Vedle dvou Mariuszů, Szczygieła a Surosze, je třetí „český Polák“, Aleksander Kaczorowski (1969), nejvíc literární historik a bohemista. Českou literaturu zná na akademické úrovni, překládá ji, přednáší a interpretuje. Zároveň je druhou svou podstatou publicista, reportér a zaujatý vypravěč. Má dar podat příběh, napsat ho živě a poutavě, přitom nikoli triviálně nebo podbízivě či naivně, jak to někdy (a často) u lidí příliš zaujatých svou věcí bývá. Důležité je, že má i dobrý vkus a odstup, není to ani za každou cenu zamilovaný čechofil, ani ctižádostivec, který musí všechno převrátit a vidět jinak. Jeho zájem o Čechy vznikl původně citově (čtenářskou láskou k Hrabalovi, později ho překládal) a pak byl prohlouben intelektuálně, ale pořád je v zásadě založen na niterném vztahu k autorům, které má v zásadě rád, rozumí jim a chce o nich něco důležitého říct i ostatním.

Česky mu vyšly knihy o Václavu Havlovi a Otu Pavlovi, obě empatické a přitom objevné i pro ty, kdo si myslí, že o nich vědí všecko: to platí především o knize o Pavlovi. Nyní mu vyšel Pražský slabikář s podtitulem Od Kafky k Havlovi a zpět, rozšířená verze knihy Praski elementarz, kterou poprvé vydal před dvaceti lety. Jsou to, jednoduše řečeno, esejistické, osobně laděné obrazy z českých literárních dějin 20. století, přičemž to, že se začíná Franzem Kafkou, na tom nic nemění. Základem je životní příběh, jde tedy o portréty primárně biografické. Týká se to jak Kafky, tak Haška nebo Hrabala, kteří jsou (nebo byli) pro polského čtenáře sice pojmy, ale ne vždy představitelní v reálném prostředí. Pro Čecha jsou zajímavé přesahy do Polska, třeba příběh prvního polského překladatele Švejka Hulky-Laskovského, který se nadchl pro Haška, přičemž ale bylo lépe, aby Poláci nevěděli, že byl v Rusku bolševikem.

Kaczorowski netají, že pilířem je pro něj Hrabal, jehož příběh (Svérázný Hrabal) pojímá osobně, jako cestu po jeho stopách. Osobně se s ním nikdy nesetkal, ale Prahu a českou kulturu v širším slova smyslu poznával jeho očima, tj. odspodu, jako něco, co je v základu lidové a plebejské, což ale zároveň klame. Hrabala vykládá jako tvůrce, který se odmítal svázat požadavky a nároky „vyšší morálky“, přičemž jim dostál svým nepřekonatelným psaním. Od něho se výklad větví jak zpětně ke Kafkovi a Haškovi, tak objevně k Jiřímu Weilovi, kterého Kaczorowski záslužně připomíná: Weil, autor románů Moskva-hranice a Dřevěná lžíce, byl jedním z prvních levičáků, kteří si uvědomili, oč v Rusku vlastně jde a co komunismus reálně přináší. Zázrakem přežil Stalina i Hitlera a v padesátých letech se díky Jiřímu Kolářovi s ním znal i Hrabal a možná i Škvorecký.

Pandánem k Weilovi může být Ota Pavel, který představuje zvláštní doplněk židovskému příběhu v Čechách, jenž se tak zásadně liší od toho polského, kde měl antisemitismus mnohem větší základnu, což neznamená, že se tu Židům žilo snadněji: připomíná to kapitola o pražském židovském hřbitově, kde spojí Umberta Eca (ten taky do Prahy patří) s Umělecko-průmyslovým museem a Josefem Kroutvorem a „unáhlenými soudy“ jako o rysu střední Evropy. Se sympatiemi Kaczorowski píše o Jiřím Kolářovi a Josefu Škvoreckém, tady jde spíš o základní úvod do života a díla, což ale bude také tím, že jsou to osobnosti, ve kterých je méně rozporů než u jiných. To platí méně o kapitole o Milanu Kunderovi, kterého se snaží vyložit jako tvůrce na úniku, tvůrce, který se celý život snaží vyvázat ze zakletí, které mu přinesla skutečnost, že musel prožít rozhodující kus života v zemi s takovými dějinami, proti kterým se pak ve svých románech a esejích bouřil, ale nikdy jim neunikl. Havlovská kapitola je fejetonem o Havlově roli v českých dějinách, která byla nejspíš miráklem, který se jen tak nezopakuje.

Sem tam by člověk nad některými soudy nebo formulacemi zapochyboval, ale vcelku jde o obdivuhodný polský přelet na Prahou, poučný a zajímavý i pro staré letce.

Aleksander Kaczorowski: Pražský slabikář. Od Kafky k Havlovi a zpět. Přeložil Martin Veselka. Host, 263 str.