Prazvláštním zážitkem bylo sledovat na sociálních sítích zhroucení Afghánistánu. Jako kdyby se na člověka valila koule nesourodých slov splácáných dohromady v tuhou hmotu, rostla a rostla, jak se nabalovala další vyjádření. Jeden si tak mohl říkat, že sleduje historii v přímém přenosu anebo srážku reality, nějaké fatální a krvavé skutečnosti, s interpretační mašinou, která ji proměňuje v kanonenfutr pro názorové střety, práškový substrát pro krmnou směs. Vlastně nic nového. Jenom ty konkrétní okolnosti tu setrvalou povahu virtuálního „diskurzu“ nasvěcovaly ostřeji, než je obvyklé.

V té kouli se vedle sebe vylily suché zprávy (to a to město padlo), cituplné apely a vzkazy od lidí přímo na místě, zatepla podávané reakce, které aktuální dění napasovávaly do toho či onoho narativu. A taky vtípky a pobouřené výkřiky, citace z archivů, dokládající lži a zaslepenost (např. klip z Bidenova slova z počátku července, kdy přesvědčeně vysvětloval, proč se určitě nestane to, co se stalo), patafyzicky působí deklarace, co vítězný Tálibán „nesmí“ či „musí“, založené na přesvědčení, že Tálibánu nezáleží na ničem víc než na udržení si přízně pokrokově smýšlejících uživatelů Twitteru. U nás afghánské debatě dominovala otázka tamních spolupracovníků české armády a (ne)ochoty vlády jim pomoci, dostat je ze země a převézt je sem. Samozřejmě se nad tím zamysleli mnozí mudrcové a přišli s různými důvody, proč to nedělat. Pozoruhodné byly výkony lidí, již dříve zapáleně mobilizovali k boji proti islamistickému terorismu a za každým rohem viděl al-Káidu nebo něco ještě horšího, a teď najednou jim ti, kdo v Afghánistánu pomáhali v boji s al-Káidou, připadají jako kolaboranti s okupační armádou, nehodní české pomoci. A vůbec všichni, kdo předváděli svou domnělou schopnost vnímat věci realisticky, aby nějak zamlžili v něčem docela jednoduchou otázku cti. Vyrůstal jsem v době, v níž člověk mohl mnohokrát vidět, jak ráda se bezectnost (odpusťte patetický termín) vydává za realismus. Třicet porevolučních let ale dalo dost příležitostí uvědomit si, že tenhle druh názorové ekvilibristiky není jen něco dobově a místně příznačného pro normalizační Československo.

Britský politolog a publicista Ben Judah v článku pro server UnHerd popisuje, jak se v době počínajícího lockdownu snažil přečíst román Kouzelný vrch od Thomase Manna. Doporučuju ten text, autorovi se v něm podařilo vyjádřit něco podstatného o čase uzavírek i o on-line komunikaci a četbě klasických románů. „Cestou z města na mě dál dotírala otázka: Proč jsem v době, kdy svět směřuje ke konci a objevují se miliony informací, jež bych měl zpracovat, vyrazil koupit knihu romanopisce z časů výmarské republiky? Během prvních týdnů v Massachusetts jsem vysedával v ložnici pro hosty a střídavě četl tweety a Kouzelný vrch. Dělal jsem screenshoty zpráv o počtech zemřelých na covid, 1000 Američanů, 10 000 Američanů. Když jich bylo kolem 100 000, nechal jsem toho. Aniž jsem se dokázal úplně odpoutat od iPhonu, vplýval jsem do osmisetstránkového románu a vypadával z něj. Der Zauerberg je o muži jménem Hans, který prožije sedm let v předvečer první světové války, nic moc tam nedělá. Je to zvláštní dílo – román o čase – o jeho rozpadu v pomíjení nějaké éry a ve ztrátě schopnosti jednotlivce zažívat plynutí času tak, jak byl zvyklý. Tu knihu jsem si neužíval. Pohltila mě. Byl jsem tak zvyklý věci rychle a snadno hltat – Netflix, knihy Sally Rooneyové –, a být pohlcený pro mě proto byla podivná a nepříjemná zkušenost. Skoro jsem to nemohl číst, tak zvyklý jenom prolétávat feedy na sociálních sítích a naučený rychlému čtení ‚k věci‘, abstrahujícímu z knih grafy a přehledně seřazené body, shrnující to, co mají reprezentovat, až jsem zapomněl, co to je, zažít setkání s všezahrnujícím uměleckým dílem.“ Gratuluji Benu Judahovi, že toho Manna dočetl. V kontrastu hltat a být zhltnutý, myslím, trefil jednu důležitou charakteristiku současných konzumentů tzv. náročné kultury. Kdo hltá, je pánem situace. Ten, kdo je pohlcen, se kontroly vzdává. Může se zdát, že něco ztrácí. Samozřejmě ale daleko víc získává.