Britská apokalypsa po hlasování o Brexitu se nekoná
Z politicko-ekonomické prognostiky se stává čím dál provařenější a méně důvěryhodná disciplína. Jestli to takhle půjde dál, vyplatí se na ni už brzy úplně rezignovat.
Z politicko-ekonomické prognostiky se stává čím dál provařenější a méně důvěryhodná disciplína. Jestli to takhle půjde dál, vyplatí se na ni už brzy úplně rezignovat.
Z brexitu budou v Rusku nejspíše šťastní, odhadoval před referendem 23. června britský premiér David Cameron. Jeho ministr zahraničí Philip Hammond šel ještě dále a mínil, že Rusko chce, aby Spojené království opustilo EU. A po hlasování vyjádřil Michael McFaul, bývalý americký velvyslanec v Moskvě, dokonce názor, že brexit znamená pro ruského prezidenta Vladimíra Putina triumf. Realita je ale složitější než tyto vyostřené výroky. Žádná opravdová radost nad Brexitem ale v Rusku nevypukla, země je zaměstnána především sama sebou.
Nejzajímavější články v novinách jsou ty, které nepojednávají o ničem. Taková je i zpráva francouzské agentury AFP, jež se ptala generálního sekretáře německé vládní strany CDU Petera Taubera, jestli bude Angela Merkelová napřesrok kandidovat na kancléřku.
Brexit byl jen poslední, ale dost ostrou ukázkou krachu elit, který se dá stále silněji pozorovat ve všech vyspělých zemích. Intelektuální, mediální a do značné míry i politické elity ztrácí schopnost přesvědčovat společnost o svých názorech a ovlivnit ji.
Mohlo by se tomu říkat třeba argumentace ad Putinum: to či ono je špatně a nemá se dělat, protože je to přesně to, co chce Kreml, a jediný, kdo se bude radovat, je Vladimir Putin. Je to neštěstí. Striktně vzato to může být v určitém smyslu pravda. V jiném smyslu to ale znamená, že si zakazujeme myslet a vydáváme se na milost právě Putinovým vrtochům. Prakticky každé západní noviny a každý komentátor zabývající se mezinárodní politikou (anebo ani se nezabývající) dodal svůj příspěvek do sbírky.
Když přijde zvrat a nejistota, odnesou to ti nejslabší a nejhůř připravení. Proto se po roce 2008 finanční krize tak rychle rozšířila do Evropy a především do eurozóny.
Brexit způsobil v britské politice zemětřesení – nového lídra bude mít Strana pro nezávislost Spojeného království, u labouristů rezignovala polovina stínového kabinetu a lídr strany Jeremy Corbyn se taktak drží. Nejlepší podívanou ale připravil tábor vítězů.
Protestní hlasy Britů v referendu ukončily expanzi Evropské unie. Naplnil se tak jeden z černých snů vzdělaných evropských elit a posiluje vyhlídka, že se naplní další. Varovných signálů bylo v uplynulých měsících dost. Chybělo 30 tisíc hlasů nespokojených voličů, aby byl prezidentem Rakouska extrémně pravicový politik. Radikální AfD se stala druhou nejsilnější stranou ve východním Německu. Do poslední chvíle před španělskými volbami byl hlavním favoritem na funkci premiéra neokomunista. Třicetiletá advokátka s podporou populistů byla dvěma třetinami hlasů zvolena starostkou Říma.
K méně častým formulovaným emocím, které doprovodily britské hlasování o setrvání v Evropské unii, patřily taky přesvědčené obavy o tom, že toto nemůže skončit jinak než válečným konfliktem v rozbité Evropě.
Hned den po britském referendu se sešli v Berlíně ministři zahraničí zakladatelských zemí Unie. Formát byl stejně symbolický jako lokalita – Berlín. Pocit, že Německo, Francie, Belgie, Lucembursko a Itálie mají speciální odpovědnost za integraci, je stále živý.
Velká Británie, přesněji řečeno Anglie s Walesem, už s námi nechce být v EU. 24. června byly oznámeny výsledky: 52 procent pro odchod a pouhých 48 pro setrvání.
Mlha nad Kanálem, kontinent odříznut, hlásal prý kdysi dávno titulek britských novin. Anebo je to anekdotický výmysl, který má ilustrovat britský sklon k sebestřednosti, jež by mohla působit dost arogantně, kdyby zároveň nebyla velice zábavná.
Dokud nezačne dvouleté jednání o vlastním právním rozvodu, tak jde jen o rozchod od stolu a lože. Nicméně je jasné, že formálních 24 měsíců pro vyjednání podmínek odchodu z unie podle článku 50 Smlouvy o EU nemůže Británii stačit.
Průzkumy veřejných nálad je po sérii posledních selhání v různých zemích potřeba brát s obrovskou rezervou. Trendy se z nich ale přesto číst dají. Před referendem o setrvání Velké Británie v EU se ukazuje, že výsledek bude velmi těsný.
Ještě zhruba dva měsíce si budou Britové vyměňovat názory, proč je pro jejich zemi výhodnější zůstat v Evropské unii, anebo proč je naopak třeba zařadit zpátečku a coby první země v historii ze společenství vycouvat. Oficiální část kampaně, která názorově rozdělila vládnoucí konzervativce premiéra Davida Camerona, začala teprve v polovině dubna.
Ve Velké Británii se před našima očima rozjíždí pravé politické drama. Na 23. června vypsal premiér David Cameron lidové hlasování o tom, zda zůstat v Evropské unii.
Dlouho se zdálo, že na evropském summitu, který se konal minulý týden v Bruselu, bude svedena rozhodující bitva tzv. uprchlické krize.
Z britské euroskepse se stal tak trochu folklor unijní politiky. Britové jsou nenapravitelní potížisté, kteří stále mají nějaké výhrady a chtějí něco extra – a zároveň občas hrají divadlo.