KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Po dvaceti letech jsme všichni (tak trochu) Američané

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Po dvaceti letech jsme všichni (tak trochu) Američané

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Západní svět se zvolna a s obtížemi vymotává z pandemie nemoci covid (snad se to vyvine dobře), její společenské, ekonomické a další následky ale bude pociťovat ještě roky, nástup infekce představuje předěl v životech společenství i jednotlivců. Člověk často v konverzaci slyší nebo používá termíny „před covidem“ a „po covidu“, jako kdyby ta nemoc přinesla nový letopočet.

V létě 2021 se zároveň blížíme k dvacátému výročí jedenáctého září, jiné události, která rozdělila (nebo alespoň měla rozdělit) čas na „před“ a „po“. Je asi symbolické, že zároveň probíhá stahování spojeneckých vojáků z Afghánistánu. Válka s terorismem po dvaceti letech skončila, aniž by se dalo jednoznačně říct, jak vlastně celkově dopadla. Teroristé nevyhráli, aspoň ne v tom smyslu, že by v muslimském světě inspirovali masová povstání, která by vynesla k moci radikálně islamistické vlády, Západ se stal terčem teroristických útoků, nebyly ale zdaleka tak početné a účinné, jak si teroristé přáli a lidé po jedenáctém září obávali.

Po tehdejších útocích mnozí političtí vůdci Západu vyjadřovali odhodlání neslevit z různých hodnot, bránit je proti teroristům, nezměnit západní způsob života. Ty hodnoty i ten způsob života jsou dnes značně erodované a proces bude zřejmě dál pokračovat, nikoliv ale kvůli terorismu. V něčem se ale ty patetické deklarace po jedenáctém září naplnění dočkaly. V tehdejších proslovech často na znamení solidarity zaznívala varianta tvrzení: všichni jsme Američané. A teď, po dvaceti letech, to skutečně vypadá, že se z nás Američané stali.

Tehdy to tak ale vůbec nebylo. Po útocích na Světové obchodní centrum se nejenom hojně kritizovala americká strategie ve válce proti terorismu (což je jistě zcela normální a často to bylo i oprávněné), rozšířený ale byl i antiamerikanismus, který vůči té zemi projevoval verzi jaksi en bloc, ne jenom k její politické reprezentaci nebo vojenské moci, ale taky kultuře, móresům. Americké bylo pro část lidí (především na politické a kulturní levici) suspektní, laciné, povrchní a podobně.

Ve srovnání s časem před dvaceti roky je dnešní veřejná debata na Západě velice „amerikanizovaná“. Zpoza oceánu se velmi rychle a účinně šíří kulturní válka, mnoho lidí si ji zvyklo sledovat v přímém přenosu na sociálních sítích, střety dejme tomu o hodnověrnost zpravodajství The New York Times jim přijdou jaksi bližší, než co se děje dva bloky od nich. V řadách pokrokové inteligence se před válkou říkalo, že u Madridu se bojuje za Prahu. Dnes může mít mnoho Pražáků pocit, že na amerických katedrách, v amerických redakcích se bojuje za ty pražské. A shodnou se na tom i lidé, kteří stojí na opačných stranách dnešní dělicí linie. S velkou lehkostí přijímají i argumentaci (třeba místně specifickou) a vůbec intelektuální svět bojovníků amerických kulturních válek, často včetně těch jeho bizarnějších projevů. Společenské vrstvy, v jejichž řadách bylo před lety žádoucí projevovat ostražitost a nechuť k americkému „kulturnímu imperialismu“, se dnes stávají jeho nadšenými pomahači, některé projevy antiamerikanismu intelektuální levice před dvaceti lety by dnes ve stejném prostředí byly jenom sotva možné.

Spojené státy během těch dvaceti let od jedenáctého září přišly o část vlivu, který možná bude dál upadat. Svůj vnitřní konflikt ale exportují velice úspěšně, jejich v širším slova smyslu kulturní dominance ale sílí, jako kdyby se v Americe určovalo, o co se my ve zbytku světa budeme hádat. Po jedenáctém září zaznívala varování před snahou exportovat do kulturně vzdálenějších zemí zásadní a zvlášť americké myšlení a hodnoty. Další vývoj dal hlasatelům skepse v mnoha ohledech za pravdu. Ten soudobý americký export může být taky úspěšný jenom krátkodobě. Ale v tuhle chvíli jsme – po dvaceti letech od doby, kdy jsme k tomu byli vyzýváni – všichni tak trochu Američané.

 

23. července 2021