Brexit způsobil v britské politice zemětřesení – nového lídra bude mít Strana pro nezávislost Spojeného království (UKIP), u labouristů rezignovala polovina stínového kabinetu a lídr strany Jeremy Corbyn se taktak drží. Nejlepší podívanou ale připravil tábor vítězů. Čekalo se, že konzervativního premiéra Davida Camerona nahradí hlavní tvář kampaně za brexit, dvojnásobný starosta Londýna a entertainer v politice Boris Johnson. Minulý týden však Johnsonovy vůdcovské kvality zpochybnil jeho klíčový spojenec, ministr spravedlnosti Michael Gove.

V tu chvíli od Johnsona začal dezertovat jeden konzervativní poslanec za druhým. Poslanecká frakce je přitom v tuto chvíli klíčová, vybírá dva kandidáty na lídra strany, z nichž si potom vybere členská základna. Když Johnsonovi hrozilo, že se do tohoto užšího výběru nedostane, musel oznámit, že radši nekandiduje. Nakonec podporuje Andreu Leadsomovou, ministryni energetiky, jejíž jméno většina Britů slyšela až ve chvíli, kdy si řekla o post předsedy vlády.

Když měl Johnsonův politický vrah Gove vysvětlit svůj krok, udělal několik narážek na Borisovu nespolehlivost, což vyznělo jako nedůvěra, jestli by takový premiér byl schopen během jednání v Bruselu zachovat nervy a linii. Gove sám je přesvědčený euroskeptik a Johnsona zpochybňuje zprava, ale s narážkami, že Johnson proti EU nevystupoval z přesvědčení, nýbrž z oportunismu, se setkáváme i na kontinentu. Johnson prý podporou brexitu v kampani otevřel Pandořinu skříňku, a teď utíká před následky. Je to oběť svojí nezřízené ctižádosti, nebezpečný egoman, který pro možnost stát se premiérem neváhal riskovat osud vlasti, Evropy, vůbec Západu.

Naopak jiným pád Ikara britské politiky jako by potvrzoval jejich staré tušení, že tohoto blonďatého excentrika prostě nesnáší establishment, a ten teď využil možnost mu to spočítat.

Sebestředný, brilantní, neseriózní

Při soudech o anglických politicích musíme mít na paměti, že jsou to většinou produkty prostředí, které je, viděno středoevropským okem, až nepochopitelně soutěživé. Zpravidla chodili na drahé soukromé školy nebo aspoň do těch několika málo brilantních státních škol (na něž je v Anglii takový nával, že bohatí rodiče obvykle ve spádové oblasti školy vytlačí z trhu s bydlením ty chudší, jejichž děti mají smůlu), aby mohli pokračovat v Oxfordu nebo v Cambridge. Na univerzitě bylo potřeba angažovat se ve studentské unii, případně v nějaké pijácké společnosti, tam navazovat přátelství pro budoucí kariéru a neustále, za každou cenu na sebe upozorňovat. Je to společnost, kde vyšší kruhy dodnes bazírují na třídním původu. Johnson, který sice pochází z lepší rodiny, ale nemá přímo aristokratický rodokmen, podle pamětníků v Oxfordu gravitoval k mladým šlechtickým hejskům. Dopadl ještě dobře: když se podíváme na jeho spolužáka z univerzity, bývalého polského ministra zahraničí Radka Sikorského, vidíme, jaké nadutce Oxford dokáže vyrobit ze studentů, kteří trpí sociálním komplexem.

Johnsonova touha se uplatnit byla silná i na anglické poměry. Jsou pro to polehčující okolnosti: vyrůstal v nefunkční rodině, otec Stanley, který byl konzervativní europoslanec a posléze úředník Evropské komise a byl neustále na cestách, si dopřával milostné aféry. S matkou se rozvedli, když bylo Borisovi čtrnáct. Ze čtyř sourozenců měl nejtěžší start do života: v dětství byl prakticky hluchý, museli ho několikrát operovat, aby dobře slyšel. Z dětství se datuje výrok, kdy na obvyklou otázku, čím bys chtěl být, až budeš velký?, údajně odpověděl: králem světa.

Ve třinácti letech nastoupil s prospěchovým stipendiem na pověstnou školu v Etonu. Nepatřil tam mezi premianty, vynikal však přirozenou inteligencí a humorem, což je dodnes jeho hlavní obchodní značka. „Byl na míle před svými spolužáky,“ vzpomínal později ředitel jeho školy v Johnsonově životopisu, který vyšel před čtyřmi lety. Pro události posledních týdnů je zajímavý ředitelův dodatek: „Učil jsem i Davida Camerona, ale vůbec si ho nepamatuji. Asi vždycky dělal, co se mu řeklo.“

Jeden bývalý Johnsonův podřízený v týdeníku Spectator mi svého šéfredaktora charakterizoval slovy, že je z toho šťastného druhu tlouštíků, kteří ze své figury nemají komplex, a tím jsou mnoha lidem jaksi automaticky sympatičtější. Když už jsme u Spectatoru: tento tradiční konzervativní týdeník za Johnsonova šéfredaktorování (1999–2006) zažil svou zlatou éru. Johnsonovi se podařilo téměř zdvojnásobit prodej (z rekordních 70 tisíc později spadl na dnešních 50 tisíc). Především to ale bylo mnohem zábavnější čtení, než když si člověk otevřel řekněme Economist, který je sice serióznost sama, ale navzdory jeho erudici a síti korespondentů hůř obstál ve zkoušce času. Spectator je například vytrvale eurokritický, Economist tuto pozici opustil nedlouho předtím, než se evropská integrace krizí eura a posléze Schengenu dostala do slepé uličky.

Přirozeně se i šéfredaktor Boris dopustil vážných chyb. Podporoval americkou invazi do Iráku, ve Spectatoru i jako poslanec Dolní sněmovny, kde hlasoval pro vyslání britského expedičního sboru. Když se začalo ukazovat, že neokonzervativci jsou pohroma pro anglosaskou pravici, zinscenoval Johnson akt, jímž Spectator a ovšem sebe samotného od neokonů odstřihl, a ostentativně zrušil kontrakt kanadskému válečnickému sloupkaři Marku Steynovi.

Osobní nespolehlivost se nejvíc projevuje v Johnsonově intimním životě. Za manželku má anglicko-sikhskou právničku Marinu Wheelerovou. Jejich vztah začal paradoxně v Bruselu – on dopisovatel listu Daily Telegraph, ona advokátka na praxi v bruselské pobočce jedné londýnské kanceláře. Johnson, v té době poprvé ženatý a ovšem bezdětný, se okamžitě přeorientoval na Marinu, mají spolu čtyři děti. Podobně jako jeho otec si ale život zpestřoval různými nemanželskými vztahy. Když byl šéfredaktorem Spectatoru, přivedl do jiného vztahu zástupkyni šéfredaktora a pak ji nechal jít na potrat. Z ještě dalšího vztahu má naopak nemanželskou dceru. Ale něco asi o Johnsonovi prozrazuje okolnost, že žádná z jeho milenek proti němu později nemluvila do bulváru, ačkoliv poptávka musela být ohromná.

Tou dobou už totiž „BoJo“ byl národní celebrita s pečlivě rozcuchanými vlasy. Od roku 1998 se pravidelně objevuje v televizi, nepohrdl asi žádným žánrem, v němž mu nabídli účinkování – od zábavných show přes politické debaty až po dokumenty, jež sám natáčí nebo k nim píše scénáře (dokument, v němž cestuje Evropou po stopách svých předků, promítala před časem i ČT; Johnsona tento film zavedl mj. do Istanbulu, odkud pocházel jeho pradědeček Ali Kemal, liberální novinář, politik a na konci první světové války krátce turecký ministr vnitra). Johnson ztělesňuje roztomile dezorientovaného metráčka, který má ovšem brilantní vzdělání a ostrý jazyk a dokáže mluvit bez nejmenší křeče i s nejobyčejnějším Angličanem na ulici. To většina politických špiček mezi toryi nedokáže. Johnson je ideální typ do role vůdce lidové rebelie, jíž brexit ve své podstatě byl. Ani Britové bouřící se proti starému establishmentu si nepřejí, aby je vedl nezkušený primitiv, který padne na kolena, až mu v mobilu zapípá první sms od Baracka.

Neserióznost a neschopnost přestat aspoň ve vážných chvílích s vtipkováním a sarkasmem Johnsona už několikrát přivedla na pokraj osobní katastrofy. Hned na začátku své novinářské dráhy, v roce 1988, ho vyhodili z Timesů, v článku o archeologickém objevu si totiž vymyslel citát historika. Nepomohlo mu ani to, že zneužitý historik byl jeho kmotr. Když v Iráku na podzim 2004 islamisté zavraždili stavebního inženýra Kennetha Bigleyho, nechal Johnson ve Spectatoru otisknout úvodník, jehož autor kritizoval Bigleyho krajany z Liverpoolu, že to přehánějí se smutkem. Liverpudliáni, psalo se ve Spectatoru, jsou už takoví, vyžívají se v bolestínství. Tehdejší lídr konzervativců (Johnson byl členem stínového kabinetu) donutil politika/novináře odjet do Liverpoolu a na místě se omluvit, o měsíc později ho ale ze stínové vlády stejně vyhodil, když se ukázalo, že Johnson na veřejnosti lhal o mimomanželském vztahu (to byl ten, který vyvrcholil potratem).

V roce 2008 však senzačně vyhrál volby a stal se starostou labouristického Londýna. I v Londýně mu byla atestována politická smrt, když v létě 2011 pozdě zareagoval na výtržnosti ve čtvrti Tottenham a dva dny mu trvalo, než přerušil dovolenou v Kanadě a vrátil se do města, které na několika místech doslova hořelo.

Všechno přežil jako příslovečná kočka. V Daily Telegraphu, kam se uchýlil z Timesů, kdysi objevili, že má talent psát redakční komentáře, o patnáct let později si konzervativci museli přiznat, že Boris je jejich nejúčinnější zbraň, a taky se mu povedlo získat pro ně dvakrát radnici v progresivistickém Londýně. Manželka mu odpustila aféry.

Novinář, který změnil chod dějin

Vypadá logicky, že takový oportunista zřejmě podváděl i v nejdůležitější otázce dneška, tedy vztahu k EU. K tomu dojmu často přispívá nepochopení faktu, že člověk může být internacionálně založený, a přesto euroskeptik. Když Johnson letos v únoru ohlásil, že posílí tábor pro odchod z EU, hledali Cameronovi lidé jeho starší výroky, jimiž by Borise usvědčili z pokrytectví. A našli takovéto: „Podívejte, já jsem v podstatě proevropský. Rozhodně chci evropské společenství, v němž můžete vyrazit do Evropy, cpát se croissanty, pít dobrou kávu, učit se cizí jazyk, spát s cizími ženami.“ (1997). Ale to je spíš představa o dobrém životě než o politickém uspořádání. V posledních letech, když už byl politik, se vyjadřoval opatrně a vyčkávavě, jako loni na podzim v BBC: „Pro nás je lepší zůstat uvnitř, zůstat, ale v reformované EU.“ (podzim 2015) Bohužel Cameron slíbenou reformu nebyl schopen dodat.

Sonia Purnellová, autorka kritického životopis Just Boris, snáší různá svědectví pro teorii, že Boris ve svém nitru byl a možná zůstává eurofederalistou (!). Nápadnou slabinou těch svědectví je, že prakticky všechna pocházejí od jeho bývalých kolegů – evropských korespondentů, kteří až na výjimky sympatizovali s integrací, aby se nakonec dožili toho, že dějiny se vyvíjejí podle Borise.

Johnson na rozdíl od nich s visačkou evropského korespondenta Daily Telegraphu (1989–1994) působil jako osamělý vlk, kterého nemají rádi kolegové z branže, Evropská komise, britské ministerstvo zahraničí a posléze ani konzervativní premiér John Major. Jeho raporty nebyly nutně pravdivé v detailu, vypomáhal si nadsázkou a humorem, což mu měli za zlé ostatní korespondenti; těm na rozdíl od něho zase často nestačily desítky let strávené psaním z Bruselu k tomu, aby postřehli, jak si „nevolená supranacionální byrokracie“ pro sebe uzurpuje čím dál větší moc.

Johnsonova žurnalistika z centra Evropy měla převratný vliv na domácí publikum, z jeho textů čerpala jak Margaret Thatcherová, která poslední roky v úřadu trávila potyčkami s Bruselem, tak sílící euroskeptické křídlo v Konzervativní straně. K pozdním plodům jeho psaní bývá někdy počítána dokonce UKIP, strana založená na podzim 1993. Každopádně ze zpětného pohledu je jasné, že Johnsonův pětiletý pobyt v Bruselu trvale změnil tón, jímž se od té doby o EU v Británii píše a mluví. Do začátku 90. let přežíval euroskepticismus v zásadě na levém křídle labouristů, Johnson z něho udělal moderní téma pro pravici a vůbec.

Po brexitu jsme byli vystaveni několika mýtům, jimiž starý establishment reaguje na facku, kterou utržil: že aspoň mladá Británie se pevně postavila za členství v EU; že mnoho lidí nejprve hlasovalo pro odchod, a až pak si na internetu honem zjišťovalo, co to vlastně ta EU je; že už miliony Britů podepisují petici za opravné referendum. Nic z toho nebyla pravda a pravda není ani to, že by hlavní hvězda brexitu svůj euroskepticismus jenom hrála. Naopak, jestli je Boris Johnson v něčem po celý svůj dospělý život autentický, je to odpor k vládě technokratů z Bruselu.