Většina umělců, respektive skoro všichni, za celý život nevytvoří ani jedno dílo, které by se dalo označit za „velké“, protože přesahuje dobu a místo vzniku, může se člověka dotknout i jinde a jindy, nějak trvale. Pokud se někomu jednou, dvakrát povede vytvořit cosi takového, je to velká věc a ve spravedlivějším světě by to jaksi mělo stačit, trvalá hodnota by měla přinést i trvalejší uznání. V našem světě to ale funguje jinak – vznikne tak očekávání, že podobně velké bude nadále všechno, nač takový tvůrce sáhne, a nestane-li se tak, je to důvod mluvit o jeho smutném úpadku. Někdo nedokázal být výjimečný po celý život, vydrželo mu to jen pár roků, jak ubohé...

Něco takového se přihodilo německému filmovému režisérovi Wimu Wendersovi a zrovna v jeho případě mě to docela bolí. Shodou okolností – nedělám rozhovory moc často – jsem s ním dvakrát dělal interview a většího sympaťáka aby člověk pohledal. Velmi nehvězdně se chovající muž, který naslouchá otázkám, svoje odpovědi promýšlí a přesně formuluje, zároveň vyzařuje hluboké zaujetí filmem a vůbec uměním. Jeden mu hned začne držet palce, přát mu, aby to dokázal zas a natočil tak skvělý film, jako jsou některé jeho snímky ze sedmdesátých a osmdesátých let, film jako Paris Texas, Alice ve městech nebo Nebe nad Berlínem. Jenomže Wendersovi se pár desítek let na poli hraného filmu nedařilo (některé jeho dokumentární snímky byly docela zdařilé), točil díla přinejlepším jakžtakž průměrná, frustrující tím, že pořád nesla stopy někdejší režisérovy velikosti, dávala tím najevo, že nemusela dopadnout tak hrozně. Jenomže dopadla, často zanesené až absurdně přepáleným „pravdařením“, jistě zrozeným z dobrých úmyslů, o to však bolavějším.

Chrámy čistoty, hygieny a harmonie

S úlevou o to větší mohu světu sdělit, že Wim Wenders natočil dobrý film a dočkal se za něj uznání – ceny pro představitele hlavní role na festivalu v Cannes a mnoha skutečně nadšených recenzí, příznivého diváckého ohlasu. Jmenuje se Dokonalé dny a právě vstupuje do kin. Úplně dokonalý tedy není, ale co už. Pocit z něj si budu pamatovat. A samozřejmě všechny ty ohromují tokijské veřejné záchodky – chrámy čistoty, hygieny a harmonie. Wendersův protagonista, postarší chlapík jménem Hirajama (Kódži Jakušo), pracuje jako uklízeč pro firmu, která je spravuje. Každé ráno vyjíždí legračním služebním vozítkem na stejnou trasu, z archaické kazety si k tomu pustí nějakou dobře vybranou starou píseň. Jeden po druhém si bere do parády drobné architektonické klenoty, které už jenom od pohledu pozvedávají kulturu lidského vyměšování do výšin dřív nepoznaných. Vyčistí je k dokonalosti.

Jeho dny se mohou zdát monotónní, Hirajama je ale schopný vnímat drobné novinky ve světě, který je jenom zdánlivě neměnný. Občas tu jeho rutinu něco naruší, za jeho upovídaným mladším parťákem třeba přijde kamarádka a něco spolu řeší nebo na jednom záchodě najde ztracené dítě. Hirojama taky nepůsobí ani trochu ubitě a vyčerpaně, ale jako člověk, který je rád přesně tam, kde je, rozhlíží se kolem sebe se zájmem a snad i vroucností. Každý den si dá jednoduchý oběd na stejné lavičce v parku a vyfotí si koruny stromů nad ní, po práci si zajde do veřejných lázní a pak vyrazí na kole do města, zajde si do rychlého občerstvení v podchodu, tiše tam sedí a kouká na frmol kolem. Nebo vyrazí do malé restaurace, kde se scházejí štamgasti a vede ji velmi elegantní zralá dáma, když je nálada a sváteční příležitost, třeba i zazpívá. Večer si Hirajama ještě chvíli čte, samé dobré autory (začíná Faulknerem) a ráno zas nanovo, má před sebou další dokonalý den, ve kterém toho moc neřekne, možná neřekne vůbec nic, ne snad že by si uložil mnišské mlčení nebo jeho ticho bylo výrazem Hirajamovy izolace v odcizeném světě, prostě jen netrpí nutkavou potřebou mluvit. Kódži Jakušo v té tiché roli exceluje, očima a úspornou mimikou toho dokáže vyjádřit hodně. A jistě – práci mu usnadňuje režie a vizualita filmu, díky nimž divák ví, jaké emoce si do hercovy tváře má promítat.

V Dokonalých dnech Wim Wenders našel svou dávnou schopnost ukázat velice vtahujícím způsobem svět nějaké postavy a ukázat ji právě jako součást světa. Ne ve smyslu politiky, dějin, společnosti a její organizace, ale jako někoho, kdo je spolutvůrcem ducha nějakého místa a zároveň jím je utvářený, je s ním v nějakém – vědomém či nevědomém – rozhovoru. Ve Wendersově Paris Texas je rozpálená texaská polopoušť v Texasu také extenzí zbrázděné tváře Harryho Deana Stantona, posmutnělý anděl v podání Bruna Ganze dotváří romantický obraz ušpiněného rozděleného města v Nebi nad Berlínem. Podobně i v Dokonalé dny jsou ve stejné míře o Hirajamovi jako o Tokiu. Městě, ve kterém jsem nikdy nebyl, ale chtěl bych se do něj podívat – a Wendersův film mě v tom utvrdil. Protože ho ukazuje ne jako obrovské mraveniště, dynamickou megapoli, ale jako město, kde uprostřed všeho toho hemžení člověk může narazit na místa vytržená z běžícího času a překvapivě intimní.

Dokonalé dny mohou připomínat „zenová“ díla japonského mistra Jasudžiróa Ozua nebo klasický snímek Žít Akiry Kurosawy, vizuální stránkou i prostým a přímočarým humanismem. Ve Wendersově filmu je možná víc vzdušnosti a nadhledu, humoru, místy podaného trošičku na sílu. V něčem velmi evropská je i Wendersova potřeba svého hrdinu nějak dovysvětlit. Ukázat, že to není jen tak obyčejný čistič záchodů, ale člověk s nějakým neobvyklým osudem, který se k téhle roli dostal výrazně jinak než jeho kolegové. Zrovna tohle jsem v Dokonalých dnech nutně nepotřeboval. A v závěrečné třetině filmu, včetně jeho finále, se Dokonalé dny už mohou blížit inscenování velkých životních pravd, tentokrát to ale režisér udrží v přijatelných mezích.

Obrazy ze života spokojeného čističe tokijských záchodů mohou působit v něčem až podvratně. Kdyby nějaký dnešní festivalový tvůrce točil o člověku stejné profese třeba v Londýně, asi by z toho vzniklo drásavé drama ze spodních pater společnosti, vykořisťovaný hrdina by v něm byl každý den vystavován těm nejhorším stránkám lidství, vedl by donkichotský boj proti všude se rozlézající špíně. Na kachlíčkách krev a zvratky, na zemi injekční stříkačky a odpady pořád ucpané, až se chudák tím sajrajtem musí brodit.

Na vrcholu blaha

Wenders místo toho ukazuje čističe na vrcholu blaha. Aby taky ne, co záchod, to umělecké dílo. A zákazníci mají taky úroveň, na těch záchodech není skoro nic k čištění, jen jednou se Hirajamovi donese, že jedna kolegova štace byla pěkně zřízená. A v něčem nepatřičně může v kontextu soudobého západního smýšlení působit i čističova spokojenost. Měl by chtít víc, a ne jenom v materiálním slova smyslu. Zdejší kultura spíš pobízí nepřijímat to, co je, hledat pro sebe jiné místo než to, kam nás svět postavil, jít za svým snem, za něčím novým, nezůstat stát a tak dále a tak podobně. Hirajama ale v tom rozpohybovaném světě dosáhl klidu tím, že se zastavil, přestal hledat, toužit po něčem jiném, než je to, co už má, upínat se na představu, že by mohl být někým jiným, než už je (když film ukáže, že protagonistův osud byl také důsledkem nějaké značně ojedinělé volby, v něčem to dílo oslabí). Klidu duše Hirajama nedosáhne důslednou introspekcí, identifikací traumat, jejich sdílením a léčením (aspoň na něm nic takového není vidět), ale spíš tím, že chodí po světě a dívá se kolem sebe. Především se dívá. A díky tomu toho nachází dost k vidění, aby mu zdánlivě monotónní existence vůbec monotónní nepřišla.

Ve Wendersových Dokonalých dnech je možné vidět spíš sen, nebo dokonce utopickou představu než realistický příběh takzvaně ze života. Sen stárnoucího chlapíka o tom, jaké by to stárnutí mělo být. Přinese mu život konečně oproštěný od neklidu a spěchu, honění se za různými přeludy. Bude nacházet radost v maličkostech a nebude se starat o věci, které stejně změnit nemůže, bude schopný dívat se pozorně a všímat si. Pouštět si k tomu bude svoje písničky a jednou třeba náhodou potká mladou holku s růžovými vlasy a ona zpozorní, když jednu z nich uslyší, protože v ní najde to, co kdysi on, krásu, která popírá normy převládající bezduchosti. Najde pro sebe pár podniků, kde člověk může zdomácnět, stát se součástí inventáře, patřit a cítit tichou sounáležitost s jinými, kdo tam chodí. Mít tam svoji židli a svůj drink, po očku sledovat paní za barem, zamlada musela být krásná, ještě pořád je. A když bude mít štěstí, zazpívá mu House of the Rising Sun, tu slavnou píseň ztracenců a nešťastníků. Bude to sladce bolet, ale když se pak rozhlédne, uvidí malý svět, ve kterém si vůbec nemusí připadat ztracený, je bezvýznamný, a právě proto svobodný. Aspoň ve filmu to vyjít může.