Psal jsem tady o starožitné Poznani a starobylém Lednickém ostrově, ale nejstarším místem Polanů je samozřejmě Gniezno. Zde se v časech hluboce legendárních a pohanských vznesla bílá orlice nad své hnízdo (gniazdo) a její silueta zaplála v karmínové záři zapadajícího slunce. To učinilo silný dojem na praotce Lecha, jenž po tomhle výjevu opustil „bratry“ Rusa a Čecha a rozhodl se usadit tady, ve Hnězdně. Jsou ještě jiné verze, podle Kosmy se Lech zúčastnil spolu s Čechem také výstupu na Říp, pak chvíli uvažoval o Kouřimi a teprve potom se vydal na sever do Velkopolska, ale to na významu Hnězdna nic nemění.

Z toho orlího hnízda se vyklubala dynastie Piastovců, prvních vládců prvního polského útvaru. Jako my máme Přemysla Oráče, mají Poláci oráče Piasta, chudého rolníka, který tady hospodařil se svou ženou Řepkou, a protože neodmítl pohostinství dvou pocestných, bylo mu prorokováno, že jeho rod bude panovat svému lidu. Chudý Piast se tomu divil, protože byl poddaným knížete Popela, ale pak se tak stalo, nehodný kníže Popel byl vyhnán a nakonec ho sežraly myši ve dřevěné věži, kam se před nimi uchýlil a „bránil se tak dlouho, dokud jej pro morový zápach, vycházející z množství myších mršin, všichni neopustili a on sám pod zuby zbylých příšer nedodýchal nejpotupnější smrtí“. Touto myší historkou začínají dějiny Polska, o čemž píše nejstarší kronika polská od Galla Anonyma ze začátku 12. století, tedy něco jako naše Kosmova Kronika česká. Vyšla před pár lety česky ve středověké edici nakladatelství Argo.

Hnězdno je trochu větší maloměsto, významem je ale prvořadé, neboť je to nominální sídlo polského primase. A to už od roku 1000, kdy tu bylo založeno arcibiskupství. Byl jsem tam koncem března, kdy ještě nezačal turismus, takže jsem se v podvečer procházel skoro sám. Hlavní třída vede pěkně středem a po celou dobu hledíte na katedrálu, která se přibližujícímu ukazuje svou zadní částí. V létě tam je hlavní ulice plná kavárenských stolků, červených a bílých květů, sedí se pod parasoly s reklamami na polská piva. Před dvaceti lety jsme se tady zastavili s přáteli při cestě do Gdaňska, kde se slavilo výročí Solidarity.

Teď jsem tu byl sám, bylo šedivě, klid a melancholie. Město mimo hlavní třídu bylo spíš ošuntělé a otlučené, polskou šeď trochu vylepšovaly domy z červených cihel, neklamná známka pruského záboru. V 19. století bylo Gnesen, jak mu říkali Němci, velké garnizonní město, z čehož tam zbyly impozantní kasárny, které vypadají jako nějaké ministerstvo. Představoval jsem si, jak se prušáčtí oficíři v tom historickém polském městě procházeli prkenným krokem, monokl vtisknutý do oka, buršácká jizva pod ním. Vlastně by se dalo říct, že Prusové sem byli přitáhnuti magnetem své prominentní oběti, svatého Vojtěcha, jehož ostatky sem brzy poté, co ho probodli oštěpem a zbavili hlavy, dal přenést Boleslav Chrabrý. Nejdřív jim ovšem bohatě zaplatil, někde se píše zlatem, jinde stříbrem, každopádně se jim vražda vyplatila. Ovšem souvislost starých baltských Prusů (Prußen) s německými Prušáky (Preußen) je nepřímá, asi jako Bójů s námi Bohémy čili Čechy, i když to není přesná analogie, no prostě chtěl jsem říct, že Hnězdno má za sebou tisíciletou historii, do které se toho hodně nakladlo, jako do toho hnízda.

Katedrála Panny Marie je rozložena na mírném návrší, což ale uvidíte z druhé strany, když jste pod ní, na louce, která je jako dělaná, aby se na ní shromáždili věřící, když přejede papež: Jan Pavel II. tu byl v roce 1979 a 1997. Návrší se jmenuje Lechovo a má tu být i praotcova mohyla. Také by tu měli být pohřbeni další bájní vojvodové, Samomysl, Lestek, Samovít a onen Piast. Ale to je zahaleno do pohanského šera. Po křtu Měška (966) byli odtud staří bozi vyhnáni a na jejich místě postaven první kostel, zasvěcený svatému Jiří, to se dělá na místě, odkud byli vytlačeni démoni, jako u nás na Řípu. Když pak v roce 997 Měškův syn Boleslav Chrabrý nechal převézt tělo našeho Vojtěcha, vystavil pro něj kostel Panny Marie, kam roku 1000 dorazil císař Ota III., aby se u Vojtěchova hrobu pomodlil a odvezl nějaké jeho kosti do Říma. Výsledkem této pozoruhodné cesty na východ bylo ustanovení hnězdenského arcibiskupství (Češi na něj museli čekat ještě přes tři sta let) s prvním hnězdenským arcibiskupem Radimem, nevlastním bratrem Vojtěchovým.

Napsal jsem „našeho“ Vojtěcha, ale ono je to samozřejmě složitější, vždyť Vojtěch z Čech de facto několikrát musel prchnout, vlastně mu tam jako Slavníkovci hrozilo vážné nebezpečí, takže v Polsku mohou mít pocit, že se k němu zachovali lépe. Možná by si i sám vybral, že pohřben by chtěl být u nich. V roce 1038 (nebo 1039) sem do Hnězdna přitáhl český kníže Břetislav I., který bez větších skrupulí ostatky „vyzvedl“ a převezl do Prahy, což lze těžko vyložit jinak než jako loupež. Vojtěchova lebka je od té doby součástí svatovítského pokladu, přičemž ji zkoumal v 70. letech antropolog Emanuel Vlček a usoudil, že je pravá. Avšak Poláci říkají, že i oni mají Vojtěchovu lebku, podle jejich verze Břetislav ve skutečnosti tehdy odvezl kosti jeho bratra Radima čili Gaudentia. Když profesor Vlček chtěl, aby mu hnězdenskou lebku půjčili na zkoumání, kardinál Wyszyński řekl, že jejich Wojciech se zkoumat nebude. Nejdřív jim ho ukradli a pak se ještě chtějí v ráně rýpat… Polská nedůvěra k Čechům má tedy své historické důvody, a i když už o nich asi většina Poláků neví, někde možná přetrvává a občas se vynoří. Už onen kronikář Gallus Anonymus nejspíš dobře věděl, proč o Češích, Bohemicis, psal jako o „Polonorum infestissimis inimicis“, nejzavilejších nepřátelích Poláků. Náš Kosmas ostatně nepsal o Polácích o nic lépe. Ale já píšu o Polácích jen a jen dobře, to už mám od mladického okouzlení Lechem Wałęsou a dalšími hrdiny naší generace, v níž polonofilie jen kvetla.

V Hnězdně jsem si ji oživoval. Prošel jsem jím z různých stran, obešel jsem jezero a našel místo, odkud je nejlepší výhled na věže katedrální. Obhlížel jsem sochy Piastů, kteří vždy vypadali velmi bojovně a mužně, v ruce meč a ve výrazu drsnost. Vyniká v tom Bolesław Chrobry před katedrálou, což je socha polského sochaře hrdiny, Marcina Rożka, umučeného Němci v Osvětimi. Další sochy, Boleslava a Měška, opět ve stylu patetickém, stojí před Muzeem počátků polského státu: to je stavba z doby Gierkova Polska lidového, takový trochu menší Palác kultury. Mají tam hezké suvenýry, třeba figurky Piastů, jednu jsem koupil s úmyslem začít pěstovat polonofilii u svého vnuka.

Pak jsem už směřoval ke katedrále. Věděl jsem, že tam musím postát u dveří, které jsou v každém přehledu středověkého umění. Dveře hnězdenské, Drzwi Gnieźnieńskie, taky se jim říkalo Porta regia, dveře královské, asi jimi vstupoval do katedrály i český král Václav II., když se tady v roce 1300 nechal korunovat na krále polského. To byla poslední korunovace ve Hnězdně. Románské dveře z konce 11. století jsou životopisem svatého ve dvakrát devíti obrazech: svatý Vojtěch vyhání zlé duchy, svatý Vojtěch osvobozuje otroky, které drží v ohlávce Židé (první Židé ve středoevropském umění), svatý Vojtěch vražděný Prusy, hlava svatého Vojtěcha na kůlu někde v Prusích… Těch hlav je tedy několik, v uctivé vzdálenosti jsem postál u té polské, která by měla být v barokním náhrobku z konce 17. století. Je celý ze stříbra, svatý Vojtěch tam polehává v takové poněkud frivolní podobě na poduškách, na klíně má rozečtenou knihu, jako by byl po dobrém obědě. Kolem shromážděni v pokleku velmi polsky vypadající ochránci, mají na sobě šuby, v ruce meč a vousy jako ze Sienkiewiczových románů. V roce 1986 se nějací zločinci nechali na noc zamknout v katedrále, aby náhrobek rozřezali a kus z něj vynesli ven. Odjeli s ním do Gdaňska, tam stříbrnou sochu roztavili a stříbro se pokoušeli prodat. Během pár týdnů byli chyceni a jsou snad doposud ve vězení. Nedávno o těch svatokrádežných lotrech natočili film. Nebyli to Češi… Naštěstí.

Knihy Výprav Jiřího Peňáse (jiripenas.cz)