Velká retrospektivní výstava české dokumentární fotografky Dagmar Hochové a monografie, jež tento materiál zhodnotí, si daly za cíl aktualizovat zažitý obraz autorky jako fotografky dětí a ukázat Hochovou ve světle mnoha dalších tematických oblastí, které se často vztahují k našim národním dějinám. Dagmar Hochová: Retrospektiva, Moravská galerie v Brně, 19. 4. – 29. 9. 2024
V pondělí končí hlasování o Kosmas cenu čtenářů pro nejpopulárnější knihu roku 2023 v rámci soutěže Magnesia Litera. Stále tak lze podpořit autorku Týdeníku Echo Terezu Matějčkovou a její knihu Bůh je mrtev. Nic není dovoleno. Ta byla zároveň nominována na Literu za publicistiku. Vyhlášení tradičních cen proběhne ve čtvrtek. Čtenáři mohou hlasovat pro jeden z původních českých titulů s datem prvního vydání v roce 2023 jednoduše zde ještě během pondělí.
Prestižního uznání a ocenění se dostalo české spisovatelce, literární historičce a překladatelce z němčiny Radce Denemarkové. Známá spisovatelka a autorka románů Peníze pro Hitlera nebo Hodiny z olova se stane členkou Německé akademie pro jazyk a literaturu. Denemarková je teprve čtvrtým tuzemským literátem, který se do akademie dostal, upozorňuje České literární centrum na sociálních sítích.
O tom, že Karel Čapek fotografuje, se vědělo od října 1930: tehdy vyšla ve Světozoru jeho causerie Člověk a kamera a u ní čtyřiadvacet snímků jím pořízených i vyvolaných. Objektivem mířil na zátiší, zahradu, zvířata, fotografoval v Praze, na Oravě, v Nizozemsku i Norsku. Lákal ho fotografický portrét, pořídil snímky svého bratra, své manželky i svého prezidenta. A ovšem pátečníků. Ne všech.
Renomovaný fotograf Rudo Prekop pracuje převážně s černobílou fotografií. Věnoval se například podrobným studiím figury, portrétu, ale i zátiší, záznamům reality, světla, fotogramům, časosběru. Právě na jeho dva časosběrné projekty, které dosud nebyly v Praze samostatně představeny, se jeho výstava zaměřuje.
Bývalý prezient a uchazeč o Bílý dům Donald Trump oficiálně prodává „patriotické“ kopie Bible, které jsou designované ve stylu písně Lee Greenwooda „God Bless The USA“ (Bůh žehnej Americe). Na svých sociálních sítích nabídku knihy spojil s probíhajícími Velikonocemi. Trump schytal kritiku od církve i od Demokratů.
Kniha německého novináře Lutze C. Klevemana o historii západoukrajinského Lvova (Lvov / Zapomenutý střed Evropy) vrcholí ve větě: „Lvov je zamlklé město, a to ve dvojím významu: dnešní Lvov je mlčenlivý, Lvov před rokem 1945 se zamlčuje.“ Zazní v kapitole, která se zabývá zjevně nejtragičtějším obdobím jeho moderní historie, obdobím mezi podzimem 1939 a událostmi v létě 1941 a lety následujícími. Tehdy se během krátké doby vystřídají ve městě tři režimy, dosavadní polský je v září 1939 smeten sovětskou okupací, sotva ta se stačí etablovat, začíná 21. červnu 1941 útok nacistického Německa.
Žijeme už jako v Americe. Ne tím, že u nás s jen malým časovým zpožděním mohou vyjít knihy autorů, jako je Abigail Shrierová. Ale tím, že i u nás mohou takzvaně kontroverzní knihy zažít americký osud. Shrierová napsala před čtyřmi lety knihu „Nevratné poškození“ o problematice tzv. genderové dysforie. Jak název napovídá, kniha je kritická k ideologii transgenderového hnutí, podle níž člověk s pocitem, že se narodil do špatného těla, to může napravit a změnit si pohlaví – sám, případně s pomocí farmak nebo lékařů. Už ve své vlasti tehdy Shrierová vzbudila pobouření.
Zpráva o stažení knihy Nevratné poškození, kterou mělo vydat nakladatelství Albatros Media, rozděluje společnost. Kniha americké publicistky a spisovatelky Abigail Shrierové s podtitulem "Jak naše dcery propadají transgenderové mánii" se na český trh nedostane, protože by podle vydavatele mohla poškodit transgenderovou komunitu.
Knižní vydavatelství Albatros přišlo se zarážející zprávou. Rozhodlo se, že nevydá již oznámenou knihu Nevratné poškození: Jak naše dcery propadají transgenderové mánii. Kniha americké publicistky a spisovatelky Abigail Shrierové se na český trh nedostane, jelikož Albatros zrušil její vydání s tím, že by mohla poškodit určitou skupinu lidí - konkrétně transgender lidi. "Podporujeme diverzitu, vážíme si blízkého vztahu ke čtenářské komunitě a chceme vás ujistit, že nám vaše názory a podněty nejsou lhostejné," uvedlo vydavatelství v prohlášení.
Michel Foucault bývá kritiky spojován s tím nejhorším, co postmoderní filosofie vydala: relativismus, popírání svobody, tvrzení, že vše je konstrukt. Jeho dílo je nicméně pestré a plné napětí. Mnoho podnětného se soustřeďuje kolem konfliktního vztahu s Jeanem-Paulem Sartrem.
Cenného úspěchu dosáhla kniha filozofky Terezy Matějčkové Bůh je mrtev, nic není dovoleno vydaná pod hlavičkou vydavatelství Echo Media. Kniha esejí a rozhovorů získala nominaci na prestižní ocenění Magnesia Litera v kategorii publicistika. Dostala se tak do nejužšího výběru 33 nominovaných titulů napříč kategoriemi. Slavnostní vyhlášení ceny se uskuteční 18. dubna
Vedle primitivů a skutečně lidí zlostných existují také lidé, kteří kritizují Ukrajinu jaksi informovaně a do jisté míry právem. Jeden z nich, člověk vzdělaný a obeznámený, jehož příspěvky na „socsíti“ právě proto sleduji, před pár dny napsal: „Ulas Samčuk byl za války kolaborantem německých okupantů a šéfredaktorem antisemitských tiskovin. Za okupace napsal před 300 článků, kde vyzýval k zabíjení židů ve volyňském městě Rovno. Vedle primitivů a skutečně lidí zlostných existují také lidé, kteří kritizují Ukrajinu jaksi informovaně a do jisté míry právem. Jeden z nich, člověk vzdělaný a obeznámený, jehož příspěvky na „socsíti“ právě proto sleduji, před pár dny napsal: „Ulas Samčuk byl za války kolaborantem německých okupantů a šéfredaktorem antisemitských tiskovin. Za okupace napsal před 300 článků, kde vyzýval k zabíjení židů ve volyňském městě Rovno. Užíval přitom výrazy typu „židovští šimpanzi“.
Budou ulice na Rohanském nábřeží pojmenované po filozofech z 18. a 20 století, nebo podle Rohanského království? U pražského nábřeží vzniklo 19 nových ulic, které mají být pojmenované podle významných filozofů z 18. a 20. století. Skupina odpůrců ale přišla s unikátní peticí a požadavkem, aby ulice nesly jména osobností z Rohanského království z fantasy světa Pána prstenů.
Jiří Petrbok pro pražský Vzlet připravil výstavu obrazů s názvem Pohádka. Jeho díla mají uhrančivou energii i jisté pnutí a divákovi nabídnou jiné světy, které mu ale budou velmi povědomé. Je to tím, že autor ve své tvorbě nepatrně posouvá realitu, překrývá známé situace i obrazy a skládá je do nových souvislostí. Jiří Petrbok – Pohádka, Galerie Vzlet, Praha, do 30. 9. 2024.
Daniel Hradecký je básník, který současné tuzemské poezii lije krev do žil, a to bez nadsázky. Každá jeho sbírka se snaží jít na hranu řečeného. Ta poslední Na cvičišti. Bojiště byla napsána v psychiatrické léčebně a skutečně v něčem představuje nelítostný slovní zápas, který autor musí nutně prohrát. „Poezie je především čekání,“ říká Hradecký, a proto i tento rozhovor trvalo uskutečnit několik měsíců. Poetický aristokrat s hrůznou duší, jehož každá věta je něco mezi zpovědí a drmolením. Všechno je ale nakonec svaté.
Člověk nemá být vztahovačný, tím spíš, když přece jen tuší, že se ho věc týká. Třeba v generačních sporech. Zhruba tak od padesáti let věku se každý nutně stává pro ty mladší přežitkem, jenž dříve či později zmizí ze světa a bude se připomínat maximálně jako soubor omylů a pošetilostí. Ty čím důkladněji budou odklizeny, tím lépe. Odcházející element se tomu může bránit, pokoušet se přizpůsobovat novým poměrům, možná i nadbíhat mladším a dávat najevo, jak vlastně ani on nikdy nepřestal být „in“. Ale až na pár výjimek jurodivých starců a stařen jsou takové pokusy odsouzeny k ztroskotání.
„Zmizely po válce, snad s rozvojem města, snad na základě nějakého nařízení, dnes po nich není ani památky.“ Co? Tady konkrétně pouliční pumpy, vlastně stojan veřejného vodovodního řádu v podobě malé pumpičky. Používali je metaři a domovníci při čištění chodníků, zelináři tím myli zeleninu. V zimě zamrzaly a při mrazech se na nich tvořily krápníky. „Ty jsme ulamovali a jedli (spíš cucali – pozn. JP) bez výčitek svědomí, protože jsme byli poučeni, že z pumpiček teče pitná voda.“
Jsou tvůrci přirozeně tiší a nenápadní tak, že když se někdy sami ozvou nebo se kolem nich zvedne prach, jako by publikum překvapili, zaskočili je či zahanbili, že na ně svedlo zapomenout. Asi k takovým patří také Jan Antonín Pitínský (vlastním jménem Zdeněk Petrželka, nar. 1955), zjev českého divadla minulých desetiletí, ale také suverénní básník, dramatik, prozaik. Poslední léta už sice nerežíruje, ale divadlo o něj zájem neztratilo: jenom v prosinci měly premiéru dvě inscenace podle jeho textu.
Kritik Jiří Černý zemřel loni v létě v požehnaném věku sedmaosmdesáti let. Jako knižní autor snad odešel spokojen, jelikož poslední jeho knížka (ve smyslu poslední, na jejímž vzniku se mohl aktivně podílet) vyšla dva dny před jeho úmrtím: jmenuje se Napřeskáčku 4. Nejen hudební vzpomínky z Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře 2017 a 2018. Z názvu je zřejmé, že jde o čtvrtý díl řady – třetí (vybírající z autorových příspěvků z let 2015 a 2016) vyšel rovněž loni, druhý předloni (obsáhl výběr z let 2010 až 2014) a první (2005 až 2009) před třemi roky.
Alena Wagnerová představuje Sidonii Nádhernou jako neobyčejně zajímavou osobnost, jejíž život poznamenaly všechny pohromy, které ve dvacátém století postihly střední Evropu – rozpad Rakousko-Uherska, nacistická okupace, odchod do exilu v Anglii, kde Sidonie Nádherná v roce 1950 umírá. Alena Wagnerová: Sidonie Nádherná a konec střední Evropy, přeložil Vratislav Slezák, Argo, 248 str.
Od nás je to do Ruska nejblíž do Kaliningradu. Rusko tím městem a enklávou kolem něj sahá už docela hluboko do Evropy, třeba do Gdaňska to jsou dvě hodiny cesty autem (nebo tankem). Přesto je Kaliningrad a Kaliningradská oblast asi nejuzavřenější a nejpodivnější velké město a kout Evropy, jakési nahlédnutí do možností, co by se mohlo stát, kdyby ruský posun na západ pokračoval.
Do ruky se mi připletla brožurka z roku 1983 popisující snahu skupiny zahrádkářů zvelebit svou obec v době, kdy mi bylo devět. Rozkvetlá ulice. Rozpřažená náruč soutěživosti, která si vzala za úkol nejen truhlíky v oknech, ale i předzahrádky rodinných domů a vnitrobloky sídlišť. Evidentně s léty rostl entuziasmus a záběr, protože na řadu přišly i balkony, řadovky, zeleň v okolí škol či závodů, a dokonce i zahrádky u chat a chalup. A komise komisovaly, až se hory zelenaly. Po několika letech soutěžení disponovala akce již devíti porotami.
Sešli jsme se na její chalupě, jak říká svému bytu v centru Prahy. „Někdo jezdí odpočívat z domu na chalupu, já jezdím ze svého pařížského bytu sem do pražského,“ směje se Andrea Sedláčková. Běžně se k ní dává přídomek filmová režisérka, ale my jsme se dohodli, že už je možné – obzvlášť poté, co vydala obsáhlou a velmi úspěšnou monografii o malířce Toyen – říkat i psát o ní, že je to spisovatelka.
Řeka jako symbol Řeka jako cesta do nitra temnoty – komponovaný večer v rámci doprovodného programu k výstavě Praha zítra? Město a řeka. Na příkladu díla Josepha Conrada se přednáška zabývá symbolikou řeky v umění. Zazní úryvky ze Srdce temnoty a vybrané ukázky z filmových adaptací této nejslavnější Conradovy knihy včetně dalších filmů, které inspirovala. Řeka ve filmu, CAMP, Praha, 26. 1. 2024.
Když v roce 1989 pád „předvoje dělníků a rolníků“, jak si komunisté sami říkali, učinil českým čtenářům dostupným mimo jiné literární dílo slavného ruského exulanta Vladimira Nabokova (1899–1977), nikdo centrálně neurčoval, jak se tu s ním bude zacházet. Kdo dřív přišel, ten dřív mlel. Zkoušely to různé oficíny. Dilia, ERM, H & H, Odeon, Triáda, Volvox Globator, Votobia, Winston Smith... V roce 2009 se do práce pustila Paseka (přesněji řečeno: navázala – i decentní typografickou úpravou Vladimíra Nárožníka – na svazky, které stačilo vydat nakladatelství H & H) a rozhodlo se pro překladatelský monopol erudovaného Pavla Dominika
Fotograf Vladimír Birgus vystavuje v Kabinetu fotografie, který na kladenském zámku vede Jiří Hanke. Birgusovy fotografie jsou nearanžované, zachycují scény, v nichž se snoubí reálno se surreálnem. V konfrontacích lidí s prostředím či v reakci na různé situace autor představuje mikropříběhy lidských životů. Vladimír Birgus: Samotáři, Kabinet fotografie, zámek Kladno, do 18. 2. 2024.
Úvahu nad knihou Přemysla Houdy Nohavica a jeho/naše malá válka lze začít podobně, jako svou knihu načal sám autor, když na úvod v kapitole Nejisté vzpomínky vypočítává okamžiky, kdy mu tvorba Jaromíra Nohavici zásadně vstoupila do života a ovlivnila ho (včetně prvních setkání s tvůrcem, během nichž mu vylíčil své přání napsat o něm knihu a během nichž mu písničkář a básník bez okolků předal svůj archiv včetně osobní korespondence). Všechny ty okamžiky jsou datovány konkrétním rokem, často měsícem, někdy dokonce jsou určeny přesně na den.
Opuštěné železnice – vagony, lokomotivy, nádraží, točny, dílny i mosty – najdeme napříč kontinenty včetně Česka. Mnoho věcí, včetně těch velkých, se může vlivem okolností stát zcela zapomenutými. Objevte tato tajemná místa v Evropě, Asii, Severní a Jižní Americe, Africe, na Blízkém východě a také v Austrálii a na Novém Zélandu.
Ten nešťastný čtvrtek jsem odcházel kolem půl třetí od Josefa Kroutvora, který ve svém bytě na pomezí Žižkova a Vinohrad podával tradiční vánoční polévku pro pár přátel. Když jsme se loučili a přáli jsme si hezké svátky, dal mi Josef svou novou knížku fejetonů o Novohradských horách a v ní xerox svého fejetonu pro židovský časopis Roš Chodeš, kam občas píše. Kolem třetí jsem pak projížděl metrem stanicí Staroměstskou, kde vlak nestavěl, až potom jsem se dozvěděl proč. Josefovy dárky jsem odložil na stůl a dostal se k nim znovu až po Novém roce. Ten fejeton, se kterým jsem jel kolem fakulty, se jmenuje Čapkův revolver…
