Historička Jana Wohlmuth Markupová se rodu Havlů věnuje dlouhodobě. Před pěti lety vydala monografii Ivan M. Havel: Od Puzuka k Sakatekovi (1938–1989), letos k ní přibyl její nejnovější titul Soukromá válka Huga Vavrečky (Karolinum, 2022). Knize, v níž popisuje mikrohistorii závěrečného období života pozoruhodné osobnosti z prostředí prvorepublikových elit, novináře, diplomata, byznysmena, ředitele Baťova koncernu a dědečka bratří Havlů, je věnován tento rozhovor.
„Nad Prahou začíná svítat a ti pitomí ptáci v petřínských zahradách dělají rámus, že člověk neví, jestli se má nad silou života rozbrečet, nebo štěstím rozesmát.“ Na tuhle větu z jednoho dopisu mé dávno zesnulé matky jsem si vzpomněl, když se nade mnou minulý týden na ostrově Bornholm slétaly stovky, možná tisíce ptáků. Střídavě obsypávali mohutné stromy a pak se zase nečekaně všichni v jednom okamžiku zvedali s ohromujícím šumem, jako kdyby si příroda potřebovala hluboce vydechnout. „Síla života“, jak se nikdy nebála pateticky napsat ta, která mě přivedla na svět.
Po dnešním pádu letadla na dům při leteckém dni v Chebu zemřel pilot. Jeden člověk utrpěl lehké zranění, řekl ČTK mluvčí záchranné služby Radek Hes. Hasiči uvedli, že letoun se zřítil na hranici pole a rodinného domu. Šlo o historické letadlo Hawker Hurricane Mk.IV., poslední letuschopný stroj této verze na světě, řekl ČTK mluvčí leteckého dne Jiří Poór. Letecký den byl ukončen, lidé odjíždějí. Letadlo narazilo do domu v 15:30. Na místo záchranná služba vypravila tři vozidla i vrtulník.
Esej Vladimira Putina O historické jednotě Rusů a Ukrajinců z loňského července je zřejmě jedním ze základních dokumentů k pochopení ruské invaze na Ukrajinu. Jde o položení ideologických základů k válce. V článku Putin (tedy pokud to opravdu psal on, a ne nějaký jeho poskok) podává svoji interpretaci ruských dějin, aby dospěl k závěru, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové vždy tvořili jeden národ.
Progresivní aktivisté vyzývají archeology, aby nalezeným kosterním ostatkům nepřisuzovaly gender a nekategorizovaly je podle rasy. Může to podle nich přispívat k tzv. nadvládě bílé rasy. Kritici progresivního přístupu říkají, že aktivisté do historie vkládají idee, které „do ni nepatří“. Akademici vyznávající přístup bez určování zmíněných znaků označují kosterní pozůstatky nebinárními či genderově neutrálními. Informace přinesl britský Daily Mail. Aktivisté nechtějí, aby byly kostry klasifikovány jako muži či ženy.
Když v roce 1969 v zápase o titul mistra světa v šachu poráží ruský velmistr velmistra arménského, zajímá sovětský duel leda šachisty. Když se však o tři roky později probojuje k „šachovému trůnu“ Američan Robert Fischer, přitáhne „zápas století“, jak se mu na Západě začne říkat ještě před jeho začátkem, pozornost celého světa. Nejen šachového. Má-li kdo šanci narušit sovětskou hegemonii v této subkultuře, je to právě zázračné dítě z Chicaga. V úterý 11. července 1972 usedá v Reykjavíku k šachovému stolku mistr světa Boris Spasskij (35).
Z posledního sčítání je lidí, kterým je 90 let a víc, 64 300. Ještě se jich můžeme zeptat na jejich soukromou historii a jak se jim žilo poté, co se 15. března 1939 ozvalo z rozhlasů „Zachovejte klid a vyčkejte dalších zpráv“. Někdo z nich chodil tančit a žil si svůj život v rámci možností, jiný má trauma až do smrti, další se tímto tématem zaobírá bez ustání. Řada lidí, kteří zažili druhou světovou válku, ovšem ještě v dětském věku, si z onoho období moc nepamatuje. I když na ně válka měla pochopitelně vliv.
"Tam, kam sahala unie, byla civilizace, dál už jen barbarská step,"“ řekl mi nedávno u polsko-českého kulatého stolu, konaného na zámku Niepołomice u Krakova, jeden Polák. Dnešní silnou podporu Polska Ukrajině vy\světluje řada historických zkušeností. Rusko je historický nepřítel číslo jedna. Staletí válek Poláky přesvědčila, že hlavní nebezpečí hrozí od kolosu na východě. Na oplátku Putin zřejmě považuje Poláky za rozvratný prvek v ruských dějinách. Pro Poláky bylo další střetnutí s Ruskem vždy pouze otázkou času.
Kdo by si byl v roce 1914 pomyslil, že může být válka? – Tahle udivená věta se opakuje v různých vzpomínkách na konec té krásné epochy (belle epoque), která měla trvat věčně a nebyl důvod, proč by měla skončit. Lidstvo přece bylo vyspělé, směřovalo k pokroku, státy byly provázány obchodem a diplomatickými smlouvami, vládnoucí rody spojené pokrevně i obyčejní lidé už docela cestovali, kavárny byly plné cizojazyčných časopisů, atmosféra ve městech v něčem možná kosmopolitnější a kulturnější než dnes.
Polské představitele pobouřily výroky ukrajinského velvyslance v Německu Andrije Melnyka, který v rozhovoru s německým novinářem Tilo Jungem bagatelizoval zločiny Stepana Bandery, vůdce ukrajinských nacionalistů z dob druhé světové války. Distancovalo se od něho i ministerstvo zahraničí v Kyjevě. „Bandera nebyl masovým vrahem Židů a Poláků,“ řekl Melnyk. Neexistují podle něho pro to důkazy. Antisemitismus Bandery a jím vedené OUN jsou součástí ruského podání dějin, uvedl Melnyk.
Někdy v polovině osmdesátých let jsem byl na archeologické brigádě v Kožlí u Orlíka u Michala Lutovského, tehdy mladého a nyní významného archeologa, kde jsme kopali slovanské mohyly. Bavili jsme se po večerech o archeolozích, o nichž jsem měl představu, že to jsou drsní muži s krumpáči, kteří jsou stále někde v terénu a po večerech u lampy porovnávají kosti a střepy. Michal Lutovský se mnou souhlasil, ale uvedl příklad mladé a velmi sympatické archeoložky Andrey, která je shodou okolností manželkou herce Jiřího Bartošky, který se právě tehdy mimo jiné proslavil rolí ve filmech na motivy knih Eduarda Štorcha.
Osmdesátiny oslaví 30. června americký oceánolog Robert Ballard, který se proslavil v polovině 80. let, když se mu podařilo v hlubinách Atlantiku nalézt vrak Titaniku. Objev legendární lodi byl ale jen "vedlejším produktem" pátrání po ztracených jaderných ponorkách Thresher a Scorpion. Americké námořnictvo, které hradilo velkou část nákladů Ballardovy výpravy, to využilo jako vhodnou krycí historku pro utajení své operace.
V uplynulých letech jsme při psaní monografie o jantarové stezce projeli s historikem Pavlem Bolinou od Jadranu po Balt celou její trasu, aspoň v té podobě, jak fungovala za Keltů. Tato cesta změnila náš pohled na střední Evropu. Rozbila národní rámec jednotlivých států. Místo toho jsme se setkávali se sítí sobě podobných hradišť a později hradů a klášterů. Z kulturního hlediska začalo být téměř jedno, zda jsme v Panonii, na Hané, nebo v polských nížinách.
Město Turnov minulý týden zveřejnilo vítězný návrh soutěže na pomník T. G. Masaryka a vznikla situace vyvolávající ty nejprimitivnější vtipy o moderním umění, proti nimž bohužel v tu chvíli není co říct. Jde o útvar jakoby z betonové trubky, ohýbaný v zásadě po instalatérsku, až na to, že v jednom místě je trubka zauzlovaná. Z trubek a podobných materiálů dělala sochy řada lidí, třeba Karel Nepraš, ale ty jednak směřovaly k určitým tvarům a jednak neměly představovat Masaryka.
Archeologové našli na východě Nizozemska téměř kompletně zachovalý římský chrámový komplex. U hranic s Německem objevili zbytky soch bohů a bohyní, oltáře, votivní kameny nebo malované omítky. O objevu, mimořádném nejen pro Nizozemsko, ale i v mezinárodním měřítku, informovalo nizozemské ministerstvo kultury. Ve vesnici Herwen-Hemeling našli amatérští archeologové koncem roku 2021 první předměty a upozornili úřady.
Kolik je v téhle zemi děl těch největších ze „starých mistrů“? Bohužel ne moc, ve srovnání s Vídní, Berlínem, ale i s Drážďany, Mnichovem nebo i Budapeští… Ale něco tady je. Samozřejmě velkolepá Růžencová slavnost Albrechta Dürera, krásný Rembrandtův Portrét učence, El Grecův Modlící se Kristus, pak několik Rubensů, van Dycků a Cranachů, Tizianova Toaleta mladé ženy na Hradě a Marsyas a Apollon v arcibiskupské Kroměříži…
Slovo enantiodromie (řecky enantiodromia) bývá do češtiny překládáno jako protiběh a používá se v praxi poměrně zřídka. Je to škoda, protože s jevem jím označovaným se setkáváme dnes a denně a většinou si jej vůbec neuvědomujeme. Nově pak pojem enantiodromie zavedl pro účely poznání dynamiky duševních procesů C. G. Jung. V české tradici mu odpovídá tak nejspíš přísloví Odříkaného chleba největší krajíc.
Válka na Ukrajině vstoupila do nové, snad ještě krvavější fáze. Konec války je v nedohlednu. V této atmosféře se ozývá čím dál víc hlasů na Západě vyzývajících Ukrajince k nějakému vyjednávání s ruským agresorem. Francouzský prezident Emmanuel Macron mluvil o potřebě neponížit Putina, legenda světové politiky a bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger zmínil nutnost ukrajinských územních ústupků, deník NYT vyzval Ukrajince ke kompromisu. O tom, zda by Ukrajina měla na tyto požadavky přistoupit, debatovali v Salonu Pavel Havlíček, Petr Drulák a Radomyr Mokryk.
Báchorkám o ruské denacifikaci Ukrajiny mohli věřit jen úplní hlupáci, ale ti se vždycky najdou. Těžko od nich očekávat nějakou sebereflexi, ale přece jen pro ně musí teď být poněkud prekérní srovnat si skutečnost, že jejich velký denacifikátor, tedy Putin, před pár dny přiznal, že ve válce, kterou rozpoutal, nejde o nic jiného než o zabrání území, na které má Rusko podle něj nárok.
Zítra je den Lidic. 10. červen 1942 je jedno z důležitých dat novodobé české historie. Důležité je i tím, že tragédie Lidic se vymykala z „běžného života“ v protektorátu, jehož strašlivost nespočívala v okázalé krvavosti: na rozdíl od každodennosti v Polsku, natož dál na východ. Lidice byly tak strašné, že byly výjimečné. Nešlo vlastně ani o největší masakr lidí české národnosti: tím bylo vyvraždění tří stovek především českých obyvatel Českého Malína na Volyni v červenci 1943.
Pět let trvající vztah Franze Kafky a Felice Bauerové vydal na několik stovek dopisů. Přátelství, které ji s Kafkou spojilo, udělalo z Felice pojem, zároveň ovšem hádanku, kterou je těžké i kvůli absenci její korespondence Kafkovi rozluštit. Přestože máme po ruce životopisné údaje pečlivě zasazené do dějinných souvislostí, zůstávají před námi otázky, kdo se skrýval za vyrovnaným povrchem a srdečným smíchem, o němž existuje svědectví, nebo kam až v životě Felice Bauerové dosáhl Kafkův stín. Do rekonstrukce světa Kafkovy přítelkyně a snoubenky se v knize Život po Kafkovi pustila spisovatelka Magdaléna Platzová.
Na sudetoněmeckém sjezdu, který se letos konal v bavorském Hofu, poprvé živě zazněla česká hymna. Bavorský premiér Markus Söder, jehož spolková země po druhé světové válce nad vysídlenými sudetskými Němci převzala záštitu, to v dnešním projevu označil za důležitý symbol toho, že Češi a Němci již nejsou nepřátelé. Lidovecký poslanec Pavel Bělobrádek v projevu řekl, že „přichází s pozdravy od některých členů vlády, kteří chtěli původně přijet a nakonec nemohli“.
V sobotu bylo čtvrtého června, to znamená přesně osmdesát let ode dne, kdy po atentátu zemřel zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Akorát tento rok byla sobota, zatímco tehdy byl čtvrtek. Na Kobyliské střelnici se popravovalo tradičně večer, toho dne v půl sedmé, a zemřelo šest lidí – paradoxně to byl jeden z nejnižších denních přírůstků zastřelených za celou dobu poprav mezi třicátým květnem a čtvrtým červencem. Nejméně jich bylo v předvečer protektorova úmrtí, dva.
Rusko sklidilo výsměch kvůli tomu, že ze skladů vytáhlo staré sovětské tanky T-62, jejichž záběry se před několika dny objevily na veřejnosti. Podle některých názorů jejich zapojení dokládá, že Rusům už dochází moderní technika. Pravý důvod, proč se Rusové rozhodli vytáhnout ze skladů půlstoletí starou techniku, ale může být jiný. Tanky T-62 ze 60. let 20. století byly nasazeny na ruské straně ve válce v Afghánistánu a v ČR jsou nechvalně známé i kvůli sovětské okupaci v roce 1968.
Láska – pravda – nenávist. Německý filozof Peter Trawny věnoval každému tématu jednu knihu. Poslední z trojice, kniha s názvem Hitler, filozofie a nenávist, vyšla jen několik dní po ruské invazi na Ukrajinu. Jméno Hitler i slovo nenávist se tehdy staly stálicemi denního tisku. A často jsme slýchali větu „První obětí války je pravda“. I druhé téma lze tedy považovat za trefu. Ale co si počít s láskou? Nežijeme snad v době po jejím skonu?
Od atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha uběhlo v pátek přesně 80 let. Až nedávno se přitom našla zbraň, kterou Jozef Gabčík střílel právě na Heydricha a se kterou později zastřelil sám sebe v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje, kde se se svým kolegou Janem Kubišem ukrývali. Podle historiků je Gabčíkův Colt 1903 Pocket Hammerless s číslem 539 370 svatým grálem československého protinacistického odboje.
Vlhošť je kopec v severních Čechách. Vypadá jako Říp, ale je o něco větší – má výšku 614 m. Leží pár kilometrů na východ od Úštěka a asi 15 km západně od Máchova jezera. Ze severu je omezen obloukovitou sníženinou, ve které leží nejkrásnější rybníky severních Čech, jako je Dolanský, Milčanský, Holanský, Novozámecký rybník, a dále k jihovýchodu Máchovo jezero a Břehyňský rybník. Ze všech ostatních stran jej lemují pískovcové rokle. I když jsme nepočítali ty úplně nejmenší, tak jen kolem Vlhoště mají celkovou délku 50–60 km. Je to sice jeden kopec, ale kolem něj leží celý skalní labyrint.
Jeden z inteligentnějších článků, které si v současnosti můžete přečíst o všudypřítomném tématu sociálních sítí, dezinformací, společenské polarizaci a věcech souvisejících, napsal minulý měsíc psycholog Jonathan Haidt. Lze jej doporučit každému, kdo ještě věří, že problém sociálních sítí se vyřeší, jen co se naučíme z nich odstraňovat závadný obsah a závadné lidi. I když je i on, tak jako většina podobných textů, lepší v deskripci než v preskripci – tedy v návrzích, co by se mělo dělat –, i tak si zaslouží ocenit.
Ruské impérium expandovalo na východ po celá staletí. Od doby, kdy car Ivan Hrozný dobyl Kazaň, hlavní město Tatarů (1552), se přitom této expanzi nepostavil žádný silný nepřítel. V nekonečných dálavách Sibiře naráželi Rusové jen na menší, státně neorganizované kmeny. Teprve za Bajkalem, kde začínala zájmová sféra Číny, došlo opět k nějakému mocenskému měření sil. Ale Čína poloviny 19. století nebyla ve stavu, kdy by se mohla účinně bránit evropským armádám vybaveným lepšími zbraněmi.
Dvacátého července uplyne dvě stě let od narození zakladatele genetiky Gregora Johanna Mendela, rodáka ze slezských Hynčic, mnicha a posléze opata augustiniánského kláštera na Starém Brně. To se nám zdálo jako dobrá záminka bavit se tady „o něčem jiném“. K tomu se sešli ředitelka Mendelova muzea v Brně Blanka Křížová, katolický kněz a biolog Marek Orko Vácha, psychiatr Radkin Honzák a biolog a pravidelný host Salonů Echa Stanislav Komárek.
