Velká Británie, přesněji řečeno Anglie s Walesem, už s námi nechce být v EU. V pátek 24. června ráno byly oznámeny výsledky: v absolutních číslech nejmasivnější hlasování v historii britské demokracie, 52 procent hlasů pro odchod a pouhých 48 pro setrvání.

První, kdo utrpěl šok, byl premiér David Cameron. Ještě večer předtím, když se uzavíraly volební místnosti, mu jeho poradci suverénně věštili, že vyhraje s 56 nebo více procenty. V pátek dopoledne tedy Cameron oznámil rezignaci, místo něj je dnes v šoku Evropa a evropský establishment má přirozeně potřebu si ten šok nějak vysvětlit. Proto se už od minulého víkendu šíří výklad, který má při vší té bídě působit útěšně: v referendu staří, nevzdělaní, chudí porazili mladé, vzdělané, světu otevřené a bohaté; vyhrál strach z cizinců, z přistěhovalectví (a v tom především z nás, Středovýchodoevropanů, doplňuje se u nás.) Jiné důvody, jako je anglický smysl pro suverenitu a nedůvěra k vládním kampaním, zůstávají nepochopitelně stranou výkladu. Vnitřní průzkumy tábora brexitu přitom ukazují, že právě snaha získat zpět kontrolu nad rozhodováním byla hlavní motivací.

Mladý muž, s titulem, hledá Evropu

Pojďme se na jednotlivé stavební dílky tohoto narativu podívat podrobněji. Nejprve argument o struktuře obou táborů: na sociální studie je pochopitelně ještě brzy a exit polly se při tomto referendu žádné neprováděly. Ale vypadá jako nepopiratelný fakt, že dělicí čára do jisté míry skutečně byla třídní. V průzkumu agentury YouGov, uskutečněném ještě před referendem, 70 procent absolventů univerzit a 62 procent příslušníků nejvyšší společenské vrstvy podporovalo další členství v EU. Zrcadlově obrácené podíly příslušníků nejnižší třídy a také lidí s maturitou se naopak vyslovily pro odchod.

V nejmladší, tedy jakoby nejprogresivnější a světu nejotevřenější kategorii 18 až 24 let skutečně zastánci setrvání zvítězili se 73 procenty nejvíc, a s každou starší věkovou kategorií rostl počet brexitérů. Ale nejmladší kategorie měla taky nejnižší volební účast, 36 procent, takže v této skupině se obtěžovalo hlasovat pro Evropu pod třicet procent ročníků. Přesto v Evropě vzniká dojem, že mladá Británie je zimní medvěd na kře, která ho unáší od pevniny do moře. Jeden německý ministr o minulém víkendu tweetoval: „Co se teď počítá: Odvaha místo deprese a nenechat mladou generaci v GB samotnou.“

Vzdělání je v debatách kolem brexitu lehce zavádějící údaj. Británie podobně jako řada evropských zemí prodělala v posledních dvaceti letech prudký nárůst počtu vysokoškoláků, standardy výuky se snížily a rozhodně nelze tvrdit, že 25letý absolvent univerzity má dnes stejně kvalitní vzdělání jako řekněme šedesátiletý absolvent. Takže ano, mladý Brit s univerzitním diplomem tíhne víc k Evropě než jeho otec, ale není to plakátová pravda, z níž by se například dalo vyvozovat, že podpora pro evropskou integraci je věcí inteligence a mladého optimismu.

Kolik přistěhovalectví se dá snést?

Co nechuť k Východoevropanům? Jak je známo, před dvanácti až deseti lety, po rozšíření EU na východ, zaplavila Británii vlna z Východu, především Poláků, ale i Baltů. V některých městech a hrabstvích zažili příliš prudké vzedmutí, příliš náhlý nápor na místní infrastrukturu. Mzdy v řemeslech klesly za posledních šest roků o deset procent. To jsou peníze, které střední a vyšší třída ušetřila na odměnách pro řemeslníky a za služby a mohla je dál investovat do svých domů nebo dovolených. Jen ti dělníci z toho neměli nic. V bulvárních listech a na sociálních sítích se objevují vyprávění Britů z nižšího konce společnosti, jejichž děti náhle nemají nárok na komunální byt, žen, jež dva dny nepřijali do porodnice, protože bylo plno, a nakonec absolvovaly rizikový porod, lidí, kteří s úrazem hodiny trčeli v přeplněné čekárně.

Východoevropská vlna do Británie by nebyla tak velká, kdyby zbytek EU v roce 2004 neaktivoval přechodnou ochranu svých trhů práce. Mohla se rozprostřít do dalších zemí, jmenovitě do Německa, které se ale neotevíralo dalších osm let.

Samozřejmě že imigrace táboru pro odchod dobře posloužila. Intenzivně se na přistěhovalectví brexitéři zaměřili první dva týdny v červnu. Změna v důrazu přinesla okamžitě výsledky. Ještě posledního května naměřil YouGov oběma táborům stejně, po 41 bodech, o dva týdny později už 46:32 ve prospěch odchodu. (Tendenci pak zastavila, ale nakonec nezvrátila vražda proevropské poslankyně Jo Coxové, na svědomí ji měl jeden vyšinutý nacionalista.) To by ale pořád znamenalo, že voličů ovlivněných intenzivní fází kampaně proti přistěhovalectví bylo necelých deset procent. Sice dost na převážení výsledků, málo na kategorické tvrzení, že členství Británie v EU stálo a padalo s imigrací.

Další tvrzení, důležité speciálně v našich zeměpisných šířkách, zní, že Britové odešli kvůli nám (a ne, podsouvá se tu, kvůli Bruselu). Jistěže v tom tvrzení je kus pravdy, ale i tento kus potřebuje doplnit.

Ani po východoevropské přistěhovalecké vlně nebyl sud britské trpělivosti plný. Před čtyřmi lety začala postupně přicházet další vlna, ještě východnější, složená z Bulharů a Rumunů (v rumunském případě okořeněná o tu specialitu, že díky politice Bukurešti vydávání pasů Moldavanům se mohli v Británii volně usazovat i lidé z druhé nejchudší země Evropy). Konečně posledních pět let přicházejí do Anglie ve zvýšené míře vedle utečenců před postkomunistickým marasmem i utečenci před krizí eurozóny – z Itálie, Portugalska a především ze Španělska – a tato vlna, už několikátá po té „naší“, fakt, že na jižním křídle eurozóny se pořád drží nezaměstnanost mládeže kolem 50 procent, jde na vrub evropského establishmentu a speciálně Německa.

A pak je tu samozřejmě migrační krize ročník 2015. Zmíněná fáze kampaně z první půlky června vyvrcholila plakátem z dílny šéfa Strany pro nezávislost Spojeného království (UKIP) Nigela Farage (který za brexit bojoval po vlastní linii, oficiální kampaň Leave se od Farage distancuje). Na plakátu vidíme fotografii několika set migrantů, jak volně mašírují slovinsko-rakouským pomezím, přes fotografii se rozprostírají dvě slova: Breaking Point.

Loňský nával přes Turecko do Řecka a odtud postupně do Německa vyvolal pnutí a spory uvnitř EU. U nás se dodnes interpretují většinou jako střet postkomunistických nováčků se staršími a zralejšími Evropany. Ovšem Britové jsou s demokracií nejobeznámenější evropský národ a politika kancléřky Merkelové mezi nimi vyvolávala kolektivní zděšení. Tady nejde ani tak o ten jeden milion, který do Evropy loni z Turecka a přes moře z Libye přicestoval, jde o totální nemohoucnost Bruselu, ale hlavně Berlína, o defétistické výroky Angely Merkelové, že hranice se v moderním světě nedá hlídat. A když se Merkelová, aby si zachránila politickou kůži doma v Německu, dohodla letos na jaře s tureckým prezidentem Erdoganem, že ten zavře uprchlíkům Egejské moře a EU na oplátku zruší víza pro 74 milionů Turků, dojem, že starý kontinent se propadá do chaosu a vládnou mu diletanti, byl po tragédii eura potvrzen.

Populista a předseda Strany za samostatnost Spojeného království Nigel Farage se dohody s Tureckem vděčně chytil, přičemž nebylo na škodu, že Cameron vždycky patřil k příznivcům členství Turecka v EU (podobně jako u nás kdysi Václav Klaus hlavně v naději, že vstup tak velké země z Asie zastaví prohlubování evropské integrace) a ani na zenitu kampaně v jedné televizní debatě nebyl ochoten přijetí Turecka pro futuro vyloučit. Další munice pro Farage z Německa byly známé silvestrovské scény v Kolíně nad Rýnem.

Imigrace a nechuť sdílet svůj omezený prostor s čím dál větším počtem lidí včetně nás „Východoevropanů“, stejně tak jako nepromyšlená emoce kancléřky Merkelové, která loni v září chtěla být humánní vůči Syřanům uvízlým na budapešťském nádraží a pak bezmocně půl roku přihlížela následkům, to všechno k brexitu přispělo. Ale takový je život.

Migrace na ostrovy byla v posledních letech v podstatě neregulovaná. Jenom za rok 2015 přišlo do Británie 330 tisíc lidí netto (z nich byla občanů EU zhruba polovina). Děje se to rok co rok, navzdory slibu Davida Camerona před volbami v roce 2010, že přistěhovalectví omezí ze stovek na desítky tisíc ročně. Tábor Leave – Boris Johnson a Michael Gove – navrhuje převzít australský model, v němž si přijímací země stanovuje jakýsi ceník a za konkrétní znalosti, schopnosti a kvalifikaci zájemcům uděluje body. Není to striktně vzato politika proti přistěhovalectví jako takovému, je to politika řízeného přistěhovalectví, tak aby odpovídalo potřebám britského hospodářství a společnosti.

Mozky brexitu

Na druhou stranu je zřejmé, že kampaň za odchod by nebyla úspěšná, kdyby byla tak monokauzální, jak ji vykreslují mainstreamová média. Podívejme se na čtveřici hlavních tváří kampaně Leave. Dva ze čtveřice jsou konzervativní politici, bývalý londýnský starosta Boris Johnson a ministr spravedlnosti Michael Gove. Vedle nich působili v kampani (jediný) poslanec UKIP v Dolní sněmovně Douglas Carswell a konečně labouristická poslankyně Gisela Stuartová.

Gove je spisovatel a bývalý sloupkař Timesů, prvotřídní intelektuál a liberálně-konzervativní ideolog, on to byl, kdo letos v únoru definitivně přesvědčil celebritu „Borise“, aby se k němu přidal. Intelektuální kapacita je i Boris Johnson, novinář, spisovatel, primátor. Johnson svůj vstup do tábora za odchod zdůvodnil nicotným obsahem dealu, který byla Cameronovi ochotna dát EU, především čistou nulou v kolonce suverenity Westminsteru nad Štrasburkem.

Ještě letos v lednu, když se schylovalo k rozhodujícímu summitu v Bruselu, Cameron veřejně sliboval nějakou pojistku, aby Evropský soudní dvůr se svou judikaturou už nebyl nad britskými zákony, případně nad britským Nejvyšším soudem. (Eurofilové tvrdí, že pojistka není možná, protože by zpochybnila samu podstatu EU, nicméně německý Ústavní soud v Karlsruhe takovou pojistku, známou jako ultra vires neboli „za hranicí pravomocí“, dostal.) Bylo veřejným tajemstvím, že to Cameron říká proto, aby Borise Johnsona udržel na své straně. Nakonec žádný slibovaný zákon o suverenitě ani nepřivezl z Bruselu, ani nenavrhl doma. 21. února, pouhé dva dny po konci summitu, Johnson „s těžkým srdcem“ oznamuje, že bude hlasovat pro odchod z EU. Bylo to oznámení nedozírného významu, Johnson je nejzajímavější politik Británie a zřejmě celé dnešní Evropy, mimochodem, jediný politik, jehož Britové familiárně zmiňují křestním jménem.

I Douglas Carswell, ačkoliv poslanec za populistický UKIP, je názorově názorem spíš libertarián než konzervativec, který by si myslel, že přistěhovalectví samo o sobě ohrožuje domorodce. Dětství prožil v Ugandě, kde jeho otec lékař bojoval proti tehdy nově objevenému viru HIV. Gisela Stuartová je Němka, která kdysi do Británie přišla jako au-pair. Měla progresivistické a internacionalistické názory a jako takovou ji kdysi Tony Blair vyslal na konvent sepisující tzv. evropskou ústavu. Manipulativní a centralizační sklony předsedy konventu Giscarda d’Estainga udělaly ze Stuartové v britské politice jakéhosi Karla Havlíčka po návratu z Ruska. Sepsala protigiscardovský pamflet a začala vystupovat proti planetě Brusel. Stejná motivace – odpor k superstátu EU a nevoleným mandarínům – motivuje i některé vlivné novináře a intelektuály, kteří se angažovali pro odchod. Pro lidi typu Charlese Moorea, komentátora a autora oficiálního životopisu Margaret Thatcherové (první díl vyšel i česky), nešlo při referendu v první řadě o přistěhovalectví, ale o to, vzít si zpátky kontrolu nad vlastní zemí. (Take back control, s těmito slovy vyrazil do kampaně i Boris Johnson.)

Mimo Británii máme tendenci přehlížet důraz, jenž vítězná strana klade na volný obchod, pro Brity tradičně něco téměř svatého. Evropská unie se svou nechutí či nemohoucností uzavírat smlouvy o volném obchodu připadá těmto Britům jako provinciální, do sebe zahleděný klub. Největší ekonomiky, s nimiž EU od 70 let. takovou smlouvu uzavřela, zaznělo také v kampani, byly Jižní Korea a Mexiko, naopak hrdá Austrálie je schopna domluvit si volný obchod s Čínou, Indií, Ruskem.

Vítězný tábor by bylo možné představit jako člověka, v jehož těle koluje odpor k neregulované migraci, zatímco jeho hlava je plná myšlenek klasického liberalismu. Bez této paradoxní aliance by asi Británie zůstala v Evropské unii. Ale témata se sešla tak, že s pravicovou většinou Konzervativní strany hlasovala odhadem nejméně třetina voličů Labouristické strany.

Možná se z aliance brzy stane mesaliance, už dnes je v ní zaděláno na rozpory. Pro liberální hlavu zůstává prioritou přístup na jednotný trh EU, a pokud by ho nešlo zachovat bez svobody pohybu pro občany EU v Británii, hlava dá přednost trhu. Ostatně, konzervativní europoslanec Daniel Hannan, s nímž v tomto čísle Týdeníku Echo najdete velký rozhovor, byl první, kdo britské veřejnosti brzy po referendu opatrně oznámil, že kdo si dělá naděje na velké omezení imigrace, může být zklamaný.

Kdo víc strašil

Vítězové se ve své kampani dopouštěli různých argumentačních faulů. Lehkost, s níž se teď část z nich vzdává ortodoxního postoje v otázce imigrace, až bere dech. Johnsona, jenž se v jedné televizní debatě oháněl studií Anglické banky o tom, jak migranti stlačili mzdy, se jednomu oponentovi podařilo blamovat a ukázat, že si jednoduše vymýšlí čísla. V témže pořadu Johnson, po léta hlasitý příznivec vstupu Turecka do EU, používal hrozbu přívalu Turků: argument pro brexit. Na otázku, jestli ještě přihlášku Turecka podporuje, odpověděl: Ano, za předpokladu, že my vystoupíme.

Velký spor vypukl i kolem slibu Johnsona a spol. přesměrovat 350 milionů liber, tekoucích údajně týden co týden z Británie na členských příspěvcích do Bruselu, raději do britského zdravotnictví. Vládní tábor s odvoláním na statistický úřad kampaň za odchod obvinil ze lži, poněvadž čistý příspěvek obnáší jen asi 110 milionů liber týdně. (Brexitáři se ale mohli bránit, že dotace z Bruselu jsou vázané a že to nejsou peníze, které by vláda v Londýně mohla utrácet podle vlastního uvážení, což je znakem svobodné vlády.)

V kontinentální Evropě jsme se ale věnovali nedostatkům a demagogickým momentům v kampani brexitérů do té míry, až nám unikl ráz kampaně vládní. A bez jeho docenění těžko pochopíme, proč referendum nakonec dopadlo tak, jak dopadlo.

Kampaň vlády a establishmentu byla jedním slova odpudivá. Byla vedená v nadřazeném tónu a z pozice síly. Vedle sebe tu pochodovalo vedení Konzervativní strany i opozičních labouristů, liberálové, Skotská národní strana, vládní aparát (přestože jednotliví členové vlády dostali svobodu agitovat pro či proti, údajně nestranný aparát na ministerstvu financí, stejně jako Anglická banka, místo chladných analýz psaly o ekonomické depresi), církevní hierarchie, Konfederace britského průmyslu, subtilně BBC a ovšem orloj veličin z finančního světa. Když se začátkem května průzkumy zase jednou zhouply ve prospěch odchodu, pohrozila nejdřív jedna ministryně tím, že lidem zkolabují ceny domů, den nato pak sám Cameron při projevu v Britském muzeu jen trochu zastřeně pro případ brexitu nadhodil nebezpečí třetí světové války. O další měsíc později se výzkumy opět hnuly nepříznivým směrem, premiér se soustředil už jen na ekonomiku a s politováním oznámil, že by musel zkrátit starobní důchody a zrušit důchodcům cestování v autobusech zadarmo. Premiérův nejbližší spojenec, ministr financí George Osborne, si dal „spočítat“, že ekonomická deprese, která je po brexitu skoro hotová věc, by přinesla takové výpadky ve státních příjmech, že on by musel zvýšit daně a snížit sociální výdaje, v průměru o 4300 liber na domácnost a rok.

Noviny zveřejňovaly hromadné výzvy vědců, ekonomů, pracovníků „kreativního průmyslu“, ekologistických organizací. Zpoza hranic britského voliče varovaly Mezinárodní měnový fond, Světová banka a OECD. Jak hlasovat, poradil i francouzský prezident Francois Hollande, německý ministr financí Wolfgang Schäuble nebo americký prezident Barack Obama. Ten dokonce mimořádně vyjel do Londýna a britské publikum varoval, že v případě odchodu z EU se budou muset při sjednávání obchodních smluv „zařadit na konec fronty“.

Aranžérům vládní kampaně evidentně nedošlo, jak málo si obyčejní lidé těchto nositelů varování cení, do jaké míry se ve společnosti ztratil respekt k autoritám. Obama je mezi Brity v podezření, že bývalým koloniálním impériem opovrhuje. Když přišel do Bílého domu, nenechal si prodloužit zápůjčku Churchillovy busty, kterou předtím britský sochař poslal Georgi Bushovi mladšímu. MMF, Světová banka, finančníci, ti všichni platí u velké části veřejnosti po finančním otřesu roku 2009 a dodnes trvajících potížích eurozóny za arogantní diletanty, kteří nebyli schopni rozpoznat jedinou krizi, ale vždycky ochotně poučují. Petice ekonomů proti brexitu s 214 podpisy vyvolala posměch a vzpomínky na proslulý dopis ekonomů Margaret Thatcherové. Těch bylo tehdy v roce 1981 ještě víc, 364, ale pravdu si neprohlasovali. Aby opustila svou politiku, žádali Thatcherovou ve chvíli, kdy – jak se zpětně ukázalo – ta politika začala nést ovoce. Žijeme v době, kdy slovo odborník ve společenských vědách neznamená o moc víc než fakt, že člověk má diplom.

„Projekt Strach“, jak byla vládní kampaň pojmenována brexitéry, byl očividně přetažený a jeho nositelé každou další pohrůžkou ztráceli na věrohodnosti. „K lidem, kteří zvažovali hlasovat pro vystoupení, se chovali jako k idiotům,“ prohlásil později Mervyn King, guvernér centrální banky do roku 2013, který Británii docela úspěšně provedl finanční krizí. A domnělí idioti si to nenechali líbit.