Tag: Česká historie

Články k tagu

VIDEO: Jan Žižka už má svou tvář. Digitální podoba byla vytvořena podle jeho údajné lebky

Odborníci vytvořili pravděpodobný obličej Jana Žižky zatím v digitální podobě. Využili forenzní vědecké postupy na základě výzkumu tzv. čáslavské kalvy, tedy části lebky, která je pokládána za autentický ostatek vojevůdce. Informoval o tom Tomáš Svoboda, mluvčí Jihočeského muzea, které se na výzkumu podílelo. Metoda, kterou vědci použili, se nazývá strukturální aproximace, čili přiblížení tváře. Touto metodou už dříve odborníci sestavili tváře tří olomouckých Přemyslovců.

Jak dlouho se ještě budeme moci chlubit značkou ČSA?

Dnes je to přesně sto jedna let, co vznikly aerolinky ČSA: jedna z pěti nejstarších aktivních leteckých společností světa. Vloni, při stém výročí, se k firmě kdekdo hlásil, o rok později – jak to tak bývá při výročích, jež nejsou kulatá ani jinak vděčná – je však situace úplně jiná. Dlouho se už totiž prohlášením o české společnosti, která existuje de facto od zrodu jednoho celého světového průmyslového odvětví, chlubit nepůjde, poněvadž letos aerolinky požádají o ukončení svého osvědčení leteckého provozovatele (AOC). Ostatně špitá se o tom přinejmenším od února. Tím firma přijde o možnost podílet se na leteckém provozu.

Češi se demokracii naučili za Rakouska-Uherska

Období první republiky, tedy dvacet let od vzniku státu do přijetí Mnichovské dohody, je pokládáno za vrchol českých dějin. Na co jsme především hrdi, jsou takzvané demokratické tradice I. republiky. Často se hovoří o tom, že jsme byli ostrůvkem demokracie ve střední Evropě a po listopadu 89 panovala všeobecně sdílená tendence na uspořádání první republiky navazovat. Jak to ale s demokracií tehdy bylo? Byly poměry v první republice takové, jak jsou zafixovány v našem kolektivním vědomí?

Ve věku 98 let zemřela poslední lidická žena Jaroslava Skleničková

Ve věku 98 let v pátek zemřela Jaroslava Skleničková, poslední přeživší žena lidické tragédie. Jako šestnáctiletá byla spolu s matkou, starší sestrou a ostatními ženami poslána do koncentračního tábora v Ravensbrücku, jejího otce nacisté s dalšími lidickými muži zastřelili a vesnici srovnali se zemí. Skleničková zemřela tiše a v péči rodiny ve svém domě v Lidicích, řekla dnes ČTK její dcera Jitka Pečová.

Pivní paměti

Když J. S. Machar (1864–1942) vydal paměti Konfese literáta (1901), bylo mu 37 let. A když se začal za svým dětstvím a mládím ohlížet literární formou Vladimír Macura (1945–1999), byl jen o trochu starší. Kdo se kdy setkal „jen“ s Macurovým dílem, ať literárněhistorickým, ať beletristickým, ať překladatelským (z estonštiny), vystačí si s knihami.

Magorský den v Humpolci

Když na začátku šedesátých let přijeli filmaři do Humpolce a bavili se s místní mládeží, řekl jim do kamery jeden vytáhlý mladík v černém svetru, že v Humpolci je hrozná nuda, neboť náměstí má tvar čtverce, takže se ani nedá chodit dokola. Ve filmovém týdeníku tento originální výrok odvysílali (začínalo trochu tát), takže hoch se stal ve svém městě proslulým.

Vznik Československa jako dar mocností: Proč stále oslavujeme neexistující stát?

28. října 1918 vzniklo Československo. Tento den je pro nás stále nejdůležitějším státním svátkem, konají se různá shromáždění, prezident republiky uděluje se vší slávou nejvyšší státní vyznamenání a pořádá velkou recepci na Pražském hradě. Přitom stát, který takto oslavujeme, už 30 let neexistuje. Jsme tak asi jediným státem, který oslavuje již neexistující stát. Je to dáno tím, že Československo bylo samostatným státem Čechů a jiných národů po dosti dlouhé době a na prvních dvacet let jeho historie vzpomínáme dodnes jako na éru úspěchů. Máme prostě ve své moderní historii jen málo období, na která můžeme s hrdostí vzpomínat a ke kterým jsme ochotni se vztahovat.

Tajemství zapečetěné obálky: uvnitř je poslední vzkaz T. G. Masaryka, otevře se za rok

Přesně za rok, 19. září 2025, se otevře zapečetěná obálka se zřejmě posledními slovy Tomáše Garrigua Masaryka. Národnímu archivu, který obálku uchovává, ji v roce 2005 předal Antonín Sum, poslední tajemník Jana Masaryka. Podle Suma obálka obsahuje Masarykova slova, která řekl krátce před smrtí svému synu Janovi. Národní archiv to uvedl v tiskové zprávě. Instituce na příští rok plánuje k otevření dopisu doprovodné akce.

Má cenu pořád vyprávět o minulosti?

České umění – především literatura a film – je zahleděné do minulosti, místo aby se dívalo kolem sebe a vypořádávalo se s problémy dneška. Podobný názor často zaznívá především od mladších kritiků a publicistů, v posledních dnech v souvislosti s úspěchem filmu Vlny režiséra a herce Jiřího Mádla, který vypráví o reportérech Československého rozhlasu v době pražského jara a sovětské invaze. A z jaksi kvantitativního hlediska mají pravdu. Kritik Martin Šrajer na sociálních sítích publikoval seznam porevolučních filmů, v nichž téma vpádu vojsk Varšavské smlouvy hraje nějakou roli. Je jich vskutku hodně.

Nonstop disident Michal D.

Čím dávnější jsou časy komunistického režimu, tím početnější jsou řady těch, kdo mu před víc než pětatřiceti lety statečně vzdorovali. Nově je rozšířil populární hudebník Michal David. V široce sdíleném videu mluví o svých obavách z toho, že se vrací normalizační poměry. „Dneska člověk už nemůže nic říct. Lidi se bojí říct pravdu, vracíme se zpátky do totáče.“ Zneklidněný tím je skutečně hluboce. „Co se to děje? Vždyť my se vracíme tam, co jsme říkali, proti čemu jsme všichni bojovali a hlavně my muzikanti taky, že jo.“ Nemálo pamětníků jeho slova zaznamenalo s pobaveným či pobouřeným údivem. Michal David jako bojovník proti režimu.

Zajímalo mě, jak se ty holky promění

Devadesátá léta jen tak nikomu nevysvětlíte, říká Dana Kyndrová, která je ovšem fotografovala, čímž je sice nevysvětlovala, ale zachytila jejich esenci: vůni a pachy, nadšení i depresi, naivitu i protřelost. Vidíme na nich, jako by se lidé probudili z divného spánku, jsou celí pomačkaní, uválení, trochu i opuchlí, ale zároveň rozdychtění, co bude dál. Někteří se těší, jiní by si zas raději lehli. Scény z těch zvláštních let vystavuje klasička české humanistické fotografie do 15. září v pražské Leica Gallery.

Pavel v září vystaví korunovační klenoty. K vidění budou pravidelně každý rok

Prezident Petr Pavel rozhodl o každoročním pořádání výstavy českých korunovačních klenotů při příležitosti státního svátku sv. Václava, který se připomíná jako Den české státnosti a připadá na 28. září. Letos budou klenoty k vidění od 17. do 30. září, informoval ve středu odbor komunikace prezidentské kanceláře v tiskové zprávě. Výstava se má podle rozhodnutí hlavy státu konat každý rok v návaznosti na zářijový termín státního svátku. Letos začne 17. září.

Sto tisíc mosazných destiček

Jednoho slunečného červnového rána se v Polské ulici na pražských Vinohradech sešli pracovníci dlaždičsko-asfaltérské firmy DAP a úzká rodina Zuzany Vanišové. Do chodníku vložili dvě betonové kostky překryté mosaznou destičkou, na níž jsou vyražena jména MUDr. Arnošt Pachner a Elsa Pachnerová. Je tu zaznamenán i rok 1942, kdy oba zemřeli ve vyhlazovacím táboře Treblinka. Kameny zmizelých jsou památníčky konkrétních obětí německého národního socialismu, lidí, kteří nemají hroby.

Svátky Bohémie a Moravie

Lze mít za to, že skutečný, tedy duchovní rozměr dvou státem poskytovaných svátků na začátku července se týká jen zlomku jeho obyvatel. V ateizované, postmoderní a posthistorické společnosti, jako je ta naše, nelze opravdu očekávat, že by vzpomínky na příchod dávných věrozvěstů (už s tím slovem je potíž) nebo tedy potupná smrt středověkého teologa vyvolávaly hlubší pohnutí. Samozřejmě, lze si vážit všech křesťanů (té i oné denominace), pro něž to význam má, ale ruku na srdce: nebude jich mnoho.

Ano, život je prazvláštní

Toto je rozhovor starých známých. Jáchyma Topola jsem se na to chtěl léta zeptat, ale vlastně to ani nebylo nutné. Pak umřel Vlastimil Harapes a Jáchym sám řekl, hele, možná bych o tom, jak žil Vlastík s mým tátou, něco řekl. A já řekl: Myslíš? Jo, lepší, než když kolem toho bude taková divná mlha. Ale začali jsme něčím jiným, Věrou Sosnarovou.

Stát byl připraven vrátit se k brutálním metodám

Historik Ladislav Kudrna pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů skoro od jeho vzniku. Poslední dva roky je jeho ředitelem a snaží se napravit pověst vědeckého pracoviště, jež o sobě dávalo vědět především veřejnými sváry svých zaměstnanců o ideově vhodný výklad tuzemských normalizačních dějin. V rozhovoru ale nezůstáváme jen u toho.

Dobrodružný duce na břehu našeho moře

Město Rjeka (Fiume), 50 000 obyvatel, je největší přístavní město v zemích koruny uherské a po Terstu nejdůležitější přístav celé říše. – Tak to stojí v průvodci Moře Adriatické vydaném Českým odborem slovinského alpského družstva v roce 1911. Listuju v něm teď dodatečně, když jsem z krátké cesty na Istrii zas zpátky: píše se tam, že český turista „není zde pouze zvědavým cizincem, nýbrž má tu takřka domácí právo jakožto příslušník jedné ze slovanských větví obývajících říši rakousko-uherskou“. Ta říše bohužel trvala po vydání průvodce už jen pár let.

Niterné pocity v Nitře

Po dni v Bratislavě, kdy bylo mým úkolem napravovat v jedné debatě česko-slovenské vztahy, mi spadl do klína jeden volný slovenský den, a tak jsem se rozhodoval, jestli pojedu do Trnavy, nebo do Nitry. Byla to skoro Sophiina volba: do obou měst to je z Blavy kolem hodiny cesty, obě jsou zhruba stejně velká, stejně lákavá, v obou je hodně kostelů a jiných starožitností, no ale když jsem konečně v gigantickém obchodním domě pochopil, že autobusová stanice Mlýnské Nivy (pamatuju si na ni jako normální autobusák) je schovaná v jeho podzemí, zrovna odjížděl jeden autobus do Nitry, kde jsem nikdy nebyl.

Stříbrná švanda ve Strakonicích

Z okna hotelu Koflík ve Strakonicích jsem se díval na barokní štít s výjevem ze života: dva pohůnci porážejí vola, jeden ho drží za rohy, druhý se rozmachuje sekyrou, kterou má nastavenu tak, aby ubohé zvíře praštil do čela tupou stranou. Chlapům je vidět do tváří, ty se nadouvají námahou a asi i vzrušením. Vůl se naproti tomu jeví klidný. Buď to celé nechápe, nebo ví, že mu nic jiného nezbývá než držet a čekat na ránu. Výjev není metaforický, jde o přímočaré znázornění, že se tady prodávalo maso právě z onoho poraženého dobytka.

Rokokoví zahradníčkové

O tom, že Karel Čapek fotografuje, se vědělo od října 1930: tehdy vyšla ve Světozoru jeho causerie Člověk a kamera a u ní čtyřiadvacet snímků jím pořízených i vyvolaných. Objektivem mířil na zátiší, zahradu, zvířata, fotografoval v Praze, na Oravě, v Nizozemsku i Norsku. Lákal ho fotografický portrét, pořídil snímky svého bratra, své manželky i svého prezidenta. A ovšem pátečníků. Ne všech.

Teplická hlava na míse

Jak mi bylo řečeno, minerální voda je v Teplicích radioaktivní, takže se nepije, nýbrž se v ní jen koupe. Nebo namáčí a převaluje. Tryská z Pravřídla, v kterém si kdysi, podle Václava Hájka to bylo v roce 762, spařilo kopýtko prasátko, což vedlo k objevu lázní. Pasáčci přišli na to, že i pro ně je příjemné se v teplé vodě ráchat a že jim to dělá dobře na klouby.

Pekelné hnízdečko v Novém Městě nad Metují

Také Janu Nerudovi se v Novém Městě nad Metují dost líbilo. Ve fejetonu Pozdrav z Rezku, jenž vyšel v Národních listech roku 1877, ho popsal jako „malebné, zcela zvláštní hnízdečko, jež se vypíná na skále pitoreskně, jako směle myšlená městečka vánočních jeslí. Profiluje se co nejrozmanitěji svými různými výstupky, věžemi, branami a divoce se kupícími budovami“. Klasik se tady, tedy v blízkých lázničkách Rezek, léčil „klimaticko-hydropaticky“, což znamená, že hodně pobíhal po lesích, hodně jedl a také, jak píše, mnoho pobil škvorů, kteří mu lezli do mládeneckého lože.

Proč strany prohrávají s hnutími?

My Češi nemáme rádi politické strany. Nemáme rádi „partaje“. V devatenáctém století, na počátku politického života u nás, jsme je neuměli, na konci první republiky jsme je nechtěli. Ani teď je moc nechceme: nevstupujeme do nich, neobtěžujeme se pracovat v nich. Kibicujeme, to ano. Ale to je tak všechno. Nelíbí se nám, jak se v nich politici hádají, ačkoli o to jde: aby se tam hádali, aby strany byly demokratickými prvky politického systému jako jeho základ. V politických hnutích se nehádají, zato jdou nahoru. Ne proto, že mají lepší programy, ale proto, že jsou hnutími. Srozumitelnými, nehádajícími se spolky kolem nesporného vůdce.

Dobře prožitá hodina v Meziměstí

Bylo to koncem roku, v pokročilém podzimu, listí již zcela servané ze stromů, krátkým dnům vládla melancholie mlhy a vlhkých kamenů, a já zatoužil po nějakém velmi vzdáleném a opuštěném místě, nejlépe na kraji světa. A tak jsem se ocitl v nádražní budově v Meziměstí. To je jedna z největších nádražních budov ve střední Evropě, velká tak, že by se tam mohlo ustájit třeba pět slonů, a vysoká, že by se tam mohla provozovat akrobacie na provaze, zkrátka je tam obrovské nádraží, které tam zbylo z časů, kdy se taková nádraží stavěla a kdy k tomu byly důvody.

Cesty obchůzkáře Bohdana Holomíčka

Na černobílé fotografii pózují tři muži v montérkách v jakési kotelně s mnoha ovládacími přístroji. Trochu to připomíná skupinový portrét holandských měšťanů, jak je maloval v 17. století Frans Hals. Lehce se usmívají, vyzařuje z nich klid a sebedůvěra, nejsou to žádní rozedranci, spíš slušná dělnická třída, chlápci, kteří jsou si svou věcí jisti. Dva sedí, jeden na židli, druhý na stole, třetí se frajersky opírá o tu přístrojovou stěnu.

Zbyhněvovo místečko v Úněticích

Někdy na začátku 12. století zdědil Zbyhněv, kněz a kanovník pražského kostela Panny Marie, po svém otci, velmoži Bohuňovi, a matce Boženě ves Únětice. Z Prahy to neměl daleko, ale autobus (355 z Dejvické) tam ještě nejezdil ani známý pivovar tam nestál a vůbec to tam bylo dost jiné než dnes. Ale možná ne úplně špatné, vždyť sám Zbyhněv tu vesničku nazval v listině, zvané v české historiografii „únětická“, jako locellum meum, „mé místečko“, což zní skoro intimně, takže se mu tam nejspíš opravdu líbilo.

Bozi a bohyně na Žítkové

Hotel Kopanice vítal silvestrovské hosty, kteří se tam sjížděli na pravidelnou oslavu konce roku, již pojímají folklorním způsobem. Zpívají po večerech písně moravsko-slovenského pomezí, vyměňují si drobné darčeky a povídají si o tom, kdo před padesáti i více lety na Brízgalkách, což jsou takové seníky na Kysuci, udělal lepší brynzové halušky. Zasvěcenci tedy vědí, že jde o zasloužilé slovenské intelektuály zbojnického typu, kdysi vedené krásným Jánem Langošem, doplňované pražsko-brněnskou bohémou.

Zakázané betlémy, stromky a nástup dědy Mráze. České Vánoce v proměnách času

Svátky oslavující příchod Ježíše, svátky míru, svátky slunovratu či padlých vojáků. To vše byly v různých dobách v Česku Vánoce. V průběhu dvacátého století se staly kolbištěm ideologií, i časem rodinných setkání či duchovního povzbuzení. Zajímavé momenty a události z českých zemí během vánočních svátků přinášíme níže. Vánoční svátky se slaví už přes tisíc let, některé ikonické zvyky jsou však staré jen pár století.

Začala astronomická zima. Dny se začnou zvolna prodlužovat

V pátek začala astronomická zima. Krátce před 04:30 totiž vstoupilo Slunce do znamení Kozoroha a nastal zimní slunovrat, při kterém bude nejkratší den a nejdelší noc. Od této chvíle se však dny začnou zvolna prodlužovat až do letního slunovratu 20. června. Slunce je v době zimního slunovratu nejníže nad obzorem a začne se od jižního obratníku zvolna vracet zpět k rovníku. Zimní slunovrat obvykle nastává 21. či 22. prosince, velmi vzácně i 20. a 23. prosince. Noci kolem zimního slunovratu jsou velmi tmavé, protože Slunce se noří

Podivné dědictví

Žijeme v době, kdy od revoluce v roce 1989 uplynulo třicet čtyři let a stává se už záležitostí pamětníků a oslav – sotva najdeme člověka pod pětačtyřicet, který by si ještě strukturu a fungování komunistického státu reflektovaně pamatoval, což je dál oslabováno i tím, že vyčerpaný a měknoucí komunistický režim už do světa dětí příliš intenzivně neinheroval. Všichni se k odkazu tehdejšího 17. listopadu obecně a Václava Havla jako člověka a myslitele speciálně dnes nadšeně hlásíme.