Festivalová existence – nebo ty její, řekněme, produktivnější formy – vyžaduje alespoň minimální schopnost plánovat. V tom ohledu selhávám pravidelně a fatálně. Přesvědčuji se o tom každé ráno, když udiveně zjišťuji, že jsem si pořídil lístky na tři filmy, které začínají v plus minus stejnou dobu. Jednoho to staví před rozličná dilemata, musí zvažovat a vyvažovat, činit volby a klást si otázky.

Volby to sice nejsou zrovna Sophiiny a ani ty otázky nejsou vysloveně hamletovské, ale rozumíme si. Zrovna v pondělí. Byl jsem postaven před rozhodnutí, jestli jít na dokument Spark Brothers režiséra Edgara Wrighta o kapele Sparks, o kterém tu všichni říkají, jak je zajímavý a zábavný. Anebo na střihový dokument Sergeje Loznici Babij Jar. Kontext. Samozřejmě mě to táhlo na ty Sparks. Filmů tu sice člověk může vidět hodně, těch rychlých a jednoduchým způsobem zábavných mezi nimi ale rozhodně není většina. Ale pak jsem si začal představovat, jak pobavený sedím mezi pobavenými lidmi ve Velkém sále a v duchu najednou uvidím desetitisíce zavražděných od Babího Jaru: Radši ses byl bavit, co? Dopadlo to předvídatelně. Takže Babí Jar.

Loznicův Babí Jar nemá takovou jednotu času a místa, obsahuje záznamy pořízené v rozpětí jedenácti let. Je tedy – především ve druhé polovině – trochu rozšířenější, četnost vysvětlujících titulků je docela vysoká. Vyvražďování ukrajinských židů v Babím Jaru nikdo netočil, taky proto se film soustředí především na ten kontext, německou invazi do Sovětského svazu v roce 1941, návrat Rudé armády o dva roky později, soud s některými pachateli masakru těsně po válce a jistým způsobem otřesnou změnu dějiště masakru na začátku padesátých let.

Archivní záběry jsou vyčištěné a opatřené prostorovým zvukem, i to dělá Loznicův film víc vtahující. A také způsob, jímž jsou sestříhány, to, že jim režisér nechá jinou délku, než je člověk zvyklý z historických dokumentů, které podávají dějiny nějak zrychleně. Loznica tak vyvolává temně působivou iluzi nějakého pozorovatelství. Člověk může mít dojem, že je dějinám blíž, vidí tu nedozírnou rovinatou zemi, do které nějak spadla válka, mrtvé v polích, hořící vesnice i běžný život ve městech, nekonečné kolony sovětských zajatců, jejich tváře, Ukrajince vítající příchod nacistů, protože v něm vidí úlevu od strašlivého Stalinova teroru a šanci naplnění národních ambicí.

Antisemitismus a jeho projevy, všechno to vede k masovému vraždění, zachycenému jen na několika fotkách a v několika svědeckých výpovědích před soudem. Je vykonána jakási spravedlnost a po pár letech se rokle, kde se to všechno stalo, plní průmyslovým odpadem, v její bezprostřední blízkosti se staví nové bytovky. Jistě se v tom dá vidět obraz tupé a kruté netečnosti sovětského režimu. Je v tom ale i relativizace všeho toho „nikdy nezapomeneme“, které člověk slýchá každý rok na Den obětí holocaustu. Jenomže lidi zapomínají, navzdory vší té dobré vůli. Čas prostě plyne. A nějakým způsobem může zplanýrovat i vzpomínky na to nejstrašnější.

Sešlo se mi to tak, že jsem měl v pondělí ruský či postsovětský den (úterek se rýsuje velmi podobně). Večer jsem zašel na projekci filmu Domácí vězení mého oblíbeného režiséra Alexeje Germana mladšího. Je natočený během covidové uzavírky, odpovídá tomu také jednoduchá forma (Germanovy filmy jinak bývají formálně docela složité a divácky náročnější), odehrává se na jednom místě, jedním z jeho ústředních témat je izolace. V tomhle případě to ale není izolace karanténní, ale soudně nařízená.

Univerzitní profesor literatury David (výborný Merab Ninidze) je elektronicky střežený v domácím vězení, čeká ho soud za zpronevěru několika židlí. Obvinění je zjevně absurdní, skutečným důvodem je, že David si na netu dost nevybíravým způsobem dělal legraci z místního zkorumpovaného starosty. Střídají se u něj návštěvy, bývalá manželka, matka, studentka, advokátka. Pod okny klaka pobouřených občanů skanduje, že Puškin Davidovi tu defraudaci neodpustí. Scény oscilují mezi slovní groteskou, tísní, až hrůzou, zatímco Davidův byt a jeho tělo v izolaci upadají, on se snaží také o nějakou sebereflexi, uvědomuje si třeba, že to s ním jeho blízcí – a vlastně nikdo – nemají zrovna jednoduché...

Protagonista Germanova filmu je tragikomický intelektuál, který někde něco plácnul, možná neuváženě. Proti němu netečná ruská moc a lidi, nějak rozpolcení mezi sympatiemi k hrdinovi a obavami z následků, nebo spíš chápáním reality, jejíž je ta moc základní součástí – a nemá význam se proti ní bouřit. Domácí vězení je samozřejmě film politický, ale nejen to. Hrdinovy scény s matkou jsou skutečně jímavé – kultivovaná stará žena a její přestárlé, polohlasem mluvící dítě. Při vší grotesknosti a absurditě je snímek také v něčem až patetický a strhující.

Reagoval jsem na něj docela silně, třeba jsem na takový film měl zrovna náladu, třeba proto, že v něm jsou citovány verše Osipa Mandelštama. Možná mě to přeneslo do doby, kdy jsem je četl poprvé a kdy ta děsivá netečná moc sahala i do našich končin. Nějak mě Germanův film přivedl k reakci ne pozorovatele, ale člověka, kterého se ten příběh týká nějakým bližším způsobem. Odchází ze sálu a znechuceně si připomíná všechny zdejší veledůležité nuly, které té Germanem zobrazené moci s takovou chutí podkuřují.