Tag: recenze

Články k tagu

Když šáha střídal ajatolláh

Před rokem 1989 vyšly česky tři knihy „otce“ polské reportážní školy Ryszarda Kapuścińského (1932–2007). Fotbalová válka (1984) o bizarním vojenském konfliktu mezi Hondurasem a Salvadorem, Na dvoře krále králů (1980) o Etiopii v časech, kdy jí vládl Haile Selassie, a reportážní esej Na dvoře šáha šáhů (1981) o Íránu ve stavu revoluce.

Jak sedmikrásky nad Brnem

Milan Uhde patří k Brnu a Brno k Milanu Uhdemu, a přitom se jeho nejosobnější a tím také „nejbrněnštější“ divadelní hra Zázrak v černém domě uvádí na brněnské scéně až jedenáct let po její pražské premiéře (2007 Divadlo Na zábradlí, režie Juraj Nvota): mezitím ji ještě viděli v Liberci a Olomouci. Inscenace Uhdeho textu na scéně brněnské Reduty lze brát proto jako splátku dluhu – a svého druhu dramatikovo dokonání pomsty ve svém městě.

Invence a úsilí ve službách triviálnosti

Americký film Nikdys nebyl (You were Never Really Here) může posloužit jako argument kritikovi, který soudobou „artovou“ tvorbu vnímá jako hodně bezradnou (jistě, podobně jako ostatní generalizace je i tahle nespravedlivá). Snímek britské režisérky Lynne Ramsayové je velmi dobře přijímaný kritikou na loňském festivalu v Cannes, té asi nejprestižnější přehlídce vůbec, dostal dvě ceny – pro nejlepšího herce (Joaquin Phoenix) a nejlepší scénář (Lynne Ramsayová podle prózy Jonathana Amese).

Cesta k temnému srdci devótnosti

Soudobá televize příběhy potřebuje a přeje jim. Pro autory s ambicí vyprávět o něčem prostřednictvím příběhu obrazem a zvukem je dnes oproti filmu preferované médium, které umožňuje – jistě jen v těch nejlepších případech – pracovat na ploše až románové a dosáhnout přitom i odpovídající hloubky. Takovým způsobem rezonující story vypráví šestidílná americká dokumentární minisérie Wild Wild Country. Je strhující na několik způsobů – popisuje a ukazuje historii pro naprostou většinu diváků naprosto neznámou, velice dramatickou, plnou různým způsobem zajímavých a někdy až fascinujících postav.

Tajemná místa diktatur?

Pod názvy Tajemná místa nacismu a Tajemná místa komunismu přišly na knižní trh dva bedekry současně. První napsali Milan a Roman Plchové, druhý je dílem Magdaleny Karelové. Obě příručky mají podtitul Fascinující místa české historie, na obálkách vidíme snímky jakýchsi podzemních slují, opravdu trochu tajuplných, a aby bylo každému zcela jasno, tak i portréty dvou zločinců, jejichž jména jsou synonymy pro dané ideologie: tu Adolfa Hitlera, tam Josifa Stalina.

O islámu, jak sám sebe vidí

Je přirozené, že nejsilnější škola západní islamologie je ve Francii, které se islám a jeho budoucnost týká ze všech evropských zemí nejakutněji, i když jí další země staré Evropy dýchají na záda. Je tu navíc koloniální minulost, dodávající tamnímu uvažování o islámském světě další, často i osobní rozměr.

Masaryk na koni, Kubelík nikde

Letošní sté výročí obnovení české státnosti se nabízí jako vhodná příležitost k rekapitulování klikaté cesty, již naše společnost prošla od Masaryka s Kramářem až po Zemana s Babišem. Dají se důležité události politické, kulturní, vědecké, sportovní a jiné, často kuriózní, poutavě vyložit také dětem? Ano, je to možné, dokonce nutné. Takových pokusů se asi objeví víc.

Postavit se těm velkým věcem

Po letech a desetiletích prožitých mimo jiné zájmem o hudbu a sledováním její scény (resp. její části) to člověk zažije už jenom zřídka, o to intenzivnější ale pak ta šťastná chvilka může být. A ještě víc, přijde-li nepředcházena nějakým zvýšeným očekáváním, ale jen mírně letargickým „OK, asi bych měl zkusit ještě tohle“.

Obrácení Antonína Blaníka

Jak říkal Zdeněk Nejedlý, řekni mi, občane, co si myslíš o husitském revolučním hnutí, a já ti povím, jak si stojíš politicky. To samé platí o Tondovi Blaníkovi: Řekni mi, jestli víš, o koho a o co jde a jak se ti líbí, a já ti povím, jaké je v české společnosti tvé místo.

S revolverem na motýly

Svým způsobem je to odvaha a troufalost, zkusit napsat příběh ze života jednoho z nejjemnějších a nejbrilantnějších stylistů moderní literatury, ruskoamerického spisovatele Vladimira Nabokova (1899–1977). Monika Zgustová, česká spisovatelka žijící v Barceloně, se o to pokusila v próze Revolver v kabelce – a výsledek není vůbec špatný.

Triumf „nekorektní kinematografie“?

Film Tři billboardy kousek za Ebbingem je důležité dílo. Snímek irského režiséra (a uznávaného dramatika) Martina MacDonagha dostal Zlatý glóbus pro nejlepší drama (a tři další), je to tedy film s, řekněme, certifikátem kvality oborového establishmentu. Zároveň se proti převládajícím trendům a očekáváním publika docela výrazně vymezuje.

Mladý muž a jeho boj s drůbežárnou

Jména vystudovaného sociologa Stanislava Bilera (nar. 1982) si mohl pozorovatel společenského čeření v posledních několika letech všimnout především v souvislosti se satirickou skupinou Žít Brno. Povinností členů tohoto společenství bylo pěstovat sžíravý sarkasmus vyhrocený proti zaostalosti, jejímž je Brno v jejich nesmlouvavých pohledech přímo majákem.

Valašští scary monsters Jana Vytisky

Právě před rokem se v holešovické Trafo Gallery konala výstava Život je bolestný a přináší zklamání. Pod záštitou kunsthistorika a znalce dekadence Otty M. Urbana se na ní, jako na černém sabatu, sešlo několik výtvarníků se zálibou v temných výjevech posmrtného, morbidního či okultního charakteru.

Když se muž se ženou přátelí

V závěrečných fázích podnikových vánočních večírků a podobných sešlostí se často diskutuje otázka, zda je možné pevné přátelství mezi mužem a ženou, aniž by směřovalo k sexu. Názory na to se různí a bývají dost silné. Společná deska známé australské písničkářky Courtney Barnettové a Američana Kurta Vilea Lotta Sea Lice naznačuje, že by to možné být mohlo.

Apokalypsa jako otravná rutina

Stane-li se seriál velice úspěšným, může ho to vystavit nebezpečí. Produkční společnost a někdy i autoři mohou mít sklon protahovat ho do nekonečna nebo přinejmenším daleko za hranici únosnosti, kde se z díla kdysi třeba docela zábavného stane jen otravná a čím dál hůře zvládaná rutina.

Nové Stranger Things – kouzlo ještě funguje

Velký a překvapivý hit se loni stal z osmidílné minisérie Stranger Things, jejíž na tomhle poli debutující autoři, bratři Dufferovi, dokázali pozoruhodně vybalancovat „osmdesátkovou“ nostalgii, velké množství odkazů a citací filmů té doby a zároveň vyprávění příběhu, který může stát sám o sobě.

Krémové květy intimních nálad

Hromadná výstava českého impresionismu v hradní Jízdárně, to je ne sázka, to je střelba na jistotu. Lidí jako máku, ve všední den odpoledne plno, solidní městský patriciát i lid prostšího typu, paní a pánové si s dojetím prohlížejí obrazy, jež v nich evokují náladu poetických chvil vlastních životů, ten vlahý dojem, kdy vše ztichne a ponoří se do ticha a krásy. Ach, škoda, že už se tak nemaluje…

Pokus o zfilmování nezfilmovatelného

Na první trailer filmu To se během jednoho dne on-line podívalo skoro dvě stě milionů lidí, obrovskou pozornost poutaly i ty další. Adaptace románu Stephena Kinga vyvolala velikou pozornost, upoutávky vypadaly dobře, naznačovaly, že se to mohlo povést a vznikl takový přepis oblíbené předlohy, který by mohl být „jako knížka“.

Průvodce inteligentní ženy po jejím smažáku

Knižní vydání populárních blogů nejsou výjimkou: před dvanácti lety vyšel, jako jeden z prvních, Denik Ostravaka, tištěná verze fenoménu tehdejší blogosféry, dvojí publikace už se dočkala „bichla“ brněnských legend KKRD boys, v pěti knižních porcích předložilo čtenářům svůj koncentrovaný hejt trio autorů z blogu 1000 věcí, co mě serou.

Osudová na rozladěném pianu

Nakladatelství Knižní klub vypisuje už dvacet let svou Literární cenu. Soutěžit o ni může rukopis, který je anonymně zaslán do redakce a vybrán porotou. Zatím asi nejzajímavějším vítězem se v roce 2009 stala novela Bílej kůň, žlutej drak, a to především proto, že se z údajné první české spisovatelky vietnamské národnosti Lan Pham Thi krátce po vyhlášení ceny vyklubal mystifikátor a Jihočech Jan Cempírek.

Ze všeho nejdůležitější je se narodit

Svatý Augustýn pravil: Inter faeces et urinam nascimur, rodíme se mezi výkaly a močí, a Bohumil Hrabal, který měl ten výrok tak rád, to vždy doplňoval – a přesto jsme nádherní. Porod je základní, de facto nejdůležitější událostí našeho života, při níž jsme přitom naprosto odkázáni na někoho druhého.

Ty nejznělejší tóny léta

Kola showbyznysu, nebo jak to říct, se točí i v parném létě. Ehm. To, že se ctěné publikum z větší části vyvaluje u rybníka, ještě neznamená, že ve světě přestaly vycházet desky. Vycházejí. A někdo se jimi musí prohrabat, něco si z nich poslechnout a vydat o tom zprávu, aby navrátivší se rekreanti byli trochu v obraze

Paměť jen do včerejška

Revue Prostor vydala jako svou 107. publikaci sborník textů s názvem Generace chaosu. Jeden z nejstarších českých časopisů, navazující na samizdatovou tradici, se dlouhodobě zabývá vztahem kulturních, společenských a politických témat a v půlroční periodicitě vydává obsáhlé sborníky (ten aktuální má na 160 stran) vždy s unikátní dramaturgií a tematickým zacílením.

Večer s nadrženými rozervanci

Pro jistý typ fanouška je největší kompliment, jaký je možné kapele vyseknout po koncertě, že naživo zní jako z desky. Dá se rozumět tomu, že někdo ocení, když hudebníci dokážou, že na studiových nahrávkách jaksi nefixlují, jsou schopní reprodukovat zvuk svých nahrávek bez možností studia.