Tag: recenze

Články k tagu

Triumf „nekorektní kinematografie“?

Film Tři billboardy kousek za Ebbingem je důležité dílo. Snímek irského režiséra (a uznávaného dramatika) Martina MacDonagha dostal Zlatý glóbus pro nejlepší drama (a tři další), je to tedy film s, řekněme, certifikátem kvality oborového establishmentu. Zároveň se proti převládajícím trendům a očekáváním publika docela výrazně vymezuje.

Mladý muž a jeho boj s drůbežárnou

Jména vystudovaného sociologa Stanislava Bilera (nar. 1982) si mohl pozorovatel společenského čeření v posledních několika letech všimnout především v souvislosti se satirickou skupinou Žít Brno. Povinností členů tohoto společenství bylo pěstovat sžíravý sarkasmus vyhrocený proti zaostalosti, jejímž je Brno v jejich nesmlouvavých pohledech přímo majákem.

Valašští scary monsters Jana Vytisky

Právě před rokem se v holešovické Trafo Gallery konala výstava Život je bolestný a přináší zklamání. Pod záštitou kunsthistorika a znalce dekadence Otty M. Urbana se na ní, jako na černém sabatu, sešlo několik výtvarníků se zálibou v temných výjevech posmrtného, morbidního či okultního charakteru.

Když se muž se ženou přátelí

V závěrečných fázích podnikových vánočních večírků a podobných sešlostí se často diskutuje otázka, zda je možné pevné přátelství mezi mužem a ženou, aniž by směřovalo k sexu. Názory na to se různí a bývají dost silné. Společná deska známé australské písničkářky Courtney Barnettové a Američana Kurta Vilea Lotta Sea Lice naznačuje, že by to možné být mohlo.

Apokalypsa jako otravná rutina

Stane-li se seriál velice úspěšným, může ho to vystavit nebezpečí. Produkční společnost a někdy i autoři mohou mít sklon protahovat ho do nekonečna nebo přinejmenším daleko za hranici únosnosti, kde se z díla kdysi třeba docela zábavného stane jen otravná a čím dál hůře zvládaná rutina.

Nové Stranger Things – kouzlo ještě funguje

Velký a překvapivý hit se loni stal z osmidílné minisérie Stranger Things, jejíž na tomhle poli debutující autoři, bratři Dufferovi, dokázali pozoruhodně vybalancovat „osmdesátkovou“ nostalgii, velké množství odkazů a citací filmů té doby a zároveň vyprávění příběhu, který může stát sám o sobě.

Krémové květy intimních nálad

Hromadná výstava českého impresionismu v hradní Jízdárně, to je ne sázka, to je střelba na jistotu. Lidí jako máku, ve všední den odpoledne plno, solidní městský patriciát i lid prostšího typu, paní a pánové si s dojetím prohlížejí obrazy, jež v nich evokují náladu poetických chvil vlastních životů, ten vlahý dojem, kdy vše ztichne a ponoří se do ticha a krásy. Ach, škoda, že už se tak nemaluje…

Pokus o zfilmování nezfilmovatelného

Na první trailer filmu To se během jednoho dne on-line podívalo skoro dvě stě milionů lidí, obrovskou pozornost poutaly i ty další. Adaptace románu Stephena Kinga vyvolala velikou pozornost, upoutávky vypadaly dobře, naznačovaly, že se to mohlo povést a vznikl takový přepis oblíbené předlohy, který by mohl být „jako knížka“.

Průvodce inteligentní ženy po jejím smažáku

Knižní vydání populárních blogů nejsou výjimkou: před dvanácti lety vyšel, jako jeden z prvních, Denik Ostravaka, tištěná verze fenoménu tehdejší blogosféry, dvojí publikace už se dočkala „bichla“ brněnských legend KKRD boys, v pěti knižních porcích předložilo čtenářům svůj koncentrovaný hejt trio autorů z blogu 1000 věcí, co mě serou.

Osudová na rozladěném pianu

Nakladatelství Knižní klub vypisuje už dvacet let svou Literární cenu. Soutěžit o ni může rukopis, který je anonymně zaslán do redakce a vybrán porotou. Zatím asi nejzajímavějším vítězem se v roce 2009 stala novela Bílej kůň, žlutej drak, a to především proto, že se z údajné první české spisovatelky vietnamské národnosti Lan Pham Thi krátce po vyhlášení ceny vyklubal mystifikátor a Jihočech Jan Cempírek.

Ze všeho nejdůležitější je se narodit

Svatý Augustýn pravil: Inter faeces et urinam nascimur, rodíme se mezi výkaly a močí, a Bohumil Hrabal, který měl ten výrok tak rád, to vždy doplňoval – a přesto jsme nádherní. Porod je základní, de facto nejdůležitější událostí našeho života, při níž jsme přitom naprosto odkázáni na někoho druhého.

Ty nejznělejší tóny léta

Kola showbyznysu, nebo jak to říct, se točí i v parném létě. Ehm. To, že se ctěné publikum z větší části vyvaluje u rybníka, ještě neznamená, že ve světě přestaly vycházet desky. Vycházejí. A někdo se jimi musí prohrabat, něco si z nich poslechnout a vydat o tom zprávu, aby navrátivší se rekreanti byli trochu v obraze

Paměť jen do včerejška

Revue Prostor vydala jako svou 107. publikaci sborník textů s názvem Generace chaosu. Jeden z nejstarších českých časopisů, navazující na samizdatovou tradici, se dlouhodobě zabývá vztahem kulturních, společenských a politických témat a v půlroční periodicitě vydává obsáhlé sborníky (ten aktuální má na 160 stran) vždy s unikátní dramaturgií a tematickým zacílením.

Večer s nadrženými rozervanci

Pro jistý typ fanouška je největší kompliment, jaký je možné kapele vyseknout po koncertě, že naživo zní jako z desky. Dá se rozumět tomu, že někdo ocení, když hudebníci dokážou, že na studiových nahrávkách jaksi nefixlují, jsou schopní reprodukovat zvuk svých nahrávek bez možností studia.

Jak Klusák donutil Daliborka housti

Film Svět podle Daliborka ještě před tím, než byl uveden na festivalu v Karlových Varech, už kolem sebe vytvořil atmosféru dohadů, nejistot, jisté podezíravosti, co Vít Klusák, režisér filmu, tentokrát narafičil. Klusák je typem „dokumentaristy“ mystifikátora, který do reality vstupuje řekněme kreativním způsobem.

Ferda a vejce imaginace

Obecně platí, že současná česká literatura postrádá hrdinu, což souvisí s její feminizací a celkovou rozbředlostí. Ani mužům se nechce – nebo to už neumějí – do výrazné epiky, v níž se postava vytváří jako pevný a aktivní bod v toku času. Mají možná pocit, že by to zbytky čtenářstva stejně neocenily, protože už je tak zpitomělé, že pokud čte, počítá s tím, že ho to má nudit a nechápat, co to čte.

Písně z města snivců

Americký písničkář Kevin Morby natočil album City Music, jsem mu za to vděčný. Ta deska ve mně probudila nadšení, jaké hudební fanoušek zažije, když se setká s něčím dokonalým, co zní naprosto samozřejmě, staře, a přitom osobitě, ne jako replika, ale jako něco strašně povědomého, a přitom úplně nového. Člověka docela potěší, když zjistí, že je takové reakce po všech těch rocích ještě schopen. A vida.

10 filmů, které mě rozplakaly

Rozbrečet se při projekci může pro recenzenta být trochu nepříjemná situace. Nejenom kvůli tomu, že hodně filmů vidí na novinářských projekcích a namačkaný mezi třeba znuděné, svačící, hodinky nervózně kontrolující kolegy si může vzlykající pisatel připadat trochu moc obnažený. Pláč v kině ale také v něčem popírá podstatu recenzentství, často chápaného jako udržení si kontroly, odstupu, schopnosti nahlédnout za blikající obraz a vidět mechanismus výroby, autorských úvah a rozhodnutí, oznámkovat výkony zúčastněných, formulovat za ně ideje, o nichž třeba ani nevědí, že je mají.

Ach, ty Pepičky!

Před deseti lety se Češi poprvé setkali s fenoménem Mariusz Szczygiel (chvíli trvalo, než se jméno, které zní v češtině zcela obyčejně – Špaček –, naučil člověk psát) a jeho knihou Gottland. Pár let nato vyšla jinému Mariuszovi, tentokrát Suroszovi, kniha Pepíci.

Nevěřte robotům, kteří hrají Wagnera

Od premiéry prvního filmu o Vetřelci uplynulo přes čtyřicet let, čerstvě premiérovaný snímek Vetřelec: Covenant je šestý v té řadě (pokud bychom to brali podle chronologie vyprávěného příběhu, je to „dvojka“). A je to tedy zvláštní kousek. Zdráhal bych se ho prohlásit za dobrý film, ale jistým způsobem je výrazný.

Kázání rozervaného šaška

Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem a nástup jeho administrativy vzbudily nejenom mezi americkými umělci hodně emotivní reakci. Ty city jsou taky často vyjadřovány hodně přepjatým způsobem, jakkoliv člověk chápe, že srovnat se s tou novou politickou realitou, její řečí a manýrami může být pro citlivější duši docela těžké.