Silné reakce v pondělí vzbudila zpráva z Francie. Čtyřicetiletý rwandský žadatel o azyl Emmanuel Abayisenga zavraždil katolického kněze Oliviera Maireho. Pachatel je zjevně duševně nemocný člověk, o kterého se komunita montfortiánů, k níž zavražděný patřil, starala několik let. Sám je katolík, byl členem skupiny, jež se v roce 2016 setkala s papežem Františkem, jeho žádost o azyl byla zamítnuta, třikrát obdržel příkaz opustit zemi, loni se pokusil zapálit katedrálu v Nantes, zakrátko byl ale propuštěn ze zdravotních důvodů.

Ty reakce byly – pochopitelně – emocionální a pobouřené. Vyjadřovaly kritiku vůči francouzskému státu, který pachatele nechal jít, a taky obecně vůči imigraci a způsobu, jímž současnou západní Evropu proměňuje. Lidé v diskusích na sociálních sítích opakovali, že Evropa přestává být Evropou a Francie Francií, svým přehnaně tolerantním chováním k lidem z jiných kultur si podřezává větev. Lidé jako Emmanuel Abayisenga by se sem vůbec neměli dostávat, mělo by se s nimi tvrdě nakládat, třeba i preventivně, a tak dále a tak podobně.

Jeden z nejčtenějších francouzských románů jsou Bídníci Victor Huga, jistě sentimentální kniha a ne zrovna vrcholné dílo světového písemnictví, ale taky próza, kterou byly pohlceny miliony čtenářů, především těch dospívajících či mladších, já taky. Na začátku nabídne Jeanu Valjeanovi, právě propuštěnému po odpykání nespravedlivého trestu, nocleh biskup Myriel. Bývalý vězeň v jeho rezidenci ukradne stříbrné nádobí, chytne ho policie, biskup jí ale řekne, že Valjeanovi cennosti sám dal, a přidá mu ještě stříbrné svícny, prý si je zapomněl vzít. Tohle setkání změní Valjeanův život. Výplod exaltované romantické fantazie, dalo by se říct. Člověk si ale stejně tak může vzpomenout na nedávno zesnulého českého jezuitu Františka Líznu, někdejšího politického vězně, který se angažoval v pomoci propuštěným zločincům a bezdomovcům, nechával je bydlet na svojí faře – stoicky smířený s tím, že mu čas od času něco ukradnou.

Zabitý Olivier Maire zjevně byl člověk podobného typu. Takoví lidé nejsou moc vidět, ze zásad, podle nichž žili, se nedají udělat obecné principy fungování společnosti, představují naplnění nějakého těžko dosažitelného ideálu, chování, jehož byli schopni, po ostatních sami nevyžadovali. Jestli jsou zosobněním nějaké podoby Západu, je to ta nejtišší, nejméně okázalá, nesrovnatelně „menší“ než války, expanze, vykořisťování, rasismus a všechno to ostatní, na co západní civilizaci redukují její dnešní zapálení kritici. Tyhle – jak napsala George Eliot – „skryté životy“ mají ale nějakou těžko vyjádřitelnou váhu, udržují při životě – když už nic jiného – alespoň rozpornost našeho světa, který by jinak mohl sklouznout k ubíjející a nevábné jednoznačnosti. Těžko si představit důslednější popření odkazu zavražděného Oliviera Maireho než volat v reakci na jeho smrt po nerozlišující tvrdosti. Jistě je takovým způsobem možné bránit civilizaci, otázka je, jestli by tu bez takových lidí a jejich ducha zbylo co k bránění.