Od cyklu s názvem Malujeme s Johnem by jeden čekal a), že v něm bude vystupovat nějaký John, a b), že bude malovat a zasvěcovat diváky do nějakých fíglů svého řemesla, motivovat je, aby třeba zkusili něco namalovat sami. Dokumentární minisérie toho jména splňuje podmínku a, na bod b však rezignuje až okázalým způsobem. Ukazuje sice malujícího Johna, o procesu malování a jeho výsledcích ale nepadne ani slovo, jakkoli se v ní mluví docela hodně. Jak osvěžující v čase, kdy se od audiovizuálních děl často čeká, že budou co nejhlasitěji a nejpřímočařeji deklarovat svůj smysl a udělají všechno pro to, aby ho do publika natloukla.

Malujeme s Johnem se pohybuje na hranici nonsensu. Nějaký chlápek doma maluje, mluví přitom o věcech nesouvisejících s tvůrčím procesem, nejsou to řeči vedené snahou o nějakou hloubku nebo vtipné historky s velkou pointou, po níž by se musela udělat pauza, aby se diváci vychechtali. Ani nerekapituluje svůj dosavadní život tak, aby z toho lidé mohli extrahovat ekvivalent slovníkového hesla. Přesto ale mám dojem, že v těch šesti krátkých (cca dvacetiminutových) dílech se člověk od umělce dozví plus minus všechno, co o svém umění dokáže sdělit – slovem i obrazem.

John z titulu je John Lurie (nar. 1952). Před třiceti lety byl pro mnoho lidí ztělesnění ideálu „cool“ člověka z New Yorku. Mnohostranný umělec, především hudebník. S kapelou Lounge Lizards (jejím členem byl i jeho bratr Evan) hrál jakýsi „oprásklý“ jazz, ve kterém byla spousta ironie a taky punková energie a přitažlivě podaná pouliční špína. Kromě toho hrál ve filmech nejvíc „cool“ režiséra té doby – Jima Jarmusche, v nichž uplatňoval svou výraznou vizáž, schopnost suchého až přesušeného podání vtipů a vpravdě minimalistickou mimiku. Byl představitelem jedné z hlavních rolí ve filmech Divnější než ráj a Mimo zákon, objevil se i ve snímcích dalších režisérů, stal se i vyhledávaným autorem filmové hudby. Tehdy také vznikla minisérie Rybaříme s Johnem, v níž bral své kámoše (třeba Toma Waitse) na ryby, vedli tam řeči a točili se při tom. Kolem roku 2000 začal mít vážné zdravotní potíže, jejichž příčinu lékaři nedokázali odhalit, musel kvůli nim přestat s hudbou a značně omezit styk s lidmi. V současnosti bydlí někde v Karibiku, podle minisérie soudě tam vede celkem osamělou existenci. Přeorientoval se na malování, docela se mu v tom ohledu daří.

Jednotlivé díly minisérie mají podobnou strukturu. Na začátku Lurie rozbije dron, když se snaží natočit průlet nad stromy okolo domu, namaluje obraz, něco přitom vypráví, něco si řekne se dvěma místními dámami, které má v domě na výpomoc, sleduje západ slunce, trochu si zablbne (třeba pouští pneumatiku z kopce). Nedá se moc říct, že by to v tradičním smyslu vedlo odněkud někam, jakkoli je na konci každého dílu ukázán celek obrazu, na němž Lurie během natáčení pracoval. Jenomže právě v téhle absenci zjevného smyslu je možné vidět poselství toho všeho. Protože když chce být umělec skutečně upřímný, často toho moc o své práci říct nemůže. Lurieho obrazy se v minisérii nějakým nepozorovatelným způsobem skládají, jistě jsou jejich součástí spletité křivky větví stromů a keřů kolem, ta kypící a barevná bujnost, na níž může být něco až děsivého (Lurie také říká, že stromy na jeho obrazech se cítí mizerně – možná je to tak trochu vtip, ale ne docela), taky fragmenty vzpomínek i chvíle, kdy umělec jen tak lelkuje, dožaduje se básně oslavující západ slunce, ač je zjevné, že tak krásný západ slunce žádnou báseň nepotřebuje. A člověk musí žasnout, když malíře vidí pracovat se štětcem, dělat všechny ty drobounké tahy a mluvit zároveň o nesouvisejících věcech. Umění v Lurieho minisérii o Luriem může působit jako jemná a absurdní groteska. Zároveň ty krátké filmy vypovídají o něčem podstatném. Chceš-li něco vytvořit, musíš se především dívat, poslouchat, třeba naslouchat i sobě, ale nepřehánět to. Snad se všechny ty disparátní vjemy do něčeho složí, pokud budeš sveřepě trvat na tom, aby – jak Lurie v jedné scéně říká – výsledek k něčemu byl.

Malujeme s Johnem (USA 2021), scénář a režie: John Lurie, HBO.