Jednoho slunečného červnového rána se v Polské ulici na pražských Vinohradech sešli pracovníci dlaždičsko-asfaltérské firmy DAP a úzká rodina Zuzany Vanišové. Do chodníku vložili dvě betonové kostky překryté mosaznou destičkou, na níž jsou vyražena jména MUDr. Arnošt Pachner a Elsa Pachnerová. Je tu zaznamenán i rok 1942, kdy oba zemřeli ve vyhlazovacím táboře Treblinka.

Kameny zmizelých jsou památníčky konkrétních obětí německého národního socialismu, lidí, kteří nemají hroby. V České republice už je jich instalováno přibližně tisíc, v Evropě sto tisíc. Stolpersteine, jak se jim říká v němčině, tedy kameny, o které je třeba klopýtnout (překladač Google český ekvivalent stále hledá, pro něj jde o „kameny úrazu“), jsou evropským fenoménem. S projektem přišel v 90. letech německý umělec Gunter Demnig (nar. 1947) a nejprve ho začal uskutečňovat ve své vlasti. Čtvercové mosazné destičky o délce strany 10 cm bývají umísťovány před domy, kde žily oběti nacistického režimu.

Zuzana Vanišová osud svých předků znala od své mateřské babičky, dcery Arnošta a Elsy Pachnerových: „O tragických rodinných událostech téměř nemluvila, ale o svých rodičích ráda vyprávěla. Pradědeček se prý jako mladý lékař zasloužil v roce 1905 o uměleckou dráhu Jana Zrzavého. Domníval se, že chlapec po těžkém zánětu ledvin nebude dlouho žít. A tak se přimluvil u přísného otce, aby synovi dovolil studovat malířství, aspoň ,na chvíli‘ mu ještě dopřát radost ze života, jak píše Zrzavý ve svých vzpomínkách, kde Pachnerovo jméno uvádí.“

Arnošt Pachner se narodil 26. listopadu 1872 v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě jako nejstarší ze sedmi dětí. Přátelé na něj vzpomínali jako na člověka vzdělaného, milého, kultivovaného. Byl lékařem všeobecným, zubním i porodníkem. Manželé Pachnerovi měli tři dcery. Nejstarší Anna zemřela během chřipkové epidemie v březnu 1925, v posledním semestru studia medicíny. Nakazila se při ošetřování nemocných. Dne 15. května 1942 byli Arnošt a Elsa Pachnerovi deportováni do Terezína, odtamtud 19. října 1942 do Treblinky, kde ještě téhož dne oba zemřeli. Z předválečné rodiny o pětadvaceti členech jich válku nepřežilo čtrnáct.

„Ve všech rodinných vazbách jsem se nevyznala,“ svěřuje se paní Vanišová, „vhled do nich mi poskytla publikace z roku 2007, kterou za vydatné pomoci učitelky dějepisu Barbory Voldřichové společně zpracovalo devět žaček 8. třídy Základní školy ve Štokách u Havlíčkova Brodu v rámci projektu Zmizelí sousedé.“ Autorky zmapovaly osudy a vzájemné vazby jednotlivých rodinných příslušníků. Brožuru obohatily fotografiemi a korespondencí. V roce 1939 píše Arnošt Pachner svému příteli, spisovateli Josefu Jahodovi: „Dobrovolně bychom nikdy nebyli Brod opustili, i když jsou obě děti v Praze, ale z přinucení je to tím trpčí. Můžeš si lehce pomysliti, co to znamená, během několika dní musit vlastní krb opustit, kdy člověk srostl s každou tretou a maličkostí, kterou si za ta léta s láskou pořizoval. O hmotném poškození ani nemluvím.“

A proč se paní Zuzana rozhodla kameny zmizelých objednat? V roce 2010 byla v Berlíně, kde neobvyklé dlaždičky viděla poprvé. Myšlenka ji okamžitě zaujala. A když viděla, jak v Česku mosazných pomníčků přibývá, vypravila se za Františkem Bányaiem, předsedou Židovské obce v Praze, který se projektu účastní jako dobrovolník pod hlavičkou Veřejně prospěšného spolku na podporu osob dotčených holocaustem. Zprvu projekt zaštiťovala Česká unie židovské mládeže.

Zuzana Vanišová je rozhodnuta o kameny pečovat, čistit je, tak jako se staráme o hroby svých blízkých. Údržbou se zabývají organizovaně děti z Lauderových škol (MŠ, ZŠ a gymnázium při Židovské obci v Praze) a také dobrovolníci. Jedním z nich je Trevor Sage, rodák z Londýna. V Česku už žije od roku 2006, nejdřív k nám jezdil jen za prací, ale později se rozhodl opustit jižní pobřeží Anglie, jít do předčasného důchodu a usadit se v našem hlavním městě. Pamětní kameny jej uchvátily natolik, že se je pokusil zmapovat, dokonce o nich vydal knížku Pražské Stolpersteine (anglicky 2021, česky 2023). V úvodu vysvětluje svoje pohnutky, proč destičky čistí. Když viděl, jak jsou některé špinavé a špatně čitelné, měl pocit, jako by ti lidé zmizeli podruhé. Za první týden jich vyčistil sedmdesát. Pak se spojil s iniciativou Stolpersteine.cz v Praze a začal se účastnit i instalací. Kameny eviduje a upozorňuje na poškozené či ztracené, například při rekonstrukci chodníku. Rozhodl se některé z osudů zveřejnit ve své knize. Jde o jedince, ale výjimkou nebývají celé rodiny. Například rodina Löwova. Nacisté zavraždili manželský pár s dvěma syny, osmiletým a jedenáctiletým. Kameny připomínající jejich osud najdeme před domem č. 3 ve Světově ulici v Praze-Libni. Pět členů rodiny Tellerovy má vzpomínkové dlaždičky v Řipské ulici č. 27. V Dlouhé ulici před domem č. 29 jsou do chodníku vsazeny čtyři kameny. Připomínají umučené manžele Katzovy a jejich dvě malé děti.

Kameny zmizelých připomínají většinou lidi, jejichž osudy jsme neznali, avšak narážíme i na jména povědomá. Například v Karmelitské ulici na Malé Straně čteme před domem č. 14, že tam žil JUDr. Přemysl Šámal. Rok narození, zatčení a úmrtí redukují bohatý život na tři letopočty, na malé destičce nemůže být vypsáno, že tento muž byl kancléřem prezidentů Masaryka a Beneše a že v protektorátních letech stál v čele odbojové organizace Politické ústředí. V roce 1940 byl právě tady zatčen gestapem.

V Kouřimské ulici na Vinohradech, kousek od parčíku Mileny Jesenské na protilehlé straně komunikace, se dovídáme před domem č. 3, že zde žila nositelka tohoto jména. Významná novinářka, nejen „přítelkyně Franze Kafky“, jak ji zjednodušeně charakterizují některá média, ale i redaktorka Peroutkovy Přítomnosti, autorka knih fejetonů Cesta k jednoduchosti a Člověk dělá šaty, překladatelka z němčiny, francouzštiny, angličtiny a ruštiny, byla na této adrese roku 1939 zatčena, poté vězněna na Pankráci, v Drážďanech a Ravensbrücku, odkud už se nevrátila.

Většinou o kameny žádají příbuzní, ale také obyvatelé domů, v nichž dřív žily oběti. Pořízení jednoho kamene stojí 132 eur, peníze jdou nadačnímu fondu Guntera Demniga. K tomu je ještě třeba uhradit práci dlaždičské firmy, částka se pohybuje okolo 1400 korun.

Zájem roste. Možná i proto, že po podání žádosti už to není složitý proces. O všechno se stará příslušná organizace, v Praze výše jmenovaný Veřejně prospěšný spolek na podporu osob dotčených holocaustem, založený v roce 2014. Koordinátorkou je Hermína Neuner, která komunikuje s žadateli a nadací Guntera Demniga, identifikuje oběti, ověřuje adresy... „Považujeme za důležité, aby byl kámen umístěn na poslední dobrovolnou adresu,“ doplňuje paní Neuner, starající se o projekt spolu s Františkem Bányaiem.

Instituce zastupující tento evropský projekt sídlí mimo jiné v Ostravě, Olomouci, Liberci, Jičíně, Berouně, Humpolci, Českých Budějovicích. Tam je zatím instalováno dvanáct pamětních destiček. V Jičíně šestnáct.

Dlaždicový den

O kameny je třeba žádat přímo v Německu, kde je vyrábějí pro všechny, kteří o ně požádají. Gunter Demnig se snaží, i když to pochopitelně není v jeho silách, být u většiny instalací v Evropě. „Oceňuji, že ani pod tlakem velkého úspěchu svého projektu nepodlehl pokušení vyplývajícímu z velké poptávky po kamenech a nevytvořil továrnu na stolpersteiny,“ oceňuje jeho přístup paní Neuner. Demnig má na svých stránkách dokonce cestovní plán. Většinou zajíždí na místa, kde kameny ještě nejsou.

Velká poptávka způsobila, že se na dlaždičky čeká i dva roky. Někteří nedočkavci se rozhodli vyřešit to po svém: kameny si dávají vyrobit jinde. Jde o tzv. fake kameny a problémem jsou autorská práva. Řeší to tak, že maličko poupraví velikost písma. Originály však mají jednotný zápis textu a velikost dlažební kostky. „Asi bych tomu neříkal falešné kameny. Snad využití nápadu původního autora. Není to aféra. Nikdo nic nereklamuje. Důvodem byla skutečnost, že jednu dobu nadace pana Demniga nebyla schopna uspokojovat poptávku po kamenech. Projekt je mezinárodní, a tak se i jinde objevují imitace,“ vysvětluje Bányai. Ten je v Praze u každé instalace. „V Praze instalujeme rok co rok kolem 100 nových kamenů,“ upřesňuje. Onoho červnového dne, kdy jsme se zastavili v Polské ulici, přibylo v metropoli pětadvacet nových kamenů a druhý den dalších pětadvacet. Nyní je jich v pražských ulicích už 700.

Gunter Demnig našel inspiraci v talmudu: „Člověk je zapomenut pouze tehdy, když je zapomenuto jeho jméno.“ Počet obětí holocaustu je kolem šesti milionů. Kamenů máme v Evropě asi 100 tisíc, takže matematika je jednoduchá: neokázalou formou byla zatím připomenuta jen každá šedesátá oběť zrůdné ideologie. Tento způsob piety je demokratický, protože po chodnících chodíme všichni, zatímco politici jsou přiváženi jen k velkým památníkům, a to ještě za přítomnosti objektivů. Když si chceme přečíst jména na mosazných destičkách, musíme sklonit hlavu. Je to nejpřirozenější a nejjednodušší gesto k vyjádření úcty.