Mohlo by se tomu říkat třeba argumentace ad Putinum: to či ono je špatně a nemá se dělat, protože je to přesně to, co chce Kreml, a jediný, kdo se bude radovat, je Vladimir Putin. Je to neštěstí. Striktně vzato to může být v určitém smyslu pravda. V jiném smyslu to ale znamená, že si zakazujeme myslet a vydáváme se na milost právě Putinovým vrtochům.

Prakticky každé západní noviny a každý komentátor zabývající se mezinárodní politikou (anebo ani se nezabývající) dodal svůj příspěvek do sbírky. Argument používali i politici. („Stojí za to zeptat se, kdo by mohl být šťastný z našeho odchodu. Putin by mohl být šťastný, al-Bagdádí by mohl být šťastný...“ řekl v květnu na tiskové konferenci David Cameron, když kromě ruského prezidenta jako možného beneficienta zmínil předáka Islámského státu.) Díky tomu ovšem komentáře a analýzy v médiích působily jako součást oficiální kampaně za „Remain“, tedy setrvání Spojeného království v EU. Což zase nebylo daleko od pravdy, protože část médií takovou kampaň v podstatě vedla. Vlna dorazila i k nám, například v podobě komentáře Ondřeje Kundry v Respektu, a běžně rezonovala na sociálních sítích. „Brexit musí stát ruské tajné služby víc úsilí než blokáda Berlína a spokojený život Deana Reeda dohromady,“ mohli jsme třeba číst v narážce na nezapomenutelného „rudého Elvise“. 

Ne že by v těch analýzách nic nebylo. Jen své soudy prezentují jednoznačněji, než jsou schopny doložit a vyfutrovat konkrétními daty. Až příliš často se v titulku avizované tvrzení, že Kreml podporuje brexit, jen nechává v různých obměnách opakovat nějakého akreditovaného experta. Použitelná fakta lze shrnout asi takto: Kreml finančně podporuje evropské populistické síly, například půjčkou francouzské Národní frontě (to, jak známo, zprostředkovala První česko-ruská banka). Mezi těmito populistickými silami a oficiálním Ruskem dochází k čilým kontaktům. A kremelská globální média jako RT a Sputnik a další složky ruské dezinformační operace agitují za brexit.

Schéma rozkladu a vzpoury

Dále autoři rekapitulují, že Kreml už dlouho dával přednost strategii „rozděl a panuj“, snažil se obcházet instituce Evropské unie a vést separátní (přátelské nebo méně přátelské) vztahy s jednotlivými zeměmi a zejména oddělovat Evropu od Ameriky a diferencovat mezi EU a NATO. Migrační krizi viděl jako propagandistickou příležitost, ale dost možná i strategickou. Existuje koneckonců dost indicií, že hodně uprchlíků ze Sýrie prchá před Bašárem Asadem, moskevským klientem.

Rozhodně na tom něco je. Brexit zapadá do schématu rozkladu a vzpoury, v jakém ruská média prezentují Západ. Z ruské produkce určené pro Západ nevyplývá žádný koherentní názor, jen starostlivá škodolibost z problémů, které v Británii i v Evropě mají. Svým způsobem jsou opravdu nestranná či „alternativní“ – prostor dostanou loseři nejrůznějších, i zcela protikladných názorů. Žádný názor není vyvracen druhým, jen se sčítá nespokojenost jakéhokoli druhu. Zjednodušeně řečeno, čtenář či divák si odnáší dojem, že Evropská unie je výtvor CIA a zároveň zradila svůj příslib být socialistickým rájem. Britové utekli Bruselu z lopaty, přestože je Bank of England strašila, že jim spadne libra, a teď jim spadla libra.

Odečítat přání centra lze z mediální produkce pro domácí masy – hlavní kremelský kanál Rossija 1 odvysílal přinejmenším dvě reportáže, jednu z Francie a jednu z Itálie, v nichž se vyptával občanů na témata týkající se EU, načež jim v překladu vložil do úst něco úplně jiného než to, co říkali.

Kreml pracuje s celou škálou kvalitativně odlišných komunikačních kanálů. Může se vykázat oficiálními výroky prezidenta a oficiálních činitelů (členů vlády, diplomatů), které deklarují neutralitu ve vztahu k brexitu a vůli k dobrému sousedství s EU. O kus níž na škále tendenčnosti jsou domácí výroky činitelů či politiků, zas o něco níž mediální komentátoři a úplně dole je polosvět Photoshopu a „trollích farem“ zásobujících sociální sítě antielitářskými sarkasmy ve špatné angličtině.

V přehledu médií zpracovaném East StratCom Task Force můžeme číst tento popis prvních reakcí na výsledek referenda: Přední deník Kommersant dospívá k závěru, že „brexit dává Moskvě do ruku nové trumfy. Britský exit může zchladit ambice EU a posunout ji k politice vedoucí ke konci sankcí“. Vítězoslavně reagoval předseda zahraničního výboru ruské Státní dumy Alexej Puškov, který výsledek referenda označil za „vzpouru západních voličů proti vládnoucímu systému a tradičním politikům“. Nejprodávanější bulvární Komsomolskaja Pravda přináší rozhovor s expertem, který tvrdí, že brexit je „důsledkem konspirace rodiny Rothschildů“.

„Sjednocená Eurasie na obzoru“

Komentátoři, kteří chtějí vystupovat seriózně, vesměs vycházejí z názoru, že Británie byla největším zastáncem sankcí proti Rusku a hlavním spojencem a zprostředkovatelem vlivu USA v Evropě. „Nejdůležitějším dlouhodobým důsledkem toho všeho je, že Evropa se vzdálí od Anglosasů, tedy od USA. Není to nezávislost Británie na Evropě, ale nezávislost Evropy na USA,“ napsal Boris Titov, kremelský ombudsman pro podnikání. „Sjednocená Eurasie není daleko – asi tak 10 let.“

Ruské cíle ani ruská strategie nemohou překvapit někoho, kdo nikdy nezapomněl, že Putin koneckonců strávil své formativní roky v KGB. Mnozí z těch, kdo dnes zlověstnost ruské propagandy objevují, strávili minulá léta v zajetí představy, že Rusko je jen na své trochu zvláštní cestě k modernitě a co nevidět bude stát jako všechny ostatní, jen když s ní bude Západ dostatečně dialogovat a partnerovat a resetovat. Britský euroskepticismus tu byl celé desítky let. Proč došlo k objevení antiputinismu tak najednou?

Jestliže se to schéma nastíněné většinou komentářů varujících před brexitem potvrzuje, není to příliš dobrá vizitka pro Evropskou unii.

Jestliže má Evropská unie představovat záruku proti rozpínavosti Kremlu, jak je možné, že ji v tom tolik oslabí odchod jedné země, a to takové, která byla pravověrnými eurofily vždy vnímaná jako potížista, který do Unie vlastně správně nepatří? Proč přesně si teď dělá Moskva naději, že Evropa bude vstřícnější, co se týče Ukrajiny, sankcí, posílení obrany zemí hraničících s Ruskem? No protože Evropa taková je. Stačí trochu znát a sledovat francouzskou a německou diskusi. A nemusíme chodit až k nacistům. „Evropa od Atlantiku po Ural“ je koncept Charlese de Gaulla.

V touze nacházet v Moskvě „partnera“ se dnešní francouzští „republikánští“ politici neliší od těch „populistických“. Pro část německého politického a podnikatelského světa vztahy s Ruskem vždy přebíjejí vztahy s menšími zeměmi mezi Ruskem a Německem, ať jsou v Unii, nebo ne. Krátce poté, co německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier označil cvičení NATO za nebezpečné „harašení zbraněmi“, se odehrál summit NATO, na němž Německo a Francie všemožně ztěžovaly posílení přítomnosti jednotek NATO na východním křídle. „Francouzi byli v celém procesu posilování ti nejobtížnější. Celou dobu až do summitu se snažili rozředit všechny jeho aspekty,“ řekl nejmenovaný východoevropský ministr obrany deníku The Financial Times. Paříž se prý snažila snížit počty vojáků zařazených do nových bojových skupin a vyškrtnout zmínky o Rusku z veřejných komuniké. Připočteme-li k tomu jihoevropské země, jež jsou buď proruské, anebo jim na tom příliš nezáleží, představuje to dohromady mnohem větší váhu než Polsko, skandinávské a baltské země, které ruské nebezpečí vnímají.

Rozumnější politika by patrně spočívala v důkladném posílení obranyschopnosti NATO na východním křídle a souběžně s tím uvolnění sankcí, jež jsou dnes jen druhým nejlepším řešením. Jenže to je směr, ke kterému dlouhodobě Německo není svolné. Takže situace je dnes taková, že celá představa Evropské unie jako záruky bezpečnosti před Ruskem stojí a padá vlastně s jediným člověkem, s kancléřkou Angelou Merkelovou. A tohle má mít na zřeteli volič z anglického venkova? Zachraňovat Evropu před Putinem? Chtít to po něm znamená nakládat mu na záda něco, co si nezaslouží.

Rychlokvašený antiputinismus

Argumentace ad Putinum ovšem obnáší ještě něco dalšího, a to nebezpečí abdikace na vlastní vůli, jednání a zájmy. A podlehnutí iluzi, že za vším populismem je Kreml. Musíme se snad ptát, co chce Kreml, kvůli tomu, abychom udělali pravý opak? A vyplývá snad z docenění vlivu kremelské propagandy představa, že kdyby ji teoreticky šlo nějak vypnout, rázem by všechny potíže byly pryč? To je přece absurdní představa pro Británii, pro Evropu i pro nás. Mezitím se rychlokvašený antiputinismus hodí aspoň jako ideální nástroj nemyšlení a odvracení kritiky pro každou příležitost: To nesmíte, to pomáhá Putinovi! Dosahuje to bezmála kvality starého internetového memu: „Pokaždé, když masturbujete, zabije Bůh koťátko.“ Když se europoslanci za ANO Pavlu Teličkovi nelíbil článek upozorňující na jeho lobbistickou minulost, napsal o něm na Twitteru: „Takový guláš nesmyslů by nevydal ani ten nejprofláknutější prokremelský plátek.“

Obsese Kremlem samozřejmě není doménou rusofobů poslední hodiny, dokáže postihnout uvažování i druhdy jasnozřivých komentátorů. „Používání falešných fotografií bylo dovedeno k dokonalosti v Putinově Rusku, nyní je široce používáno v Kaczyńského Polsku,“ komentovala nedávno Anne Applebaumová obálku polského časopisu W Sieci. Na obálce není falešná fotografie, nýbrž očividná, přiznaná ilustrativní fotomontáž, taková, jaké se na obálkách časopisů používají léta letoucí. Na fotografii elegantního playboye sedícího se sklenkou šampaňského v private jetu je napasována hlava smějícího se Donalda Tuska a titulek „Tusk už se nevrátí“. Není to žádná podpásovka hodná dílny KGB, je to ilustrace legitimní, koneckonců nijak originální teze, že Tusk, známý svým dobrým politickým instinktem, přijal v roce 2014 nabídku z Bruselu právě včas, neboť chápal lépe než vnější pozorovatelé, že jeho Občanská platforma se začíná hroutit. Ať s tím souhlasíte, nebo ne, je to v mezích legitimního demokratického diskursu. Svádět to na Putina je prohra.

Je smutnou ironií, že právě Anne Applebaumová patřila ke komentátorům, kteří upozorňovali na trendy, jež dnes nahlodávají ne Evropskou unii, ale západní demokracii vůbec. Její článek z května 2014 o tom, proč Ukrajina potřebuje nacionalismus, by byl užitečným čtením pro každého, kdo anglický obrat k suverenitě nechápe a cítí se jím znechucen a ohrožen. Popsala v něm, jak „v roce 1990, když se začal rozpadat Sovětský svaz, výsledkem nebyla Ukrajina zaplavená pochody čítankových nacionalistů, ale země plná lidí, kteří neměli vůbec žádnou národní identitu“. A vysvětlovala, že tento stav, jenž nějakému belgickému eurokratovi může připadat jako šťastná náhoda, ve skutečnosti není šťastný: „Jen lidé, kteří cítí nějakou přináležitost ke své společnosti – kteří oslavují její jazyk, literaturu a dějiny, lidé, kteří zpívají lidové písničky a opakují národní pověsti –, budou pro tuto společnost pracovat.“

„Nikdy se nás nikdo neptal“

Ještě pronikavější slova napsala Applebaumová dávno předtím, v roce 2002. „Před několika lety jedna moje francouzská přítelkyně předpověděla vzestup Jean-Marie Le Pena… Ačkoli je historička, její predikce neměla nic společného s fašismem, z něhož je Le Pen obviňován, ani s temnou historií nacisty okupované vichistické Francie, za jejíhož praporečníka je Le Pen občas vydáván. Neměla nic společného ani s Evropskou unií, jejímž je Le Pen oponentem, nebo Spojenými státy, které taky nemá moc rád. Měla za to, že Francouzi dřív nebo později začnou něco namítat proti rychle rostoucím počtům severoafrických přistěhovalců v zemi, jejichž přítomnost Le Pen nesnáší. ‚Víš,‘ řekla mi, ‚nikdy se nás nikdo neptal, jestli je tu chceme.‘“

To napsala Applebaumová zdánlivě dávno předtím, než trendy, jež vedly k brexitu a mnoha dalším věcem, jichž se obáváme, byly vidět. Bylo to předtím, než země, jako jsme my, vstoupily do EU, načež jim většina členských zemí uzavřela pracovní trhy, takže se všichni zájemci nahrnuli do Británie. A do značné míry tak zapříčinili o deset let později odchod Británie z EU, neboť všechny studie potvrzují, že imigrace byla jedním z rozhodujících faktorů při hlasování.

Ale klíčová je ta věta, „nikdy se nás nikdo neptal“. Byla to rozhodnutí protlačená elitním konsensem buď kradmo, anebo v otevřeném rozporu s tím, co si většina společnost přála – otevření stavidel imigrace Blairovou vládou, v referendech odmítnutá euroústava, jež se vrátila jako Lisabonská smlouva, opakovaná referenda v Irsku, zavedení eura, jež by nikdy občané nejsilnější země EU nepřipustili, kdyby se jich politici zeptali. To všechno udělaly evropské elity samy. Ponoukání Kremlu k tomu nepotřebovaly.