Včera uplynulo jednaosmdesát let od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Mohlo by se jevit zbytečné tento čin připomínat, protože je připomínán každoročně napříč všemi médii. Je to totiž událost historicky i umělecky dokonale probraná, je jednoznačně kladně hodnocená a jako málokterá jiná tuzemská je bezchybně dramaticky vystavěná (třebaže ji neformoval úmysl autora, nýbrž „sám život“).

Zkrátka i díky atentátu je na co být na předky hrdý, i díky němu je čím poměřovat své životy, respektive k čemu se vztahovat jako k mravnímu pilíři, kdyby zase došlo k nějakému podobnému nesmyslu, jako byla šílená celoevropská genocida.

A tak je složité dobrat se v takových případech byť o kousek vpřed – trvá to vždy roky a jsou to léta naditá vyhrocenými polemikami, i když venkoncem (jak se pak často ukáže) o nic nejde a nebolelo by to ani dřív. Mám na mysli takové ty punkty jako uznání, že v Letech u Písku stával koncentrák, nebo pochopení pro odbojový čin bratří Mašínů. Ale i ledasco dalšího – ostatně naposledy dostal za uši zhruba před týdnem prezident Petr Pavel, když vysekl poklonu předsedovi Sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndu Posseltovi a ocenil jeho práci jako přínos pro česko-německé vztahy.

Je pozoruhodné stavět události přijímané a oslavované po bok těm problematickým, těm ještě neusazeným. Jelikož je poutavé sledovat, jak se kolem některých momentů uctivě přešlapuje, a jakou práci naopak dá u jiných jen se pokusit je nahlédnout jinak, než jak je běžně zažito.

Například mě nepřestane fascinovat a bavit, že mezi českými krajany jsou vedena také dvě jiná etnika – a to Sudetští Němci a Lužičtí Srbové. Zatímco první vadí, pobuřují a je neslýchané, aby Čechům byli jakkoli blízcí, protože jejich údělem v tuzemských očích je trvale se kát za hříchy svých předků, druhé po svém boku vítáme, dojímáme se jejich zahrnutím do krajanské party a vzpomínáme na společné blahodárné soužití před několika staletími, které jim prospívalo, protože my jsme se o to postarali.

Samozřejmě celou tu dlouhou historii česko-německo-lužickosrbského soužití intenzivně zjednodušuji, samozřejmě že tato agenda se v průběhu let mění, vyvíjí, bobtná, posouvá se. Zároveň ale platí, že jde o tentýž kýč dvou stran téže mince (a to jsme pominuli Slováky).

Shrnu-li to všechno na jednu hromadu, platí i tentokrát, že skutečnost je složitější, než bychom si byli mysleli. Zatímco Reinhard Heydrich je u nás „slavný“ zločinec a jeho konec zná každý český školák, řada mých německých přátel o něm neví. „Víš, kolik nacistických šmejdů jsme u nás měli a kolik těch jmen si odmala ze školy musíme pamatovat?“ slyšel jsem vícekrát odpověď na svůj údiv, že o atentátu na Heydricha neslyšeli.

Nevyvozuji z toho žádné závěry o jejich charakteru, pouze to, že vlastní pohled na dějiny nesmíme absolutizovat. A to ani v tak významný den, jako byl včerejšek.