Tag: recenze

Články k tagu

Pokus o zfilmování nezfilmovatelného

Na první trailer filmu To se během jednoho dne on-line podívalo skoro dvě stě milionů lidí, obrovskou pozornost poutaly i ty další. Adaptace románu Stephena Kinga vyvolala velikou pozornost, upoutávky vypadaly dobře, naznačovaly, že se to mohlo povést a vznikl takový přepis oblíbené předlohy, který by mohl být „jako knížka“.

Průvodce inteligentní ženy po jejím smažáku

Knižní vydání populárních blogů nejsou výjimkou: před dvanácti lety vyšel, jako jeden z prvních, Denik Ostravaka, tištěná verze fenoménu tehdejší blogosféry, dvojí publikace už se dočkala „bichla“ brněnských legend KKRD boys, v pěti knižních porcích předložilo čtenářům svůj koncentrovaný hejt trio autorů z blogu 1000 věcí, co mě serou.

Osudová na rozladěném pianu

Nakladatelství Knižní klub vypisuje už dvacet let svou Literární cenu. Soutěžit o ni může rukopis, který je anonymně zaslán do redakce a vybrán porotou. Zatím asi nejzajímavějším vítězem se v roce 2009 stala novela Bílej kůň, žlutej drak, a to především proto, že se z údajné první české spisovatelky vietnamské národnosti Lan Pham Thi krátce po vyhlášení ceny vyklubal mystifikátor a Jihočech Jan Cempírek.

Ze všeho nejdůležitější je se narodit

Svatý Augustýn pravil: Inter faeces et urinam nascimur, rodíme se mezi výkaly a močí, a Bohumil Hrabal, který měl ten výrok tak rád, to vždy doplňoval – a přesto jsme nádherní. Porod je základní, de facto nejdůležitější událostí našeho života, při níž jsme přitom naprosto odkázáni na někoho druhého.

Ty nejznělejší tóny léta

Kola showbyznysu, nebo jak to říct, se točí i v parném létě. Ehm. To, že se ctěné publikum z větší části vyvaluje u rybníka, ještě neznamená, že ve světě přestaly vycházet desky. Vycházejí. A někdo se jimi musí prohrabat, něco si z nich poslechnout a vydat o tom zprávu, aby navrátivší se rekreanti byli trochu v obraze

Paměť jen do včerejška

Revue Prostor vydala jako svou 107. publikaci sborník textů s názvem Generace chaosu. Jeden z nejstarších českých časopisů, navazující na samizdatovou tradici, se dlouhodobě zabývá vztahem kulturních, společenských a politických témat a v půlroční periodicitě vydává obsáhlé sborníky (ten aktuální má na 160 stran) vždy s unikátní dramaturgií a tematickým zacílením.

Večer s nadrženými rozervanci

Pro jistý typ fanouška je největší kompliment, jaký je možné kapele vyseknout po koncertě, že naživo zní jako z desky. Dá se rozumět tomu, že někdo ocení, když hudebníci dokážou, že na studiových nahrávkách jaksi nefixlují, jsou schopní reprodukovat zvuk svých nahrávek bez možností studia.

Jak Klusák donutil Daliborka housti

Film Svět podle Daliborka ještě před tím, než byl uveden na festivalu v Karlových Varech, už kolem sebe vytvořil atmosféru dohadů, nejistot, jisté podezíravosti, co Vít Klusák, režisér filmu, tentokrát narafičil. Klusák je typem „dokumentaristy“ mystifikátora, který do reality vstupuje řekněme kreativním způsobem.

Ferda a vejce imaginace

Obecně platí, že současná česká literatura postrádá hrdinu, což souvisí s její feminizací a celkovou rozbředlostí. Ani mužům se nechce – nebo to už neumějí – do výrazné epiky, v níž se postava vytváří jako pevný a aktivní bod v toku času. Mají možná pocit, že by to zbytky čtenářstva stejně neocenily, protože už je tak zpitomělé, že pokud čte, počítá s tím, že ho to má nudit a nechápat, co to čte.

Písně z města snivců

Americký písničkář Kevin Morby natočil album City Music, jsem mu za to vděčný. Ta deska ve mně probudila nadšení, jaké hudební fanoušek zažije, když se setká s něčím dokonalým, co zní naprosto samozřejmě, staře, a přitom osobitě, ne jako replika, ale jako něco strašně povědomého, a přitom úplně nového. Člověka docela potěší, když zjistí, že je takové reakce po všech těch rocích ještě schopen. A vida.

10 filmů, které mě rozplakaly

Rozbrečet se při projekci může pro recenzenta být trochu nepříjemná situace. Nejenom kvůli tomu, že hodně filmů vidí na novinářských projekcích a namačkaný mezi třeba znuděné, svačící, hodinky nervózně kontrolující kolegy si může vzlykající pisatel připadat trochu moc obnažený. Pláč v kině ale také v něčem popírá podstatu recenzentství, často chápaného jako udržení si kontroly, odstupu, schopnosti nahlédnout za blikající obraz a vidět mechanismus výroby, autorských úvah a rozhodnutí, oznámkovat výkony zúčastněných, formulovat za ně ideje, o nichž třeba ani nevědí, že je mají.

Ach, ty Pepičky!

Před deseti lety se Češi poprvé setkali s fenoménem Mariusz Szczygiel (chvíli trvalo, než se jméno, které zní v češtině zcela obyčejně – Špaček –, naučil člověk psát) a jeho knihou Gottland. Pár let nato vyšla jinému Mariuszovi, tentokrát Suroszovi, kniha Pepíci.

Nevěřte robotům, kteří hrají Wagnera

Od premiéry prvního filmu o Vetřelci uplynulo přes čtyřicet let, čerstvě premiérovaný snímek Vetřelec: Covenant je šestý v té řadě (pokud bychom to brali podle chronologie vyprávěného příběhu, je to „dvojka“). A je to tedy zvláštní kousek. Zdráhal bych se ho prohlásit za dobrý film, ale jistým způsobem je výrazný.

Kázání rozervaného šaška

Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem a nástup jeho administrativy vzbudily nejenom mezi americkými umělci hodně emotivní reakci. Ty city jsou taky často vyjadřovány hodně přepjatým způsobem, jakkoliv člověk chápe, že srovnat se s tou novou politickou realitou, její řečí a manýrami může být pro citlivější duši docela těžké.

Ze starého mladého mladým starým

Je víc cest, jak ve světě rokenrolu důstojně zestárnout, jedna z nich je dosáhnout jakéhosi pozdního majestátu. Umělec, který na scénu vstoupil jako mladý divoch a zpustlík, z ní odchází coby bohatou životní zkušeností poučený mudrc, snad až prorok.

Mistr krásy a smrti z Německa

Absolvoval jsem před časem jednu debatu, kde mi učená kunsthistorička vysvětlila, v čem je největší problém současného umění. Totiž v tom, že lidé přicházejí na výstavy a očekávají, že tam najdou něco krásného. A to je v zásadním rozporu se současným uměním, které se za sto let moderny a postmoderny osvobodilo od diktátu „být krásné“.

Sestup a pád sympatického žvanila

Seriál Volejte Saulovi (Better Call Saul), jehož třetí sezonu nedávno začala uvádět streamovací služba Netflix, asi nikdy nebude patřit mezi díla, v očekávání jejichž rozuzlení si budou miliony napjatých diváků z nervozity ohryzávat nehty. Není to „velká věc“, která by z herců udělala hvězdy a autorům přidala o nulu víc v cifře honoráře. Je to ale nenápadně pohlcující seriál. Jakkoliv často postrádá atributy prvoplánové atraktivnosti, všechny jeho složky – scénář, herectví, obraz – jsou velmi neokázalým způsobem dokonalé.

Když jsou zdvořilí, vem nohy na ramena

Horor má k legraci často blíž, než by se na první pohled mohlo zdát, ty nejhrůznější filmové obrazy často hraničí s groteskou (viz např. počínání postavy Jacka Nicholsona v Kubrickově Shining). Taky je to žánr, který může jednoduše a třeba i satiricky ilustrovat dobová témata, být jednoduchým vyjádřením hlubšího tématu.

Světelné tvary a jiné bytosti

Pavel Baňka je významný český fotograf, který před pěti lety oslavil retrospektivními výstavami v pražské Špálovce a v brněnském Domě umění svou sedmdesátku. Sklon k bilancování, který v jisté chvíli přirozeně přichází, pokračuje fotografickou knihou Reflexe, jež má být prvním dílem trilogie, následovat mají svazky Blízkost a Esence.

Já, králičí Bůh příběhů

Co to je? Začne to jako severská detektivka s mrtvolou přibitou na stropě, pokračuje to jako filozofická zpověď moudrého králíka, pak se to promění v psychologickou novelu s hororovým tématem trestu smrti, přičemž do hry vstoupí dvojníci, kteří žijí v paralelních literárních světech, vloží se do toho příběh s osudovou ženou a skončí to moudrým králíkem na pekáči. A celé se to odehrává v Brně.

Je ještě třeba temno zahánět lucernou?

Když Divadlo v Dlouhé realizovalo plán inscenovat hru Lucerna od Aloise Jiráska, bylo to – aspoň pro pisatele těchto řádků – drobné překvapení. Lucerna totiž sice patří mezi základní díla české literární dramatiky, zároveň ale v Praze v posledních letech pravidelně hrána nebývá. Naposled byla roku 2008 v Národním divadle pouze obnovena starší inscenace Vladimíra Morávka.

Vývoj obrazů na příkladu coury Alice

Jak předznamenává jeho název, grafický román Kiki z Montparnassu autorů Catel Mullerové a José-Louise Bocqueta pojednává o životních zákrutách slečny Alice Ernestine Prinové, známější právě pod přezdívkou Kiki. Tato dívka ve dvacátých letech minulého století – v ustáleném výrazu v letech takzvaně bláznivých – jako modelka inspirovala k vrcholným výkonům nejednoho slavného tvůrce pařížské avantgardy.

Úplně sám na všechen ten kravál

V hudbě se často řeší autenticita. Protože písni pomůže, když je tak nějak skutečná, vyjadřuje ten nejopravdovější život. Zvlášť blues by takové mělo být. Nestačí vědět, že třeba Junior Kimbrough byl fantastický hudebník s hlasem, který dokázal uvést srdce do tranzu.