Drážďanská výstava Edwarda Hoppera

Samota zalitá sluncem

Drážďanská výstava Edwarda Hoppera
Samota zalitá sluncem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Drážďany jsou tak blízko, že výstavy, které se tam pořádají, jsou teoreticky i pro nás. V současné nabídce se tam vyskytuje jméno, které má stále magický zvuk a z dějin moderního umění vystupuje jako tichý a mlčenlivý gigant, malíř obrazů, do kterých se ukryl smutek opuštěného člověka. Přitom to jsou obrazy přátelské, jako by šlo o obrazy do ordinace psychoterapeuta, který o lidské duši ví všechno – ale nemůže jí pomoct.

To jméno je Edward Hopper (1882–1967), klasik americké samoty a tichý Američan ve světě klasické malby. Drážďanská výstava Edward Hopper: Vnitřní a vnější svět je intimní i svým rozsahem, je celá soustředěná kolem jednoho obrazu, který je ovšem mistrovský. Jmenuje se Morning Sun a Hopper ho namaloval roku 1952. Obraz doplňují kontextová díla, především Hopperovy lepty z dvacátých let, kdy se jeho poetika rodila. Ale centrální je Ranní slunce. Do Drážďan bylo zapůjčeno z Museum of Art města Columbus v Ohiu. Jde o dílo z období, kdy se Hopper dostává z umělecké krize, která na něj dolehla po druhé světové válce. Tehdy na čas propadl pocitu, že jeho svět tichých meditací přestává mít co říct k době, jež nabrala rychle mnohem dravější směr: v té době se rodí americká abstraktní exprese, na scénu vstupuje Jackson Pollock, de facto Hopperův protiklad, takže se mohlo zdát, že jeho „konzervativní“ malířství, ze kterého nikdy nezmizela postava člověka, vyklidí prostor.

Jeho obrazy jsou však nadčasové, stejně jako je „nadčasový“ svit ranního slunce, které zastihuje ženu v pokoji s velkou postelí a otevřeným oknem. Žena sedí na lůžku, její krásný obličej je ponořen do světla. Je zahloubána do sebe, a přitom zcela vystavena sluneční lázni letního amerického dne. Za oknem vidíme výsek typické americké městské krajiny, cihlové architektury s vodní nádrží na střeše. Hopper zachytil stav čekání, stav nejistoty, ale zároveň klidu a odevzdanosti, proti němuž se nelze vzepřít, zbývá jen usednout na postel a osaměle čekat. Obličej té krásné ženy (jako model mu jako obvykle seděla jeho manželka Josephine Verstille Nivision, sama malířka) je klidný, bez větších emocí, ale oduševnělý, světlo zaplavuje pokoj a vytváří bílou plochu v bílé místnosti. Obraz je zalit hlubokou melancholií, i když vlastně nevíme, co smutného by se na něm mělo odehrávat. Všechno je v pořádku, nic zlého či drastického se neděje, ale na nás padá hluboký smutek. Z toho okna, z toho světla, z toho prázdného pokoje. Smutek, který je přitom krásný.

Přítomnost amerického moderního klasika v Zwingeru má přiznanou souvislost s loňskou výstavou obrazů Vermeera van Delft. V Drážďanech se pyšní jedním z nejslavnějších Vermeerů, obrazem Dívka čtoucí dopis u otevřeného okna z roku 1658. Tento něžný, a přitom záhadný výjev ženy ponořené do svého vnitřního světa, do nějž vstupuje obsah listu, je blízký světu Hopperových meditací. Souvislost není náhodná. Americký Hopper byl hluboce ovlivněn díly starých mistrů, které důvěrně poznal jako mladík při dennodenních návštěvách Metropolitního muzea v New Yorku, kde studoval Rembrandta, Goyu a Maneta, ale hlavně během svých tří cest do západní Evropy ještě před první světovou válkou v letech 1906, 1909, 1910. Drážďany sice nenavštívil, ale zásadní význam pro něj měli staří holandští mistři, které obdivoval v Amsterodamu, Haagu, Londýně či Paříži... Vedle Rembrandta především Vermeer, mistr tichých scén. S ním má Hopper společné, jak neplýtval (vytvořil dohromady 366 maleb, což není tak mnoho) a jak byl soustředěn na svůj vnitřní svět, k němuž hledal cestu prostřednictvím zachycení povrchu věcí. Oba dokázali spojit srozumitelnost s hlubokou emocionalitou, oba věděli, že největší účinek vychází z kouzla obyčejnosti. U Hoppera to byly střechy domů, liduprázdné ulice, benzinová pumpa v krajině. A krajiny hotelových pokojů nebo nočních barů (třeba na jeho nejznámějším obraze Nighthawks z roku 1942), kde se vyskytují osamělí lidé, kteří se podobají svým pozorovatelům, třeba nám.

Edward Hopper. Die innere und die äußere Welt. Gamäldegalerie Alte Meister, Zwinger, Dresden. 14. 4. – 31. 7. 2022.

24. června 2022