V sobotu ráno zemřel Oldřich Janota, patrně nejpodmanivější český básník a písničkář současnosti. Přitom muž, který se nikdy netlačil do centra pozornosti, který naopak strhával k pozornost k sobě něčím vzácným: pouhou vynalézavostí a zároveň tajemností a nesnadnou přístupností svého díla, tedy svých písní, básní, próz, úvah. Takových umělců, již se zarytě soustřeďují na svou tvorbu, svou cestu a nijak nehledí na nároky nebo trendy doby, nenechávají se jimi strhnout, nýbrž fungují a tvoří jim navzdory, je nehledě na vládnoucí režimy vždycky mnohem méně než těch, kteří naopak o okatou slávu vezdejší usilují. Se vzpomínkou na dávné sdružení folkových písničkářů můžeme napsat, že jich je jako šafránu. Přičemž Janota ale příznačně členem Šafránu nebyl.

V porovnání s tímto humbukem Janotovo smýšlení o světě a o umění bylo úplně jiné. Tiché, klidné, samozřejmé. Přitom se vzpíralo masám, neusilovalo o ně, neustále se snažilo přijít na kloub tomu, jak umění vůbec vzniká. Podstata Janotových písní bylo rozjímání, přemýšlení, pátrání po svém já. Skuteční znalci jeho díla tvrdí, že píseň nepovažoval za hotovou vznikem její nahrávky, nýbrž že trpělivě pátral po jejích dalších výrazech, a když konečně našel ten finální, přestal píseň hrát. Může se to zdát jako svérázné zacházení s vlastním dílem, ale je to, myslím, jedna z možností, jak Janotovu uvažování rozumět. Chtěl obohacovat sám sebe, hloubal, váhal, pochyboval. I to ale suverénně. Byl totiž sám se sebou srovnaný, přiznával, že má chyby, ale pro něco snad také vlohy.

Zpíval také suverénně, měl klidný přednes, působil, že své písně vypráví, někdy jako by je kázal. Ostatně velikou oporou mu byla víra. Neskrýval ji ani ve svých písních, ani v rozhovorech. Málokdo z českých umělců dnes tak pokorně hovoří o křesťanství, o víře a o Bohu. Například o tom, jaká úleva je vědět, že existuje někdo, kdo ví vše o našich trápeních, a dovede je proto plnohodnotně pochopit a porozumět jim. Zároveň málokdo měl svá veřejná vystoupení tolik „na háku“ jako Oldřich Janota. A to ve smyslu, že si žádný novinář, ani sebelépe připravený, nemohl být jist, kam se debata stočí a jakých témat se dotkne.

Bolestně cítím, že píšu článek nedostatečný, protože Janota byl zjev těžko zachytitelný, stojící mimo jakékoli běžné kategorie. Solitér dokládající, jak podstatní jsou mohykáni coby majáky originality v kterékoli kultuře. Je důležité na Janotovu tvorbu natrefit v náležitém věku, ideálně v průběhu dospívání – to pak má dopad na duši stejně rezonující, ustavující a vtahující jako hudba Psích vojáků, Mňágy a Žďorp a tak podobně. Ostatně poslouchám u psaní tohoto textu mimo jiné Janotovu píseň Hotel Savoy, klidnou milostnou baladu, v jejímž refrénu se zpívá: „Ale jak ty / no tak já taky / rozfoukám popel / přes prázdný hotel / Savoy.“ Otázka je, jestli tentokrát myslet jenom na popel z cigaret, nebo také na popel z těla, po němž ovšem zůstane stále přítomen bystrý duch.