Patříme k Evropě, ale nejsme v Evropě

  - Foto: Reuters
Patříme k Evropě, ale nejsme v Evropě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Z britské euroskepse se stal tak trochu folklor unijní politiky. Britové jsou nenapravitelní potížisté, kteří stále mají nějaké výhrady a chtějí něco extra – a zároveň občas hrají divadlo.

Je to jejich vnitrostranická hra, může za to jejich euroskeptický tisk, vysvětlují s přehledem machři na evropskou politiku. Ale vystupování z Unie? Z toho mraku pršet nebude.

Jenže před třemi roky uvedl David Cameron do pohybu proces, ze kterého by sprchnout mohlo. V lednu 2013 slíbil, že si v příštích volbách řekne o mandát k vypsání referenda o členství Británie v EU, a to tak, že předjedná podmínky britského členství a s těmi pak předstoupí před veřejnost. V listopadu 2014 Konzervativní strana zapracovala do volebního programu, že referendum se bude konat do konce roku 2017. Loni v květnu konzervativci vyhráli volby a sestavili jednobarevnou vládu. A na rozdíl od tolika volebních slibů, které si voliči v demokratických zemích zvykli brát s rezervou, je tento na nejlepší cestě ke splnění. Minulý týden předseda Evropské rady Donald Tusk zveřejnil balíček návrhů, jímž kulminovaly předchozí týdny vyjednávání. Šéfové vlád by o něm měli rozhodnout do konce února. A pak – zatím se soudí, že nejspíš v létě – se bude konat referendum.

Ten, který způsobí zánik Británie?

Logika, jež k tomuto rozhodnutí vedla, je, co se týče nedávné politické historie, poměrně jasná. Británie obecně a Konzervativní strana zvlášť je domovem značnému množství lidí, kteří Evropskou unii nemají rádi. Zároveň tato tendence irituje jiné lidi, kteří vystoupení z EU považují za pošetilost. Spory o Evropu tak v Konzervativní straně vytvářejí průběžné, nikdy nekončící pnutí, jež údajně ohrožuje volitelnost strany a občas propukne v revoltu. Například v říjnu 2011 získal ve sněmovně poslanecký návrh na referendum o vystoupení z EU 113 hlasů, přestože všechny tři hlavní strany zavázaly své poslance hlasovat proti. A nebyl to jediný pokus. Stejně nebezpečné jako stranické schisma je, když se antiunionismus začne nezávisle etablovat. Když UKIP, strana nezávislosti Spojeného království, v roce 1994 poprvé kandidovala v eurovolbách, skončila jako osmá, s jedním procentem hlasů. V příštích volbách byli čtvrtí a v každých následujících se posunuli o příčku výš. V těch posledních, v roce 2014, zvítězili. A v posledních parlamentních volbách získali téměř čtyři miliony hlasů.

Pokud bychom soudili podle průzkumů, Cameronova strategie se vyplácela. Přinesla nejen vítězství konzervativcům, ale podpora pro odchod z EU měla od roku 2014 sestupnou tendenci. Zároveň je samozřejmě vysoce riskantní. Cameron se sice celou dobu tvářil, že jde o hru s otevřeným koncem, ale zjevně vsadil na to, že chce Británii v EU udržet. Vítězstvím „NE“ by byl politicky vyřízený. A do dějin by nevstoupil jako ten, kdo bezděky vyvedl Británii z EU, nýbrž jako ten, kdo způsobil její zánik. Skotové jsou totiž výrazně prounijnější než Angličané. Vystoupení z EU by se chopili jako důvodu pro opakované referendum o skotské nezávislosti, jež by tentokrát nejspíš vyhráli.

Anglosféra bližší než evropská lyrika

Kde se celé to britské podivínství bere? Některé důvody jsou nasnadě, vyplývají z historie a geografie. V dobách klasické velmocenské politiky bylo tradičním britským zájmem nedopustit, aby kontinentu dominovala jediná mocnost. A protože velmoci nemají trvalé spojence, jen zájmy, příležitostí někoho naštvat si Británie za století vytvořila dost.

Británie také byla koloniální říše. A zatímco ostatním koloniálním mocnostem zůstaly jen sítě převážně chudých zemí, Británie dala vzniknout anglosféře – skupině vyspělých a vlivných zemí, jež spojuje společná kultura. Anglosféra vždy představuje pro Británii potenciální geopolitickou alternativu, jakou žádná jiná evropská země nemá. A v kontinentální Evropě naopak vegetují intelektuální proudy, pro něž je anglosaský svět letitým civilizačním nepřítelem. Pro představu, jak silná pouta anglosféry dodnes jsou, stačí zmínit „Pět očí“ – dohodu o nejdůvěrnějším sdílení rozvědných informací mezi USA, Austrálií, Kanadou, Novým Zélandem a Británií, do které si tyto země nikoho nepustí – ani spojence z NATO, ani z EU, ani Izrael. Je to jediná existující výjimka z pravidla, že ve špionáži přátelé, kteří by se nešpehovali navzájem, neexistují (a zároveň ukazuje, jak daleko je ke společné evropské armádě).

Když v roce 1930 přišel francouzský ministr zahraničí Briand s návrhem na „evropskou federální unii“, Winston Churchill ho vřele přivítal – a dodal, že pro Británii není: „Patříme k Evropě, ale nejsme v Evropě. Jsme propojeni, ale ne obsaženi. Zajímáme se, jsme asociovaní, ale ne absorbovaní.“ Pro mnohé to nikdy nepřestalo platit.

Dalším faktorem je, že Británie nebyla okupována Hitlerem a svedla s ním vítěznou válku, což o sobě naprostá většina evropských zemí nemůže říct. Málokdy se to samozřejmě říká takhle bez obalu. Ale důležitou součástí poučení z druhé světové války, jak se na evropském kontinentu výslovně či zastřeně formulovalo, bylo přesvědčení, že další hrozivé válce lze zabránit jen spoutáním sil nacionalismu a populismu. Národní stát získal špatné jméno a připomínka, že Hitler se dostal k moci ve volbách, byla vždy po ruce. Vizionářským organizátorům evropského projektu, jako byl Jean Monnet nebo Altiero Spinelli, byla vlastní myšlenka, že budoucnost Evropy je moc důležitá na to, aby se nechala na lidech. Postupné vyprazdňování suverenity národních států a přechod pravomocí na supranacionální centrum se mělo odehrávat kradmo, lidem se to nemělo říkat. Tuto ideologii do sebe Evropa nasákla tak, že si ji ani neuvědomuje. V Británii se nikdy úplně neujala.

Národní stát a suverenita parlamentu pro ně nejsou fatálně zdiskreditované. To je základní příčinou toho, že v Británii kvete jiné uvažování o evropském projektu. Že většina Britů je imunní vůči „evropské lyrice“, jak by se dal nazvat převládající tón bruselské rétoriky. Že některé řečnické figury typu, „nebude-li odsouhlasena smlouva XY, hrozí návrat války na evropský kontinent“, jsou v Evropě přijímány jako součást politické rétoriky, zatímco v Británii vzbudí sarkastickou reakci ve stylu: „Ano? Takže vy víte, kdo ji začne?“ To je taky příčinou toho, že kritika evropského projektu tam není vytlačována do marginálních kruhů, ale smějí ji vyslovovat mainstreamoví komentátoři a akademici na stránkách respektovaných publikací. To nedorozumění vidíme stejně tak v médiích jako v praktické politice. Britové sami sebe považují za pragmatiky. Ale uvažování, které britské konzervativce dovedlo k vystoupení z lidovecké frakce EPP v Evropském parlamentu a založení frakce ECR s polskou PiS a ODS, přijde kontinentálcům neslýchaně nepraktické. Jak se můžete vzdát vlivu? diví se naivitě, s níž Britové dobrovolně opustili kartel tří frakcí trvale sdílejících moc.

Chyba otevřených dveří?

Pobyt v EU je pro Brity historií stýkání a potýkání se lemovanou občasnými „léčkami“ a „dýkami do zad“. Nejvýše se v této mytologii tyčí postava Margaret Thatcherové se svým bušením kabelkou do stolu a „ne, ne, ne“. V nedávné historii byly ale pro vztah Británie a EU nejvíce korozivní dvě události: schválení fiskálního kompaktu v roce 2012 a jmenování Jeana-Clauda Junckera předsedou Evropské komise v roce 2014. Státy Unie reagovaly na britský odpor proti fiskálnímu kompaktu tak, že ho schválily jako mezivládní smlouvu mimo struktury Unie. Daly tak najevo, že pravidlo jednomyslnosti, které chtějí do budoucna vymýtit, jsou ochotny v praxi porušovat už dnes. A Juncker byl první předseda nezvolený konsensem; Cameron (spolu s Orbánem) byl přehlasován v otevřeném hlasování (dosud se vždy veto vzneslo neformálně, načež se našlo vhodné kompromisní řešení).

Cameronovou chybou bylo spoléhání se na Angelu Merkelovou. Ta ho dlouhé měsíce ujišťovala, že jmenování Junckera nedovolí, tři týdny před hlasováním mu ovšem řekla „sorry“. To je podstatné, protože Cameron považuje Německo za svého nejdůležitějšího spojence v Unii – protože je to nejdůležitější země, ale taky proto, že Německo v Unii Británii chce – spojuje je hlavně podpora volného obchodu. Jenže Angela Merkelová má řadu priorit a udržení Británie v Unii je jen jednou z nich.

S jistým zjednodušením bychom však mohli na všechno, co bylo dosud řečeno, zapomenout. Podle sociologů, kteří se věci věnují, bude faktorem, který o výsledku referenda rozhodne, imigrace. Tempo přistěhovalectví, které nasadily vlády Tonyho Blaira, se začalo Britům od počátku tohoto století zajídat. Pak přišel v roce 2004 vstup nás a dalších východoevropských zemí do Unie a Británie spolu se Švédskem a Irskem jako jediné nevyužily možnosti nepustit nové chudé příbuzné na svůj pracovní trh (Jean-Claude Juncker minulý týden v Evropském parlamentu prohlásil, že to byla britská chyba a že dnes Unie dává Británii velkorysou možnost tuto chybu napravit). To vytvořilo z Británie jedinečně přitažlivou zemi.

Jak vypočítal Cameron v projevu z listopadu 2014: „Za třicet let předcházejících roku 2004 byla čistá imigrace do Británie okolo milionu lidí. Jen za následujících sedm let to bylo jeden a půl milionu. Hrubá čísla jsou taková, že do Británie přišlo jako dlouhodobí přistěhovalci za třicet let do roku 2004 8,3 milionu lidí. A v následujících sedmi letech přišel další milion.“ Britové ten příliv snášejí s obdivuhodnou velkorysostí. Zprávy o chování třeba některých našich občanů, o nichž se člověk může dozvědět v britském tisku či od konzulárních úředníků, by u nás vedly k demonstracím. Britové nedemonstrují, ale vadí jim to. Nezajímají je čísla o tom, jak imigrace v úhrnu prospívá ekonomice, jež do nich hustí proevropské think-tanky a média. A v tom se chovají racionálně, protože důležité je to slovíčko v úhrnu. Celkový prospěch nic nemění na tom, že tam, kde se přistěhovalci koncentrují, nestačí kapacita škol, zdravotnických zařízení, sociálních bytů a podobné infrastruktury. Vědí to, co ekonomové nakonec přiznávají – že pro ty méně kvalifikované, kteří musí s imigranty soutěžit na trhu práce, imigrace prospěšná není.

Kdo vyzraje na koho?

Cameron správně vystihl, že občanům nejde o zavření hranic, ale o férovost vůči domácím a o to, aby viděli, že vláda má situaci pod kontrolou. Že dokáže zabránit tomu, aby se zločinci mohli vyhnout deportaci poukazem na „právo na rodinný život“ či aby se přistěhovalci přihlásili o dávky na děti a posílali je domů dětem, které v Británii nežijí. „Říkáme: náš sociální stát je jako národní klub. Stojí na příspěvcích poctivě pracujících britských daňových poplatníků. Milionů lidí, kteří po generace dělají to, co mají, a platí do systému. Nemůže být správné, že sem mohou přijít migranti a nárokovat si okamžitě plná členská práva do tohoto klubu.“ Na evropské poměry to zní trochu drsně. Není zvykem otevřeně mluvit o tom, že někdo je „náš“ a někdo ne. Ale tato britská otevřenost má ten výsledek, že tam nehrozí nástup rasistické, protofašistické strany. BNP, tvrdí britští náckové, získali v roce 2009 v evropských volbách skoro půl milionu hlasů. V loňských parlamentních volbách jich získali 1667. UKIP je strana populistická, v mnohém nechutná a nezodpovědná, ale rasistická není. A nesdružuje extremisty, má sociologicky vcelku definovatelnou voličskou základnu – mimochodem, ukrajuje mnohem víc tradičních labouristických voličů než konzervativců.

V jednom loňském průzkumu zněla odpověď na otázku, zda by měla Británie vystoupit z EU, 52 % ne, 31 % ano a zbytek nevím. Ale když se průzkumníci týchž lidí zeptali, zda by měla Británie odejít, „pokud by se nepodařilo změnit současná pravidla volného pohybu lidí tak, aby bylo jejich pohyb možné více regulovat“, čísla rázem poskočila: odejít 43 %, zůstat 36 %. Proto se Cameron při jednáních tolik soustředil na imigraci a možnost odepřít nově příchozím některé dávky. Jenže Británie má jiný sociální systém a to, co se jinde provádí pomocí dávek na základě sociálního pojištění, se v Británii realizuje nárokovými dávkami nebo daňovými úlevami. A když pro migranta máte jiné daně, je to diskriminace, která by to nebyla, kdyby se to nejmenovalo daně.

A proto se na to, co Cameron vyjednal, snesla v Británii zdrcující kritika. Chtěl začít vyplácet plné benefity přistěhovalcům až po čtyřech letech. EU mu slíbila, že za určitých okolností bude možné vyplácení benefitů po určitou dobu a pak tu dobu možná ještě prodloužit – pokud to Unie dovolí. Ani v ostatních oblastech Cameron žádného průlomu nedosáhl. Všechny přísliby jsou přitom vázány na ratifikaci všemi členskými zeměmi, jež by se uskutečnila spolu se schvalováním dalších změn primárního práva, jako je přijímání dalších členských zemí. Ale víme, jak to s těmito přísliby bývá – na takovém stála tzv. Klausova výjimka z Listiny základních práv EU „vyjednaná“ v roce 2009 – a jak to s ní dopadlo.

Cameron chtěl vyzrát na letitý problém referenda tím, že se nebude hlasovat o EU, jaká je, ale o „nové, lepší“ Unii. Schyluje se k tomu, že se mu to nepovede, že bude muset fakticky obhajovat status quo.

Můžeme to vidět tak, že země, která pořád chce něco extra, nemohla čekat nic jiného. Anebo můžeme nechat stranou pravidla bruselského klubu a podívat se na reálnou pozici Británie, jež je ve skutečnosti mnohem silnější. Británie je čistým přispěvatelem do unijního rozpočtu ve výši okolo osmi miliard eur – jen Německo přispívá víc. Eurokrati nechtějí o tyto peníze přijít, zmenšila by se jejich moc. Evropané – na rozdíl od fanatiků v Evropském parlamentu – Británii v Unii chtějí. Jinak by jich tam nežilo přes tři miliony. A jsou to hlavně pracovití, ambiciózní lidé, kteří tam jdou hledat štěstí, jež jim jejich domovina nenabízí. I Britů žije v Evropě hodně, ale je mezi nimi mnohem víc lidí, kteří se odstěhovali na důchod k moři či na vinici. I ty tisíce Afričanů tábořících v Calais o něčem svědčí – přestože jsou ve zcela evropské a bezpečné Francii, trvají na tom, že chtějí do Británie. Východoevropani v čele s Poláky se tváří, že obhajují principy – ale na obhajobu toho, že mí občané se doma neuživí a raději odjíždějí do ciziny, by člověk snad ani neměl být hrdý.

„Řecko může jít, Británie musí zůstat!“ hlásal loni titulek v německém Bildu s bulvární nezdvořilostí. Kdyby to mělo dopadnout opačně, říkalo by to o evropském klubu vše, co o něm potřebujete vědět.

12. února 2016