Jak mi bylo řečeno, minerální voda je v Teplicích radioaktivní, takže se nepije, nýbrž se v ní jen koupe. Nebo namáčí a převaluje. Tryská z Pravřídla, v kterém si kdysi, podle Václava Hájka to bylo v roce 762, spařilo kopýtko prasátko, což vedlo k objevu lázní. Pasáčci přišli na to, že i pro ně je příjemné se v teplé vodě ráchat a že jim to dělá dobře na klouby.
Také Janu Nerudovi se v Novém Městě nad Metují dost líbilo. Ve fejetonu Pozdrav z Rezku, jenž vyšel v Národních listech roku 1877, ho popsal jako „malebné, zcela zvláštní hnízdečko, jež se vypíná na skále pitoreskně, jako směle myšlená městečka vánočních jeslí. Profiluje se co nejrozmanitěji svými různými výstupky, věžemi, branami a divoce se kupícími budovami“. Klasik se tady, tedy v blízkých lázničkách Rezek, léčil „klimaticko-hydropaticky“, což znamená, že hodně pobíhal po lesích, hodně jedl a také, jak píše, mnoho pobil škvorů, kteří mu lezli do mládeneckého lože.
My Češi nemáme rádi politické strany. Nemáme rádi „partaje“. V devatenáctém století, na počátku politického života u nás, jsme je neuměli, na konci první republiky jsme je nechtěli. Ani teď je moc nechceme: nevstupujeme do nich, neobtěžujeme se pracovat v nich. Kibicujeme, to ano. Ale to je tak všechno. Nelíbí se nám, jak se v nich politici hádají, ačkoli o to jde: aby se tam hádali, aby strany byly demokratickými prvky politického systému jako jeho základ. V politických hnutích se nehádají, zato jdou nahoru. Ne proto, že mají lepší programy, ale proto, že jsou hnutími. Srozumitelnými, nehádajícími se spolky kolem nesporného vůdce.
Bylo to koncem roku, v pokročilém podzimu, listí již zcela servané ze stromů, krátkým dnům vládla melancholie mlhy a vlhkých kamenů, a já zatoužil po nějakém velmi vzdáleném a opuštěném místě, nejlépe na kraji světa. A tak jsem se ocitl v nádražní budově v Meziměstí. To je jedna z největších nádražních budov ve střední Evropě, velká tak, že by se tam mohlo ustájit třeba pět slonů, a vysoká, že by se tam mohla provozovat akrobacie na provaze, zkrátka je tam obrovské nádraží, které tam zbylo z časů, kdy se taková nádraží stavěla a kdy k tomu byly důvody.
Na černobílé fotografii pózují tři muži v montérkách v jakési kotelně s mnoha ovládacími přístroji. Trochu to připomíná skupinový portrét holandských měšťanů, jak je maloval v 17. století Frans Hals. Lehce se usmívají, vyzařuje z nich klid a sebedůvěra, nejsou to žádní rozedranci, spíš slušná dělnická třída, chlápci, kteří jsou si svou věcí jisti. Dva sedí, jeden na židli, druhý na stole, třetí se frajersky opírá o tu přístrojovou stěnu.
Někdy na začátku 12. století zdědil Zbyhněv, kněz a kanovník pražského kostela Panny Marie, po svém otci, velmoži Bohuňovi, a matce Boženě ves Únětice. Z Prahy to neměl daleko, ale autobus (355 z Dejvické) tam ještě nejezdil ani známý pivovar tam nestál a vůbec to tam bylo dost jiné než dnes. Ale možná ne úplně špatné, vždyť sám Zbyhněv tu vesničku nazval v listině, zvané v české historiografii „únětická“, jako locellum meum, „mé místečko“, což zní skoro intimně, takže se mu tam nejspíš opravdu líbilo.
Hotel Kopanice vítal silvestrovské hosty, kteří se tam sjížděli na pravidelnou oslavu konce roku, již pojímají folklorním způsobem. Zpívají po večerech písně moravsko-slovenského pomezí, vyměňují si drobné darčeky a povídají si o tom, kdo před padesáti i více lety na Brízgalkách, což jsou takové seníky na Kysuci, udělal lepší brynzové halušky. Zasvěcenci tedy vědí, že jde o zasloužilé slovenské intelektuály zbojnického typu, kdysi vedené krásným Jánem Langošem, doplňované pražsko-brněnskou bohémou.
Svátky oslavující příchod Ježíše, svátky míru, svátky slunovratu či padlých vojáků. To vše byly v různých dobách v Česku Vánoce. V průběhu dvacátého století se staly kolbištěm ideologií, i časem rodinných setkání či duchovního povzbuzení. Zajímavé momenty a události z českých zemí během vánočních svátků přinášíme níže. Vánoční svátky se slaví už přes tisíc let, některé ikonické zvyky jsou však staré jen pár století.
V pátek začala astronomická zima. Krátce před 04:30 totiž vstoupilo Slunce do znamení Kozoroha a nastal zimní slunovrat, při kterém bude nejkratší den a nejdelší noc. Od této chvíle se však dny začnou zvolna prodlužovat až do letního slunovratu 20. června. Slunce je v době zimního slunovratu nejníže nad obzorem a začne se od jižního obratníku zvolna vracet zpět k rovníku. Zimní slunovrat obvykle nastává 21. či 22. prosince, velmi vzácně i 20. a 23. prosince. Noci kolem zimního slunovratu jsou velmi tmavé, protože Slunce se noří
Žijeme v době, kdy od revoluce v roce 1989 uplynulo třicet čtyři let a stává se už záležitostí pamětníků a oslav – sotva najdeme člověka pod pětačtyřicet, který by si ještě strukturu a fungování komunistického státu reflektovaně pamatoval, což je dál oslabováno i tím, že vyčerpaný a měknoucí komunistický režim už do světa dětí příliš intenzivně neinheroval. Všichni se k odkazu tehdejšího 17. listopadu obecně a Václava Havla jako člověka a myslitele speciálně dnes nadšeně hlásíme.
Asi už to někdo v souvislosti s výstavou ve Valdštejnské jízdárně napsal, ale její název Petr Brandl: příběh bohéma je příklad toho, čemu se říká anachronismus. Neboť slovo „bohém“ ve smyslu neuspořádaného života uměleckého typu se začalo používat až v 19. století, dlouho po Brandlově smrti, a to ve Francii; souviselo to, jak známo, s romantickými představami o cikánech, jejichž původ byl shledáván v Čechách, v tajemné Bohémii. Což nás ale vrací zpět k Brandlovi, který byl bezesporu Bohemian, tedy Čech či Böhme, jak by to odpovídalo anglickému názvu výstavy The Story of a Bohemian.
Karel Schwarzenberg zemřel v neděli 12. listopadu v ranních hodinách. Bylo mu 85 let. Přinášíme dosud nevydaný záznam jeho společného vystoupení s Jiřím Peňásem z letošního festivalu Krásný ztráty. Redaktor Týdeníku Echo nejprve přečetl úryvek z textu, který vznikl na základě výletu s knížetem do Čimelic, kraje jeho dětství. Následně spolu probrali Schwarzenbergův vztah k rokenrolu a hudbě vůbec, život v emigraci nebo proč nikdy nemusel na vojnu.
Ze Sudet, původně neškodného oronyma (vlastního jména pro hory, pohoří, údolí atd.), pravděpodobně keltského původu, se ve dvacátém století stal výbušný terminus politicus. Slovo Sudety strašilo několik generací Čechů – jistě ne proto, že se uplatnilo v botanice (violka sudetská, Viola sudetica) či v zoologii (ovád sudetský, Tabanus sudeticus), nýbrž proto, že se ozývá z názvů Sudetoněmecká strana či Sudetoněmecký landsmanšaft. Zdá se, že díky generační střídě je dnes už víc těch, které neděsí.
Na snímku Bratři je nápadný jeho nevyvážený rytmus: z příběhu Ctirada a Josefa Mašínů a jejich odbojové skupiny zabírá třetinu filmu útěk východním Německem – je to část soudržná, soustřeďující se na jediný punkt, na snahu pěti mladíků dostat se co nejdřív z bodu A (československých hranic) do bodu B (Západního Berlína). Je to třetina vrcholící, závěrečná, k ní vše předešlé směřuje: tuto část má divák s hrdiny prožít, jako by se jim po boku probíjel železniční zastávkou malého města nebo s nimi následně ležel a mrzl v mokrém lese a vyčkával, zda si jich východoněmečtí vojáci všimnou.
Výročí 105 let od vzniku Československa si dnes u Národního památníku v Praze na Vítkově připomněli politici včetně prezidenta Petra Pavla a premiéra Petra Fialy (ODS), zástupci armády i váleční veteráni. Součástí tradičního ceremoniálu byl i přelet vojenských vrtulníků a stíhaček Gripen.
Petici, aby prezident Petr Pavel vyznamenal členy odbojové skupiny bratří Mašínů, které Senát letos nominoval na Medaili Za hrdinství, podepsalo zatím 34 osobností. Další budou mít možnost prostřednictvím petičního serveru, informoval historik Petr Blažek, dokumentarista Martin Vadas a senátor Marek Hilšer z klubu Starostů, kteří petici připravili. Pavel již dříve uvedl, že by s oceněním Mašínů měl problém; vyznamenat ale hodlá jejich sestru Zdenu Mašínovou, na jejíž nominaci se Sněmovna a Senát shodly.
Páté nástupiště brněnského nádraží je trochu bokem, a když ho člověk na poslední chvíli hledá, nemusí to stihnout, sám to znám z vlastní zkušenosti. Jezdí odtamtud vlaky do Bratislavy a do Budapešti, tedy na jih a na prázdniny, ale tak to nebylo vždycky. Od září 1941 byly odsud, možná i pro tu jistou odlehlost, vypravovány vlaky s židovskými obyvateli Brna. Nejdřív na východ, první transporty vedly do ghetta v Minsku, od jara 1942 do Terezína. Celkem to bylo dvanáct transportů, které odvezly celkem 10 080 osob z Brna a okolí. Válku přežilo 841 z nich.
Michal Lukeš, od roku 2002 generální ředitel Národního muzea, měl nápad. Uspořádat výstavu o padesátých letech dvacátého století, jak je prožili lidé v této zemi. Obrátil se tedy na Michala Stehlíka, svého náměstka „pro centrální sbírkotvornou a výstavní činnost“, a ten „mu“ ji udělal. Nikoli sám, přestože vytvořit stručný a výstižný politický, společenský, kulturní a maličko i sportovní obraz právě této dekády (Zátopek!) by snad v silách jednoho historika být mohlo. Arciť za předpokladu, že by byl po potřebnou dobu soustředěn pouze na tento jistě lákavý úkol.
Prohlídky už skončily, návštěvnický lid už odešel, ale zahrada se ještě nezavírala. Byl krásný letní podvečer, žár už přece jen trochu slábl, takže světlo klesajícího slunce vytvářelo něžně stříbřitý opar, v němž to všechno bylo ještě kouzelnější. Vypadalo to jako scenerie ze snu: barevný, trochu takový pohádkový dům nad vodami, sivá zeleň keřů, šelest labutího plutí po hladině. Do ticha občas zakřičel zámecký páv, což jsem si však nebral osobně. Sedl jsem si na lavičku a s výrazem rajsky blaženým pozoroval nádheru, která byla tak omamující, že jsem toužil, abych s ní splynul, stal se nějakým ptákem nebo třeba i rybou, která trávila svou existenci v soustavě vodních kanálků, jež se důmyslně klikatily nádhernou zahradou.
Osudem celého širokého pohraničního pásu této země je hluboký zlom v jeho staleté historii. Ten nastal po roce 1945, po vyhnání naprosté většiny obyvatelstva a jejím nahrazením obyvatelstvem novým. Všechna ona města, vesnice i samoty mají proto svou historii „před“ – a „potom“. K této skutečnosti se přistupuje různými způsoby, podle toho, jak ji kdo nahlíží a jak se mu hodí. Historie „Sudet“ je totiž víc než jakákoli jiná v téhle zemi závislá na tom, kdo ji vypráví.
Prezident Petr Pavel v době své dovolené vystoupil s projevem k 55. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Petru Pavlovi v době invaze bylo sedm let. Když v roce 1987 žádal o členství v KSČ, ve vlastnoručně psaném životopise sovětskou invazi hájil. V pondělním projevu před budovou Českého rozhlasu se krátce věnoval i svému pohledu, o této části života se však nezmínil. Mluvil o nutnosti vypořádat se s historickými traumaty. Uvedl také, že se jednalo o porušení mezinárodního práva.
Veřejná koupaliště jsou nejpříjemnější, když se trochu ochladí, takže na nich skoro nikdo není a místo řevu je slyšet jen tiché ševelení vody. Tak to bylo v neděli ráno na Huláku v Prachaticích. Bylo to tam krásné, ale já se cítil poněkud provinile, neboť původně jsem měl v úmyslu dostavit se do kostela svatého Jakuba na nedělní mši. Den předtím jsem se v domě Neumanneum, to jest dům, v němž sestry boromejky pečují o potřebné a také uchovávají památku na svatého Jana Nepomuka Neumanna, o tom zmínil jedné sestřičce, jež na mě pohlédla myslím poněkud nedůvěřivě. Nyní jsem její pochyby potvrdil.
Otázka: Není důležitější než zamést s Fremrem zamést s fremrismem? Třetí kostlivec z předlistopadové kariéry soudce Roberta Fremra působí, jako že vypadl podle hesla: Třikrát a dost. Nepodmíněné tresty pro Alexandera Ereta a spol. z léta 1988 v sobě zjevně nesly politický element, ale podstatou stíhání tří mladíků byl v roce 1987 vandalismus a obecné ohrožení (např. kladení kamenů na železniční trať). U masového odsuzování za nedovolené opuštění republiky, jaké v letech 1983-85 praktikoval Fremr, jsme se z nitra soudcovského stavu dozvěděli, že to je považováno za kavalírský delikt, jehož se prostě „někdo“ musel ujmout.
Předlistopadové rozsudky za opuštění republiky nelze hodnotit jako osobní či profesní selhání soudců, míní předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy. Vynést zprošťující rozsudek nad emigranty prakticky nebylo možné, a to ani s odkazem na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který soudci nemohli zohlednit. Angyalossy to uvedl ve vyjádření, které zaslala redakci Echo24 mluvčí soudu Gabriela Tomíčková.
Při záchranném průzkumu na místě budoucího rozšíření D1 u Brna našli archeologové pozůstatky pravěkého osídlení v několika etapách. Průzkum už skončil, odborníci provádí na stavbě jen závěrečný dohled, řekl vedoucí výzkumu z Ústavu archeologické památkové péče Brno Petr Kos. Práce na rozšíření dálnice začaly minulý týden. Odborníci při výzkumu našli pozůstatky sídliště kultury nálevkovitých pohárů, která se začala objevovat od 4. tisíciletí před naším letopočtem, horákovské halštatské skupiny.
Aby prezidentův kandidát na Ústavní soud neprošel přes Parlament, není tak neobvyklé. Ale aby se naopak schválený nominant nestal ústavním soudem, je už výrazně vzácnější. Podobný scénář, který teď hrozí mediálně propíranému Fremrovi se v minulosti podle všeho odehrál jen jednou. Tehdejší kandidát Václava Havla na český ústavní soud nakonec rezignoval poté, co byly zveřejněny jeho dokumenty poplatné minulému režimu.
Na Ústavní soud, nejmocnější instituci v zemi, se konečně upnula veřejná pozornost, jakou si zaslouží. Je to bohužel pět minut po dvanácté. Stále je ale ještě možná katarze a dobrý konec, pokud prezident Petr Pavel dobře pochopí, co spolu se senátory za STAN, ANO, sociální demokraty nebo SEN21 napáchal. Uzná chybu a Roberta Fremra ústavním soudcem nikdy nejmenuje. Podle ústavy na to má právo, přestože Senát už minulý týden Fremrovu kandidaturu schválil. Těsnou většinou tří hlasů. Při dovolenkově slabé účasti pouhých 67 z 81 senátorů.
Máloco z historie budí takové vášně jako debaty nad povahou komunistického režimu před rokem 1989. Tentokrát je rozbouřila kritika ze strany nového vedení Ústavu pro studium totalitních režimů, které se ostře distancovalo od „vlastní“ učebnice soudobých dějin pro žáky devátých tříd. Ta vyšla v prvním vydání ještě za minulého vedení. Na autory, z velké části bývalé zaměstnance oddělení vzdělávání, se ze strany instituce snesly tvrdé odsudky za faktografické chyby a ideologicky podložené teze. Co a jak se mají vlastně děti učit o čtyřech zásadních dekádách našich dějin?
Bylo ráno a začínal nejteplejší den dosavadního století, tedy i tisíciletí, které je pořád dost krátké. Probudil jsem se v dívčím internátním pokoji jakési střední školy v Prachaticích, ovšem dívky odjely na prázdniny a uvolnily místo na svých lůžkách, kde přenocoval muž vyššího středního věku. Až se vrátí, o ničem nebudou vědět.
Když jsem řidičovi autobusové linky č. 10 chotěbuzské veřejné dopravy řekl Zum Schloss Branitz, bitte, mávl rukou a naznačil mi, že mám jít dál do vozu, takže jsem ušetřil dvě eura deset. Na další zastávce nastoupily dvě třídy chotěbuzských prvňáků a hned mě obklopily svým štěbetáním. Vůdkyní byla holčička afrického původu, již zaujal můj fotoaparát, a s líbeznou bezprostředností mě vyzvala, abych ji vyfotil.
