Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Pomalu se mi to chýlí, nálada je přiměřeně tomu melancholičtější, snad i znavenější. Taky se nám tu docela ochladilo, podzim natahuje svoje soumračné prsty, už si chystá ty svoje zadumané mlhy, míchá barvy na paletě… Z prázdnin už nezbývá skoro nic, sice jsem letos skoro žádné neměl, ale stejně. Jsou to teda stesky…
Finsko, jak se vám možná už doneslo, sousedí s Ruskem. Takové sousedství samozřejmě ledacos přinese, existence toho kolosu za hranicí vyvolává úzkost i fascinaci. Rusko a Rusové se taky ve finských filmech často objevují – v různých rolích. Jako armáda nepřítele ve čtyři roky starém a docela dobrém válečném velkofilmu Neznámý voják.
Na týden jsem svoje pracoviště přesunul do Karlových Varů, v době, kdy píšu tyhle řádky, se ale nezdá, že by jimi festivalové dění bůhvíjak rezonovalo. Pravda, Alena Schilllerová otevírala zrekonstruovaný bazén nad Thermalem. Jeden by čekal fotky roku. Ale počasí moc nepřálo a ministryně jen ruku smočila, nepředvedla své umění vplynout do vodstva jaksi v úplnosti... Prostě nic moc. Jakýsi náznak „diskurzu“ vyvolala róba, v níž se herečka Jitka Čvančarová prošla po červeném koberci.
Univerzitní profesor literatury David (výborný Merab Ninidze) je elektronicky střežený v domácím vězení, čeká ho soud za zpronevěru několika židlí. Obvinění je zjevně absurdní, skutečným důvodem je, že David si na netu dost nevybíravým způsobem dělal legraci z místního zkorumpovaného starosty. Scény oscilují mezi slovní groteskou, tísní, až hrůzou, zatímco Davidův byt a jeho tělo v izolaci upadají, on se snaží také o nějakou sebereflexi.
V sekci Na východ od Západu soutěží český film Marťanské lodě režiséra Jana Foukala. A já ho viděl. Někteří kolegové nad ním ohrnovali nos, mě nějak oslovil, i když bych asi nebyl schopný těm kolegům racionálně vyvrátit jejich postoj. Někdy se to tak přihodí. Ten film začíná titulkem, který oznamuje, že byl natočen podle skutečné události, možná si ho tvůrci mohli odpustit, přestože je pravdivý.
Někdy ta pravda na člověka dopadne jako kladivo. Vezme ho po hlavě, až se v ní rozsvítí oslepujícím světlem – a v jeho záři do sebe všechno začne konečně zapadat. Třeba já v neděli ráno. Srkám na terase kávu, koukám po nízko visících mračnech a plánuju si práci. A najednou mi to dojde: kdyby té práce nebylo, nic by se nestalo, dokonce se dá říct, že bez ní by mi na festivalu bylo líp. Nebo aspoň volněji.
Zátopek bude – předpokládám – úspěšný film, přinejmenším na českém trhu. A asi zaslouženě, je na něm znát velké realizační úsilí a nasazení všech autorů, herců a dalších. Přináší obrazy, díky nimž může lidem v kině připadat „jako živá“. Často je to ale historie života zbavená, alespoň toho vnitřního. Spíš obrazy ze života Emila Zátopka než film o něm.
Vstříc letošnímu ročníku karlovarského filmového festivalu může člověk jít s očekáváními smíšenými i napjatými. První „postcovidový“ ročník přehlídky je v mnoha ohledech atypický. Jak bude fungovat „páskování“ účastníků po prokázání testu nebo očkování? Bude letos ve Varech méně lidí? A pokud ano, je to dobře, nebo špatně? Co se bude dít kolem opraveného bazénu? Jak se pokroková filmová publicistika vyrovná s přítomností Johnnyho Deppa? Jak se s ní vyrovnám já? A – co je nejdůležitější – jak se Johnny Depp vyrovná s mou přítomností?
Sledovat životní trable extrémně bohatých lidí může člověku přinášet snesitelně škodolibou rozkoš. Potvrdí si, že ti finanční obři jsou často lidsky docela maličcí, že jim jejich status dopřál především možnost být nesnesitelní způsoby pro běžného člověka nedostupnými. A že svět je absurdně nespravedlivý, pokud v něm zrovna tahle parta představuje naplnění ideálu úspěchu. Možná by někdo měl pravidla toho světa nastavit nějak lépe, řekne si.
Prazvláštním zážitkem bylo sledovat na sociálních sítích zhroucení Afghánistánu. Jako kdyby se na člověka valila koule nesourodých slov splácáných dohromady v tuhou hmotu, rostla a rostla, jak se nabalovala další vyjádření. Jeden si tak mohl říkat, že sleduje historii v přímém přenosu anebo srážku reality, nějaké fatální a krvavé skutečnosti, s interpretační mašinou, která ji proměňuje v kanonenfutr pro názorové střety, práškový substrát pro krmnou směs. Vlastně nic nového. Jenom ty konkrétní okolnosti tu setrvalou povahu virtuálního „diskurzu“ nasvěcovaly ostřeji, než je obvyklé.
Film Chyby režiséra Jana Prušinovského podle scénáře Romana Vojkůvky v kontextu zdejší produkce patřil k těm očekávanějším. Reakce na něj byly spíš pozitivní, k dílu ale padly i docela ostré výtky. To je normální, avšak povaha některých výhrad stojí za detailnější povšimnutí, ukazuje se na nich totiž jakási proměna toho, co se od (nejen) filmového umění očekává, přinejmenším v těch pokrokově smýšlejících kruzích.
Před plus minus rokem jsem tady referoval o „velké kauze“, jíž žily sociální sítě za oceánem a ve značné míře i tamní média. Vyšlo o ní hodně textů (v New York Times dvanáct během jednoho týdne), mluvilo se o ní v televizi. Šlo o případ Amy Cooperové a jejího jmenovce Christiana Coopera. Příklad střetu reprezentantů dvou skupin – na jedné straně, řekněme, obsesivní pejskaři, na druhé lidé, kteří rádi kontrolují, jestli mají obsesivní pejskaři svoje miláčky na vodítku tam, kde je to uloženo. Musím říct, že v tomhle sporu jsem přísně neutrální a k žádné z jeho stran nechovám výrazné sympatie.
Dnes je to šedesát let ode dne, kdy se začala budovat berlínská zeď. Symbol rozdělené Evropy a také režimu, který po válce zavládl v její východní části. Její pád se považuje za faktický konec komunistického „tábora míru“. Berlínská zeď sloužila nějakému praktickému účelu – zabránit lidem z východního Berlína utéci do západního sektoru města. Především byla ale silným symbolem režimu, jenž ho postavil.
Silné reakce v pondělí vzbudila zpráva z Francie. Čtyřicetiletý rwandský žadatel o azyl Emmanuel Abayisenga zavraždil katolického kněze Oliviera Maireho. Pachatel je zjevně duševně nemocný člověk, o kterého se komunita montfortiánů, k níž zavražděný patřil, starala několik let. Sám je katolík, byl členem skupiny, jež se v roce 2016 setkala s papežem Františkem, jeho žádost o azyl byla zamítnuta, třikrát obdržel příkaz opustit zemi, loni se pokusil zapálit katedrálu v Nantes.
Slavná filmová herečka Scarlett Johanssonová podala žalobu na mocnou filmovou společnost Disney. Firma ji měla poškodit tím, že film Černá vdova s Johanssonovou v hlavní roli souběžně s premiérou v kinech nasadila i do programu svojí placené streamovací služby Disney+. S herečkou to rozhodnutí nijak nekonzultovala, Johanssonová přitom měla ve smlouvě zaručená procenta z tržeb v kinech, nasazením filmu do streamu přišla o hodně peněz, protože diváků do kin přišlo úměrně tomu méně.
Každá doba má svoje slogany a hesla, dnešek tím spíš. Jedno z často používaných hesel je dnes „věř ve vědu“ (Believe in Science). Pomáhá nějak definovat společenské rozdělení na „věřící“ a „nevěřící“, nejprve ve sporech o klimatickou změnu (na tričku ho mívala napsané Greta Thunbergová), dnes také ve střetu se stoupenci očkování a jeho odmítači.
Od cyklu s názvem Malujeme s Johnem by jeden čekal a), že v něm bude vystupovat nějaký John, a b), že bude malovat a zasvěcovat diváky do nějakých fíglů svého řemesla, motivovat je, aby třeba zkusili něco namalovat sami. Dokumentární minisérie toho jména splňuje podmínku a, na bod b však rezignuje až okázalým způsobem. Ukazuje sice malujícího Johna, o procesu malování a jeho výsledcích ale nepadne ani slovo, jakkoli se v ní mluví docela hodně.
Zakladatel firmy Amazon a nejbohatší člověk na světě Jeff Bezos si 20. července užil jedenáct minut ještě větší slávy, než je v jeho případě obvyklé. Tak dlouho totiž trval let rakety New Shepard vyrobené Bezosovou společností Blue Origin, na jejíž palubě byli kromě podnikatele jeho bratr Mark, dvaaosmdesátiletá Wally Funková a osmnáctiletý Oliver Daemen, který byl platícím „vesmírným turistou“.
Okurková sezona. Hodně fotek z dovolených s dětmi. Přiznávám – cizí děti mě moc netangují a cizí dovolené už vůbec ne. Mě zajímá pouze a jedině moje dovolená, dočkat bych se měl už brzo, držte mi palce. Pro veřejné činitele všech kalibrů představují prázdniny příležitost ukázat, že jim nic lidského není cizí a že při všem tom veřejném činitelství si rádi dopřejí prostá lidová potěšení, jsou v tom stejní jako my všichni ostatní.
Pražský magistrát má vyzvat městské firmy a organizace, aby neinzerovaly v médiích, jež jsou podle spolku Nelež dezinformační. Je to další projev boje proti dezinformační scéně. Z něj se stalo široce a někdy taky docela vášnivě diskutované téma. Lidé a média definující se jako opozice vůči mainstreamu (je dost těžké dnes definovat, co to vlastně ten mainstream je) snahy dezinformátory na mediální scéně nějak ostrakizovat často označují za plíživý nástroj cenzury nepohodlných názorů.
Členka Rady České televize Hana Lipovská bude jedničkou kandidátky Volného bloku v Pardubickém kraji. Post radní, který je podmíněn nepůsobením ve prospěch nějakého politického subjektu, ale neopustí, považovala by to za zbabělé, a navíc zákon neporušuje. Je to asi ta úroveň mentální akrobacie, na niž si publikum mohlo už zvyknout.
Hlavní postavou tuzemského internetu byl po několik dnů lékař Vlastimil Voráček, který – jak známo – odletěl na hry neočkovaný, mezi cestujícími speciálu do Tokia bylo po příletu zjištěno několik nakažených včetně něho a právě o doktoru Voráčkovi se spekuluje jako o možném zdroji nákazy, on tvrdí, že to zdaleka není jisté, sám se mohl v letadle nakazit od někoho jiného. Ta story na sítích silně rezonovala, nejčastěji jako příklad specifického fungování tuzemských institucí – poslat na olympiádu neočkovaného lékaře je zvláštní nápad, nejenom kvůli zdravotním rizikům.
Andrej Babiš může dnes spát klidněji než před několika týdny. Zatím ještě stále počínající kampaň před podzimními volbami se pro něj vyvíjí dobře, vlna, jež nesla nahoru Piráty, zdá se, opadá, druhá opoziční koalice taky nezažívá žádný raketový vzestup. Navíc to vypadá, že by vládní ANO mohlo získat dalšího důležitého spojence, který by mohl k případnému spojenectví přihodit pár důležitých procent – Šlachtovu Přísahu.
Jsou projekce, které člověku utkví v paměti nejen kvůli tomu, jaký film se na nich promítal. Nezapomenu na Tenkou červenou linii ve velkém sále pražského Světozoru, plném trampů, čerstvě se – ještě v maskáčích – navrátivších z víkendového vandru, odhodlaných vychutnat velkofilm o bitvě o Guadalcanal a přiváděných lyrizujícím a kontemplativním stylem Terrence Malicka k nelíčenému, hlubokému a hlasitě projevovanému zoufalství.
Západní svět se zvolna a s obtížemi vymotává z pandemie nemoci covid (snad se to vyvine dobře), její společenské, ekonomické a další následky ale bude pociťovat ještě roky, nástup infekce představuje předěl v životech společenství i jednotlivců. Člověk často v konverzaci slyší nebo používá termíny „před covidem“ a „po covidu“, jako kdyby ta nemoc přinesla nový letopočet.
Se suverenitou starého praktika ovládl koncem minulého týdne českou část sociálních sítí Andrej Babiš. Lidé mu to s chutí baštili. Ve čtvrtek oznámil, že následujícího dne „řekne pravdu“. A vydal předvolební spis napsaný žoviální a „kámošovskou“ babišovštinou, jak ji už umí používat premiérův PR tým. Uživatelé spolupracovali docela ochotně, udička asi byla příliš velká a návnada příliš lákavá na to, aby nezareagovali.
Reakce médií a společenských elit na to byla pochopitelně ostře odmítavá. Do těch odsudků se ale vešli fotbaloví fanoušci jako společenská skupina, jako reprezentanti nižší třídy anglického obyvatelstva, proti nimž jako celku je potřeba rázně zakročit. Přitom – video ze rvačky v útrobách Wembley je skutečně nechutné, víc bitek ale tímhle způsobem dokumentováno nebylo.
Jsme uprostřed sezony divných filmů. Kina jsou sice již otevřená, není v nich ale moc co hrát, část pozdržených velkých premiér si studia „suší“ na pozdější dobu, během uzavírek se toho navíc moc nenatočilo, některé filmy, které se do zdejších kin teď dostaly, mohli diváci vidět už dřív, pokud o to hodně stáli. Nejde jen o pandemií způsobenou krizi, filmová distribuce prochází výraznou změnou modelu, stále větší část kinematografické produkce kinosály míjí úplně a směřuje rovnou na streamovací služby
Skončil evropský šampionát ve fotbale, ve finále Italové porazili Angličany, uživatelé měli názory. Až překvapivě častá byla vyjádření spokojenosti s výsledkem, kontinentální Evropa na Angličany zanevřela. Po prohraném zápase ovšem fanoušci Anglie dostali příležitost projevit to, v čem tradičně vynikají, tedy schopnost zachytit, verbalizovat svoje zoufalství a identifikovat je jako důležitou součást údělu osobního i národního. Přinejmenším u mě si tím trochu vyspravili reputaci.
Mašina. Velice zlověstné slovo. Sugeruje neúprosnou sílu napřenou jedním směrem, s níž nemá praktický význam smlouvat nebo se proti ní stavět, sešrotuje vše, co jí stojí v cestě, pohltí jednotlivce a promění ho ve svou součástku, jednající a myslící jen v mezích, které mašina stanoví, účastnou strojové synergie, která mašinu udržuje v chodu. Za takovou mašinu je možné považovat i současnou veřejnou debatu v podobě, již zprostředkovávají sociální sítě a jejich algoritmy, tzv. kulturní válku, která na současném Západě probíhá.
