Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Existuje úzká vrstva umělců a celebrit, na které si strážci dobrých mravů nepřijdou, jsou příliš velcí, slavní, bohatí, aby byli „zrušeni“ kvůli nějakému ideologickému přešlapu. Společnosti, jež šíří jejich práci, se nenechají připravit o příjmy, které jim to přináší. Takových tvůrců není moc, americký stand-up komik Dave Chappelle mezi ně patří. Projde mu, co by jiné dost možná stálo kariéru. Potvrzuje to i jeho nový komediální speciál The Closer.
Směšnost a hrůza sestry jsou, napsal český klasik Ladislav Klíma. Není divu, že ta slova vytanula na mysli právě tuzemského mysliteli. Schopnost, řekněme, generovat sledy událostí oscilujících kolem hranice mezi směšností a hrůzou, v nichž jedna přechází v druhou a zase nazpátek, je tu rozšířená. Potvrdily to události včerejšího dne, kdy se veřejnost dočkala dalších "výstupů" ve věci zdravotního stavu prezidenta Miloše Zemana, který je od neděle v nemocnici.
I tuhle rubriku minulý týden ofoukla historie. Nemám tím na mysli volby, o nichž ve chvíli, kdy tyto řádky vznikají, ještě ani nevím, jak dopadly. Bylo to tak. Domastil jsem text do minulého vydání, absolvoval nějaké pochůzky po městě, domů se dovlekl, počítač otevřel, zjistit, co nového na sítích, se mi zachtělo, Facebook otevřel… Vlastně ne.
Andrej Babiš prohrál sněmovní volby, a nebude proto předsedou vlády. Včera sice připustil změnu názoru, ve Sněmovně bude pracovat i jako opoziční poslanec. Nic to ale nezmění na tom, že pro tuhle roli se skutečně nenarodil, není na ni, řekněme, osobnostně uzpůsobený. Budoucnost jeho hnutí ANO je nejistá, důvodem jeho existence je právě a jenom „obsluha“ zájmů předsedy, tomu úkolu je podřízená i stranická personální politika.
Byl to dlouhý porod. Pětadvacátý film o Jamesi Bondovi, poslední s Danielem Craigem v hlavní roli, vznikal komplikovaně a obtížně. Diváci se tedy mohou s Craigem v roli Bonda a vůbec s jedním konceptem té ikonické postavy rozloučit až teď, snad jich přijde dost, kina by to velice potřebovala. Fukunagův film si navíc zaslouží velké plátno, některé záběry, scény v něm vypadají skutečně skvěle. Nemohu si ale pomoct – ten film zároveň působí přenošeně.
Víceméně všichni se shodnou, že Pandora Papers nebudou mít velký vliv na výsledek voleb, mimo jiné i proto, že „Babišovi voliči nevědí, co je to offshorová společnost“. To je asi pravda, přiznávám ale, že při nárazovém přezkoušení z problematiky offshorových společností bych asi taky nezazářil. Zábavnou interpretaci premiérovy transakce nabídl uživatel, podle něhož je za aférou nedorozumění vyplývající z jazykové bariéry: Babiš chtěl chatu, jenomže Francouzi rozuměli château.
Největším tématem dnů těsně před volbami se stalo zdraví hlavy státu, taky k tomu obecnému zájmu nějak přispívám – provinilým pocitům navzdory. Je to podobný pocit provinilosti, jako když člověk na ulici spatří něco, co vidět neměl, aniž by o to nějak usiloval. Zastihl někoho v nedůstojné situaci. Je vlastně jedno, jak se do ní ten druhý dostal, jestli to bylo vlastním přičiněním. Protože důstojnost sice neumíme přesně definovat, její hranice mohou být nejasné, definice mlhavá, ale právo na ni mají všichni, v té základní podobě není nijak zásluhová, alespoň v té základní podobě.
Čas od času se někdo pokusí diagnostikovat dnešní dobu, pověsit její rozličné neduhy na jednu základní příčinu. Samozřejmě takové vysvětlení nikdy nemůže být plnohodnotné, sloužit jako filtr, přes nějž by se mělo vnímat všechno. I tak ale může být nějakým způsobem pozoruhodné a snad i inspirující k nějakému smysluplnému jednání. Jednu z takových diagnóz v textu pro internetové periodikum Persuasion formuluje známý americký sociální psycholog Jonathan Haidt.
Signální výtisky nového románu irské spisovatelky Sally Rooneyové Krásný světe, kde jsi (Beautiful World, Where Are You), které se rozesílaly před jeho anglickým vydáním, se na internetu prodávaly za stovky dolarů. Vystihuje to postavení autorky na dnešní scéně a oddanost fanoušků, ochotných se plácnout přes kapsu, jen aby si její novinku mohli přečíst o pár dní dřív. Uvedení knihy předcházela i masivní kampaň, aby ne, Rooneyová je přece „literární fenomén“, „Jane Austenová mileniálů“.
Dostalo se mi onehdá čtenářského ohlasu. V reálném světě jsem potkal čtenáře této rubriky, který mi se stopou znechuceného údivu v hlase sdělil, že v ní nachází zprávy ze světa, jemuž ani trochu nerozumí. A já ho úplně chápu. Hladina „bizáru“ ve virtuální sféře stoupá, její pochopení navíc někdy vyžaduje znalost „bizáru“ předcházejícího, obeznámenost s „bizárem“ ve všech jeho vrstvách. Prostě to chce tvrdou práci. A taky tu drobnou, každodenní. Pořád nějakou práci.
Chaty a chalupy migrantům? Nikdy! Takto nesmiřitelné odhodlání zabránit převzetí tuzemských rekreačních objektů cizorodými živly projevil na Facebooku premiér Andrej Babiš. To vyjádření bylo součástí delší sérii podobně silných stanovisek, byla publikovaná v noci, někoho to mohlo vést k úvahám, zda šéf ANO neměl v tu chvíli drobnější výpadek soudnosti nebo něco takového.
Tuzemské Piráty jejich kritici často popisují jako stranu značně nepředvídatelnou, v jejíchž řadách se nachází mnoho osobností s názory řekněme výstředními až extrémními. Andrej Babiš si na podobných obavách postavil kampaň, zdá se účinnou, taky proto, že se v něčem potkává s obecným vnímáním té partaje a v něčem to odráží (přepjatě a zkresleně) třeba i zkušenosti s ní.
Hudební život se k normálu vrací pomalu. Koncerty se konají, není jich ale nijak moc a návštěva často nebývá velká, promotéři zatím mohou v to světlo na konci tunelu spíš doufat, než že by ho skutečně viděli. Zvěsti o návratu nějaké formy uzavírek na klidu zrovna nepřidají. Ani nových desek se neobjevuje nějaké závratné množství, pořád ale něco vychází. Ondřej Štindl v produkci posledních týdnů našel několik titulů, v nichž by ucho posluchače nezatíženého generačními předsudky mohlo najít zalíbení.
Hvězdou tuzemských sociálních sítí se minulý týden nikoli poprvé stal... mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček. Jeho výkon (přesněji řečeno nevýkon, či parciální výkon, nebo jak to mlčení ve věci prezidentovy hospitalizace nazvat) byl ale natolik výrazný, že už byl dostatečně zpravodajsky i názorově pokryt. To nám uvolňuje ruce k analýze podstatných jevů na světové scéně. Především – a nijak překvapivě – to bude otázka natékání gonád (vulgo koulí) na Trinidadu.
Mediální scéna a zvlášť její názorová sekce mohou dnes působit značně předvídatelným dojmem, o to víc člověk ocení, když si přečte něco skutečně překvapivého. Tento týden takový text zveřejnila agentura Bloomberg, jeho autorem je uznávaný ekonom a komentátor Tyler Cowen. Ač je sám, jak zdůrazňuje, kritikem soudobého pokrokářství především v jeho „woke“ podobě, které se velmi razantně a mocichtivě projevuje v mediální a kulturní sféře i v ekonomickém životě, napsal jeho v jistém smyslu obhajobu, jakkoliv je nepřestal považovat za nudné, předvídatelné, hloupé a nepružné.
Škodlivý vliv sociálních sítí na lidskou psychiku je jedno z velkých témat posledních let. Další pozoruhodné informace k němu v končícím týdnu přinesl americký deník The Wall Street Journal. Získal asi rok staré záznamy o interním výzkumu firmy Facebook, ke které patří i mezi mladými populární sociální síť Instagram. Asi třetina (32 procent) dospívajících uživatelek v něm uvedla, že ve chvílích, kdy vnímají problematicky vlastní tělo, Instagram jejich potíže ještě zhorší.
Americká univerzitní půda je v posledních letech značně horká, pro mnohé pozorovatele zpoza oceánu představuje místo, odkud se šíří ty nejpodivnější a nejnebezpečnější novoty, diktatura afektů, specifická forma nemyšlení. Šestidílná minisérie Netflixu Vedoucí katedry je pokus tohle prostředí nějak přiblížit, dotknout se těch nejaktuálnějších debat. Autorkám Amandě Peetové a Annie Wymanové se to podařilo tak napůl, respektive se jim to podařilo v rámci mezí, jež si stanovily nebo pro ně jsou jaksi inherentní.
Čínský režim se rozhodl přísně regulovat chování mladých lidí na internetu a také obsah, který tam konzumují. Drasticky – na tři hodiny týdně – omezil dobu, po niž mohou čínští uživatelé hrát on-line hry, nakázal čínským poskytovatelům připojení, aby zamezili šíření obrazů „zženštilých mužů“, snaží se omezovat projevy kultu celebrit, dva jeho předměty ze sítě dokonce vymazal.
Dvacet let po 11. září mnozí uživatelé na sítích vzpomínali, jak se v ten den o útocích dověděli, jak tu zprávu vstřebávali, na co mysleli. Při setkáních s těmi vzpomínkami snadno mohlo dojít k „přetížení mnohostí“, nebo jak to říct. Všechna ta vyprávění, v nichž se toho fakticky moc neudálo, mohla po chvilce začít působit až únavně a monotónně.
Prezident Miloš Zeman byl včera z doposud neznámých důvodů (tento text vznikl v pondělí vpodvečer) hospitalizovaný v Ústřední vojenské nemocnici, Hrad k tomu nevydal žádné prohlášení, jedinou informací z prostředí Hradu o tom, co se s hlavou státu děje, tak v tuto chvíli zůstává vyjádření poradce Martina Nejedlého. Řekl serveru iRozhlas, že snad slyšel, že si prezident v nemocnici domlouvá pravidelnou prohlídku.
Bezprostředně po jedenáctém září mohli lidé mnohokrát slyšet a číst, že na Světové obchodní centrum útočili lidé, kteří „nenávidí naši“ svobodu. Pořádaly se koncerty, jejichž smyslem bylo dát najevo teroristům, že Západ se svého svobodného životního stylu nevzdá. No. Dá se říct, že dnes už víme, jak to dopadlo. Mnoho lidí (včetně mě) se vzrůstajícími obavami sleduje postupnou přeměnu Západu v jakousi „společnost dohledu“, v níž soukromí jednotlivce prakticky přestává existovat.
Po letech jsem se vrátil k novele Srdce temnoty anglického spisovatele polského původu Josepha Conrada, poprvé vydané v roce 1902. Je to jedna z nejznámějších anglických próz, během desetiletí byla předmětem zájmu mnoha badatelů interpretována mnoha způsoby – od politického k psychoanalytickému. Ta otevřenost mnoha výkladům jistě je součástí jejího přetrvávajícího magnetismu. Dotýká se také témat, která se právě teď hojně diskutují.
Ve Státech vychází literární časopis Barren, před několika měsíci v něm začala dělat editorku poezie Danielle Roseová. Minulý pátek na Twitter napsala: „Byla bych ráda, kdyby básníci pochopili, že normální lidi vůbec nezajímá, co děláme, když mluvíme, obracíme se jen k sobě navzájem. Od bludné představy, že poezie má nějakou moc, vede přímá linka k toxickým pozitivitám, jimiž nakonec jen obelháváme sebe samé.“
Někdy se to smutně sejde. V pondělí zemřeli dva herci – Jean-Paul Belmondo a Michael Kenneth Williams. Byli to jistě umělci různého statusu, zvlášť v Česku. Hvězda, k níž generace diváků cítily velmi blízký vztah, a výborný herec, jehož jméno nebylo nějak široce známé, jakkoliv si lidé, kteří ho v něčem viděli (především v klasických seriálech Wire: Špína Baltimoru a Mafie v Atlantic City), jím ztvárněné postavy moc dobře pamatují. Rozdílné byly i ty jejich konce.
O karlovarském festivalu se v tomhle vydání Týdeníku Echo obšírněji rozepisuji na jiném místě. Tady se ale vrátím k Johnnymu Deppovi. Jeho návštěva ve Varech vyvolala menší kontroverzi, vlastně jsem ji čekal ostřejší. Slavný herec je dnes totiž vnímán jako kontroverzní figura – britský soud v občanskoprávním sporu rozhodl ve prospěch bulvárního deníku The Sun, který o Deppovi napsal, že se dopouštěl domácího násilí („wife beater“), herec ho pak neúspěšně žaloval.
Skončil filmový festival v Karlových Varech. Konal se v nezvyklém termínu a po covidové pauze, možná o to větší poutal pozornost. Kmital jsem mezi projekčními sály a na našem webu jsem každý den přehlídky publikoval další pokračování svého festivalového deníku. Výběr z těch textů je zde.
Jestli nějaký termín v posledních několika málo letech zažil hodně prudký pád popularity, ztrátu respektu, je to pojem „liberální demokracie“ (ve smyslu demokratické zřízení založené na individuálních právech, pluralismu a podobně). Najednou se k ní málokdo hlásí, a pokud ano, tak třeba značně účelovým způsobem – dovolává se jejích principů, protože se mu to zrovna hodí, je právě v menšině nebo má dojem, že jsou jeho práva porušována.
Ten návrat byl v jednom ohledu zarážející, dýchla na mě atmosféra jakési předvolební odevzdanosti. Jako kdyby bylo už rozhodnuto, Česko nevyhnutelně směřuje k dalším čtyřem rokům „babišismu“. Samozřejmě je to doklad skutečně mimořádné trvanlivosti Babišovy popularity – na to, aby po letech ANO ve vládě na pár týdnů prudce poklesla, musela přijít globální pandemie, zdejší vládou nezvládnutá.
Prezident Biden zažívá trpké chvíle. Na jeho obhajobu lze říci, že provádí krok – stažení se z Afghánistánu –, který má podporu veřejnosti, ovšem není na něm nic radostného a nikdo si nemohl představovat, že bude probíhat naprosto hladce. K tíži mu jde to, že akce probíhá dost nekompetentně, a to nejen v posledních dnech.
Pomalu se mi to chýlí, nálada je přiměřeně tomu melancholičtější, snad i znavenější. Taky se nám tu docela ochladilo, podzim natahuje svoje soumračné prsty, už si chystá ty svoje zadumané mlhy, míchá barvy na paletě… Z prázdnin už nezbývá skoro nic, sice jsem letos skoro žádné neměl, ale stejně. Jsou to teda stesky…
