Tag: literatura

Články k tagu

Vítězem 29. ročníku Literární ceny Knižního klubu je Jiří Benjamín Mayer s románem Závojnatky

Laureátem 29. ročníku Literární ceny Knižního klubu se rozhodnutím odborné poroty stal Jiří B. Mayer s knihou Závojnatky. Jeho rukopis se prosadil v konkurenci 127 zaslaných prací. Odměnou vítězi je vydání knihy pod renomovanou nakladatelskou značkou Knižní klub, prémie 100 000 Kč a originální skleněná plastika ve tvaru otevřené knihy. Vítězné dílo bylo slavnostně vyhlášeno ve čtvrtek 5. září 2024 v Kaiserštejnském paláci v Praze. Slavnostní večer uváděl Čestmír Strakatý.

Existenciální pop, slovenský srandismus, divák Kafka

Chytrý pop? To tak! Poučen letním sluchovým terorem od Taylor Swiftové a Charli XCX, přistupoval jsem k momentálním miláčkům britské hudební kritiky se značnou rezervou. Jaké bylo moje překvapení. Magdalena Bay tvoří zpěvačka Mica Tenenbaumová a multiinstrumentalista Matthew Lewin, kteří jsou pracovními i životními partnery a jejichž záběr je skutečně široký, od diska 70. let až po hravou estetikou Y2K (vizuální pojetí „retro technologií“, inspirované lehce bizarními představami o budoucnosti z konce 90. let).

Báječná to žena Jaroslava Janáčková

Je to jen několik týdnů, co jsem tu psal o úmrtí dvou významných literárních historiků, Markéty Kořené a Jiřího Opelíka, a už se k tématu musím vrátit, protože předevčírem zemřela další dáma, bez jejíhož působení by česká literatura, a především české myšlení nebyly tam, kde jsou. V požehnaném věku třiadevadesáti let zemřela paní profesorka Jaroslava Janáčková, s níž si své studium na pražské vysoké škole pojí nejedna generace studentů a absolventů. Považte, k jejím posluchačům patřil například Zdeněk Svěrák, o pouhých šest let mladší než ona.

Tak už konečně umři

Každý má autory, s kterými začíná svou čtenářskou kariéru. Nemusí to být rovnou ti nejlepší spisovatelé, spíš by bylo zvláštní, kdybyste to na první pokus hned trefili, ale místo ve vašem srdci už budou mít napořád. U mě to před pětadvaceti lety byl Chuck Palahniuk. Sledoval jsem ho se zájmem hraničícím snad až s obsesí, a jak šel čas a s každou další knihou to bylo jen horší, naučil jsem se i dost o literární disciplíně, kterou pracovně můžeme nazvat: kolik toho můžete svému oblíbenci ještě odpustit, než si konečně uvědomíte, že už s ním jen ztrácíte čas.

Urputný kazatel

Posledních několik let už nové desky Nicka Cavea neočekávám s takovou netrpělivostí jako kdysi. Před lety jsem si navíc ještě musel dávat pozor na jazyk, nazvat hudbu ubrečenou a k uzoufání patetickou je přece jen trochu nepatřičné, obzvlášť když se skrze ni autor vyrovnává s traumatem, které mu způsobila tragická smrt jeho syna. Ale nemohu si pomoct, od desky Push the Sky Away (2013) Cave skutečně nemá desku, kterou bych poslouchal s vášní, jinak než z pouhé úcty k němu.

Sekáč na vlastním lánu

Při sledování současné české literatury si lze zahrát takovou hru: představte si spisovatele (spisovatelku) při jiné profesi. Stále víc jich připomíná někoho při práci v zemědělství, třeba při obracení sena, trhání plevele, dojení krav, rozvážení a rozstřikování hnojiva. Těžkopádné lopocení na poli, z něhož se úmorně dobývá nějaká neduživá sklizeň. A pak je tu pár zbylých sekáčů. Ohánějí se ostře nabroušenou kosou, kterou mají přirostlou k paži, šmikají to virtuózně, stonky se kácejí, za každým švihem zůstává ležet úhledná řada. Takovým sekáčem, skoro už posledním, je… Pavel Kohout.

Nekrolog s několika funkčními vulgarismy

Kam zmizel kult básníků? položí si čas od čas někdo hlubokomyslnou otázku, na niž je jediná možná odpověď: do prdele. Když je to každému u prdele… Prosím za prominutí, za ty vulgarismy, které jsou přitom funkční a výstižné, neboť hodlám napsat krátký nekrolog za jednoho skutečně kultovního básníka, který tím slovem nepohrdal: U prdele nazval svou sbírku sebraných básní. V samizdatu kolovala od roku 1981. Jmenoval se František Pánek, každý, kdo ho znal nebo o něm věděl, mu říkal Fanda Pánek, zemřel před pár dny (12. 8.) ve věku sedmdesáti pěti let.

Rytíř světla

Chris Owens je můj nejoblíbenější člověk z těch, které jsem nikdy neviděl. Bylo pozdní léto 2009, ve sluchátkách jsem měl první desku jeho kapely Girls (duo, kde figuroval ještě jeho kamarád Chet „JR“ White) a vracel se s ní k ránu domů. Bylo to přesně jako v té písni Petra Nováka. „Vracím se z flámu a mám ránu, mluvím z cesty a v rukou mám svoji bledou tvář. A slunce, zatímco sebou mlátím, na mou cestu rozlilo tu svoji zlatou zář.“ Ta zlatá zář mě tehdy zalila při poslechu písně Hellholle Ratrace a i dneska, když si první desku Girls po těch letech znovu pouštím, není to laciná nostalgie.

Tchaj-wan stojí mimo svět

Hostem letošního ročníku největšího středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení byl Tchaj-wan. Mezi hosty patřila také novinářka, právnička, kriminoložka a předsedkyně Tchajwanské aliance za zrušení trestu smrti Čang Ťüan-fen. Autorka non-fiction na festivalu představila knihu Hooligan Wang Xin-Fu, za niž obdržela Tchajwanskou literární cenu. Pojednává o nejstarším muži v cele smrti na Tchaj-wanu, jenž může být kdykoli popraven za zločin, který však nespáchal.

Jako Anne Franková, jenomže jinak

Anne Franková a její rodina nebyli jediní. Před nacisty se v Nizozemsku za války ukrývalo na 28 tisíc židovských dětí i dospělých, z nichž šestnáct tisíc válku přežilo. Jak to bylo možné? Kdo jim pomáhal, když za přechovávání Židů byl trest smrti? Svědectví o tom podává v knize Ukrývané děti patnáct pamětníků. Před očima čtenáře se odehrává thriller: odloučení od rodičů, strach, nejistota, ukrývání, cesta někam a pak zase jinam. A někdy i prozrazení a zatčení. Jedna z žen zmiňuje, že se s Anne Frankovou a její sestrou Margot znaly ze školy a jely stejným transportem do Osvětimi....

Co je a co není drama

Grafička Barbara Šalamounová vydala objemný komiks o životě výtvarníka, spisovatele a novináře Ondřeje Sekory. Jmenuje se návodně Trampoty člověka Sekory a je to dílo celkově povedené, úctyhodné, ale nikoli bez problémů. Dostaneme se k nim, nejprve však hlavní text kulturní rubriky výjimečně pojměme jako polemiku. V recenzi tohoto titulu Pavel Mandys na serveru iLiteratura rozporuje žánrové vytyčení, jež autorka dílu určila: odmítá, že by šlo o román, prý je to spíš životopis.

Konec ajťáků

Zemřel Karel Sýs, básník komunistického režimu, jeden z těch, kteří se po normalizačních čistkách dostali k veslu. Jako šéfredaktor prakticky jediného literárního časopisu Kmen v tehdejších podmínkách rozhodoval, kdo smí a nesmí publikovat, byl skutečným cenzorem. Po roce 1989 mimo jiné prodával pornografické časopisy. Byl pochopitelně nositelem titulu zasloužilý umělec. Ale taky medaile Za zásluhy, kterou mu udělil prezident České republiky v roce 2018.

Zpívám, jako bych měl v ústech pochodeň

Pokud se o nějaké básnické sbírce minulého roku bude tvrdit, že je tou nejdůležitější (slovo důležité je v tomto kontextu dost zavádějící), půjde o Dokumenty Kamila Boušky. Megalomanský triptych přitom svým zevnějškem vlastně vůbec jako obyčejná sbírka nevypadá. Zakoupíte jej ve svítivě žluté kapse, v níž jsou tři barevné sešity připomínající spíš portfolia architektonických projektů. Bouška znovu sází na jistou míru kreativní nonkonformity, estetické i názorové radikality a zároveň mu není cizí ani důmyslná hravost se čtenářem.

„Rodičům házeli ohlodané kosti.“ Jako Anne Franková se v Nizozemsku ukrývalo na třicet tisíc Židů

Od chvíle, kdy nacisté nalezli v zadním traktu firmy Otty Franka skrýš, kde se s rodinou a dalšími pronásledovanými Židy dva roky v Amsterdamu ukrývali, uplynulo v neděli 4. srpna přesně 80 let. Po válce publikovaný deník jeho dcery Anny Frankové, která se sestrou a matkou na rozdíl od otce věznění v koncentračním táboře nepřežily, se mezitím stal jednou z nejznámějších knih na světě. Až letos se českému čtenáři dostává možnost dozvědět se více o osudech schovávajících se Židů v Nizozemsku díky knize Ukrývané děti, která vyšla v překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové v nakladatelství Pangea.

Smutný den české literatury

Včera, tedy v sobotu 3. srpna, se stáhla mračna nad českou literaturou, respektive literární historií, kritikou a editořinou: zemřel jeden z největších editorů moderní literatury, jakou tato země a jazyk kdy poznali, Jiří Opelík. Současně bylo oznámeno, že už prvního srpna skonala v pouhých třiapadesáti letech Markéta Kořená – jako někdejší redaktorka Lidových novin a Orientace symbolicky na začátku měsíce, v kterém Lidové noviny přestanou vycházet. Oba si zaslouží vzpomínku, začnu ovšem od dámy. Snad mi prominete osobní ladění textu.

Kopali jsme za Čepičky

Před časem tu padlo pár slov o objevné a objemné monografii Zdeňka Zikmunda nazvané synekdochicky Bican proti Hitlerovi (viz č. 47/2020). Na toto fundované a čtivé vylíčení historie fotbalových klubů, soutěží a vůbec společenské atmosféry v letech německého protektorátu navazuje autor názvem i obsahem své nové práce. O tom, jak se fotbalu a sportu vůbec vedlo v nové totalitě, pojednává srovnatelně koncipovaná kniha Bican proti Čepičkovi.

Nekonverzační nekomedie

Autorský pohled divadelního a filmového režiséra, scenáristy a herce Jiřího Havelky na lidi i na to, jak reagují v extrémních situacích, je tu zábavný, tu nemilosrdný, tu dojemný. Jeho filmový debut Vlastníci o tom, jak klopotně se učíme zacházet se soukromým vlastnictvím, je už klasikou. Svůj zatím poslední celovečerní film, který právě přichází do kin, nazval Zahradníkův rok a do hlavní role obsadil Oldřicha Kaisera. Je volně inspirován skutečnou událostí, kdy ruský oligarcha zničil drobné hospodářství Reného Mandyse v Dolní Olešnici. Klasická komedie to není, ale důležitý film, jak už to u Jiřího Havelky bývá, ano.

Zemřel Oldřich Janota, mohykán našich časů

V sobotu ráno zemřel Oldřich Janota, patrně nejpodmanivější český básník a písničkář současnosti. Přitom muž, který se nikdy netlačil do centra pozornosti, který naopak strhával k pozornost k sobě něčím vzácným: pouhou vynalézavostí a zároveň tajemností a nesnadnou přístupností svého díla, tedy svých písní, básní, próz, úvah. Takových umělců, již se zarytě soustřeďují na svou tvorbu, svou cestu a nijak nehledí na nároky nebo trendy doby, nenechávají se jimi strhnout, nýbrž fungují a tvoří jim navzdory, je nehledě na vládnoucí režimy vždycky mnohem méně než těch, kteří naopak o okatou slávu vezdejší usilují.

Více si naslouchat, méně soudit druhé

Když se o nějaké knize řekne, že je to ideální „čtení k vodě“, působí to až pejorativně. Jako něco oddechového, banálního a rozhodně velmi zapomenutelného. Iva Hadj Moussa nemá problémy s tím, když se její knihy označují za „střední proud“. Letos vydala svůj nový, zatím nejlepší román Těžké duše, a kdyby takhle byla napsána každá česká kniha, která se dobře prodává, budeme žít v literárním ráji. Pokud jste ji ještě nečetli, udělejte to klidně i u té vody. Zábavnější (a zároveň nikterak povrchní či banální) knihu jsem od českého spisovatele roky nečetl.

Nad mrtvým dítětem v děloze se pláče, jen když je potrat spontánní

Spisovatelka Tereza Semotamová dala pro podcast RANT Prostoru rozhovor o tom, že potratila. Vystoupit bylo určitě náročné, nejspíš osobně statečné (jinak se bude tématu dotýkat extrovert, jinak introvert), rozhodně ojedinělé. Podobných veřejných výpovědí mnoho není, z čehož někdo soudí, že téma je tabu: spontánní potrat je totiž jev relativně častý, mělo by se o něm tím pádem taky víc psát. Ono je to tak, že ho sice zažije každá čtvrtá žena, zároveň ale naprostá většina bezprostředně po otěhotnění, kdy ještě ani neví, že je těhotná.

Smutek Kundery a unavených mušketýrů

Totožnost, po Pomalosti druhý román, který napsal Milan Kundera francouzsky (pod názvem L’identité vyšel roku 1998, teď, rok po spisovatelově smrti, v překladu Anny Kareninové česky), je asi nejsmutnější autorovo dílo. Smutkem je v něm prostoupena celá atmosféra rozsahem nevelké prózy, smutek je přítomen v ději, v postavách, v úvahách, kterými se prostřednictvím vypravěče projevují. Ty úvahy se týkají mizení přátelství, které už není tím, co bývalo; týkají se zachvacující nudy a lhostejnosti, která se stala „jedinou velkou kolektivní vášní naší doby“ ; týkají se ochoty mužů, aby se proměnili v „taťky“.

Cena války v obrázcích

Komiksové nakladatelství Crew letos vydalo titul Komiks pro Ukrajinu s podtitulem Věnováno statečnému lidu Ukrajiny. Je to patnáct krátkých povídek plus plakáty, obálky a politické kresby zámořských kreslířů, které vyšly ve Spojených státech jako reakce na ruskou invazi na Ukrajinu. České vydání je převod amerického, jež vyšlo ovšem před dvěma lety, tedy v době nejvíc zjitřené světové reakce na ruské barbarství, kdy kreslíři zastoupení v této knize měli pochopitelnou zvýšenou potřebu na převratné události reagovat a případně nějak pomoci jejich obětem.

Nesmrtelně ignorovaný Milan Kundera

K prvnímu výročí smrti Milana Kundery (11. července) agentura STEN/MARK vyzkoušela Čechy, co jim to jméno říká, a zda dokonce něco od něj četli. Víceméně se potvrdilo, co člověk asi tak očekával. Ano, jméno Milan Kudera zná devět z deseti Čechů, což nám připadá jako až nepravděpodobně vysoké číslo, které se ale dá vysvětlit tím, že zároveň čtvrtina moc neví, o koho jde: i u těch sice převládá nejasné tušení, že by mohlo jít o spisovatele, ale nejsou si jistí, část si ho prý plete se zesnulým senátorem Jaroslavem Kuberou.

Pozoruji, tedy jsem. To je ženská!

Pokud se letos v české poezii knihou roku stala sbírka Červený obr od Terezy Bínové, tak debut roku v téže žánrové kategorii bude patřit jistojistě mladému básníkovi Lubomíru Tichému. Konkrétně za jeho lyrickou prvotinu nazvanou Místní. Vsadit si na to v Tipsportu tentokrát nemůžete, ale věřit byste nám mohli. Tento pomyslný vavřín ostatně stvrzuje i nakladatelství Fra, kde kniha vyšla. Nestává se moc často, aby začínající autor vydal debut u jedné z našich nejprestižnějších literárních značek. Vybíravý Petr Borkovec má čich nejen na brouky, ale i na dobré básníky.

Náprstkovci sobě

Od založení Českého průmyslového muzea, jak se původní projekt Vojty Náprstka jmenoval, uplynulo loni 150 let. Dobrý důvod pro sepsání dějin této jedinečné instituce. Ujala se ho Klára Woitschová, vedoucí Archivu Národního muzea. Rozvrhla chronologický výklad příběhu do devíti kapitol, jejichž názvy jsou důsledně dvouslovné: Kontexty a předpoklady, Předehra a počátky, Strádání a očekávání, Svastika a hvězda, Okovy a cesty, Uvolnění a naděje, Normalizace a transformace, Otevřenost a modernita (takto v obsahu, na str. 293 a násl. jinak: Svoboda a modernizace).

Stíny Franze Kafky nad kolonádou

„Kinematograf vnucuje pozorovaným věcem neklid pohybu, klid pohledu zdá se důležitější,“ napsal Franz Kafka v roce 1911. „Kafka se řadí mezi spisovatele, jejichž dílo už desítky let provokuje filmaře. Jako by potutelně popichoval k pokusu zachytit co nejautentičtějším a nejintenzivnějším způsobem unikavou podstatu vlastních formulací, příběhů a jím vykonstruovaných realit a úzkostlivých pocitů,“ domnívá se umělecký ředitel Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech Karel Och.

Kafkův dopis jde v Londýně do aukce. Popisuje v něm svůj spisovatelský blok

Londýnská aukční síň Sotheby's nabízí do dražby dopis od pražského spisovatele Franze Kafky, od jehož úmrtí letos uplynulo 100 let. V dopise, který napsal pravděpodobně v dubnu až červnu 1920 v severoitalském sanatoriu Merano, se autor svěřuje příteli, že už nedokáže dál psát. Aukční síň odhaduje hodnotu dopisu na 70.000 až 90.000 liber (zhruba dva miliony až 2,6 milionu korun).

Po stopách Franze Kafky ještě jednou

V nabídce knih Kafkových i kafkovských, poměrně bohaté v roce 100. výročí spisovatelovy smrti, mediálně nepřehlédnuté, se objevil i průvodce S Kafkou na cestách, nabízený už na květnovém orientálním bazaru zvaném Svět knihy. V nedůstojném náhradním prostředí na pražském Výstavišti (kde za cappuccino, ne, v tomto případě raději kapučíno, podávané jako na nějakém koupališti v papírovém pohárku, chtěli vykutálení „baristé“ 90 korun) vyložili čeští nakladatelé na pulty nikoli jen to, co vydali od loňského jara (taková prezentace by měla smysl), v roli trhovců se snažili prodat spolu s novinkami též rozmanité ležáky, někdy za „veletržní cenu“, zhusta však za původní, svazky často deset, patnáct, ba i víc let staré, marně nabízené návštěvníkům už loni, předloni atd. Bedekr Na cestách s Franzem Kafkou (2009) však mezi nimi nebyl.

Zpátky do roku 1994, doma je doma, draci chrlí ohně

Ne že bych osobně měl s devadesátými lety nějaké velké zkušenosti. V roce 1994 jsem šel do první třídy, ode mě „Chce se mi brečet… kytary, Bunkr, nejlepší léta, nějak nám to uteklo“ bohužel neuslyšíte. Přesto! Prouzu jsem měl vždycky rád. Kouzlem oplýval především Tomáš Hampel a texty na prvních dvou deskách kapely (1990 a 1992). Jeho lyrika hovoří podivně přitažlivým hlasem, jde o jakési nervní balancování mezi odstupem a naléhavostí.

Ano, život je prazvláštní

Toto je rozhovor starých známých. Jáchyma Topola jsem se na to chtěl léta zeptat, ale vlastně to ani nebylo nutné. Pak umřel Vlastimil Harapes a Jáchym sám řekl, hele, možná bych o tom, jak žil Vlastík s mým tátou, něco řekl. A já řekl: Myslíš? Jo, lepší, než když kolem toho bude taková divná mlha. Ale začali jsme něčím jiným, Věrou Sosnarovou.