Před plus minus rokem jsem tady referoval o „velké kauze“, jíž žily sociální sítě za oceánem a ve značné míře i tamní média. Vyšlo o ní hodně textů (v New York Times dvanáct během jednoho týdne), mluvilo se o ní v televizi. Šlo o případ Amy Cooperové a jejího jmenovce Christiana Coopera. Příklad střetu reprezentantů dvou skupin – na jedné straně, řekněme, obsesivní pejskaři, na druhé lidé, kteří rádi kontrolují, jestli mají obsesivní pejskaři svoje miláčky na vodítku tam, kde je to uloženo. Musím říct, že v tomhle sporu jsem přísně neutrální a k žádné z jeho stran nechovám výrazné sympatie. Christian Cooper chodí pozorovat ptáky do části Central Parku, kde psi musejí být na vodítku. Amy Cooperová tam svého psa pustila na volno, dostali se do sporu, Amy Cooperová v jeho závěru volala na Christiana Coopera policii, několikrát opakovala, ať strážníci přijedou, protože ji tam ohrožuje afroamerický muž.

Cooper ji přitom natočil na video. Rychle se rozletělo světem, taky proto, že se dostalo do oběhu souběžně se záznamem zavraždění George Floyda. Pobouření uživatelé v Cooperovi viděli donebevolající případ tzv. Karen, tedy bílé ženy, která zneužívá svých pofiderních výhod ve sporu s černým mužem, fakticky ho ohrožuje na životě, protože policie ho taky mohla zabít, podobně jako byli kdysi lynčováni černí mladíci kvůli falešným obviněním ze strany bílých dam.

Těch patnáct minut neblahé internetové slávy měl pro Cooperovou dost neblahé následky. Přišla o psa (útulek si ho vzal zpátky, video podle něj dokázalo, že je nevyhovující paničkou), vyhodili ji z práce, musela se přestěhovat. Ke cti Christiana Coopera budiž přičteno, že dal veřejně najevo, že takovéhle důsledky považuje za přehnané a nepomáhající ničemu. Po roce se k tomu případu vrátil (černošský) publicista a podcaster Kmele Foster, svoje zjištění zveřejnil na stránkách známé novinářky a někdejší redaktorky The New York Times Bari Weissové. Už dřív se vědělo, že videu chyběl kontext – Cooper řekl Cooperové, že udělá něco, co se jí vůbec nebude líbit, a pak jejímu psu nabídl jakousi dobrůtku. Ve vyhrocené situaci mohlo Amy napadnout, že chce psa otrávit. Foster kromě toho zjistil, že vyznění telefonátu Cooperové na policii (opakované tvrzení, že je ohrožována) bylo ovlivněné tím, že měla špatný signál a musela všechno víckrát opakovat, což dokládá i nahrávka jejího hovoru. Novinář také našel další lidi, kteří se s Cooperem v Central Parku dostali do podobného sporu, jeden z nich, také černý Američan, tvrdil, že pozorovatel ptáků vystupoval velmi konfrontačně a v osobě křehčí konstituce to mohlo vyvolat pocit bezprostředního ohrožení. Po roce tohle všechno už bude ale sotva někoho zajímat, nejméně ze všeho ty, kdo v době pro uveřejnění videa volali po krvi. Nezájem médií dovědět se víc o kauzách, o nichž referují, a především se držet v mezích předem daného ideologického rámce Foster označuje slovy „motivovaná nezvědavost“. Závidím mu ten termín, přijde mi totiž, že vyjadřuje velice přesnou diagnózu toho, co se děje nejenom s médii, ale možná i s většinou jednotlivců, kteří na sociálních sítích přehrávají angažovaný zájem o běh světa a třeba i snahu ten svět nějak ovlivnit, postrčit ho tím nebo oním směrem.

A je to, bohužel, diagnóza, již je možné vztáhnout na zástupce všech stran „kulturní války“ a jinak definovaného společenského rozdělení. Píšu „bohužel“, protože v těch sporech taky někde stojím, o něco se zasazuji a byl bych radši, kdyby ta „moje“ strana byla trochu lepší, kdybych si sám vedl líp. Jenomže není. A nevedu. Kdo se moc ptá, moc se doví – a mohl by se dovědět třeba i něco, co by komplikovalo uchopení nějakého příběhu nebo předmětu nějakého sporu tak, aby to vyhovovalo „narativu“. Nebuď zvědavej, budeš brzo starej, říká jiné přísloví, je lepší mít všechny ty moudrosti na paměti. Protože když nebudeme zvědaví a budeme místo toho „motivovaně nezvědaví“, třeba fakt nezestárneme. Přinejmenším si uchováme rezolutnost soudů a zjednodušené chápání dětí. Ty jsou ale na rozdíl od nás roztomilé.