Když bylo v roce 1843 třicáté výročí bitvy u Lipska, té, ve které maršálek Karel Filip ze Schwarzenbergu (1771–1820) porazil Napoleona, sešli se členové rodiny orlických Schwarzenbergů na jedné lesní tišině mezi Orlíkem a vsí Zalužany a na místě, kterému se pak říkalo „stromy přátelství“, zasadili každý jeden dub. Celkem jich bylo sedm, nebudeme zde vypočítávat všechny, ostatně jsou na nich cedulky se jmény příslušných sázečů. Uvedeme ale, že vedle „nejčestnějšího“ dubu, který patřil vdově po Karlu I., „paní maršálkové“ Marii Anně, se má stále k světu dub, který tam zasadil její nejstarší syn, Bedřich. To byla postava mimořádně barvitá a zajímavá, voják a dobrodruh, spisovatel a politický myslitel, který v kulturních dějinách a v paměti rodu (jeho prapraprasynovec Karel Schwarzenberg o něm mluví s obzvláštními sympatiemi) zůstává pod pseudonymem Poslední lancknecht.

Pod tímto názvem vyšel nedávno výbor z jeho literárních textů, které Bedřich psal (francouzsky a německy) skoro po celý život, první je z roku 1831, poslední z roku 1861: kníže zemřel v roce 1870. Vydával si je sám, pro sebe a své přátele, v třeboňském archivu jich je sedmnáct svazků, ve dvacátém století se jim věnoval jeho praprasynovec, historik Karel VI., otec Karla Schwarzenberga, nynější edice vychází v novém překladu Daniela Korteho. Žánrově jsou to texty těžko zařaditelné, oscilují mezi deníky, zápisky, úvahami, glosami… Generál v nich zachycoval drobné příběhy, cestopisné postřehy, vzpomínky, nejčastěji se však zamýšlel nad tím, kam se sune svět. A s ním byl, žádný div, v těžkém sporu. Být to o sto nebo sto padesát let později, mluvilo by se o subjektivním literárním dokumentu, řadil by se, pokud by šlo o českou literaturu, možná někam mezi Jakuba Demla, Jana Hanče a možná Ludvíka Vaculíka. Samozřejmě to je řečeno s velkou rezervou.

Bedřich byl ale nepochybně dítětem své doby, které se ovšem nechtěl poddat. Představitel předního aristokratického rodu, prvorozenec, který se však svého postavení vzdal ve prospěch mladšího bratra, zřejmě i proto, že volný život „lancknechta“ mu vyhovoval lépe. Byl to lev salonů, duchaplný člověk, jehož životem prošlo několik pozoruhodných žen, ale zůstal starým mládencem, romantikem a solitérem, který poté, co opustil vojenské řemeslo, dělil svůj čas mezi „poustevnu“ v bývalém klášteře Mariánka nedaleko Bratislavy, lovecké revíry ve Štýrsku a kavalírské cesty po Evropě, občas se objevil v Praze a na Orlíku: česky uměl od chůvy, tedy jakžtakž.

To slovo lancknecht, které si pro sebe zvolil, zavání starými, drsnými časy, je to vlastně námezdní voják, žoldnéř, zemský pacholek, který se nechá najímat různými armádami a jde z pole do pole: na Dürerových a jiných renesančních vyobrazeních je to knecht, táhnoucí zemí (Land) své kopí (Lanze), v zarostlé tváři smutek a tvrdost. Taková, tehdy už velmi anachronická stylizace náležela zčásti právem i knížeti Bedřichovi, který se narodil ve Vídni v roce 1799, vyrůstal během napoleonských válek, které skončily, když vstupoval do dospělosti. Evropa přecházela do klidnějších časů, které dostanou jméno biedermeier, ale Bedřich nehodlal opustit vojenské řemeslo, kterému se vyučil od píky a které považoval za to nejpřirozenější, čemu se má šlechtic věnovat. Zúčastnil se potlačování povstání na Sicílii, bojoval proti pirátům v Alžíru, dal se najmout do tzv. karlistických válek ve Španělsku. Nutno říci, že by bylo asi nespravedlivé připisovat mu nějaké krvelačné pohnutky, daleko spíš to souviselo s přesvědčením, že každý má mít ve světě své místo a to šlechticovo je tam, kde je nutné bojovat a sloužit. Má-li aristokracie mít ještě nějaký smysl, pak ne v tom, že se mění a přizpůsobuje, ale naopak, že zůstává stále stejná. A smysl její existence je v službě, když je to nutné, tak se zbraní a u vojsk.

Souviselo to ale také s jeho hluboce skeptickým postojem k obecně lidskému rodu. Ne k člověku jako jedinci, k tomu je možné, ba nutné přilnout se soucitem, ale k lidstvu jako druhu. O tom se opakovaně vyjadřoval jako o „zlovolné, nevděčné, masožravé opičí rase“, která si vždy půjde navzájem po krku, takže vždy bude zapotřebí někoho, kde bude tuto masožravost krotit. A to jde dvěma způsoby, silou a láskou. A k tomu jsou určeny dva stavy. Tím prvním stavem jsou vojáci, tím druhým duchovní. Jedno podmiňuje druhé, síla potřebuje lásku, aby se nestala tyranií, láska potřebuju ochranu, aby se nestala utopií a lehkou kořistí „masožravých opic“. Jinými slovy, příkré protiklady, které jsou lidské společnosti vlastní, musí vyrovnávat meč a kříž. Bez nich je společnost vydána chaosu a bezpráví, které ústí v to nejhorší možné zřízení, v komunismus.

Ano, v komunismus, což je slovo, které Bedřich často ve svých zápiscích používal a věděl, či si dovedl představit, o čem mluví – či píše. Marx byl sice o dvacet let mladší, ale cosi jako vkrádající se idea všeobecné rovnosti a stejnosti, kterou ovšem nelze nastolit revolucí, samozřejmě násilnou, doutnala i v těch poklidných desetiletích před rokem 1848. Komunistický manifest (1848) začíná slavnou větou o Evropě, kterou „obchází strašidlo komunismu“. Toto nikoli „strašidlo“, ale reálné nebezpečí viděl Schwarzenberg nikoli jen v nějaké diktatuře proletariátu, ale v předpokladech, které přináší „moderní stát“. Moderní stát je především velký nivelizátor a popírač všech odlišností, potlačovatel každé zvláštnosti, každé individuality, každého historického a náboženského sebevědomí. A také svobod, které si jednotlivé segmenty společnosti v průběhu dějin vydobyly. Protože svoboda, to je především odlišnost. V zájmu pokroku má ale dojít k tomu, že se vše uhladí, srovná, zestejní, všechno přečnívající se odlomí a poseče. Padnou rozdíly mezi lidmi, mezi stavy a mezi národy. Všichni budou vypadat stejně, stejně budou myslet, stejně se budou oblékat: je obzvláště nápadné, jak často Schwarzenberg se zalíbením hledí na krajové odlišnosti v oblékání, jak nesnáší frak a moderní šaty… Vždy, když by si měl vybrat mezi lokálním a univerzálním, bral by hned to první. Pojmů jako globalizace nebo multikulturalismus by se děsil. Nebyl zajisté nacionalista, ale hluboce chápal hodnotu národa a národností, které poznal při svých cestách. V jedné glose z roku 1851 vtipně píše o tom, co se stane, slije-li se džbán mléka, máz piva, lahev vína a sklenice kořalky do jednoho krajáče. „Vznikne něco nepojmenovatelného, v každém případě nepoživatelného! Tak tomu bude se splynutím národností, o něž je usilováno, jestliže chcete proměnit Maďara, Čecha, Poláka, Chorvata, Rumuna a Lombarďana v německé Rakušany.“ Rakouský stát po roce 1848 směřoval právě tím směrem. K vládě úřednictva, v jehož čele stojí „první úředník státu“, v něhož se dobrovolně proměnil císař. Mystický a posvátný rozměr panovníka pomalu, ale jistě zanikal. Ke škodě jeho autority a úcty, která je k jejímu uchování nezbytná.

Bedřich ze Schwarzenbergu byl zajisté už ve své době anachronismus, ale to neznamená, že neviděl pronikavě. Ono to bývá právě naopak. Byl to romantický reakcionář s darem ostrého podání a břitkého úsudku. Jeho komentáře k době nejsou žádné volné imprese, ale příkré analýzy doby, ve které se autor nepochybně cítil jako cizinec a přežitek, ale mohl si dovolit vést život jaksi to ignorující. Mnohé by mohly budit dojem, že je napsal náš současník, byť současník hluboce konzervativní. Nutno dodat, kdyby na to měl odvahu a nebál se, že bude označen nejspíš za fašistu nebo něco na ten způsob. Třeba tenhle z roku 1844: „Tendencí doby je zrušení, a to bez plodivé schopnosti obnovy; zdá se, že má za úkol zničit každou individualitu a národnost, konfesi a rodinu. Mužské sebevědomí, láska k vlasti, ba dokonce láska dítěte k matce a matky k dítěti, nakonec víra v Boží pomoc a ochranu budou brzy platit jen jako zbytky barbarských předsudků! Kdo má Boha, ženu a dítě, jež miluje, kdo lpí na církvi, králi, vlasti a rodině, ten ať brojí a staví se na odpor.“

Lacknechtovými zápisky stále prochází vědomí, že jeho duch se velmi liší od toho, kterým vlaje jeho doba, jíž víceméně pohrdal. To, co psal a jak myslel, je dokonale ve sporu s tím, co Bedřich viděl jako převládající „duch doby“, který popisuje jako rozpad tradic, zánik hierarchií a úpadek jistot. K těm jeho patřilo přesvědčení, že každý má ve společnosti své místo, které je neměnné, dané Bohem, ale i přirozeností, což je uspořádání, v němž se jedinec může cítit nejlépe. Ideálem byla společnost stavovská, uspořádaná na principu původu, jež každému určí jeho místo. To je neměnné; a k dobru všech. Aristokracii tam samozřejmě patří místo na vrcholu, ale je to něčím vykoupeno, službou a odříkáním, závazkem, kterého se nelze vzdát a nelze se z něj vykroutit třeba tím, že se časy mění a je nutné se jim přizpůsobit. Bedřich byl z těch, kteří se nepřizpůsobovali. Vidí, jak jeho svět – který možná ale nikdy neexistoval v takové podobě, jak by si jej představoval – odchází. Místo něj nastupují poměry, kde se již nedbá na urozenost, čest, pravidla a oddanost, ale kde rozhoduje výkon, rychlost, akcie, peníze. Symbolem toho příšerného pokroku je mu železnice, jejíž ďábelský čmoud brzy znečistí všechny kouty Evropy, z níž vyžene všechny romantiky, snílky a poslední lancknechty.

Je zajímavé, že právě železnice je nakonec možná jednou z mála věcí, které nám, těm romantikům a snílkům ze starého světa, zůstaly. Pokud jde o lancknechty, tak ti už dávno vymizeli. S Bedřichem ze Schwarzenbergu.

Bedřich ze Schwarzenbergu: Poslední lancknecht. Úvod Zdeněk Bezecný, přeložil Daniel Korte. Vydalo nakl. Herrmann & synové, Praha 2022, 278 str.