, že všechno bude jinak, že život bude vypadat jinak, ale bohužel většina z nich se do toho vězení časem vrátila. To bylo opravdu velké překvapení, protože já jsem měla během natáčení pocit, že naši protagonisté už všechno ví, že si jsou vědomí toho, že tudy cesta nevede, ale nebylo to tak. Vůbec nevím, co se pak s Martinem stalo, po dokončení filmu jsme ztratili kontakt. Natáčení toho projektu bylo naplánováno na pět let, ale po revoluci se všechno změnilo, i způsob financování, takže z projektu Mládež jsme natočili mladé delikventy, středoškolskou mládež o zdravotních sestřičkách, o umělecké mládeži vznikl pak jenom dokument o Jakubu Špalkovi a další jsme ani natáčet nezačali a točili jsme kratší dobu.

Ano, od podzimu roku 1989 jste natáčela dokument o Jakubu Špalkovi.

Jakub Špalek byl jeden ze studentských vůdců revoluce. Ten film se jmenuje Jestli něco potřebuje naši pomoc, je to svoboda. To byl citát ze hry, kterou hrál v Divadle v Řeznické. V tom dokumentu je revoluce velice dobře zachycená. S Jakubem Špalkem, který byl jedním ze studentských vůdců, jsme natáčeli například v den celostátní stávky, to jsou silné momenty.

Jak se změnily podmínky k natáčení od doby, kdy jste začínala?

Po revoluci se změnilo všechno, technika, produkce, finance. Lehce, postupně. My jsme v tom roce 1990/1991 založili nadaci Film & Sociologie, do které se převedly právě tyto mé projekty z Krátkého filmu. Natočili jsme pak dohromady na 40 filmů. Zatímco před revolucí nebyl problém sehnat finance, ale byl problém prosadit záměr, po revoluci začala nejistota v souvislosti s dalším financováním. Tak jsem se tehdy někdy v roce 1991 ocitla na ministerstvu financí. Tenkrát to bylo poprvé, kdy jsme jako nadace žádali v novém programu na podporu nezávislých produkcí o grant. Finance jsme tehdy získali a mohli jsme dokončit moje filmy i natočit právě těch zmiňovaných dalších asi 40 filmů s dalšími kolegy dokumentaristy. Najednou nastala jakási ideová svoboda, kdy jsme ty projekty dávali dohromady jen my a sociologové a nemuseli nám to schvalovat žádní papaláši z Krátkého filmu. To byla úžasná doba a strašně ráda na ni vzpomínám. Protože tehdy jsme měli pocit, že můžeme všechno.

Můžete prozradit, zda pracujete na novém projektu nebo zda se dočkáme pokračování některého stávajícího?

Manželské etudy se stále točí, pořád pokračujeme. A také dokončuji dlouhodobý časosběrný dokument o Báře Basikové. Ale není to film o celebritě. Jak já vždy říkám, je to film o pracující ženě, která je náhodou zpěvačka.