Bývalý ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš projevil dost ambivalentní vztah k demokracii. V pozoruhodném rozhovoru pro server Aktuálně.cz se pohrdavě vyjadřuje o demokratických praktikách ostatních stran a tvrdí, že ANO podobné mechanismy nepotřebuje. V rozhovoru rovněž útočí na ČSSD a na ministryní školství Kateřinu Valachovou.
Ve čtvrtek 27. dubna vtrhl do budovy makedonského parlamentu rozvášněný dav, zmlátil pár poslanců a policii trvalo několik hodin, než v budově zákonodárného sboru obnovila pořádek. Tím demonstranti přerušili proces ustavení vlády po volbách. Zároveň otevřeli prostor k úvahám, jestli má zastupitelská demokracie smysl na Balkáně a obecně v jihovýchodní Evropě.
Brexit a Trumpův vzestup prý poškodily důvěru v rozum voličů. Americký politolog a filozof Jason Brennan (37), který učí washingtonské Georgetown University, pléduje za to, aby v demokracii rozhodovali jen informovaní občané, aby měli přinejmenším silnější hlas. Tvrdí, že volební právo pro všechny vedlo často k fatálním výsledkům.
Tolik názorových sporů nezaplavilo veřejný prostor snad nikdy. V jedné věci se přesto shodnou – a to v obavách, že demokracie je u nás vážně ohrožena. Ohrožení demokracie a svobody bylo důvodem, proč se o státním svátku zaplnilo Staroměstské náměstí v Praze.
Zamyslíme-li se nad posunem celkové atmosféry ve společnosti za posledních šestadvacet let, je patrné, jak nesmírně vzrostla touha po jednoduchých odpovědích a řešeních. Na širší zamyšlení se nad jakoukoli záležitostí není prostor – vaše řeč ať je: „Ano, ano, ne, ne!“ Je jistě pravda, že na dlouhé akademické „okecávání“ některých věcí není v určitých případech místo a občas je načase uhodit pěstí do stolu a zařvat „merde!“.
Belgie byla až do druhé poloviny 2013 (celkem 535 dní) bez vlády a belgický stát se v té době ani nerozpadl, ani nebyl obsazen nepřáteli. Sociální systémy, zdravotnictví, veřejná doprava a bezpečnost byly zajištěny, ekonomika se nezhroutila a taktéž školství, kultura a sport chybějící ministry nepostrádaly.
Z veřejné debaty posledního roku máte pocit, že žijete v rozdělené zemi, cloumané schizofrenií, jestli patří na Západ, nebo na Východ. Ve společnosti, jejíž podstatná část je vstřícná k autoritářskému režimu Vladimira Putina a nechá se masírovat sílící sofistikovanou kremelskou propagandou, nebo má přinejmenším pro Moskvu a její imperiální choutky pochopení.
Po taktické stránce dosáhli pařížští útočníci z velké části toho, čeho dosáhnout chtěli. Byť obětí v židovském supermarketu asi nebylo tolik, kolik si představovali, a policistka, kterou Coulibaly zastřelil den předtím, byla zřejmě náhradním cílem místo židovské školy. S „mučednickou smrtí“ útočníci počítali. Co víc, z taktického hlediska dalším útokům těžko něco zabrání.
Pětadvacet let budování demokracie není úspěch, ale ztracená příležitost. Proslovy k výročí vítězného listopadu mohou připomínat, že v mnohém ohledu žijeme lépe než v dobách reálného socialismu a že existují země, které zvládly postkomunistickou transformaci hůře než my. Víc než oslavy je však na místě kritická reflexe.
Po pětadvaceti letech nastal čas znovu mluvit o studené válce. Během desetiletí po roce 1989 jsme skoro nemluvili o ničem jiném. Nikdo z nás neočekával tak rychlý rozpad sovětského impéria ani stejně rychlý návrat východní Evropy k ústavní demokracii anebo splasknutí revolučních hnutí, která Moskva podporovala.
