Hned den po britském referendu se sešli v Berlíně ministři zahraničí zakladatelských zemí Unie. Formát byl stejně symbolický jako lokalita – Berlín. Pocit, že Německo, Francie, Belgie, Lucembursko a Itálie, které v roce 1957 podepsaly Římskou smlouvu, mají speciální odpovědnost za evropskou integraci, je stále živý.

Tyto země představovaly jádro evropských integračních snah hned na několika frontách. Francouzko-německé usmíření bylo základem, země Beneluxu prováděly praktická cvičení v integraci různých sfér života. Vyrovnávání se s německou ekonomickou dominancí bylo motorem snah o monetární integraci. Nizozemsko jako menší země zvolilo cestu podvolení se a v praxi dávno přenechalo svou monetární politiku Bundesbance. Francie něco takového akceptovat nemohla, a tak místo toho usilovala o nějaké evropské schéma, jímž by nad Bundesbankou získala vliv. Ostatní evropské země byly vždy ve stínu. Historickou inspirací pro tyto snahy byla říše Karla Velikého se svým centrem v Cáchách na pomezí Německa, Francie a Belgie. Z ní vyrostly budoucí státy Francie a Německa. Důvod, proč navzdory všemu odporu trvá existence cirkusu, jímž je pravidelné každoměsíční pendlování Evropského parlamentu mezi Bruselem a Štrasburkem, je francouzská neochota posilovaná jistě i karlovským mýtem. Existence železné opony ovšem pohodlně zakrývala skutečnost, že pro skutečnou Evropu v celém jejím zeměpisném i historickém rozsahu je tato vize příliš úzká.

Berlín jako místo konání nám připomíná, že žijeme ve změněné době. V procesu evropské integrace hrály menší země zakladatelského jádra speciální roli. Brusel, Brugy, Maastricht, Lucemburk, Laeken… Zkuste hledat sídla významných evropských institucí či dějiště konferencí ve velkých městech velkých zemí – nenajdete jich zdaleka tolik. Malé země stavěly do popředí svou roli „poctivých makléřů“, zemí, jež nejsou tak velké, aby v ostatních vzbuzovaly strach, že je převálcují. Zároveň těžily z evropské integrace tolik, že si velké země mohly být jisté, že ji neohrozí tím, že by podkopávaly jejich zájmy. Naopak, když Německo chtělo otestovat nějakou novou myšlenku, stávalo se, že zazněla nejdříve třeba z Lucemburska či Nizozemska.

Anglosasové a jedna prohra za druhou

Železná opona ovšem nemohla zakrýt, že v karlovské koncepci se těžko hledá místo pro Británii. A ani nezakrývala. Generál de Gaulle dvakrát, v roce 1963 a 1967, vetoval britskou žádost o vstup do tehdejšího Evropského společenství. A doprovodil to velmi otevřenými slovy, jež se nijak nepodřizovala povinné diplomatické zdvořilosti o společném osudu všech Evropanů. Británie podle něj svou historií, svými loajalitami, svými zvyklostmi, svou ekonomikou do Evropy nepatřila. Nedá se říci, že by tento diskurs v Evropě převládal – ani mezi elitami a rozhodně ne mezi širokou veřejností, kde průzkumy, znalost angličtiny, pověst britských univerzit či Londýna dokazují, že pro většinu Evropanů Británie do jejich světa patří. Ale taky nebyl tento diskurs vyloženě tabu či „politicky nekorektní“. Mluvit opovržlivě o „Anglosasech“, jejich ekonomických a bezpečnostních koncepcích není nic, co by na evropské úrovni někomu zničilo kariéru. Je to méně nezdvořilé než dělat narážky na nacistickou minulost Němců. Teď, když Britové nejen nebudou v místnosti, ale ani nebudou členy klubu, to bude ještě snazší a běžnější.

Británie byla při dohadování různých evropských smluv vždy obtížným partnerem. V zásadě bývala do určité míry proti všemu, ale zároveň nakonec zvážila, co je pro ni důležitější, a rozhodla se pro výhody členství a týmového ducha. Tak vzniká podivný obrázek, kdy na jedné straně britští euroskeptici žijí s pocitem, že jejich účast v EU je jednou dlouhou sérií podrazů a proher, a eurofilové dokládají, že přece Británie má na rozhodování v Unii nemalý vliv. A všichni mají svou pravdu. Británie často musela volit mezi mnoha bitvami, jež nešlo vést simultánně, a většinou volila ochranu zájmů svého finančního sektoru a to ostatní nechávala být. „S výjimkou toho, že se nám podařilo zůstat mimo euro, byla čtyři desetiletí členství příběhem jedné porážky za druhou – Maastricht, Nice, Lisabon, eroze britského právního systému, částečná ztráta britského rozpočtového rabatu, přenos dalších a dalších pravomocí z Westminsteru do Bruselu, vznik unijních diplomatických a obranných funkcí, obětování jednoho veta za druhým,“ popisuje pohled britských euroskeptiků Mark Wallace na webu Conservative Home. Brusel naopak Británii vždy připomínal, co si pro sebe vymohla.

Při posuzování toho, kdo má pravdu, nelze obejít fakt, že poslední léta vystavila novějším integračním krokům velmi špatnou známku. Eurozóna. Schengen. Evropská ústava. Lisabonská smlouva. Společná zahraniční politika. To všechno se ukázaly být přinejlepším nedomyšlené iniciativy, na něž Unie vyplýtvala nezřízené množství energie na úkor důležitějších věcí, a přinejhorším nákladné katastrofy. A co horšího, lze na nich ukázat, že v Unii neexistuje demokratická politická odpovědnost – navzdory tomu, že si Unie osvojuje formální znaky demokratického státu jako zákonodárnou roli parlamentu. Přiznání, že integrační projekty šly špatným směrem a nepovedly se, na unijní úrovni nemůže zaznít, a pokud ano, nelze z nich vyvodit odpovědnost. Tvůrci eura se stále těší dobré pověsti. Ten, kdo chce pauzu v integraci na přemýšlení, vždy musí počítat s obviněním z nacionalismu a kryptofašismu.

A teď všichni k euru

Symbolické je, že se zmiňovaná schůzka ministrů zahraničí konala v Berlíně. Ještě před takovými patnácti lety by si asi zakladatelské země pro podobnou schůzku Berlín nevybraly. Zvolily by nějaký lucemburský zámeček. Dnes, zhruba od finanční krize, německá hegemonie čím dál tím méně plýtvá časem na angažování prostředníků. A s odchodem Británie jeho relativní váha samozřejmě naroste.

To je vůbec nejdůležitější změna, již je při přemýšlení o Evropě po brexitu třeba mít před očima. Nejen to, o co Evropa britským odchodem přijde, ale hlavně to, jak se jejím odchodem změní dosavadní rovnováha. V mnoha oblastech.

Jednoduchý příklad, na který ale jistě řada politiků myslí víc, než připouštějí, je to, že Británie byla bohatá. Tudíž byla čistým přispěvatelem do unijního rozpočtu. Jestliže průměrný HDP na hlavu v Unii klesne, znamená to, že některé země postoupí na žebříčku bohatství výš. A z čistých příjemců peněz z unijního rozpočtu se stanou čistými plátci. I nás to asi čeká dřív, než jsme mysleli.

Nemělo by být tak těžké se s tím vyrovnat, rozšíření Unie o nové východoevropské členy znamenalo větší změnu. Ale ve světě po finanční krizi je každé euro dobré.

Některé změny rovnováhy jsou důležitější. Vezměme si euro, podle smluv měnu EU, již jsou členské země teoreticky povinny dříve či později přijmout – kromě Británie a Dánska, které mají výjimku ze smluv. Jenže dvě další země, Švédsko a víceméně i my, se v závětří britské a dánské výjimky fakticky těšily stejnému postavení. Ekonomiky mimo eurozónu představovaly nemalou sílu. Stačilo sečíst HDP tří největších z nich, a byli jste na HDP Německa. Po brexitu můžete sečíst ekonomiky všech zbývajících členských zemí bez eura, a nedosáhnete ani váhy Británie samotné. Stav, kdy přijetí eura fakticky není povinné, se najednou bude jevit mnohem více jako anomálie, kterou je třeba napravit. V cestě bude stát jen Dánsko, pokušení zatlačit na jednu malou zemi bude velké. Ostatním pak bude připomenuto, že smlouvy jsou od toho, aby se dodržovaly. A vůbec, na myšlenku výjimek obecně je třeba do budoucna zapomenout. Místo nich se vrátí s novou silou stará myšlenka dvourychlostní Evropy s integračním jádrem. To bude buď předvojem razícím cestu, kterou později projdou všichni ostatní, anebo naopak privilegovanou zónou, vůči níž všichni ostatní zůstanou navěky periferií.

Stará garda se bude bránit do posledního dechu

Už teď se rýsují dva přístupy, jak dál. Na jedné straně více či méně zakrývaná úleva z britského odchodu a těšení se na velký integrační úprk dopředu. Další zamknutí domovních dveří, od nichž se vyhodí klíč. Škoda krize, která přijde nazmar, abychom parafrázovali zastánce monnetovské školy evropské integrace. Minusem tohoto přístupu je, že veškerá sociologická data svědčí o tom, že nikde v Evropě žádná většina, která by si přála tento kurz, prostě není. A nejen tam. Otevřeně tento kurz v nedávném projevu odmítl předseda Evropské rady Donald Tusk. A není úplně sám. Útoky na předsedu Evropské komise Junckera, jakého se odvážil i český ministr zahraničí, jsou zastřeným útokem na tento směr. Zdálo by se, že doba evropského heroismu skončila. Že doba volá po rozvážnějších politicích usilujících o pragmatické kroky. Takové, které plní konkrétní účel a nejsou stavebními kameny budoucího jednotného státu.

Jenže tento přístup má proti sobě sešikované obyvatele bruselské bubliny. Historie evropské integrace posledních let je historií jejich institucionálního posilování. V Lisabonské smlouvě prosadili institucionální reformy, kterými přesvědčili sami sebe, že jsou už už politiky nového evropského státu. Zejména vzrostla moc Evropského parlamentu, jemuž vládne jakási evropská obdoba Národní fronty, jež politiky nefandící úprku dopředu vytlačuje a delegitimizuje. Po britském referendu dostáli své pověsti, ať už to byl předseda Martin Schulz, který oznámil, že vyžaduje britské oznámení o vystoupení „do úterka“, anebo Polka Danuta Hübnerová (šéfka ústavněprávního výboru EP; Radek Sikorski a Jacek Rostowski ji na legendárních odposleších z roku 2014 nazvali „starou komouškou“ a „nadutou bábou“), která prohlásila, že angličtina by měla ztratit status unijního jazyka. Angličtina je s převahou nejrozšířenější cizí jazyk, jakým Evropané mluví. Je to díky kombinaci vlivů, v němž hraje roli i USA, a rozhodně ne díky Evropské unii – kvůli ní by asi těžko koncern Volkswagen a spousty dalších evropských multinationals přijaly angličtinu jako firemní jazyk. Ale Bruselan připadne na nahodilost, že anglicky mluvící Irsko a Malta formálně nemají angličtinu jako oficiální jazyk, a uchopí ji jako příležitost vymýtit nenáviděnou angličtinu. Lze si představit lepší symbol bruselského odcizení než to, že odmítá mluvit ke svým občanům v jediném jazyce, kterému všichni aspoň trochu rozumějí?

Je třeba se obávat, že v Bruselu se myšlenky pragmatické spolupráce na mezivládní bázi – takové, jaké léta reprezentoval třeba Jan Zahradil – nedostanou ke slovu. Stará garda se jim bude bránit do posledního dechu, až začne čím dál tím víc lidí v Evropě přiklánět k postoji, že celý ten beton nelze reformovat, že je třeba vyhodit ho do povětří.

Hegemon Německo na vzestupu

Na střet vizí ale možná nezbude čas, protože ho může předběhnout neřiditelná evropská dezintegrace. Od finanční krize lze sledovat tendenci, kterou Saša Vondra popisuje slovy „Sever zhnědne, Jih zrudne.“ V severoevropských zemích se derou k moci nacionalistické strany typu Pravých Finů či Švédských demokratů, kteří těží z pocitu, že na Unii doplácejí. Na jihu decimovaném krizí eurozóny se dostávají k moci neokomunisté. Ti se k Evropě upínají, jenže k Evropě předělané podle představ, jež jsou pro Německo provokací. Po migrační krizi k tomu přibyl tektonický zlom mezi Východem a Západem, který zapříčinil donedávna obtížně představitelné oživení spolupráce visegrádských zemí. To může předznamenávat i diskusi u nás. Na jedné straně už začínají eurohujeři reflexivně požadovat úprk dopředu. Na druhou stranu si lze představit úvahy o tom, do jaké míry může být dědictví Rakouska-Uherska doplňkem či protiváhou karlovského mýtu.

Role Německa je klíčová a ambivalentní. V preambuli německé ústavy, tzv. Základního zákona z roku 1949 můžeme číst: „Německý lid (…) veden odhodláním sloužit míru ve světě jako rovnoprávný partner ve sjednocené Evropě...“ Lze to číst jako ujištění, že Německo už nikdy nebude Evropu ohrožovat. Ale taky je v tom otazník pro ty Evropany, kteří by se náhodou nechtěli sjednocovat. Stojí pak vlastně v cestě německému ústavou uloženému poslání. Tenhle paradox vypovídá o německém působení v EU mnohé. Na jedné straně jsou pováleční Němci vychovaní jako ti nejlepší Evropané. Instalace Junckera do čela Komise jakožto nominanta strany evropských lidovců EPP se mohla odehrát díky tomu, že jen v Německu berou „evropské politické strany“ skoro vážně. Na druhé straně je sjednocené Německo volky nevolky hegemonem, je v postavení, kterého se Bismarck bál – a dějiny mu daly za pravdu. Pokušení prosazovat své zájmy – zájmy dobrých Evropanů – je velké.

Komentátor britského Economistu Tom Nuttall zaznamenal vystoupení poslance německé vládní CDU Norberta Röttgena na jedné pondělní mezinárodní konferenci. „Neměli bychom na Británii tlačit ani s ní jednat. Nechme je jejich nejistotě. Jejich politické strany a země se možná rozloží,“ řekl prý Röttgen. Zkusme si malou obměnu: místo Británie do citátu dosaďme Německo a za kontext místo brexitu milion muslimských uprchlíků v Německu. To srovnání jistě kulhá, Británie chce jen nechat ostatní státy v Unii a odejít; Německo odbrzděním migrační vlny fakticky zničilo Schengen a prosazováním přerozdělovacích kvót neusiluje o nic menšího než o změnu populačního složení evropských zemí. A kdo je dnes vnímán jako větší ohrožení pro Evropu? Koho je dnes přijatelné nechávat smažit ve vlastní šťávě? Takovými to slepými skvrnami na sítnici se bohužel vyznačuje země, která bude v příštích letech vládnout kontinentu víc a víc.