Tag: recenze

Články k tagu

Dvakrát o hrdinech a komunistech

Na letošním divadelním festivalu v Plzni (od 9. do 16. září) byla příležitosti vidět dvě inscenace námětem si velmi podobné či přímo příbuzné, dokonce i formálně blízké, i když jinak uchopené. Jedna byla z Bratislavy, druhá z Prahy. Obě byly o muklech a o hnusné podstatě komunismu a také o víře a o tom, jestli je možné si ji uchovat tváří v tvář nepochopitelnému chování či mlčení Boha, který, zdálo by se, největšími zkouškami podrobuje své nejvěrnější.

Umělci se vyvíjejí, brýle zůstávají

Musím se vyvíjet? ptá se britský zpěvák Jarvis Cocker v úvodu své nové písně Must I Evolve. Dívčí sbor mu důrazně odpovídá: „Jo! Jo! Jo!“ Svatá pravda. Jarvis Cocker se vyvíjí. A já asi taky. Výsledkem toho může být, že se můj vztah k Jarvisu Cockerovi proměňuje, od podrážděné lhostejnosti se posouvá k pobavenému zájmu. Nenapadlo by mě dřív, že si budu docela často pouštět desky Jarvise Cockera. Pak se svou kapelou natočil album Beyond the Pale a stalo se.

Se Švejkem na jihu Čech

„Švejkova budějovická anabáze“, jak podivné putování dobrého vojáka nazval Jaroslav Hašek ve druhé kapitole druhého dílu svého slavného románu, je jeho čtenářům dobře známa, nejeden milovník příběhů Josefa Švejka ví, že „to je pěkná túra. Tábor, Milevsko, Květov, Vráž, Malčín, Čížová, Sedlec, Horažďovice, Radomyšl, Putim, Štěkno, Strakonice, Volyň, Dub, Vodňany, Protivín, Putim, Písek, Budějovice. Trnitá cesta“.

Příručka o životě mladých

Nemálo lidí, řekněme, „vyšší střední“ generace kouká na nové společenské trendy jako zjara, případně je jimi otřeseno či zděšeno. Mladí lidé, kteří těm trendům a módním ideologiím propadli, na ně mohou působit cize jako bytosti z jiné planety. Pomoci se zorientovat v jejich světě může britský seriál Můžu tě zničit, dílo mladé černé Londýňanky Michaely Coelové, která seriál napsala, režírovala a hraje v něm hlavní roli. Při psaní vycházela z vlastních zkušeností, podobně jako její hrdinka se i ona stala obětí sexuálního útoku a dost obtížně se s tím traumatem vyrovnávala. Anglosaská kritika přivítala seriál s nadšením tak jednohlasým a bezvýhradným, až to může působit podezřele, jako kdyby v něm vnímala především dílo, které klade ty správné otázky a podobně správným způsobem na ně odpovídá, aby vyvodilo ta správná poučení. V nějaké míře, možná značné, to tak skutečně je. Pokud by někdo potřeboval obraz soudobého uvažování o mezilidských vztazích, Můžu tě zničit poslouží dobře.

Šarlatánství se šarlatánem

Krátce po premiéře kvazibiografického filmu Havel je diváctvo konfrontováno s další lekcí z historie, snímkem Agnieszky Hollandové Šarlatán o „přírodním léčiteli“ Janu Mikoláškovi (1889–1973). Je to film o několik tříd lepší, jako když se setká okresní ochotník (nic proti ochotníkům) se zkušeným rutinérem (sláva rutinérům!) z první scény, prostě s někým, kdo to skutečně umí, a nejen to předstírá.

Cesta k T. S. Eliotovi

„I ti, kdo Eliotovu poezii (...) snižují, uznávají Eliota jako pronikavého literárního teoretika a kritika,“ napsal Aloys Skoumal v krátkém nekrologu v Literárních novinách č. 2/1965. Jakousi představu o esejistice americko-anglického básníka, prozaika a dramatika (1888–1965; u nás by patřil ke generaci čapkovské, asi i poetikou a myšlením o literatuře, publikoval by v Přítomnosti, svět by o něm věděl leda zprostředkovaně a Nobelovu cenu by pravděpodobně nedostal) si mohli čeští čtenáři udělat až díky knižnímu výboru Martina Hilského (1943) O básnictví a básnících (1991), důkladněji se s ní mohou seznámit teprve teď.

České sochy z minulé epochy

Informace, jež ve středu 5. srpna opakovaně zazněla ve zpravodajství Českého rozhlasu Plus, mohla (měla?) vzbudit dojem, že portál www.sochyamesta.cz byl právě uveden do provozu. Tak horká novinka to sice není, přesto projekt stojí za pozornost.

Zpěvačka, která rozumí magii slov

Od té chvíle, kdy si v roce 1994 tehdy ještě mladý muž pustil poprvé CD Možnosti tu jsou, vjela mu do žil závislost na temně jemném zpěvu zpěvačky, která mu přišla jako ztělesnění pokušení. Jmenovala se Monika Načeva, vyznačovala se dekadentním erotismem a přitažlivostí vzácného nočního motýla čili můry, přičemž v jiných polohách to byla výtečná komediální herečka z Divadla Sklep. Ty dvě tváře (ve skutečnosti jich bylo určitě víc) vytvářely vždy napětí, asi jako kdyby se v jedné osobě sešla Amanda Lear dejme tomu s Jiřinou Bohdalovou: na jedné straně žena vamp, na druhé Rákosníček.

Skoro modlitby do jedné kapsy

Pozorný čtenář Karla Čapka si dřív nebo později musí všimnout, že ve spisovatelově díle se docela často vyskytuje slovo bůh (celkem 1642x), boží (440x) či pánbůh (184x), zatímco na jiná slova tam narazíme všehovšudy třeba jen třikrát (marxismus), dvakrát (zrůdnost), ba dokonce jen jednou (srát). Mimochodem, bez jména Stalin se Čapek ve své slovesné tvorbě zcela obešel. To všechno už bylo spočítáno, utříděno a zaznamenáno (F. Čermák a kol.: Slovník Karla Čapka, 2007). O Čapkově vztahu k Bohu a náboženství (název důkladné studie Jiřího Opelíka z roku 2016) už bylo leccos řečeno i napsáno, Martin C. Putna se rozhodl pro formu čítanky s výkladem jednotlivých ukázek.

Vlastní anatomie Petra Nárožného

Herci jsou různí, ale lze je většinou roztřídit, podobně jako druhy sýrů nebo psích plemen. Tak jsou herci pudoví, nebo naopak intelektuální, robustní, nebo psychologičtí, intuitivní, nebo naopak vidíte, jak jedou podle jízdního řádu. A pak jsou herci úplně nezařaditelní, originální a sví, takže vlastně není ani úplně jasné, jestli to jsou herci. Třeba takový Petr Nárožný je samozřejmě bytostný herec, ale zároveň je hlavně Nárožný, který sice umí zahrát snad i baletku, ale je to baletka Nárožný, od níž lze čekat něco mnohem zajímavějšího než od baletky.

Bob Dylan tři míle na sever od očistce

Vypořádávat se v článku pro tisk s novou deskou Boba Dylana Rough and Rowdy Ways (Drsné a neurvalé způsoby) je docela ošemetný úkol – zvlášť pro člověka, který trochu hlubší vztah k tvorbě toho velikána (to slovo ve vztahu k úkazu Dylanova formátu zní strašně všedně, ale jiné mě nenapadá) našel až časem. Míval ho za jednoho z klasiků, s nimiž je dobré být jakžtakž obeznámen a kteří jsou hodni úcty, protože také z jejich písní se rodila hudba těch umělců, jež člověk vnímal jako bližší.

Nosorožec s opicemi netančí

„Co jest přísloví?“ ptá se František Ladislav Čelakovský v doslovu ke své sbírce Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (1852) a pokouší se otázku zodpovědět. A přesně sto padesát let po něm definoval přísloví autorský kolektiv Encyklopedického slovníku češtiny (2002): „Metaforický i nemetaforický frazém propoziční s obvykle didaktickou funkcí, který jistou momentální situaci kategorizuje poukazem na tradovanou zkušenost...“ Možná stačí říct méně učeně, že přísloví je „lidovou tradicí udržované mravní naučení v ustálené (větné) podobě“. Tak praví Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost ve svém prvním vydání (1978) i v reedicích.

Karfíkův dvůr

Když už se Literární noviny dostaly do podtitulku tohoto textu, je třeba upřesnit, že je míněn týdeník obnovený na jaře 1990, nikoli zcela zbytný časopis téhož jména, jenž se v těchto dnech dočkal eutanazie po dlouholeté agonii. Vladimír Karfík (88) ony polistopadové Literárky po celá devadesátá léta vedl. Pisatel těchto řádků, jak zní neškodné klišé, měl čest pracovat v redakci složené z výrazných individualit (Cieslar, Karpatský, Lopatka, Machonin, Rut, Wernisch…) po celou Karfíkovu éru; odešel krátce před jejím koncem. Tolik ke střetu zájmů.

Výlet do pekla

Lidská existence je podivuhodná svou schopností činit si ze života peklo. Lidé si ho činí nejen navzájem, ale mnozí mu vycházejí vstříc a provozují ho dobrovolně na sobě samém. Masochisticky vstupují do situací, které jim budou nepříjemné, budou v nich trpět, litovat, že tak učinili, a přitom se z toho nepoučí a sjedou si to při nejbližší příležitosti zase znovu. Toto cyklické utrpení je látkou nového románu Michala Viewegha Příliš zdvořilý Leopold, který vzbuzuje dojem, že snad půjde o román humoristický, jak to bylo u autora obvyklé, ve skutečnosti jde o temný obraz infernálního lidství, obraz tak bolestivý a hrozivý, že se z jeho působení čtenář musí dlouho vzpamatovávat.

Z kouzelníkova rukávu

Název nové povídkové knihy klasika české nepopisné a netriviální literatury Jiřího Kratochvila Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky je ironický a výstižný: Kratochvil vstupuje stále do téže řeky, jenom vždy na trochu jiném místě, někdy hlubším, jindy mělčím, a pak v ní mění styly a tempa. Celé jeho rozsáhlé dílo (od roku 1990 mu vyšlo na třicet knih) je jednotné i rozmanité, je to kratochvilný labyrint, kde jeden text skončí, druhý začíná, navazuje na sebe, větví se a prorůstá skrz sebe.

Prostřílet se Bangladéšem

Divák, vyčerpaný životem v izolaci a udržovaný v nervozitě přívalem protichůdných zpráv, potřebuje taky nějakou relaxaci. A existuje početná část publika, která dosahuje relaxačního účinku sledováním filmů, v nichž nerelaxuje vůbec nikdo, taky proto, že na to má příliš velkou honičku. Musí zabíjet, zabíjet a zabíjet – tedy je-li hrdinou toho filmu. Je-li postavou spíš epizodní, je jeho úkolem být sprovozen ze světa, pokud možno kreativně, vždy násilně. To zabíjení ve velkém měřítku je možno si užít bez zbytečných morálních skrupulí, je totiž jasné, že hrdina má pro rozpoutání jatek setsakra dobrý důvod, tak proč si neužít jeho bojového umění, schopnosti tvůrčím způsobem pracovat se zbraněmi chladnými i horkými. Některá díla tohoto žánru mají o dost delší životnost, než by si asi zasloužila. Zařadí se k nim i Vyproštění? Dvě hodiny karantény ovšem ten film přežít pomůže.

Lidé proti počítačovým božstvům

Pandemie nemoci COVID-19 může měnit optiku, jíž lidé vnímají i věci, jež s ní nesouvisejí a souviset nemohou, třeba dramatická díla, která se v současnosti dočkávají uvedení, což znamená, že byla koncipována v časech, kdy termín koronavirus znala jen úzká skupina odborníků. Je možné je vnímat jako svědectví o světě nedávné minulosti, kdy jsme měli úplně jiné starosti a zaměstnávali hlavy jinými tématy. Jenomže pak se změnil svět. Stejně tak by se ale dalo říct, že svět se mění pořád, v těch nedůležitějších ohledech zároveň zůstává stejný. Je docela dobře možné, že některá témata, která lidem připadala důležitá před dvěma roky, ztratila relevanci, jiná jí naopak nabývají.

Nedokrvený Cejl

Před čtyřmi lety vydala Kateřina Šedá „akčního průvodce“ brněnskou lokalitou, které se nyní říká Bronx, dříve Cejl. Jde o specifickou část města, kdysi průmyslovou či dělnickou čtvrť, nyní (ve značné části) vyloučenou lokalitu či ghetto, ve které jsou naštosovány různé sociální a kulturní jevy, jež se obvykle označují jako problematické, nebo dokonce patologické. Vzhledem ke své rozlehlosti a faktu, „že Brno“, stal se Bronx (Cejl) do určité míry kultovním prostorem, i když samozřejmě jen pro určitou vrstvu, řekněme městské intelektuály. Projevem této trendizace byl právě „průvodce“ Kateřiny Šedé Brnox. A je jím také jeho beletristický pandán, kniha Krvavý Bronx, zahrnující šestnáct povídek současných českých (a moravských, několika přímo brněnských) autorek (7) a autorů (9).

Ježíšovi na prsou

Toto je spíš laická zpráva o knize, která přišla pisateli do ruky ve velikonočním čase, k němuž se text hlásí, ale číst se samozřejmě může kdykoli. Jmenuje se Miláček Páně a napsal ji katolický kněz, salezián a překladatel z němčiny Zdeněk Jančařík. Je to vlídné, ale rozhodně nikoli podbízivé pozvání do příběhu, který je ten nejznámější (tedy v naší kultuře ještě nedávno byl) a zároveň nejzáhadnější. Tedy do pašijového příběhu Ježíše Krista.

Muž s posláním vyřizovat práci jiných

Řada knih o Janu Masarykovi, především o dosud neobjasněných okolnostech jeho smrti, je bohatší o důležitý svazek. Péčí slezského učitele Pavla Carbola dostaly knižní podobu vzpomínky Jaromíra Smutného, napsané v britském exilu a nazvané Poslední dny Jana Masaryka. Editor tomuto rukopisu z roku 1959 jeho titul ponechal i neponechal. Dílo přejmenoval na Poslední dny Jana Masaryka ve vzpomínkách Jaromíra Smutného, na obálce i v tiráži umístil (či dovolil umístit) své jméno na prvním místě, hřbet svazku se dokonce obešel bez skutečného autora, takže tam čteme jen šest slov: Pavel Carbol Poslední dny Jana Masaryka. To je pošetilé, editor má sloužit textu, ne naopak.

Dylanova píseň pro končící svět

Časy koronaviru už mají i vlastní kulturní, snad i duchovní dědictví. S jeho výraznou součástí se mohli lidé na celém světe seznámit minulý pátek, kdy se na oficiálních stránkách Boba Dylana objevilo krátké poselství a dosud nezveřejněná píseň. Dylan, jak známo, není velký komunikátor, který by nacházel potěšení v oslovování mas jaksi napřímo – jinak než tvorbou, pokud se tedy k publiku obrací nevyzván, sám od sebe, může to jeho slovům dodávat větší váhu. Je to nikterak překvapivě znějící přání, spolu s tou písní tvoří ale zvláštní celek, jehož dvě části mohou působit rozporně, přesto k sobě ale jistým způsobem patří. „Zdravím svoje fanoušky a stoupence s vděčností za všechnu vaši podporu a věrnost, kterou jste mi během let projevili. Tohle je nevydaná píseň, kterou jsme před časem nahráli, možná vám přijde zajímavá. Držte se v bezpečí, buďte ostražití a Bůh buď s vámi.“ (Anglické slovo observant ovšem kromě významu ostražitý, bdělý znamená i v náboženském slova smyslu praktikující.) Skladba, jež doprovází toto přání bezpečí v těžkých dobách, se jmenuje… Murder Most Foul (Vražda podlá nade vše), je to nejdelší Dylanova studiová nahrávka vůbec – trvá sedmnáct minut.

Průvodce nedotčené ženy Severem

Před sedmi lety debutovala Veronika Bendová novelou Nonstop Eufrat, jejímž hrdinou byl bývalý kněz, jenž zběhl ze služby Bohu, aby mohl vést „normální život“, čímž se jeho život ocitl v těžké krizi, která je ovšem obecnějšího rázu. Byla to dobře napsaná kratší próza, za jejíž přehledností se dalo poznat autorčino scenáristické školení (vystudovala DAMU), což nebylo ke škodě věci. Střízlivost a jakási strohost byla funkční a vedla k tomu, že čtenář knihu neodložil, dokud ji nepřečetl.

„Děkuji a pracičku Ti celuji“

Píše se rok 1904 a v životě Jaroslava Vrchlického (1853–1912) se objevuje nová žena, neprovdaná (protože učitelka) Justýna Vondroušová (1870–1958). Vrchlický je ovšem ženatý, teď už zcela formálně, jeho manželství je dávno v troskách, dávno ví od své choti, že pouze nejstarší dcera je jeho vlastní, biologickým otcem dalších dvou dětí je herec Jakub Seifert. Vrchlický v manželském svazku setrvává, avšak jak může, z rodiny utíká, je zaneprázdněn prací na univerzitě a svým společenským angažmá, rád vyjíždí na osvětové přednášky po Čechách a Moravě, pilně píše básně a dramata, horečně překládá i z jazyků, kterými nevládne. Zajíždí také do Vídně, kde zasedá v Panské sněmovně, těší se společenské vážnosti a čtenářské oblibě, nikoli přízni mladé kritiky, ta se do něj trefuje nemilosrdně. Na českém literárním nebi mezitím vyšly nové hvězdy, Bezruč, Březina, Dyk, Gellner, Machar, Sova..., Vrchlický je však stále při síle, pomyslný trůn nechce vyklidit, vydává jednu knížku za druhou, ale potřebuje také cit a něhu.

Národní stát byl od ďábla, i ten Masarykův

S více než desetiletým posečkáním vychází česky studie britsko-americké historičky Mary Heimannové nazvaná Československo - stát, který zklamal. Nakladatelství Petrkov knihu uvozuje reklamní kampaní představující Heimannovou jako hlas moderní západní vědy a korektiv k českým historickým mýtům a sebezahleděnosti. A zatímco u nakladatele se to ještě dá pochopit, má ostatně komerční zájmy, méně pochopitelná jsou vyjádření některých českých a slovenských intelektuálů – nadšenou předmluvu dodal Jan Urban, knihu doporučují Magda Vášáryová nebo Petr Pithart, vesměs lidé, kteří se spolu s mnoha dalšími publicisty a ve stejném duchu jako Heimannová vyjadřují už léta. Těžko tu mluvit o prolomení nějakých tabu, tabu lze snad prolomit jenom jednou, pak už není.

Tajemství rozbolavělého světa

Ze seriálu Outsider se na HBO stal nečekaný hit, u jedné z mnoha a mnoha nových televizních a filmových adaptací próz Stephena Kinga je to až překvapivé – kvantita v kvalitu se na tomhle poli neproměňuje zrovna často. Outsider je ale vzácný případ seriálu, který se netváří jako bůhvíjak přelomové dílo, prozkoumávající dosud neobjevené možnosti televizní zábavy. „Jenom“ v něm je plus minus všechno dobře, v Outsiderovi by bylo možné vidět až příkladnou adaptaci, jejíž autoři našli ten správný styl vyprávění i obrazu, všechny složky v ní synergicky „hrají“.

Místo srdce máte druhá játra

Slova užitá v titulku této recenze byla napsána (nadiktována?) slovensky a v originále znějí takto: „(...) Váš podráždený a zlobný postup proti odporcom (zväčša domnelým) často mi vnucuje myšlienku, že nemáte srdca, že miesto neho máte druhú pečeňu – taký ste zlostný a rozčúlený. Dokážte, že máte srdce, že necítite len nenávisť k tým svojim odporcom (opakujem zväčša domnelým), ale že to svoje Slovensko, in concreto teda Slovákov a Čechov tiež, aspoň trochu, milujete. Na nenávisti a zlobe, verte, nedá sa nič dobrého a trvalého vybudovať; preto Ježíš dal prikázanie lásky a to platí tiež v politike. / T. G. M.“ Adresátem byl Andrej Hlinka (1864–1938), slovenský římskokatolický kněz a politik, „vodca najväčšej slovenskej strany“ (řečeno s Masarykem; míněna Hlinkova slovenská ľudová strana), podepsaný pod telegramem, na nějž zakladatel Československa a jeho první prezident 12. října 1929 reagoval. Mimochodem – ze slovenských Topoľčianek, kde rád trávíval letní až podzimní měsíce.

V blátě Haliče a pod ledem Sibiře

Rozhodující moment pro vznik Československa se odehrál v podvečer 20. května 2018 na vojenském sjezdu československých legií v Rusku. „V Čeljabinsku se již nacházela požadovaná většina 123 delegátů z obou střeleckých divizí a sborových jednotek. Sjezd se prohlásil za nejvyšší autoritu, které jsou odpovědni všichni Čechoslováci v Rusku, a to včetně členů Odbočky Československé národní rady,“ připomíná se v dosud nejobsáhlejší publikaci o legiích za první světové války, kterou sepsal vojenský historik Jiří Fidler. Jak sám připomíná, splácí tím dlouhodobý dluh památným událostem roku 1918, ale také svému dědovi Rudolfu Fidlerovi, který byl v Rusku dobrovolníkem.

Pohodička s Hitlerem

Film Králíček Jojo režiséra Taiky Waititiho se nepovedl. Na tom není nic moc zvláštního – většina filmů tak dopadne. Je to ale film, který se mohl nepovést zajímavě nebo alespoň výrazně, mohl se z něj stát etalon nevkusu či nezvládnutých ambicí, mohl ve své špatnosti dosáhnout až halucinačních kvalit, přemýšlivější a kultivovanější diváci se při vzpomínce na něj mohli hrůzou budit ze sna, mohl se postavit na roveň muzikálu Jaro pro Hitlera, který inscenují hrdinové pověstného snímku Producenti (1967) Mela Brookse. Taky tu byla možnost, že se film povede a nasvítí kinematografií mnohokrát pojednané téma nově, třeba troufale, mrazivě a legračně. Oběma možnostem ale autoři řekli rezolutní Ne!. Místo toho stvořili film roztříštěný a především mdlý, který sice má na dlani dobrými úmysly překypující srdce, ty úmysly ale vyjadřuje únavně, monotónně a vlastně i nepřesvědčivě, příliš snadno. Jeden by nečekal, že něco takového napíše o snímku, jehož hrdinou je zapálený člen Hitlerjugend, který svoje životní trable konzultuje s imaginárním přítelem – komicky stylizovaným Adolfem Hitlerem.

Tajemníkem prezidenta Háchy

Skoro půl století čekal na zveřejnění rukopis Josefa Klimenta (1901–1978), vzpomínky zaměřené na osobnost Emila Háchy a jeho nejbližší okolí v době druhé republiky a německého protektorátu. Právník Kliment pracoval s Háchou na Nejvyšším správním soudu, svého nedávného šéfa následoval krátce po jeho zvolení do čela státu (30. 11. 1938) i na nové pracoviště. V Kanceláři prezidenta republiky měl – mezitím docent Karlovy univerzity – sice „plat menší než dřívější soudcovský“, přesto na Hrad nastoupil. To se mu stalo osudným. V květnu 1945 byl zatčen a následně odsouzen za kolaboraci. V kriminálech strávil patnáct let – až do amnestie v roce 1960.