Dnes je to šedesát let ode dne, kdy se začala budovat berlínská zeď. Symbol rozdělené Evropy a také režimu, který po válce zavládl v její východní části. Její pád se považuje za faktický konec komunistického „tábora míru“. Berlínská zeď sloužila nějakému praktickému účelu – zabránit lidem z východního Berlína utéci do západního sektoru města. Především byla ale silným symbolem režimu, jenž ho postavil.

Dokonale ho vyjadřovala a na rozdíl od pracovních táborů, každodenní „buzerace“, groteskních a únavných byrokratických procedur byla světu na očích. I ze Západu na ni bylo dobře vidět. Vyjadřovala povahu komunistické moci, její tupou svévoli, která dokáže rozbít organismus města betonovou hrází. Její věznitelskou podstatu, její estetiku, její snahu schovat to všechno pod vrstvu nadutých keců, zaklínajících se hodnotami, jež realita režimu popírala. Berlínské zdi se tak říkalo „protifašistický obranný val“, absurdnější eufemismus aby jeden pohledal.

V tom všem ale měla jednu výhodu. Kdo se kolem ní prošel, nemohl si už nic namlouvat, pokud tedy neměl talent k obelhávání sebe sama. V tom ohledu byla berlínská zeď jistým způsobem inspirativní.

Věznitel se nepřehlédnutelným způsobem zjeví, tlak, jímž režim působí na jednotlivce, se manifestuje hmotně před očima těch, kdo podléhají, i lidí, kteří se mu pokoušejí nějak vzdorovat. I dilemata těch všech jsou najednou zjevnější.

To, proti čemu se stavíš nebo čemu podléháš, má nějakou konkrétní podobu. Je to nepopiratelné a zjevné. A plyne z toho i nepopiratelná a zjevná hodnota odporu proti tomu.

Postavit se zdi, rozběhnout se proti ní může mít význam, i když ji člověk hlavou nerozbije. Přítomnost zdi může povýšit i ty nejobyčejnější projevy lidství, protože se odehrávají ve stínu nelidskosti a tím i jistým způsobem navzdory jí.

Jedním z nejznámějších obrazů berlínské zdi v umění je slavná a krásná píseň Davida Bowieho Heroes. Vůbec to není politická píseň, zobrazuje jednoduchou love story nějaké „prokleté dvojice“. Čas jejího vztahu je vyměřen okolnostmi, které nemají moc ovlivnit, král a královna na jeden den. A možná taky na jeden den hrdinové, i když „ty býváš protivná a já pořád piju“.

Ve stínu zdi je i polibek aktem rebelie, jakkoliv to může znít přepjatě a romanticky. Popírá její bezduchost a bezcitnost, zavilost, se kterou trestá ty, kdo by ji chtěli překročit. Řevem si vynucuje respekt, vědoma si toho, její bezduchost musí podlehnout, protože nějakým způsobem popírá svět. Zní to sice jako z pohádky, ale co se dá dělat…