V minulém pokračování těchto zápisků jsem se nějak rozpřemýšlel o práci. Dokonce by se dalo říct, že jsem se dopustil drobného pyskování. Hezky se mi to tematicky sešlo, protože dnes začínám filmem o práci, konkrétně britským snímkem Bod varu režiséra Philipa Barantiniho, který je v hlavní karlovarské soutěži a je velice dobrý (nebývá to pravidlem).

Velká část toho filmu ukazuje lidi v pracovní době, kteří se s různým nasazením a motivací snaží dělat svou práci. Nemusí to znít jako opis atraktivní podívané, v Barantiniho filmu se ale z jedné šichty stává drama, nejenom kvůli tomu, že v ní dojde na pár „mimořádek“. Je velmi vtahující a bez velkých řečí ukazuje, jak to s tou prací je – zaměstnává nás, otravuje nás, možná i trochu naplňuje, taky může člověku zničit život, rozežrat ho, když jí moc podlehne. A taky ukazuje pracovní společenství, nebo jak to říct, něco, co lidé dělají s kolegy, které si nevybrali, některé snášejí líp, některé hůř, někteří jsou pro ně důležití nějakým celoživotním způsobem. Banality, dalo by se říct. A Barantiniho film se taky netváří jako nějaká hloubková sonda do lidské psýchy, co ukázat chce, ale ukazuje velice přesvědčivým a vtahujícím způsobem.

Na pracovišti ho vítá úporně všetečný chlapík z hygieny, rezervaci má pověstný televizní kuchař, který tím možná něco sleduje, u jednoho stolu sedí nesnesitelná rodinka, u jiného nějací namyšlení influenceři, volají mu manželka a syn, od nichž čerstvě odešel… Není toho málo. Do toho běží restaurace, pracuje v ní dost různorodý tým lidí, u části z nich se kamera na chvilku zdrží a během toho času se je autorům podaří jednoduše a výstižně charakterizovat.

Je to typicky londýnská skvadra – lidé mnoha národností a různých odstínů barvy kůže. Je docela osvěžující, že tuhle rovinu Barantiniho film vůbec neřeší. Uprostřed toho všeho uštvaný Andy, Graham ho hraje skvěle, podsaditý malý chlapík s velkou vnitřní tenzí je taky poloha, kterou má natrénovanou dost dobře. Oběť povolání, dalo by se říct. Restaurační frmol je ale v Bodu varu vykreslen nejenom jako vysilující dřina, která člověka může stát nervy, ale taky jako něco pořád ještě vzrušujícího a pospolitého, něco, kvůli čemu stojí za to se takhle vyčerpávat. Andy taky sklízí, co zasel, během filmu postupně vychází najevo, jak špatně na tom je. Snímek končí, jak skončit asi musí, o síle Barantiniho filmu svědčí i to, jak moc divák jeho hrdinovi nepřeje, aby dostal, co si možná zasloužil.

V sekci Na východ od Západu soutěží český film Marťanské lodě režiséra Jana Foukala. A já ho viděl. Někteří kolegové nad ním ohrnovali nos, mě nějak oslovil, i když bych asi nebyl schopný těm kolegům racionálně vyvrátit jejich postoj. Někdy se to tak přihodí.

Film vypráví velice „malou“ story (ve smyslu vyjadřování se ke společenským problémům a podobně). Kluk a holka se potkají, kluk hraje v kapele na kytaru, chová se sice trochu ňoumovitě, ale úspěchy u žen má nezanedbatelné. Holka je chytrá, spontánní a okouzlující. Kluk a holka se mají rádi, prožívají spolu velice romantické chvíle (třeba na majáku v Norsku). Hraje k tomu hezká hudba. Pak se ale ukáže, že holka trpí jakousi záhadnou chorobou, je to vážné, čím dál vážnější, nejvážnější…

Samozřejmě to nepůsobí jako ta nejoriginálnější filmová story. Člověk může dumat nad tím, jestli herecký projev brněnského hudebníka Martina Kyšperského v hlavní roli je výsledkem nějaké snahy charakterizovat postavu, nebo projevem limitů jeho naturščictví (řekl bych, že pravda je obojí). Ohrnovat nos nad všemi těmi scénami, v nichž se hezcí mladí lidé mají rádi. Jenomže filmů o lásce se v téhle zemi moc netočí, možná to o ní i něco vypovídá. Je to formálně i obsahově jednoduchý film, ale proč by zrovna taková věc měla být nějak rafinovaná? Přes všechna jeho drobná i větší zaškobrtnutí jsem se nějak přenesl, nějak jsem s tím snímkem šel, těžko říct proč – tady by bylo místo na lyrizující úvahu o magii filmu nebo něco takového. Možná to souznění nejsem schopný odůvodnit, nemůžu ho ale popírat.

Ten film začíná titulkem, který oznamuje, že byl natočen podle skutečné události, možná si ho tvůrci mohli odpustit, přestože je pravdivý. Oznamovat publiku, že něco podobného se stalo. Nakonec snad každé dobré dílo vychází z něčeho skutečného, ať už je to událost, touha, myšlenka, či obraz. Na mě Marťanské lodě působily „skutečně“ ne nutně ve smyslu „přesně takhle se to tenkrát stalo“, ale jako vyjádření toho, že si někdo skutečně klade nějakou skutečnou otázku. Co se mi to vlastně stalo? A proč? Otázku, kterou si klade každý, jenom třeba při tom myslí na jinou „skutečnou událost“. Panejo. Jestli já nakonec nejsem romantická duše…