Spisovatelka Tereza Semotamová dala pro podcast RANT Prostoru rozhovor o tom, že potratila. Vystoupit bylo určitě náročné, nejspíš osobně statečné (jinak se bude tématu dotýkat extrovert, jinak introvert), rozhodně ojedinělé. Podobných veřejných výpovědí mnoho není, z čehož někdo soudí, že téma je tabu: spontánní potrat je totiž jev relativně častý, mělo by se o něm tím pádem taky víc psát. Ono je to tak, že ho sice zažije každá čtvrtá žena, zároveň ale naprostá většina bezprostředně po otěhotnění, kdy ještě ani neví, že je těhotná. Podle dat Světové zdravotnické organizace se zamlklé těhotenství / spontánní potrat týká asi deseti až patnácti procent žen, které už o svém těhotenství vědí. I tak je to tedy poměrně vysoké číslo, jemuž publicita neodpovídá.

Autorčina ochota být zranitelnou byla maximálně přijata a oceněna. Je zřejmé, že téma rezonuje. Většina lidí má dost citlivosti. Míra empatie ovšem podivuhodně a dramaticky klesá, pokud se místo o potratu spontánním začneme bavit o potratu umělém. Přitom je to jedno a totéž. V děloze začal život, který z nějakého důvodu skončil. Už nikdy nebude. Kolik z žen, které projevily takovou míru empatie vůči fyziologické ztrátě, šlo před dvěma lety protestovat před americkou ambasádu ve věci Roe vs. Wade, aby šlo totéž zařídit chirurgicky? Nebo byly dotčené (ale ne bytostně) na svých sítích? Protože hodnotu počatého života tedy buď vnímají, nebo ne – něco mezi tím nedává smysl. Proč mluvíme o spontánním potratu diametrálně jinak než o interrupci?

Jazyk rámuje pole zkušenosti a zároveň slouží jako kompas, naviguje, jak se patřičně emocionálně zařídit. Jestli jsme jako společnost přijali za své ten nablblý slogan „moje tělo, moje volba“ navzdory jeho faktické nesprávnosti a nebetyčné aroganci, ani nám nic než používat dvojí metr nezbyde. Během žádoucího těhotenství se tudíž v děloze vyvíjí dítě, o které lze přijít a být právem na dně, být si vědoma prožitého traumatu, žádat psychologickou pomoc, podporu okolí. Během nežádoucího těhotenství se v děloze vyvíjí shluk buněk, ne-člověk, jen jakýsi mlhavý potenciál lidské bytosti; o jeho realizaci plně rozhoduje matka. Feministky pátrající po nějaké aspoň homeopatické stopě mužské a ženské nerovnoprávnosti mají tady svůj Rhodos, zde mohou skákat, ale asi jinak, než by si přály. Právo legálně odstranit vlastní nenarozené dítě mají jenom ženy. Muži toto zákonem zaručené právo nemají. Jazyk kolem potratů (naprosto souhlasím se Semotamovou, že je to extrémně hnusné slovo) je skutečně návodný, viz to „přerušení těhotenství“ – jako by pak někdy v budoucnu šlo nějaké jeho dva přetržené konce zase svázat a jet dál. Dítě nacpat zpátky do kabelky.

Tahle jazyková (sebe)kontrola je samozřejmě o dvacet kroků dál v progresivním zahraničí, které rezignovalo na budoucnost a mateřství dívkám nabízí jen jako jakousi ne zcela atraktivní alternativu k roztáčení kol kapitalismu. Svou britskou známou, která přišla o dítě ve čtvrtém měsíci těhotenství, tedy poměrně pozdě, jsem nikdy neslyšela smutnou událost popisovat jako ztrátu dítěte. Zásadně mluvila o ztrátě těhotenství, jako o tom mluvili lékaři a sestry a jak to popisovaly příslušné brožury v nemocnici. Myslím, že si to ani neuvědomovala; pro mě to vždycky bylo jako rána palicí. Je-li fyziologický proces těhotenství úspěšně oddělen od svého smyslu, tedy dítěte, pak se i interrupce absolvují jaksi snadněji coby naplnění „reprodukčních práv“.