Soudce Karel Šimka se stal jednou z nejviditelnějších tváří Nejvyššího správního soudu, když komentoval rozsudky kritické k tomu, jak Finanční správa používá zajišťovací příkazy. Šimka, který vystudoval vedle práva i politologii, se vyjadřuje i k dalším tématům; na konferenci Kam kráčíš, Česko hovořil o konci českého stranického systému, kriticky mluvil o elektronické evidenci tržeb v anarchistickém centru Paralelní polis. Letos se stal „právníkem roku“ v kategorii správní právo. Šimka se narodil v roce 1973, od roku 2001 byl soudcem Okresního soudu Praha-západ a od roku 2005 soudcem Nejvyššího správního soudu.

Co vás napadne, když se řekne soudcokracie?

Zaprvé procedurálně, to znamená, do jaké míry má justice autonomii při jmenování soudců, jejich povyšování a tak dále. To může vést k pocitu zapouzdření a neoprávněné elitnosti justice. V Polsku justice ve významné míře rozhodovala sama o sobě. Určitou částí společnosti a politické scény to nebylo vnímáno dobře. Následovala reakce. A pak se na to můžeme dívat v rovině toho, o čem justice rozhoduje. Těžko můžete nebýt soudcokratem, když rozhodujete v situacích neurčitých právních pojmů a zákonů, které se dají vyložit různými způsoby, přičemž sám zákonodárce neví, co chce, a tak to nechá soudům, ač jde o politickou otázku jako hrom. Typický příklad, kde byly soudy dotlačeny do jakési soudcokracie, je zákon o svobodném přístupu k informacím. Tam jsou použity pojmy jako „veřejné instituce“. To může být cokoli od velmi striktního výkladu, že to je jenom státní instituce, až po široký výklad, že to je cokoli, co stát efektivně ovládá. Soude, poraď si. U zajišťovacích příkazů jsou dva klíčové obecné pojmy: ohrožení výběru daně – jestli ten člověk bude mít peníze – a zároveň nějaká rozumná pravděpodobnost, že ta daň bude vůbec vyměřena. A to už je interpretace ještě gumovějšího ustanovení samotného paragrafu zákona. Anebo regulace televizního vysílání. My pořád posuzujeme pokuty, jestli někdo dodržel, nebo nedodržel objektivitu a vyváženost vysílání. Neurčitý, a přitom velmi komplexní pojem. Z toho plynou diskuse o tom, že se depolitizuje svět, že už nerozhoduje politika, protože rozhodují soudy.

V minulých týdnech německé soudy de facto uznaly mnohoženství.

Ony neuznaly legalitu sňatku ve smyslu manželského práva. Jde o ten konkrétní příběh. Ten soud interpretuje evropskou úmluvu, která mu říká, musíš mít respekt k rodinnému životu kohokoli, tedy v určité míře i cizince. A Němci zřejmě z rozsáhlé judikatury dovodili, že primárně to dítě druhé manželky má právo na to, aby jeho matka žila pohromadě s otcem. Co můžeme udělat, je, že řekneme, ne, my prostě tyto základní hodnotové parametry nechceme. Ale to by bylo hodně silné slovo.

Co když má někdo pocit, že ta judikatura se někam utrhává už drahnou dobu?

To je přesně ten problém. Jako soudce ve stabilizovaném právním státu jsem pasažér ve vlaku, který už dlouhou dobu někam jede, a jediné, co můžu říkat, je, že by měl buď trochu přibrzdit, nebo trochu přidat. Ale ani jako soudce nejvyššího vnitrostátního soudu nemůžu říct, že ignoruji judikaturu Evropského soudního dvora nebo Evropského soudu pro lidská práva. Můžu ji v rámci možností interpretovat více, nebo méně restriktivně. Třeba české azylové právo se v rámci těchto mantinelů interpretuje velmi restriktivně. My tady moc azylů nedáváme. Ale když tu požádá o azyl egyptský islámský radikál pronásledovaný generálem Sísím a řekne, ano, já chci důslednou aplikaci koránu v právu a tak dále, nevyzývám k násilí, jen to hlásám, tak já mu tady skoro musím dát azyl. Snažím se vykládat tyto věci relativně restriktivně, protože si uvědomuju dopady, které to má v kulturně-politické rovině. Ale teoreticky bych to neměl dělat, protože tím už jsem soudcokrat.

Dnes se pojmem demokracie čím dál tím méně míní vláda lidu a čím dál tím víc zabezpečení práv. Pomalu všechny volby jsou dnes sledovány se strachem, zda jejich výsledek nebude znamenat ohrožení demokracie. Kdy přijde moment, kdy by zastánci tohoto názoru měli odhodit masku a říct, že demokracii nechtějí?

Protiotázka: Budete raději žít v systému, který nebude demokratický, ale v podstatné míře bude respektovat vaši osobní autonomii? Trochu vás zdaní, ale ne moc, možná vás v hraničním případě přinutí, abyste nechal přes svůj pozemek postavit dálnici, ale v zásadě bude chránit váš majetek, nebude vám mluvit do toho, s kým souložíte, pokud s tím dotyčná osoba bude souhlasit, atd. Kdyby takto fungoval, je mi úplně jedno, že nebude demokratický. Já demokracii nepovažuji za hodnotu samu o sobě. Považuji ji za technologii k rozumné dohodě mezi lidmi. Ale když toto vše stát v zásadě splňuje, až na to, že přerozděluje skoro polovinu HDP, je extrémně důležité, kdo nakládá s tímto přerozdělováním. V demokracii jde dnes o peníze, je nebezpečná v tom ohledu, že může učinit někoho docela chudým, nebo naopak velmi bohatým.

A nepatří ten pocit, že můžu vyměnit politickou garnituru, že jsem součástí společenství, které si samo vládne, taky k věci?

Jasně. Potom se můžeme bavit o tom, jak se v posledních letech šíří pocit, že panuje politika bez volby, bez alternativy, Alternativlosigkeit či no-choice politics, že není jiné cesty než technická řešení dílčích otázek. Jenže toto je naším osudem. Protože v současném paradigmatu jsou všechny problémy v zásadě technické. Nediskutuje se o úplně základních hodnotách, ty jsou jakoby nastavené. Jestli se třeba o něčem ještě trochu diskutuje, jsou to věci jako ekologie a kulturní otázky typu, zkratkovitě řečeno, LGBT. Ale v zásadě si myslím, že základní hodnoty Západu jsou skvělé, a bojovat proti nim nechci.

Vezmeme-li si dvě typické ukázky Alternativlosigkeit, zřízení Evropské měnové unie a nedodržování imigračních zákonů v USA, tam alternativy byly. A o čem by se dalo rozhodovat? Třeba o tom, zda to, že jsme tu doma, zakládá právo na to, abychom rozhodovali o tom, kdo se tu má právo usadit, anebo zda na to má mít právo víceméně kdokoli.

Ano. A já tvrdím, že to poslední může být otázka, která Unii rozštěpí podobným způsobem, jakým se rozštěpila Amerika před občanskou válkou Severu proti Jihu. To je fatální kulturní střet, který probíhá, zjednodušeně řečeno, mezi východní a západní částí Unie. Není to černobílé, v různých státech jsou různé akcenty. Myslím si, že třeba francouzský establishment má velmi diskrétně, ale v řadě ohledů možná více pochopení pro nás, než se nám na první pohled zdá. O dnešním rakouském nemluvě. Euro je problém o stupeň nižší, ale podobně významný. Jakmile jste v euru, je cesta ven od eura i z Unie extrémně nákladná a nastává Alternativlosigkeit. Když se vrátíme k uprchlické otázce – my nechceme liberální imigrační politiku prostě proto, že vidíme její neblahé důsledky ve státech, které ji už nějakou dobu praktikují. To je podle mě naprosto racionální postoj. Uprchlická otázka ale prohloubila posun k semiautoritářství u Orbána a v některých dalších zemích, protože ono se to s tím snoubí. Jakmile zaujmete obranný postoj – a pokud ho zde nezaujmete, jste sebevrah –, má to bohužel ten vedlejší efekt, že budete více autoritářský i v některých jiných věcech, kde to není potřeba.

Na začátku jste vykreslil svůj dost striktně libertariánský přístup, a během řeči jste se najednou dostal k pohledům kulturním, národním, kolektivním…

Představa víceméně libertariánského státu je možná jen za předpokladu, že ta komunita aspoň rámcově sdílí nějaké zásadní hodnoty, které svobodu jako princip připouštějí. Když sem přicházejí lidé z prostředí, které svobodu nepovažuje za důležitou, protože má svou eschatologickou vizi danou náboženstvím, fatalistickou, málo respektující individuum se svobodnou vůlí atd., posouvá se to o patro výš. Nejdříve musíte mít děla, abyste se ubránil, a pak, když se ubráníte, můžete si tu svou zahrádku liberálně česat. Ale samozřejmě nějaký libertarián by vám mohl říct, otevřeme hranice, všichni mají právo být kdekoli. Takhle libertariánský já nejsem.

Často používáte pravolevé dělení. Ale říkáte, že důležitost toho štěpení v našem stranickém systému klesá a objevují se jiná.

Až do voleb v roce 2010 bylo určitě základní štěpení pravo–levo. Teď máme jinou situaci a nejsem si jistý, jestli je to vnějším vlivem, anebo proto, že určitá fáze systému se odžila a přežila. Protože stále šlo o vztahování se k transformaci, ke komunismu, ke kapitalismu. Teď se stal kapitalismus samozřejmostí a objevily se nějaké nové střety. Cizota kontra domácí, lidé spokojení se systémem kontra lidé, kteří mají pocit, že systém pro ně není dobrý. Mění se i charakter nových stran. To jsou servisní organizace vůdce. Václav Klaus v roce 1992 neměl zdaleka tak dominantní pozici v ODS, jakou mají dnes Andrej Babiš a Tomio Okamura ve svých stranách.

Mohou tyto změny něco znamenat pro justici?

Samozřejmě. Klíčový prvek justice je, že soudci rozhodují osobně nezávisle a jsou vázáni právem. Jsou tam šedé zóny, ale soudce nemůže říct, že černé je bílé. Justice je založena na víře lidí v to, že za rozhodnutím soudce stojí racionální důvody. Ale ve chvíli, kdy někdo bude mít pocit, že tento systém je shnilý, špatný a má být odstraněn, může přijít úplně jiný systém, v němž budou soudy rozhodovat podle pocitů. Nebude potřeba racionální argumentace, bude potřeba většina v senátu, odhlasovat, a hotovo. Bude-li se soudce muset bát, že když nějak rozhodne, bude špatně, část soudců se bát začne. To je lidská přirozenost, nejsme všichni hrdinové.

Mají si ústavní činitelé udržet zdrženlivost i v rétorice vůči soudům, anebo jsou podstatné jen skutečné kroky?

Mě vůbec netrápí, když politik zkritizuje můj rozsudek. Jsem připraven ho obhajovat i ve veřejné diskusi a je to zdravé, protože se o to víc budu snažit, abych ho uměl přesvědčivě zdůvodnit. Ale politik nemůže říkat, rozhodli špatně, tak je zrušíme a odvoláme. To je konec systému dělby moci. Já nemám žádné divize, které bych mohl na svou obranu postavit. Právo je víra v právo, jak kdosi řekl.

Rozhodoval jste kauzy se zadržováním DPH, které představují nepominutelnou výtku státu a mohou pro něj mít finanční důsledky. Zažil jste nátlak?

Absolutně ne. Jedinou bizarní podobu nátlaku jsem zažil na jednom daňovém školení před řadou let, kde se jistá tehdejší náměstkyně vyjádřila v tom smyslu, aby soudci při rozhodování daňových kauz mysleli na to, z jakých prostředků jsou placeni. Ale tomu se zasmějete. Ale jinak nikdy v životě. Je to svým způsobem neuvěřitelné. A to se třeba roky znám s dnešní ministryní financí Schillerovou, ale ani ona, ani nikdo jiný si nikdy nic nedovolil. Totéž platí pro daňové poradce z privátního sektoru. Aspoň kolem NSS se vytvořila atmosféra, že se vede odborná diskuse, lidé si tykají, ale nikdy nikoho nenapadne, že by někoho lámal.

V nedávném rozhovoru jste řekl, že kdybyste nebyl soudcem, bavilo by vás být třeba správcem kolonií. „Třeba být anglickým kolonistou v rovníkové Africe v druhé půlce 19. století, to by mě bavilo! To byla tehdy poctivá a zodpovědná práce.“

To, jak je laicky či v mediálním prostoru v Evropě vnímaný kolonialismus, je obrovský problém. Mám hypotézu, že podstatná část uprchlické otázky v západní Evropě může být způsobena špatným svědomím z kolonialismu u části politické třídy. Na jeho počátku je jedna kniha: Vladimir Iljič Lenin – Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu. To je jednostranné vidění, kolonialismus měl velmi mnoho pozitivních efektů. Obrovské neštěstí 20. století bylo, jakým způsobem proběhla dekolonizace. Ať mě za to neomarxisté ukřižujou.

Teď jste si asi uzavřel cestu do funkcí v nadnárodních institucích.

Daleko více mě těší moci svobodně projevit svůj názor než dostat křeslo někde v UNICEF. Na práci koloniálního správce je zajímavé, že nebyl svázán tolika pravidly a mohl použít svou vynalézavost. Dnešní západní společnosti se stávají tak byrokraticky složitými, že při všem technickém pokroku často nejsou schopny efektivně realizovat nejrůznější projekty. Třeba postavit dálnici. Nebo berlínské letiště.

Jak tuto paralyzující složitost vidíte ve své praxi?

Koloniální úředník v Indii byl konfrontován se složitostí, ale jiného typu: s kastami, zvyky, vzájemnou nenávistí různých skupin. Dnešní složitost má dvě příčiny. První je technologický rozvoj, který vede k tomu, že některé technologie jsou tak složité, že jim nedokáže porozumět a ovládat je jeden člověk. Druhý aspekt je, že podobně komplexně se vyvíjí systém pravidel. Vynakládané peníze potřebujeme kontrolovat. Tak se zavedou relativně striktní pravidla pro to, jak se přidělují. Ale vy začnete přemýšlet, jak ta pravidla obejít. Tož se zavedou pravidla proti obcházení pravidel. Je to jako dělo a pancíř. Vy zlepšíte obranu, druhá strana zvýší průraznost děl. A znovu dokola. Skoro si myslím, že toto nemá v rámci paradigmatu řešení. Jediné řešení je změnit paradigma. Jak by řekl ten profesor egyptolog (ukazuje na knihu Miroslava Bárty v knihovně – pozn. red.), v jisté chvíli dosahuje komplexita takové míry, že není dále reprodukovatelná, takže se systém zhroutí. Zhroucení znamená pokles míry komplexity na udržitelnou úroveň, ovšem s velmi neblahými dopady, zejména poklesem blahobytu společnosti. Ta komplexita nám zajišťuje blahobyt až do chvíle, kdy začne požírat sama sebe.