Češi se demokracii naučili za Rakouska-Uherska
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Období první republiky, tedy dvacet let od vzniku státu do přijetí Mnichovské dohody, je pokládáno za vrchol českých dějin. Na co jsme především hrdi, jsou takzvané demokratické tradice I. republiky. Často se hovoří o tom, že jsme byli ostrůvkem demokracie ve střední Evropě a po listopadu 89 panovala všeobecně sdílená tendence na uspořádání první republiky navazovat. Jak to ale s demokracií tehdy bylo? Byly poměry v první republice takové, jak jsou zafixovány v našem kolektivním vědomí?
V prvních letech nového státu byl nevyhnutelný centralismus, protože jinak by se stát rozpadl. Období 1919 až 1920 se také říká boj o charakter státu. Češi musí získat kontrolu nad pohraničím, a to proti Němcům, Maďarům i Slovákům. V lednu 1919 je dokončeno zabrání německého pohraničí, v létě je zlikvidován maďarský satelit Slovenská republika rad a s pomocí dohodových mocností jsou pak Maďaři zahnání za Dunaj. Vše je nakonec posvěceno smlouvou ze St. Germain, která potvrdí hranice, které si nárokoval československý stát.
Vedle národnostních třenic sílily i sociální protesty, což bylo dáno velmi špatnou ekonomickou situací na konci války. Vysoká inflace a nedostatek základních potravin obyvatelstvo zradikalizovaly. V Rusku vypukla socialistická revoluce a v sociální demokracii se vytvoří radikální křídlo, které si říkalo marxistická levice. K sociálním bouřím ale vláda přistupovala obezřetně, což ukazuje na nejistotu státní moci. Nebylo totiž jisté, jestli by se bezpečnostní složky nepostavili na stranu demonstrantů. Nakonec to vyřešila v prosinci 1920 úřednická vláda Jana Černého. Generální stávka organizovaná marxistickou levicí se tehdy moc nepovedla, vláda ji tvrdě potlačila, a to byl konec tohoto sociálního hnutí a zároveň konec představy, že Československo bude socialistická republika.
Pokud jde o formální stránku demokracie, česká historička Eva Broklová, která se soustředila na studium první republiky, říkala, že Ústava z roku 1920 byla slušná ústava pro slušné lidi. Obsahovala sice problematickou konstrukci Senátu, nevhodně nastavený volební systém, přijal ji nevolený parlament a neproběhly národní diskuse. Ale byl to zdařilý a funkční základ demokracie.
Ukázalo se ale, že problémem je právě centralizace moci v českých rukách. Připomeňme oblíbené luďácké rčení že „v Prahe si stavajú paláce zo slovenských slz“. Podobně negativně vnímali pražský centralismus Němci a Maďaři. Češi promarnili příležitost, kdy v době, kdy byla republika stabilizovaná, se neodhodlali centralismus uvolnit během správní reformy v roce 1927. Řešilo se to potom později ve druhé polovině 30. let, to už ale byla situace pro republiku krajně nepříznivá.
Příběh o ostrůvku demokracie platí hlavně o 30. letech, kdy okolní státy – Maďarsko, Rakousko, Polsko byly autoritativní diktatury. Ale i naše demokracie se měnila v podmínkách hospodářské krize a po nástupu Hitlera. Po roce 1933 dochází ke zpřísnění represivních zákonů, tiskových předpisů a začíná platit tzv. „zmocňovací zákon“, který umožňuje vládě vydávat předpisy s mocí zákona pro řešení ekonomických obtíží vyplývajících z krize.
V našem vnímání první republiky panuje mýtus, že šlo o vyspělou ekonomiku. Podle HDP jsme byli asi na 18.místě, což vypadá dobře. Ale problémem bylo, že už za Rakouska se průmysl koncentroval do českých zemí. Československo zdědilo sice rakouský průmysl, ale již ne trh celé monarchie. Navíc největší průmysl byl textilní, který v době krize začal mít závažné problémy v odbytu. Byl navíc soustředěn spíše do oblastí se silnou německou menšinou. Takže dopady krize byly větší pro Němce než pro Čechy. Nejproblematičtější ale bylo, že český export těžil z nízké ceny práce, která zaručovala konkurenceschopnost. Tedy ekonomická strategie byla podobná, jak je dnes. Když se podíváme na ekonomickou situaci první republiky detailněji, tak let prosperity bylo málo. Do roku 1921 přetrvávaly problémy poválečné rekonstrukce, pak se ekonomika zlepšila, ale přišla deflační krize vyvolaná snahou vlády o respektovanou a silnou korunu, která zvýšila nezaměstnanost. Až od roku 1924 začíná ekonomika růst, což trvá do velké hospodářské krize roku 1930. Právě těchto dobrých šest let si obvykle zobecňujeme na celé období existence první republiky.
Demokracie první republiky bylo v nemalé míře dědictví rakouské. My jsme sice ovlivněni příběhy o demokratických tradicích, které se projevily za husitství, i v Masarykových úvahách o světové revoluci z doby první války, ve kterých válku pojal jako konflikt západní demokracie s německo-rakouskou teokracií. Obyčejní Češi se však demokracii a její politické kultuře učili především za Rakouska-Uherska. Je to velký civilizační přínos monarchie, že od roku 1861 kontinuálně existoval ve Vídni parlament, fungovaly zemské sněmy, obecní samospráva a v Čechách i okresní zastupitelstva. Politika se demokratizovala – od roku 1896 všeobecné právo pro muže, třebaže zatím ještě nerovné, a od roku 1907 již rovné právo. Ženy se dočkaly aktivního volebního práva až s příchodem první republiky v letech 1919–1920.
Ovšem politická praxe první republiky byla dost vzdálena tomu, co pokládáme za žádoucí demokratické standardy podle dnešních kritérií. Zmiňme třeba existenci tzv. Pětky, která byla původně nouzovým řešení v letech 1922 až 1923. Šlo o neformální sdružení šéfů nejdůležitějších politických stran jak levicových, tak pravicových. V nesnadném období poloúřednické vlády Edvarda Beneše bylo nutné zákony předjednávat. To by zvlášť nevadilo. V demokraciích se takové procedury samovolně ustavují zcela běžně. Problém spočíval v tom, že šéfové stran měli téměř absolutní moc nad svými poslanci. Každý poslanec, pokud chtěl kandidovat, musel podepsat revers, což bylo bianco vzdání se mandátu, pokud jej o to strana požádá. To byl účinný nástroj na ovládání poslanců. A na rozdíl od dnešních soudů, tehdejší volební soud takové závazky považoval za platné a soudně vynutitelné.
Antonín Klimek v polovině 90. let vydal knihu Boj o Hrad, napsanou na základě studia Masarykova a Benešova archivu. Z jeho obsahu vyplývají – eufemisticky řečeno – ne úplně čisté postupy jak samotného Masaryka, tak jiných politiků, včetně jeho nástupce Edvarda Beneše. Šlo zejména o různé denunciace politických protivníků. Z dnešního pohledu by bylo také nepřijatelná i vysoká míra propojení politických a ekonomických zájmů. Nejsilnější strany na sebe měly napojeny konglomerát podnikatelských subjektů, ať to byla tiskařská družstva, finanční instituce a jiné podnikatelské subjekty. Čili politické strany byly i ekonomickými koncernovými centrálami. Neexistoval totiž zákon o politických stranách a strany z právního hlediska ani neexistovaly. Nebyl také orgán, který by je dozoroval. Nebylo žádným tajemstvím ani úzké propojení jednotlivých politických stran s konkrétními bankami a podnikateli. Ale i v prostředí daleko více benevolentním k politické korupci, než je tomu dnes, existovaly aféry, které překročily tehdejší míru, jako byla třeba lihová aféra. Praxe politického uplácení je dnes pro nás těžko představitelná.
Málo se dnes také mluví o tom, že ještě na počátcích velké hospodářské krize, kdy zejména komunisté organizovali masové demonstrace, bylo běžné do demonstrujících střílet. V letech 1932 a na počátku roku 1933 se každý měsíc někde střílelo do lidí a byli i mrtví. Pak si veřejnost vynutila změnu četnických předpisů a násilí končící smrtí bylo již při demonstracích výjimečné. Přituhovat v tomto směru začalo zase až v závěru první republiky v důsledku henleinovských akcí v pohraničí.
Za jeden z pilířů demokracie je pokládán tisk. Ten prvorepublikový byl ovšem silně zpolitizovaný, protože každá strana měla desítky nejrůznějších novin a časopisů. Kolem Masaryka se brzy zformovala skupina zvaná Hrad, kam patřili politici i novináři, kteří pak reprodukovali obraz Československa, o jaký Masaryk usiloval. Tedy Československa jako demokratického, liberálního, tolerantního a technologicky moderního státu, který se blíží velmocem vítězným ve válce. Konkurenční obraz, jak ve své dosud nepřeložené monografii výborně ukazuje Andrea Orzoff, předestírali agrárníci pod heslem „Venkov jedna rodina“ a pak tu byl ještě obraz nacionální, vyjádřitelný hesly jako „Národ nade vše“ či „Pravdou třeba i proti všem“. Čtvrtý obraz pak nabízela společnosti radikální levice, která líčila Čechy jako národ husitů s rovnostářským národním duchem.
Určitou vratkost demokratických principů, na kterých stála první republika, prozrazuje rychlost, s jakou česká společnost po září 1938 základní hodnoty první republiky opustila. Stát začal za druhé republiky rychle směřovat ke konzervativní, stále více autoritativní formě vlády, která nakonec parlamentarismus zrušila. Bohužel se zdají pravdivá slova, která napsal Jan Rataj o tom, že Češi by k nějaké formě konzervativně-fašistické diktatury dospěli časem vlastními silami sami. Hitler nakonec zbytkové české země okupoval příliš brzy, čímž vlastně zachránil i náš oblíbený obraz Čechů jako nezdolných obránců demokracie.