Také Janu Nerudovi se v Novém Městě nad Metují dost líbilo. Ve fejetonu Pozdrav z Rezku, jenž vyšel v Národních listech roku 1877, ho popsal jako „malebné, zcela zvláštní hnízdečko, jež se vypíná na skále pitoreskně, jako směle myšlená městečka vánočních jeslí. Profiluje se co nejrozmanitěji svými různými výstupky, věžemi, branami a divoce se kupícími budovami“. Klasik se tady, tedy v blízkých lázničkách Rezek, léčil „klimaticko-hydropaticky“, což znamená, že hodně pobíhal po lesích, hodně jedl a také, jak píše, mnoho pobil škvorů, kteří mu lezli do mládeneckého lože. Jeho popis „hnízdečka“, tedy Nového Města, je činěn zespodu, od břehů Metuje, jež obtáčí ze tří stran město na útesu jako taková stuha kolem květináče, jak bych třeba ten výjev popsal já. Neruda se pak ještě rozplýval nad tím, že ta „naše vlast je jako loktuška našich českých babiček, rozvaž kterýkoli v uzlíček zamotaný cíp, odevšad se na tebe usmívá několik pečlivě schovaných dukátů“.

No a takovým usměvavým dukátem, penízkem v cípu vlasti naší, je Nové Město nad Metují, město založené (ví se, že to bylo 15. srpna 1501 ve dvě po obědě) a vystavěné na skále či na útesu, takové naše skalní hnízdo, do kterého byla nakladena renesanční a jiná vejce. Nejhojnějším ptactvem by byly vlaštovky, jejichž ocasy, či spíš ocásky jsou symbolem města. Celá jedna fronta či strana historického náměstí jest sestavena z renesančních štítů, které prý ty ocasy připomínají, jak komu… Každý, kdo do Nového Města přijde, hledí na ně ale překvapeně, i když ví, že tam jsou. Neruda je však vidět nemohl, protože za jeho léčebného pobytu ještě neexistovaly. Vztyčeny byly až v letech padesátých (1951–1953), tedy v časech stalinských, takže by se dalo mluvit o renesanční sorele, socrealismu. Iniciátorem onoho vztyčení byl pan Jan Juránek, amatérský badatel a vlastivědec, který vyzkoumal, že po požáru Nového Města v roce 1526 nechal tehdejší majitel, Vilém z Pernštejna, postavit na severní straně náměstí řadu štítů tohoto tvaru. Za těmi štíty byly parcely, na kterých si teprve mohli měšťané postavit domy. Byly to tedy jakési kulisy či paravány, jež měly zakrýt nevábné spáleniště. Tento docela dobrý „developerský“ nápad pak v průběhu staletí zanikl, i proto, že město roku 1767 zas vyhořelo, ale pan Juránek přesvědčil památkáře a úřady, aby do toho šli. Úřady byly budovatelství nakloněné a česká renesance to měla ideologicky docela dobré, neboť byla před Habsburky a nebylo to reakční baroko, takže se mohlo v padesátých letech postavit něco, co vypadá opravdu, jako by bylo ze století šestnáctého, i když je to trochu takové, no, divadelní, prostě kulisa.

Ale hezké to docela je. Jako celé to náměstí, které se jmenuje Husovo, ale mělo by se jmenovat staroměstské, i když je tedy novoměstské. Vlastně se rozkládá na vrcholu stolové hory, což si člověk uvědomí, když je pod ní. Tak se po tom stole ráno prochází, netuší, že kousek dál začíná sráz do hluboké propasti, říká si, jak je to tady takové starosvětsky útulné: mariánský a trojiční sloup, kašna, domy s podloubím, nějaké zbylé krámky, třeba jeden s českým porcelánem, to už se jen tak nevidí. Kostel je v jednom rohu, v druhém zámek s kulatou věží, které se trochu ošklivě říká Máselnice. Má při té procházce dojem, že je v nějaké poklidné krajině, třeba v Polabí, ale on je vlastně na vrcholu pevnostního města, takové východočeské Masady. V ty dvě hodiny po obědě ji nechal založit hejtman Jan Černčický z Kácova, neboť se mu to zde zdálo pro takové založení vhodné. To bylo v onom roce 1501. O dvacet pět let později to, co bylo postaveno, shořelo, takže zklamaný zakladatel prodal město Pernštejnům, jak už řečeno. Atd. Na začátku dvacátého století zámek koupili Bartoňové z Dobenína, k čemuž se ještě dostaneme. U zámku sedí kamenný Smetana a dívá se na náměstí, asi směrem k domu, kde se mohl narodit, ale byl tady asi jen počestně zplozen, na porod si musel počkat do Litomyšle. Jeho otec tu byl do roku 1823 pivovarským správcem, na stará kolena sem přijel k dceři umřít. Mladý Smetana sem jezdil za sestřenicí Aloisií, pro niž složil Louisinu polku: tytydydy tytydádá tytydydydááá…

Ta by se mohla v přiměřené úpravě hrát v poledne z té Máselnice, na níž jsou věžní hodiny, které se podobají hodinám náramkovým: jsou takové kulaté a není na ně moc dobře vidět, pokud máte pár dioptrií. Podobné hodinky mívá člověk obvykle na ruce, třeba já mám na ruce primky, čímž směřuji k další význačnosti tohoto města, k hodinářství. Nové Město je městem československých náramkových hodinek, od roku 1955 do roku 2005 se jich tady vyrobilo třináct milionů. Začalo se s tím až v těch padesátých letech, neboť předtím se náramkové hodinky dovážely, nějakou výrobu drželo několik firem v Sudetech. Pak se rozhodlo, že se budou vyrábět zde, asi se předpokládalo, že se tu najdou vhodní hodináři: hodinář musí být klidný, vyrovnaný, soustředěný a trpělivý, takže by měl dbát na životosprávu, třeba moc nepít. Usoudilo se, že takové obyvatelstvo by mohlo žít tady, v Novém Městě. První hodinky se jmenovaly Spartak a zdají se mi pořád nejhezčí. Mají je v muzeu, spolu s dalšími exponáty, třeba s takovými těmi želvovitými hodinami do autobusu, ty byly taky odtud.

Zdánlivá poklidnost Nového Města nahoře je vyrovnávána dramatickými scénami dole. Třeba takovou cestu do Náchoda podél Metuje by člověk čekal někde v divočejších a romantičtějších krajích. Řeka tam divoce stříbropěnně poskakuje hlubokým kaňonem, který vyústí v Pekle. Z toho plyne, že to tam opravdu má znaky až divotvorné, že si tam příroda sama sobě připravila různé atrakce, které vyvolávají údiv a překvapení. Kdo to tam nezná, je zaskočen, že si něco tak rozmanitého, nečekaného a zajímavého dosud nechával ujít, i když to měl na dosah nosu, jako je v Čechách všechno: Morava je trochu dál, ale vlastně taky hned. Třeba to Peklo, což je místo, kam se dojde z Města tak za hodinu podél Metuje, jež se tu prodrala kotlinou obtočenou dokola lesnatými vrchy, kterým tu proud řeky obnažil skalnaté třpytivé tkanivo nitra. Geolog by možná pravil, že ty stříbřité šupinky jsou fylitické břidlice, které tam poskládala prvohorní sedimentace, ale my se spokojíme s tím, že se to tam krásně všechno leskne a třpytí jako rybí břicho. Název Peklo je nejspíš pro výstrahu, aby tam nelezl, kdo nemá, na což už je pozdě. Původně tam byl jen mlýn, tůně a hastrman. Alois Jirásek o tom místě napsal historickou povídku V Pekle, kterou jsem si ze studijních důvodů přečetl, nejlepší jsou věty: „V zimě tu pusto a smutno, že by člověk o pravém poledni odtud utekl. Za léta však utěšeno.“ Nervy si tu léčil profesor Václav Černý, který sem sestupoval s titánským pocitem vzdoru z kopců v letech padesátých, protože tady kousek, v České Čermné, byl doma, a jak napsal v Pamětech, „jen lesy a lesy a vody a vody… Z Pekla se nechtělo domů…“. To myslel asi do Prahy.

Hlavní atrakcí Pekla je od roku 1910 velmi bizarní perníková chaloupka, či spíš chalupa nebo stodola Mistra Dušana Samuela Jurkoviče, kterému se ten perník připálil, proto jest jakoby připečená. Nikoli náhodou připomíná jeho secesně-psychedelické boudy na Radhošti, tedy v prostředí jaksi příhodnějším, ale výskyt v tomto kraji není moc překvapivý, neboť Slovákův divoce folkloristický styl zaujal velkopodnikatelskou rodinu Bartoňů, za pár let už rytířů ozdobených predikátem z Dobenína. Ti architektonickou hvězdu přivedli sem na Náchodsko a hlavně Novoměstsko. Barťoňové, textiláci a přadláci, se domohli takového kapitálu, že si zakoupili novoměstský zámek, jenž byl ve stavu pokročile zpustlém snad ještě od dob Albrechta z Valdštejna, jemuž krátce patřil. Barťoňové vybavili Jurkoviče pravomocemi s tím cosi podniknout, takže když člověk spatří v zámecké zahradě pestrobarevný most s čičmanskými vzory, má to toto vysvětlení. V Pekle navrhl turistickou útulnu, která měla představovat asi zemitější formu mecenášské péče lidumilně založených Bartoňů. V každém případě je to pěkný kousek architektury, za který by se nestyděli ani v pekle.

fotoblog (jiripenas.cz)